Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 12. Moucha

Doktorka Kay Scarpettová zvedne malou skleněnou ampulku ke světlu svíčky, které ozáří larvu plovoucí v jedovaté lázni z ethanolu.

Na první pohled rozezná přesné stadium metamorfózy, v němž se nacházela krémově zbarvená mrtvolka, ne větší než zrnko rýže, než byla zakonzervovaná v nádobě na vzorky s černým šroubovacím uzávěrem. Kdyby ta larva žila, vyvinula by se v běžnou mouchu Calliphora vicina, bzučivku obecnou. Mohla by naklást vajíčka do úst a očí mrtvého lidského těla anebo do zapáchajících ran živého člověka.

„Velice vám děkuji,“ řekne Scarpettová a rozhlédne se kolem stolu na čtrnáct policistů a policejních techniků ročníku 2003 z Národní soudní akademie. Její pohled ulpí na nevinné tváři Nicole Robillardové. „Nevím, kdo to přinesl a z jakého místa, které si u jídelního stolu raději ani nebudeme představovat, a zakonzervoval to kvůli mně… ale…“

Prázdné pohledy a krčení ramen.

„Musím přiznat, že to je poprvé, co jsem jako dárek dostala larvu.“

K odpovědnosti se nikdo nehlásí, ovšem Scarpettová nikdy nepochybovala, že přetvářka a v případě nutnosti i nepokrytá lež patří ke kvalifikaci policisty. Proto hned pojala podezření, když si prve všimla, jak Nicole Robillardové zacukalo v koutku úst ještě dřív, než všichni zjistili, že mají za společníka u jídelního stolu larvu.

Světlo plamene se odráží od ampulky, kterou doktorka Scarpettová drží v prstech. Má krátce ostříhané hranaté nehty a pevnou a elegantní ruku, silnou po letech manipulování s nedobrovolnými mrtvými, jejichž houževnaté tkáně a kosti rozřezává na kousky.

Naneštěstí pro Nicole se její spolužáci nesmějí, a proto ji zaplaví pocit ponížení jako závan studeného vzduchu. Po deseti týdnech mezi policisty, které by teď měla považovat za kamarády a přátele, je stále ta Nicole, venkovanka ze Zachary v Louisianě, městečka s dvanácti tisíci obyvateli, kde až donedávna byla vražda téměř neslýchaná ohavnost. Y Zachary nebylo neobvyklé, že tu za dlouhé roky k žádné vraždě nedošlo.

Většina Nicoliných spolužáků je natolik zvyklá na řešení vražd, že si pro ně vymysleli vlastní kategorie: pravé vraždy, méně závažné vraždy, dokonce městská asanace. Nicole žádné vlastní oblíbené kategorie nemá. Vražda je vražda. Ve své osmileté kariéře zatím pracovala jen na dvou, obě zastřelení při domácí hádce. První den ve škole byl hrozný; instruktor chodil od jednoho policisty ke druhému a ptal se, kolik vražd má jejich oddělení průměrně za rok. Žádnou, odpověděla Nicole. Pak se zeptal, jak velké je jejich oddělení. Pětatřicet lidí, řekla Nicole. Nebo menší než moje osmá třída, jak to vyjádřil jeden z jejích nových spolužáků. Od počátku tohoto kurzu, který Nicole považovala za největší příležitost v životě, se snažila zapadnout mezi ostatní, ale poznala, že podle policejní definice světa mezi ně nepatří.

Teď si zahanbeně uvědomí, že její dosti rozverné uličnictví s larvou bylo porušením něčeho (aniž přesně ví čeho), ale bezpochyby nikdy neměla dávat dárek, ať vážný či jiný, legendární soudní patoložce doktorce Kay Scarpettové. A když Nicole vidí reakci své hrdinky, kterou nechápe, protože má zřejmě mozek ochromený nejistotou a rozpaky, zrudne ve tváři a v podpaží jí vyvstane studený pot.

„Tak jí budu říkat Maggie, ačkoli zatím nemůžeme určit její pohlaví,” rozhodne Scarpettová. V brýlích s kovovou obroučkou se jí odráží mihotavé světlo svíčky. „Ale myslím, že to je pro larvu dost dobré jméno.” Nástropní ventilátor cvaká a pohybuje plamenem svíčky ve skleněné kouli. Doktorka zvedne ampulku. „Kdo mi poví, v jakém instaru je Maggie? V jakém stadiu života byla, než ji někdo” zkoumavě si prohlédne tváře kolem stolu a znovu se zastaví u Nicole „hodil do lahvičky s ethanolem? A mimochodem, domnívám se, že Maggie tekutinu vdechla a utopila se. Larvy potřebují vzduch stejně jako my.”

„Který pitomec utopil červa?” ušklíbne se jeden z policistů.

„Jo. Představ si inhalovat alkohol…”

„O čem to mluvíš, Joeyi? Týs ho inhaloval celou noc.”

Černý, zlověstný humor začne rachotit jako vzdálená bouřka a Nicole neví, jak se z toho vyvléct. Opře se na židli, založí ruce na hrudi a snaží se vypadat nezúčastněně, zatímco hlavou jí nečekaně táhne jedno z otcových omšelých varování před bouřkou: Podívej, Nicole, miláčku, když se blýská, nestůj někde samotná a nemysli si, že tě ochrání, když se schováš pod strom. Najdi si nejbližší příkop a přitiskni se co nejvíc k zemi. Jenže v téhle chvíli se nemá kde schovat, jen ve svém mlčení.

„Poslyšte, paní doktorko, poslední zkoušku jsme už udělali.”

„Kdo přinesl na náš večírek tenhle domácí úkol?”

„Jasně, nejsme ve službě.”

„Nejste ve službě, chápu,” zamyslí se Scarpettová. „Takže, jestli nejste ve službě, když se právě najde mrtvé tělo pohřešované osoby, nebudete nijak reagovat. Tohle máte na mysli?”

„Musel bych počkat, až ze mě vyprchá bourbon,“ ušklíbne se policista, jehož vyholená hlava se leskne tak, že vypadá jako navoskovaná.

„Zajímavý názor,“ poznamená doktorka.

Všichni policisté se smějí kromě Nicole.

„To se může stát.“ Scarpettová postaví ampulku vedle své skleničky s vínem. „Můžou nás zavolat v kteroukoli dobu. Může to být ten nej horší telefonát v naší kariéře, protože jsme možná mírně opilí po několika skleničkách mimo službu, nemocní, uprostřed hádky s milencem, s přítelem, nebo některým ze svých dětí.“

Odstrčí talíř s nedojedeným tuňákem a složí ruce na kostkovaném ubrusu.

„Ale případy nemůžou čekat,” dodá.

„Vážně? Není pravda, že některé počkat můžou?” zeptá se detektiv z Chicaga, kterému kolegové říkají Pepek Námořník, protože má na levém předloktí vytetovanou kotvu. „Jako kostra ve studni nebo zakopaná ve sklepě. Anebo tělo pod betonovou deskou. Chci říct, že nikam neutečou.”

„Mrtví jsou netrpěliví,” prohlásí Scarpettová.

Noc u bažinatého ramene řeky připomíná Jayi Talleymu tradiční lidovou kapelu, kde skokani hrají na basu, stromové žáby piští na elektrické kytary a cikády a cvrčci drhnou valchu a vrzají na housle.

Posvítí baterkou na temný zkroucený starý cypřiš, vedle něhož se zablýsknou aligátoři oči a zmizí pod černou vodou. Jak BayStealth pluje s vypnutým přívěsným motorem, ozývá se kolem zlověstné tiché bzučení komárů. Jay sedí na kapitánské židli a lhostejně si prohlíží ženu v boxu na ryby pod svýma nohama. Když před několika lety kupoval člun, tenhle BayStealth ho uchvátil. Box na ryby pod podlahou je dost dlouhý a hluboký, aby uskladnil víc než šedesát kilo ledu a ryb, anebo ženu s takovou postavou, jak to má rád.

Její velké vyděšené oči se lesknou ve tmě. Za denního světla jsou modré, krásně tmavě modré. Když ji Jay pohladí světlem baterky, od její zralé, hezké tváře až dolů k červeně nalakovaným nehtům na nohou, žena oči pevně zavře. Je blondýna, něco mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety, ale vypadá mladší, drobná, s plnými tvary. Laminátový box na ryby je vyložený oranžovými lodními polštáři, které jsou špinavé a s černými skvrnami od staré krve. Jay byl tak ohleduplný, dokonce milý, když jí svázal zápěstí a kotníky jen volně, aby žluté nylonové lano nepřerušilo krevní oběh. Utěšoval ji, že jí lano nerozedře jemnou kůži, pokud se nebude vzpírat.

„Stejně nemá smysl se bránit,” řekl svým barytonovým hlasem, který se perfektně hodí k jeho přitažlivému vzhledu světlovlasého boha. „A nedám vám ani roubík. Protože křičet taky nemá smysl, nezdá se vám?”

Kývla hlavou, což ho rozesmálo, protože kývala, jako by odpovídala ano, když samozřejmě myslela ne. Ale Jay chápe, jak myslí a jednají rozrušení lidé, když jsou vystrašení slovo, které se mu vždycky zdálo zcela nedostatečné. Předpokládá, že Samuel Johnson neměl ponětí, když pracoval na mnoha vydáních svého slovníku, co lidská bytost cítí, když očekává hrůzu a smrt. Toto očekávání vytváří záchvat paniky v každém neuronu, v každé buňce těla a daleko, daleko tuto hrůzu přesahuje. Ale ani Jay, který plynně hovoří mnoha jazyky, nenalezl lepší slovo k popisu toho, co jeho oběti zakoušejí.

Mrazivou hrůzu.

Ne.

Prohlíží si tu ženu. Je to ovce. V životě existují jen dva druhy lidí: vlci a ovce.

Jayovo odhodlání dokonale popsat, jak se jeho ovečky cítí, se stalo neúnavným, nutkavým hledáním. Hormon epinefrin adrenalin je alchymie, která mění normálního člověka v nižší formu života, jež nemá víc sebeovládání nebo logiky než skřehotající žába. Kromě fyziologické reakce, která vyvolává to, co kriminalisté, psychologové a další takzvaní odborníci nazývají „bojuj, nebo uteč“, k tomu přistupují další prvky minulých zážitků a představivosti dané ovce. Čím víc násilí ovce poznala například z knih, televize, filmu nebo zpráv, tím víc si dovede představit noční můru, která se možná stane skutečností.

Ale to slovo. To dokonalé slovo. Dnes večer mu uniká.

Jay se skloní k podlaze člunu a poslouchá rychlý plytký dech své ovce. Celá se třese, jak se zemětřesení hrůzy (lepší slovo nenašel) přesouvá v každé její molekule a vyvolává nesnesitelnou spoušť. Jay sáhne do boxu na ryby a dotkne se její ruky. Je studená jako smrt. Přitiskne jí dva prsty ke krku, najde krční tepnu a podle svítícího ciferníku svých hodinek sleduje její pulz.

„Sto osmdesát, více méně,” oznámí jí. „Ne abyste dostala infarkt. U jedné se mi to stalo.“

Dívá se na něho očima většíma než měsíc v úplňku, spodní ret sebou škube.

„Myslím to doopravdy. Žádný infarkt.” Jay se tváří vážně.

Je to rozkaz.

„Dýchejte zhluboka.”

Žena ho poslechne a přerývaně se nadechne.

„Je to lepší?“

„Ano. Prosím…”

„Proč vy ovce jste všechny tak zatraceně zdvořilé?”

Její špinavá hnědočervená bavlněná košile se roztrhla už před několika dny a Jay teď roztáhne rozervanou přední část a odhalí její víc než plná ňadra. Chvějí se a lesknou ve slabém světle a on sleduje jejich oblé svahy až ke zvedajícímu se a klesajícímu hrudnímu koši, k prohlubni plochého břicha, k rozevřenému zipu jejích džínsů.

„Promiňte,” pokusí se žena zašeptat, zatímco jí po umazaném obličeji stéká slza.

„Vidíte, už zas.” Jay se posadí znovu na kapitánskou židli jako na trůn. „Opravdu, opravdu věříte, že to změní moje plány, když budete zdvořilá?” Ta zdvořilost v něm rozdmýchá pomalu doutnající hněv. „Víte, co je pro mě zdvořilost?”

Očekává odpověď.

Žena se snaží navlhčit si rty, ale jazyk má suchý jako papír. Na krku jí viditelně tepe pulz jako malý polapený ptáček.

„Ne.” To slovo jí uvízne v hrdle, slzy jí stékají do uší a do vlasů.

„Slabost,” prohlásí Jay.

Několik žab spustí koncert. Jay zkoumá nahotu své zajatkyně, bledou kůži lesklou od repelentu proti hmyzu, kterým ji postříkal jako akt lidskosti, motivován tím, že nesnáší pohled na rudé štípance. Komáři se kolem ní rojí jako šedivá chaotická bouře, ale neusednou na ni. Jay se znovu zvedne ze židle a dá ženě napít vody z láhve. Většina jí steče po bradě. Nemá zájem ji sexuálně využít. Před třemi dny ji sem přivezl ve člunu, protože si chce v soukromí promluvit a dívat se na její nahotu v naději, že se její tělo nějak změní v tělo Kay Scarpettové. Ale nakonec se rozběsní, protože se to nestane, zuří, protože Scarpettová by nebyla zdvořilá, zuří, protože Scarpettová není slabá. Ta divoká část jeho osobnosti se bojí nezdaru, protože Scarpettová je vlk, kdežto on chytá jen ovce a nemůže najít to dokonalé slovo, to slovo.

Uvědomí si, že z téhle ovce v rybím boxu to slovo nedostane, tak jako ho nedostal z těch ostatních.

„Už mě to nudí,“ řekne ovci. „Zeptám se znovu. Poslední šance. Jaké to je slovoT‘

„Nerozumím vám. Promiňte…“

„Do hajzlu se zdvořilostí, slyšíš? Kolikrát to mám opakovat?”

Malý ptáček v jejím krku divoce třepotá křídly a slzy jí tečou rychleji.

, Jaké to je slovo? Pověz mi, jak se cítíš. A neříkej vyděšená. Jsi sakra učitelka. Musíš mít větší slovní zásobu než pět slov.“

„Cítím… cítím smíření,” vzlykne.

„Cože?”

„Nepustíte mě odtud,” řekne žena. „Vím to.”

Jemný humor doktorky Scarpettové připomíná Nicole blýskání na časy. Neburácí, nerachotí a nesta” ví se na odiv jako normální blesky, ale je to klidné, mihotavé světlo, o jakém její matka říkávala, že to znamená, že Bůh fotografuje.

Fotografuje všechno, co děláš, Nicole, tak se raději chovej slušně, protože jednou přijde den posledního soudu a ty fotografie nám všem ukáže.

Nicole přestala takovým nesmyslům věřit, ještě než nastoupila na střední školu, ale její tichý společník, jak nazývá své svědomí, ji patrně nikdy nepřestane varovat, že její hříchy budou odhaleny. A Nicole věří, že těch hříchů má mnoho.

„Vyšetřovatelko Robillardová?” obrátí se na ni Scarpettová.

Nicole se při zvuku svého jména poleká. Její pozornost se zase vrátí do útulné tmavé jídelny a k policistům, kteří v ní sedí.

„Povězte nám, co uděláte, když vám zazvoní ve dvě ráno telefon, vy jste předtím měla pár drinků, ale potřebují vás na místě opravdu ošklivého zločinu,” popisuje Scarpettová. „Dovolte mi předeslat, že nikdo nechce chybět, když jde o opravdu velmi ošklivý zločin. Možná to neradi přiznáváme, ale je to pravda.”

„Já moc nepiju.” Vzápětí Nicole své poznámky zalituje, protože její spolužáci jen zabručí.

„Bože, kde jsi to vyrůstala, děvče, v nedělní škole?”

„Chci říct, že si to ani nemůžu dovolit, protože mám pětiletého syna…” Nicole se vytratí hlas a je jí do pláče. Takhle dlouho ještě bez svého syna nebyla.

Kolem stolu všichni zmlknou. Celkovou náladu pokazí pocit studu a rozpaky.

„Hej, Nicole,” řekne Pepek Námořník, „máš s sebou tu fotku? Jmenuje se Buddy,” obrátí se ke Scarpettové. „Musíte tu fotku vidět. Moc roztomilej prcek, jak sedí na poníku…“

Nicole nemá chuť nechat kolovat malou fotografii, která je už ošoupaná, písmo na zadní straně vybledlé a rozmazané, jak ji často vyndává a dívá se na ni. Přeje si, aby Pepek změnil téma anebo si jí už přestal všímat.

„Kolik z vás má děti?” zeptá se Scarpettová okolosedících.

Zvedne se asi tucet rukou.

„Jedna z bolestných stránek téhle práce,” zdůrazní Scarpettová, „možná to nejhorší na téhle práci anebo bych to měla nazvat posláním je její dopad na lidi, které milujeme, bez ohledu na to, jak moc se je snažíme chránit.”

Žádné blýskání bez bouřky. Jen hedvábná černá tma, chladná a příjemná na dotek, pomyslí si Nicole, když se dívá na doktorku Scarpettovou.

Je jemná. Za hradbou vášnivé nebojácnosti a pronikavé inteligence je laskavá a jemná.

„Při téhle práci se obětí mohou stát i vztahy. A často to tak bývá,“ pokračuje Scarpettová, která se vždycky snaží ostatní něčemu naučit, protože je pro ni snazší podělit se o své myšlenky než o city, jež dovede mistrovsky skrývat.

„Takže, paní doktorko, máte děti?“ Reba, policejní technička ze San Franciska, pije už druhou whisky s citronem. Začíná mluvit nezřetelně a postrádá veškerý takt.

Scarpettová zaváhá. „Mám neteř.“

„Ach ovšem! Už si vzpomínám. Lucy. Hodně se o ní mluví ve zprávách. Anebo mluvilo, chci říct…“

Pitomá, opilá huso, protestuje Nicole mlčky se zábleskem hněvu.

„Ano, Lucy je moje neteř,“ odpoví Scarpettová.

„FBI. Machr přes počítače.” Reba si nedá pokoj. „Co ještě? Moment. Něco o lítání s vrtulníky a AFT.“

ATF, ty stupidní ozralo. Nicole vzadu v mozku zaduní hrom.

„Nevím teď přesně. Nešlo o nějaký velký požár, kdy byl někdo zabit? Copak teď dělá?” Reba dopije whisky a rozhlédne se po číšnici.

„To bylo dávno.” Scarpettová neodpoví na její otázky a Nicole u ní vycítí únavu, smutek stejně neměnný a zmrzačený jako pahýly a pařezy cypřišů v bažinách a zátokách tam u nich doma v jižní Louisianě.

„Není to ostuda, že jsem úplně zapomněla, že je vaše neteř? Je fantastická, to jo. Anebo byla,” pokračuje Reba neomaleně a přitom si odhrne krátké tmavé vlasy ze zarudlých očí. „Měla nějaký malér, že?”

Zasraná lesbo. Zavři hubu.

Blesk protrhne černou oponu noci a Nicole na okamžik uvidí na druhé straně bílé denní světlo. Tak jí to vždycky vysvětloval otec. Vidíš, Nicole, říkával, když se dívali z okna při prudkých bouřkách a klikatý blesk najednou a bez výstrahy rozčísl oblohu jako jasný nůž. Tam je zítřek, vidíš? Musíš se dívat rychle, Nicole. Na druhé straně je zítřek, to jasné bílé světlo. A vidíš, jak rychle uzdravuje. Právě tak rychle uzdravuje Bůh.

„Rebo, vrať se do hotelu,” vyzve ji Nicole stejně pevným, ovládaným hlasem, jaký používá, když Buddy začne vyvádět. „Najeden večer jsi měla whisky dost.”

„No tak promiň, oblíbenkyně paní učitelky.” Reba se řítí do bezvědomí a mluví, jako by měla plnou pusu gumiček.

Nicole na sobě ucítí pohled Scarpettová a chce jí vyslat signál, který by mohl být uklidňující, anebo sloužit jako omluva za skandální chování Reby.

Lucy vstoupila do místnosti jako hologram a jemná, ale hluboce emocionální reakce doktorky vyvolala u šokované Nicole žárlivost, závist, o níž neměla tušení. Vedle té superpolicajtské neteře své hrdinky, jejíž talent a svět jsou ve srovnání s Nicolinými obrovské, si připadá méněcenná. Srdce ji bolí jako zmrzlý kloub, který konečně roztál, tak jako když jí matka jemně narovnávala hojící se zlomenou ruku pokaždé, když jí spadla dlaha.

Ta bolest je prospěšná, holčičko. Kdybys nic necítila, tvoje ručička by byla mrtvá a upadla by ti. To bys nechtěla, viď?

Ne, mami. Mrzí mě, co jsem udělala.

Ale Nicci, to je velká hloupost. Přece ses neporanila schválně!

Neposlechla jsem tátu. Běžela jsem do lesa a tam jsem zakopla…

Všichni děláme chyby, když máme strach, holčičko. Možná je dobré, že jsi upadla — byla jsi nízko u země, když kolem šlehaly blesky.

Nicoliny vzpomínky na dětství prožité na jihu jsou plné bouřek.

Zdá se, že obloha každý týden zešílela v záchvatu zuřivého hromobití a snažila se utopit nebo zabít elektřinou každého živého tvora na zemi. Kdykoli bouřková mračna vyslala svá ošklivá varování a výhružně zaduněla, její otec udělal přednášku o bezpečnosti a její hezká světlovlasá matka stála ve dveřích a mávala na Nicole, aby spěchala dovnitř, do teplého suchého domova, do její náruče.

Otec vždycky zhasl všechna světla a pak všichni tři seděli ve tmě, vyprávěli si příběhy z bible a zkoušeli, kolik veršů a žalmů dovedou zpaměti. Dokonalá citace byla odměněna čtvrtdolarem, ale otec ho vyplatil až po bouřce, protože čtvrťáky jsou z kovu a kov přitahuje blesky.

Nebudeš dychtit po majetku.

Nicole byla vzrušením téměř bez sebe, když se dozvěděla, že jedním z hostujících přednášejících na akademii bude doktorka Kay Scarpettová, která v desátém a závěrečném týdnu kurzu učila, jak vyšetřovat úmrtí. Nicole už počítala dny. Zdálo se jí, že prvních devět týdnů nikdy neskončí. Pak Scarpettová přijela sem do Knoxville a k Nicoliným neskonalým rozpakům se poprvé setkaly na dámských záchodech, hned poté, co Nicole spláchla a vynořila se z kabinky, zatímco si zavírala zip tmavomodrých pracovních kalhot polní uniformy.

Scarpettová si zrovna myla ruce a Nicole si vzpomněla, že ji překvapilo, když poprvé uviděla její fotografii, že Scarpettová není tmavá jako Španělka. To bylo asi před osmi lety, kdy Nicole znala jen její jméno a neměla důvod očekávat, že Scarpettová bude modrooká blondýna, jejíž předkové pocházeli ze severní Itálie, někteří z nich dokonce byli sedláci u rakouských hranic a vypadali stejně árijsky jako Němci.

„Ahoj, jsem doktorka Scarpettová,” představila se její hrdinka, jako by nebrala na vědomí, že spláchnutí toalety a Nicole spolu souvisí. „A budu hádat, jste Nicole Robillardová.“

Nicole oněměla, tvářejí zrudly. „Jak…“

Než ze sebe vymáčkla zbytek otázky, Scarpettová to vysvětlila. „Požádala jsem o kopie všech přihlášek, včetně fotografií,”

„Opravdu? Nicole nejen ohromilo, že Scarpettová požádala o jejich přihlášky, ale nemohla pochopit, proč by měla mít čas nebo zájem se na ně dívat. „To zřejmě znamená, že znáte i číslo mého sociálního pojištění,” pokusila se Nicole o vtip.

„Ne, to si nepamatuju, odpověděla Scarpettová a přitom si utírala ruce do papírových ručníků. „Ale vím toho dost.

„Druhý instar, pochlubí se Nicole odpovědí na už zapomenutou otázku o larvě Maggie.

Policisté kolem stolu zavrtí hlavou a vymění si významné pohledy. Nicole má schopnost naštvat své kamarády a za posledního dva a půl měsíce se jí to už párkrát podařilo. Svým způsobem připomíná doktorce Scarpettové Lucy, která strávila prvních dvacet let svého mladého života tím, že obviňovala lidi, že ji přehlížejí, což zdaleka nebyla pravda, a svým velkým nadáním plýtvala na krajní exhibicionismus.

„Velmi dobře, Nicole,” pochválí ji Scarpettová.

„Kdo sem pozval tu chytračku? Reba, která se odmítá vrátit do Holiday Inn, je prostě nesnesitelná, pokud zrovna nepodřimuje nad talířem.

„Myslím, že Nicole toho nevypila dost, proto má delirium a vidí všude samé červy,” prohodí detektiv s lesklou vyholenou hlavou.

Způsob, jakým se dívá na Nicole, je dost jasný. Přestože je Nicole třídní buranka, přitahuje ho.

„A ty si asi myslíš, že instar je postavení na baseballovém hřišti.” Nicole se snaží vtipkovat, ačkoli nemůže uniknout tíze své nálady. „Ta malá larva, kterou jsem dala doktorce Scarpettové…”

„Ha! Konečně přiznání.”

„Je ve druhém instaru.” Nicole ví, že by měla přestat. „Od chvíle, kdy se vylíhla, už jednou svlékla kůži.”

„Vážně? Jak to víš? Jsi očitý svědek? Opravdu jsi viděla malou Maggii svlékat kůži?” naléhá detektiv s vyholenou hlavou a mrkne na ni.

„Nicole má stan na ,farmě těl” a spí tam se všemi svými hmyzími přáteli,” poznamená někdo další.

„Kdybych musela, tak klidně.”

O tom nikdo nepochybuje. Je známo, že Nicole odvážně navštěvuje toto výzkumné zařízení pro studium těl v rozkladu, které zabírá dva akry zalesněného pozemku univerzity v Tennessee. Tady se zkoumá rozklad darovaných lidských těl a určují se mnohá důležitá fakta o smrti, v neposlední řadě doba, kdy smrt nastala. Žertem se říká, že Nicole chodí na „farmu těl”, jako by si zaskočila domů k rodičům nebo se zastavila u příbuzných.

„Vsadím se, že Nicole tam má jméno pro každou larvu, mouchu, brouka a červa.”

Tyto poznámky a hrubé vtipy pokračují do chvíle, kdy Reba se zařinčením praští s vidličkou.

„Nechte toho, když jím krvavý steak!” protestuje až příliš hlasitě.

„Špenát mu dodává hezký odstín zelené, kamarádko.”

„Škoda, že sis nedala rýži…”

„Hele, ještě není pozdě! Číšnice! Přineste té dámě pořádnou misku rýže. S omáčkou.”

„A co jsou ty malé černé tečky, které vypadají jako Maggiiny oči?“ Scarpettová znovu zvedne ampulku ke světlu svíčky v naději, že se její studenti uklidní, než je personál všechny vyhodí z restaurace.

„Oči,“ řekne policista s vyholenou hlavou. „Jsou to oči, ne?“

Reba se začne kolébat na židli.

„Ne, nejsou to oči,“ odpoví Scarpettová. „Přemýšlejte. Před pár minutami jsem vám to už napověděla.”

„Mně to připadá jako oči. Černá slídivá očka jako Magilova.”

V uplynulých deseti týdnech se ze seržanta Magila z Houstonu stala „gorila Magila” pro jeho chlupaté svalnaté tělo.

„Tak pozor!” brání se Magii. „Zeptejte se mojí přítelkyně, jestli mám oči jako larva. Když se mi do nich zadívá,” ukáže si na oči „omdlí.”

„Vždyť to říkáme, Magilo. Kdybych se ti podíval do očí, taky bych sebou praštil.”

„Musí to být oči. Jak sakra jinak larva vidí, kam jde?” „Jsou to dýchací otvory, ne oči,” odpoví Nicole. „To jsou ty malé černé tečky. Jako malé šnorchly, aby larva mohla dýchat.”

„Šnorchly?”

„Moment. Haló, podejte mi tu věc, paní doktorko. Chci se podívat, jestli Maggie má taky masku a ploutve.” Hubená vyšetřovatelka státní policie z Michiganu se rozesměje tak, že si musí opřít hlavu o stůl.

„Až příště najdeme nějakého pěkně uleželého nebožtíka, podíváme se, jestli ty malé šnorchly trčí z…”

Chechtot se mění v záchvaty smíchu, Magila sklouzne ze židle a natáhne se na zemi. „Do prdele! Mně bude blbě,” řičí smíchy.

„Šnorchly!“

Scarpettová se rezignovaně mlčky opře na židli. Vidí, že se jí situace vymkla z ruky.

„Hej, Nicole! Nevěděl jsem, že jsi byla u námořnictva!”

Tak to pokračuje, až se ve dveřích tiše objeví manažer restaurace Ye Old Steak House tím naznačí, že společnost v zadní místnosti ruší ostatní hosty.

„Dobře, chlapci a děvčata,” prohlásí Scarpettová tónem, který téměř nahání strach. „To stačí.”

Veselí utichne tak rychle jako aerodynamický třesk, vtipy o červech ustanou a pak se objeví další dárky pro doktorku Scarpettovou: speciální pero, které údajně píše v „dešti, sněhové vánici, a i když ho náhodou při pitvě upustíte do hrudní dutiny”; malá lupa, „abyste viděla i na těžko dostupná místa”; a tmavomodrá čepice se štítkem zdobená tolika zlatými prýmky, že by ji mohl nosit generál.

„Generálu doktorce Scarpettová. Zdar!”

Zatímco všichni čekají na její reakci, znovu začnou kolem poletovat neuctivé poznámky jako broky. Magila dolije skleničku Scarpettové vínem z galonové papírové krabice s vysunovací hubičkou. Doktorka si pomyslí, že to laciné Chardonnay je patrně z hroznů rostoucích na nejnižších místech svahů, kde je špatné odvodnění. Jestli má štěstí, bude ze sklizně staré tak čtyři měsíce. Zítra jí bude špatně. Tím si je jistá.

Časně ráno druhý den ochranka na newyorském Kennnedyho letišti požádá Lucy Farinelliovou, aby si sundala nápadně velké nerezové hodinky Breitling, vyprázdnila z kapes mince a položila je na podnos. Není to žádost, ale příkaz, když ji vyzvou, aby si zula

běžecké boty, bundu a opasek a položila je i s aktovkou na pás, který je proveze rentgenem, kde nesvětélkuje nic kromě mobilního telefonu, kartáče na vlasy a rtěnky. Letušky British Air v tmavém saku, tmavomodrých šatech a s červenobílými šátky jsou dost přátelské, ale letištní policie je mimořádně napjatá. Lucy, ve sportovních ponožkách a s padajícími džínsy, sice bez nehody prošla bezpečnostním rámem, ale při prohlídce ručním skenerem jí začala pípat podprsenka vyztužená dráty.

„Zvedněte paže,“ nařizuje statná policistka.

Lucy s úsměvem rozpřáhne paže jako na kříži a policistka ji rychle prohledá, pak přejede rukama Lucy v podpaží, pod ňadry, nahoru a dolů po stehnech až k rozkroku samozřejmě velmi profesionálně. Ostatní cestující procházejí bez potíží a zejména muži se živě zajímají o pohlednou mladou ženu s roztaženými pažemi a nohama. Lucy to nijak nebere na vědomí. Prožila už příliš mnoho, aby plýtvala energií na nějaký stud, a je v pokušení rozepnout si košili, ukázat vyztuženou podprsenku a ujistit policistku, že na těle nemá žádnou baterii a malé velmi maličké výbušné zařízení.

„To je moje podprsenka,“ řekne nenuceně vyplašené policistce, která je mnohem nervóznější než její podezřelá. „Zatraceně, vždycky si zapomenu vzít nevyztuženou podprsenku, třebas sportovní podprsenku, anebo žádnou. Opravdu mě mrzí, že vám dělám potíže, policistko Washingtonová.“ Lucy si už přečetla jméno na její visačce. „Díky, že děláte tak dobře svou práci. V jakém světě to žijeme. Jak vidím, zase platí zvýšená bezpečnostní opatření před teroristy.”

Lucy za sebou zanechá zmatenou policistku, vezme si hodinky a mince z podnosu a vyzvedne si aktovku, bundu a opasek. Pak se posadí na studenou tvrdou podlahu, tak aby nepřekážela provozu, a obuje si sportovní boty, ale neobtěžuje se se zavazováním. Vstane, stále zdvořilá a milá ke všem policistům nebo zaměstnancům British Air, kteří ji pozorují. Sáhne do zadní kapsy, vytáhne letenku a pas, obojí vydané najedno z jejích mnoha falešných jmen. Pak nevzrušeně, s pleskajícími tkaničkami, pokračuje po koberci k příchodu k letadlům číslo 10 a nastoupí malými dveřmi concordu k letu 01. Letuška British Air s úsměvem zkontroluje Lucyin palubní lístek.

„Sedadlo jedna C.“ Ukáže směrem k první řadě, k prvnímu sedadlu do uličky, jako by Lucy ještě nikdy necestovala concordem.

Když s ním letěla naposled, bylo to pod jiným jménem, měla brýle a zelené kontaktní čočky, vlasy obarvené na podivnou modrou a purpurovou barvu, která se snadno smyla, a pas s příslušnou fotografií. Její povolání bylo „hudebnice“. I když těžko někdo mohl znát její neexistující technokapelu Žluté peklo, spousta lidí říkala: „Ach ovšem, slyšel jsem o ní! Super!“

Lucy spoléhá na nevalné pozorovací schopnosti běžných lidí. Spoléhá na to, že se lidé bojí projevit neznalost, na to, že přijímají lži jako známé pravdy. Počítá s tím, že její nepřátelé sledují všechno, co se kolem nich děje, a podobně jako oni si také všímá svého okolí. Například, když celní úředník dlouze studoval její pas, jeho chování chápala, protože věděla, proč jsou bezpečnostní opatření teď tak přísná. Interpol rozeslal červený oběžník po internetu přibližně do 182 zemí s upozorněním, aby pátrali po uprchlíkovi jménem Rocco Caggiano, hledaném v Itálii a Francii pro vraždu. Rocco nemá tušení, že je uprchlík. Nemá tušení, že Lucy poslala informace washingtonskému ústředí Interpolu a její důvěryhodný tip byl důkladně prověřen a potom počítačovou sítí předán centrále Interpolu v Lyonu ve Francii. Tam vydali takzvaný červený oběžník a bleskurychle ho rozeslali policii po celém světě. To vše během několika hodin.

Rocco Lucy nezná, i když ví, kdo je. Lucy ho zná velmi dobře, ačkoli se nikdy nesetkali. V tomto okamžiku, když se připoutala a Concorde nastartoval motory Rolls Royce, se nemůže dočkat, až Rocca Caggiana uvidí. Její očekávání ještě zesiluje prudký hněv, který do doby, než se Lucy dostane do východní Evropy, přeroste v nervózní strach.

„Rozhodně doufám, že se necítíte tak mizerně jako já,“ řekne Nicole doktorce Scarpettové.

Obě sedí v obývacím pokoji apartmánu Scarpettové v hotelu Marriott a čekají na pokojovou službu. Je devět dopoledne a Nicole se Scarpettové už dvakrát zeptala, jak se jí daří. Tato banalita částečně pramení z toho, že polichocená Nicole stále nemůže uvěřit, že ji tato žena, kterou tolik obdivuje, pozvala na snídani.

Proč mě? Ta otázka poskakuje v Nicolině hlavě jako míček binga. Možná mě lituje.

„Už mi bylo líp,“ odpoví Scarpettová s úsměvem.

„Pepek a jeho víno. Ale někdy přinese ještě horší jed.“

„Nevím, co může být ještě horší,” poznamená Scarpettová a vzápětí se ozve klepání na dveře. „Kromě skutečného jedu. Omluvte mě.“

Vstane z pohovky. Pokojová služba přivezla dovnitř servírovací stolek. Scarpettová podepíše šek a dá zřízenci spropitné. Nicole si všimne, že je velmi štědré.

„Pepkův pokoj pokoj jednanulašest je prakticky hospoda,” řekne Nicole. „Kdykoli tam můžete přijít s kartonem šesti piv a složit ho do vany. Pepek od osmi večer nedělá nic, než že do pokoje tahá desetikilové pytlíky s ledem. Ještě štěstí, že je v prvním poschodí. Jednou jsem tam byla.”

„Jen jednou za deset týdnů?“ Scarpettová ji zkoumavě pozoruje.

Až se Nicole vrátí do Louisiany, čekají ji tam nejhorší případy vražd, jaké kdy v životě možná bude mít. Zatím jí Scarpettová o nich neřekla ani slovo, ale má o Nicole obavy.

„Když jsem byla na lékařské fakultě Johnse Hopkinse,“ vypráví Scarpettová a nalévá přitom kávu, „byla jsem jedna ze tří žen v ročníku. Ujišťuju vás, že když někde byla vana plná piva, nikdo mě nemusel zvát dvakrát. Jakou kávu pijete?“

„Se spoustou smetany a cukru. Neměla byste mě obsluhovat, zatímco já tu jen sedím.” Vyskočí z velkého ušáku.

„Sedte, sedte.” Scarpettová postaví Nicolinu kávu na stolek. „Jsou tu loupáčky a dost nepoživatelně vypadající bagety. Poslužte si sama.”

„Jenže když jste studovala na lékařské fakultě, nebyla jste maloměstská…“ Nicole se včas zarazí, než řekne husa. „Miami není jako nějaká blátivá díra v Louisianě. Všichni kluci z mého ročníku jsou z velkých měst.”

Soustředí pozornost na šálek Scarpettové, na to, že se ani nezachvěje, když ho zvedá ke rtům. Doktorka pije jen černou kávu a o jídlo zřejmě nemá zájem.

„Když mi velitel řekl, že našemu oddělení byl nabídnut plně hrazený kurz na akademii a že taky pojedu, byla jsem radostí bez sebe,” pokračuje Nicole s obavami, že až příliš mluví o sobě. „Nechtěla jsem tomu věřit a musela jsem pracně zařídit spoustu věcí, abych mohla odjet z domova skoro na tři měsíce. Pak jsem se dostala sem do Knoxville a skončila jsem na pokoji s Rebou.

Nemůžu říct, že to je výhra, ale cítím se hrozně, že tu sedím a stěžuju si.” Nervózně se napije kávy, odloží šálek, pak ho zase zvedne a pevně sevře ubrousek v klíně. „Právě vám.”

„Proč právě mně?“

„Pravda je, že jsem doufala, že na vás udělám dojem.“

„Stalo se.“

„Nezdá se, že jste typ, který uznává nějaké kňourání.” Nicole k ní vzhlédne. „A navíc, k vám se lidé vždycky taky nechovají hezky.”

Scarpettová se zasměje. „To je ještě velmi mírně řečeno.”

„Není to správné. Lidé jsou závistiví. Musela jste hodně bojovat. Chci tím říct, že vy si ale nestěžujete.”

„Jen se zeptejte Rose.” Scarpettová se docela dobře baví.

Nicole pátrá v paměti, zda by měla vědět, kdo je Rose, ale nedokáže si vzpomenout.

„Moje sekretářka,” vysvětlí Scarpettová a napije se kávy.

Po chvíli rozpačitého ticha se Nicole zeptá: „Co se stalo s těmi dvěma?”

Scarpettová se zatváří zmateně.

„Se dvěma ostatními ženami z vašeho ročníku.”

,Jedna toho nechala. Myslím, že druhá se vdala a nikdy medicínu nedělala.”

„Zajímalo by mě, co ted asi cítí. Patrně lítost.”

„Asi si na mě taky někdy vzpomenou,” míní Scarpettová. „Nejspíš si myslí, že já cítím lítost.”

Nicole pootevře nevěřícně ústa. „Vy?”

„Všechno si vyžaduje oběti. A je v lidské povaze, že jen těžko někdo uzná někoho, kdo se odlišuje. Obvykle na to přijdete až tehdy, když v životě dostanete to, co jste si přáli, a šokuje vás, že v některých případech je vaší odměnou nenávist místo potlesku.”

„Já si o sobě nemyslím, že jsem jiná nebo že mě někdo nenávidí. Možná si ze mě hodně dělají legraci, ale doma ne,” odpoví Nicole rychle. „Jen proto, že jsem z malého oddělení a ne z losangeleské policie, neznamená to, že jsem blbá.” Je stále odvážnější, zvyšuje hlas. „Nejsem nějaký zaostalý, venkovský bahňák…”

„Bahňák?“ Scarpettová svraští obočí. „Myslím, že nevím, co to je.“

„Krab.“

„Někdo ve třídě vám řekl, že jste krab?“

Nicole se bezděčně trochu rozzáří. „Ach, zatraceně. Nikdo z nich v životě kraba nejedl. Nejspíš si myslí, že to je ryba, která leze po dně oceánu.“

„Chápu.“

„Ale já vím, co máte na mysli. Aspoň částečně,“ dodá Nicole. „V Zachary jsou u strážníků jen dvě ženy. Já jsem mezi detektivy jediná žena a není to tím, že velitel nemá ženy rád nebo podobně. Dokonce máme starostku. Ale většinou, když jsem v kuchyňce, dělám si kávu nebo něco k jídlu, jsem tam jediná žena. Pravda je, že na to moc nemyslím. Ale tady na akademii jsem o tom hodně přemýšlela. Uvědomuju si, že se až příliš snažím dokázat, že nejsem venkovská husa, a tím každého naštvu. No, vím, že už musíte jít. Asi si potřebujete zabalit a nechci, abyste zmeškala letadlo.”

„Ne tak rychle,” zadrží ji Scarpettová. „Myslím, že jsme ještě nedomluvily.”

Nicole se trochu uvolní, její pohledná tvář ožije a její tělo vypadá v křesle méně napjaté. Když teď promluví, nezní to už tak nervózně.

„Povím vám, co bylo to nejhezčí, co mi kdo za těch deset týdnů tady řekl. Reba prohlásila, že vypadám trochu jako vy. Jistě, byla přitom opilá. Doufám, že vás to neurazilo.”

„Jen jestli to neurazilo vás,” odpoví Scarpettová skromně. „Jsem o dost starší než vy, pokud je pravda to, co máte v přihlášce.”

„V srpnu mi bude šestatřicet. Je obdivuhodné, co všechno o lidech zjistíte.”

„Považuji za svou povinnost vědět o lidech co nejvíc.

Je důležité naslouchat. Většina lidí si udělá závěr příliš rychle, jsou příliš soustředění na sebe a neposlouchají druhé. A v márnici moji pacienti promlouvají velmi tiše a neodpustí mi, když jim nenaslouchám a nezjistím o nich všechno, co se dá.“

„Někdy neposlouchám Buddyho, jak bych měla když mám fofr nebo jsem moc unavená.” Oěi jí posmutní. „Právě já bych měla nejlíp vědět, jaké to je, protože Ricky mě neposlouchal vůbec, což je jeden z důvodů, proě jsme si nerozuměli. Jeden z mnoha důvodů.”

Scarpettová předpokládá, že Nicolino manželství je problematické, nebo už skončilo. Lidé, kteří jsou v partnerském vztahu nešťastní, mají kolem sebe určitou atmosféru nespokojenosti a izolace. V případě Nicole tu jsou stejné náznaky, především hněv, který se snaží skrývat.

„Je to zlé?” zeptá se.

„Jsme odloučeni, před rozvodem.” Nicole sáhne znovu po šálku kávy, ale pak si to rozmyslí. „Díky bohu, že můj otec žije blízko v Baton Rouge, jinak bych nevěděla, co s Buddym. Vím moc dobře, že by mi ho Ricky vzal, aby se mi pomstil.”

„Pomstil? Za co?” zajímá se Scarpettová a má pro všechny své otázky důvod.

„To je dlouhá historie. Táhne se víc než rok a je to čím dál horší, i když ani předtím to nebylo dobré.”

„Asi stejně dlouho, jako se ve vaší oblasti ztrácejí ty ženy.” Scarpettová konečně přejde k věci. „Chci vědět, jak to zvládáte, protože když se s tím nevyrovnáte, zničí vás to. Když to budete čekat nejméně. Neuniklo mi, že jste se o těch případech nezmínila ani jednou, za celou dobu, co tu jsem. Deset žen během čtrnácti měsíců. Zmizely z domova, ze svého auta, na parkovišti, všechno v oblasti Baton Rouge. Předpokládá se, že jsou mrtvé. A můžu vás ujistit, že opravdu jsou mrtvé. Můžu vás ujistit, že je zavraždil stejný člověk, nebezpečný velmi nebezpečný. Dost inteligentní a zkušený, aby získal důvěru, pak je unese, potom se zbaví těl. Zabíjel už předtím a zabije znovu. Poslední zmizela před čtyřmi dny v Zachary. To je v Zachary už druhý případ, první se stal před několika měsíci. Takže tohle vás čeká doma, Nicole. Sériové vraždy. Deset vražd.“ „Deset ne. V Zachary jen dvě. Nejse
m ve vyšetřovacím týmu,“ odpoví Nicole s potlačovanou zlostí. „Nepracuju s velkými hochy. Ti nepotřebují pomoc malé venkovské policajtky, jako jsem já, soudě podle toho, jak se na to dívá federální prokurátor.”

„Co s tím má společného federální prokurátor?”” podiví se Scarpettová. „Tyhle případy nejsou v jurisdikci federálů.”” „Weldon Winn není jen egoistický hajzl, ale taky idiot. Není nic horšího, než když se arogantní idiot dostane k moci. Tyhle případy mají velkou publicitu, jsou jich plné zprávy. Chce se na nich přiživit, možná aby jednou skončil jako federální soudce nebo senátor.

A máte pravdu. Vím, co mě doma čeká, ale můžu udělat jen to, že budu pracovat na těch dvou zmizeních, které máme v Zachary, i kdybych zatraceně dobře věděla, že souvisejí s těmi osmi dalšími.””

„Zajímavé, že k těm únosům teď dochází severněji od Baton Rouge,“ poznamená Scarpettová. „Možná je pro něho dřívější vražedné působiště příliš riskantní.””

„Jediná dobrá věc, kterou o tom můžu říct, je, že Zachary je sice v okrsku East Baton Rouge, ale aspoň nespadá pod jurisdikci policie z Baton Rouge. Takže ten vysoký a mocný vyšetřovací tým mě nemůže komandovat, pokud jde o mé případy.””

„Povězte mi o nich.””

„Prosím. Ten poslední. Co o něm vím. Co o něm ví každý. Dva dny po Velikonocích, jen před čtyřmi dny,“ začne Nicole vyprávět. „Čtyřicetiletá učitelka Glenda Marlerová. Učí na střední škole stejné, kam jsem chodila. Světlé vlasy, modré oči, hezká, velmi elegantní. Rozvedená, bezdětná. Minulé úterý večer přišla do Road Side Bar Be Q a koupila si s sebou vepřové, neslazené vdolky a zelný salát. Má modrou Hondu Accord ‘9 a viděli ji, jak odjíždí z restaurace jižně po Main Street přímo středem města. Pak zmizela a vůz se našel opuštěný na parkovišti střední školy, kde učí. Samozřejmě, vyšetřovací tým tvrdí, že měla rande s jedním ze studentů, že ten případ nesouvisí s ostatními, že je jenom napodobuje. Blbost.“

„Na parkovišti její střední školy,“ opakuje Scarpettová zamyšleně. „Takže s ní mluvil, všechno si o ní zjistil, aby ji dostal do svého auta, možná se jí zeptal, kde pracuje, a ona mu to řekla. Anebo ji sledoval.“

„Co si o tom myslíte?“

„Nevím. Většina sériových vrahů své oběti sleduje. Ale neexistuje žádné dané pravidlo navzdory tomu, co si s oblibou myslí většina policejních psychologů.””

„Druhá oběť,”” pokračuje Nicole, „zmizela těsně předtím, než jsem sem přijela. Ivy Fordová. Dvaačtyřicet let, světlé vlasy, modré oči, atraktivní, pracovala jako bankovní úřednice. Děti jsou pryč na koleji a její manžel byl na služební cestě v Jacksonu, v Mississippi, takže byla sama doma, když se někdo patrně objevil u jejích dveří. Jako obvykle žádné známky zápasu. Vůbec nic. A zmizela beze stopy.””

„Nikdy není nic beze stopy,“ poznamená Scarpettová, zatímco si představuje každý možný scénář a zamyslí se nad tím, co je zřejmé: oběť neměla důvod útočníka se bát, dokud nebylo pozdě.

, Je dům Ivy Fordové stále zajištěný?”” Scarpettová o tom po tak dlouhé době pochybuje.

„Rodina tam pořád bydlí. Nevím, jak se lidé mohou vrátit do domovů, kde se staly tak strašné věci.””

Nicole chce dodat, že ona by nemohla. Ale není to pravda. Jednou v životě to udělala.

„Byl vůz z toho posledního případu, případu Glendy Marlerové, zabaven a důkladně prozkoumán ?“ zeptá se Scarpettová.

„Hodiny a hodiny jsme… tedy, jak víte, byla jsem tady.“ Tento detail ji mrzí. „Ale dostala jsem úplnou zprávu a vím, že jsme na tom strávili spoustu času. Moji kolegové sejmuli každý otisk, který našli. Ty použitelné zkontrolovali přes AFIS, ale žádné shodné nenašli. Osobně si myslím, že na tom nezáleží, protože ten, kdo Glendu Marlerovou unesl, nikdy v jejím autě nebyl. Takže jeho otisky tam stejně nebudou. A jediné otisky na klice dveří patřily Glendě.“

„Co klíčky, peněženka a další osobní věci?“

„Klíčky v zapalování, kabelka a peněženka na parkovišti školy pár metrů od jejího vozu.“

„Byly v peněžence peníze?“ zeptá se Scarpettová. Nicole zavrtí hlavou. „Ale šeková knížka a kreditní karty zůstaly nedotčené. Nenosila u sebe velkou hotovost. Ale to, co u sebe měla, zmizelo a vím, že měla aspoň šest dolarů a dvaatřicet centů, protože tolik jí vrátili v restauraci, když platila za jídlo desetidolarovou bankovkou. Prověřili to moji hoši, protože kupodivu sáček s jídlem ve voze nebyl. Taky žádný účet. Museli jsme se vrátit do restaurace a přimět pokladního, aby nám účet dal.“

„Pak se zdá, že pachatel odnesl i její jídlo.“

To bylo zvláštní, typické spíš pro vloupání nebo krádež, rozhodně neobvyklé při násilném zločinu psychopata.

„Víte, jestli se krádež objevuje v případech ostatních osmi pohřešovaných žen?“ zeptá se Scarpettová.

„Říká se, že se z jejich peněženek ztratily všechny peníze a peněženky byly odhozené nedaleko místa, odkud byly ženy uneseny. “

„Žádné otisky prstů v těch případech, pokud víte?“

„Nevím to určitě.”

„Možná DNA z kožních buněk, tam kde se pachatel dotkl peněženky?”

„Nevím, co udělala policie z Baton Rouge, protože neřekli nikomu vůbec nic. Ale hoši z mého oddělení pořídili stěry ze všeho, co se dalo, včetně peněženky Ivy Fordové, a získali vzorek její DNA a další, který není v databázi FBI, v CODIS. Louisiana, jak víte, teprve začíná pořizovat databázi DNA a je tak zahlcená vzorky, že na to zatím můžete zapomenout.”

„Ale máte aspoň analýzu DNA neznámé osoby,” řekne Scarpettová se zájmem. „I když musíme přiznat, že může patřit komukoli. Co její děti, manžel?”

„Ta DNA není jejich.”

Scarpettová přikývne. „Pak se musíte začít ptát, kdo ještě měl dobrý důvod sahat na peněženku Ivy Fordové. Kdo další kromě vraha.”

„O tom přemýšlím čtyřiadvacet hodin denně.”

„A ten nejnovější případ, Glenda Marlerová?”

„Důkazy mají laboratoře státní policie. Na výsledky testů si ještě nějaký čas počkáme, i když se na ně spěchá.”

„Byl při prohlídce vnitřku vozu použitý alternativní zdroj světla?”

„Ano. Ale nic, nic, nic,” odpoví Nicole zklamaně. „Žádná místa činu, žádná těla, je to jako zlý sen. I kdyby se objevilo jen jedno tělo. Náš koroner je skvělý. Slyšela jste o něm? Doktor Sam Lanier.”

Doktorka Scarpettová ho nezná.

Kancelář koronera okrsku East Baton Rouge má výhled na dlouhý rovný úsek řeky Mississippi a na bývalé sídlo státní vlády ve stylu art deco, kde byl kdysi zavražděn prohnaný, odvážný a despotický Huey Long.

Doktor Sam Lanier stojí u okna kanceláře v pátém patře staré vládní budovy a dívá se, jak kalný líný proud řeky plyne kolem kasina na říčním člunu, kolem bitevní lodi Kidd až ke vzdálenému Starému mississippskému mostu. Je to statný muž po šedesátce, s hustými šedivými vlasy, které na pravé straně rozděluje úhledná přirozená pěšinka. Na rozdíl od většiny stejně mocných mužů nenosí obleky, pokud není u soudu nebo na politických akcích, jimž se nemůže vyhnout.

Jeho úřad možná je politický, ale doktor Lanier pohrdá politikou a prakticky všemi, kdo se v ní angažují. Jako rozený rebel nosí skoro každý den stejné oblečení, i když jde na schůzku se starostou: pohodlné boty, které ho mohou spolehlivě dopravit na nepříjemná místa, tmavé přiléhavé kalhoty a tričko s límečkem a vyšitým znakem koronera okresu East Baton Rouge.

Rozvážně přemýšlí o tom, jak má reagovat na bizarní dopis, který dostal včera ráno v zásilce s placeným poštovným od Národní akademie spravedlnosti. Doktor Lanier je členem této organizace dlouhá léta. Ta velká bílá obálka NAJ byla zapečetěna. Nezdálo se, že by s ní kdokoli manipuloval, než ji doktor Lanier otevřel a našel další obálku, také zapečetěnou. Byla adresovaná jemu, nadepsaná hůlkovým písmem a jako zpáteční adresa bylo uvedeno Texaské oddělení trestního soudnictví, Polunského jednotka. Na internetu pak zjistil, že Polunského jednotka je blok pro vězně odsouzené k trestu smrti. V dopise, také hůlkovým písmem, stálo:

Jistě si pamatujete na madame Charlotte Dardovou, k jejíž, předčasné, smutné smrti došlo “. září 1995. Byl jste svědkem její pitvy a já vám tuto nádhernou zkušenost závidím, protože sám jsem nikdy žádnou neviděl, aspoň ne osobně. Brzy budu popraven, a proto se zbavuji svých tajemství.

Madame Dardová byla zavražděna velmi chytře.

Mais non! Neudělal jsem to já.

Zainteresovaná osoba, jak dnes idiotsky označují možné podezřelé, uprchla krátce po smrti madame Dardové do Palm Desert. Ta osoba tam teď není. Místo pobytu a identitu této osoby musíte odhalit sám. Velmi vám doporučuji, abyste vyhledal pomoc. Mohu připomenout skvělé znalosti detektiva Petea Marina? Zná mě velmi dobře od mých radostných dnů v Richmondu. Jistě jste o vynikajícím Marinovi už slyšel.

Vaše příjmení, mon cher monsieur, naznačuje, že jste francouzského původu. Možná jsme příbuzní.

Á bientót, Jean-Baptiste Chandonne

Doktor Lanier o JeanuBaptistovi Chandonnovi už slyšel. Petea Marina nezná, ale vyslal pár průzkumných sond do kybernetického prostoru a snadno si o něm opatřil potřebné informace. Je to pravda. Marino vedl vyšetřování, když Chandonne vraždil ženy v Richmondu. Víc však doktora Laniera zaujalo, že Marino je nejvíc znám pro svůj blízký profesionální vztah s doktorkou Kay Scarpettovou,

talentovanou soudní patoložkou. Doktor Lanier šijí vždycky vážil a velký dojem na něho udělala její přednáška na oblastním zasedání koronerů. Většina soudních patologů, zejména v jejím postavení, shlíží na koronery svrchu a považuje je za pouhé ředitele pohřebního ústavu, kteří byli zvoleni do funkce. Jistě, u některých to platí.

Před několika lety doktorce Scarpettové nastavily svou ošklivou velkou nohu problémy a vážně jí ublížily. Za to si získala sympatie doktora Laniera. Nemine den, aniž by si také na něho problémy nebrousily zuby.

A teď se zdá, že si nějaký pověstný sériový vrah myslí, že doktor Lanier potřebuje pomoc jejího kolegy Marina. Možná že ano. Možná to je past. Jelikož do voleb zbývá necelých šest měsíců, je doktor Lanier opatrný na jakoukoli odchylku od běžné rutiny a dopis JeanaBaptista Chandonna v něm vzbuzuje velkou nedůvěru. Jediný důvod, proč dopis nemůže ignorovat, je prostý: Jean-Baptiste Chandonne, pokud je ten dopis opravdu od něho, ví o Charlotte Dardové. Na její případ veřejnost už zapomněla a mimo Baton Rouge stejně neměl velkou publicitu. Příčina její smrti nebyla stanovena. Doktor Lanier však měl vždy podezření, že byla zavražděna.

Vždycky věřil, že nejlepší způsob, jak rozpoznat jedovatého ploskolebce, je do něho šťouchnout. Máli bílý vnitřek tlamy, usekněte mu hlavu. Jinak to není nic víc než neškodný vodní had.

Mohl by teď tedy šťouchnout do pravdy a uvidí, co najde. Doktor Lanier se posadí ke stolu, zvedne telefon a zjistí, že Marinovi je jedno, kdo ho najde jeho přístup označuje doktor Lanier jako „vlezte mi na záda“. Představuje si Marina jako typ, který jezdí na harleyi Fat Boy, pravděpodobně bez přilby. Záznamník toho policajta neoznamuje, že nemůže přijít k telefonu, protože není doma nebo hovoří na druhé lince, jak to s pozdravem nahrává většina profesionálních, zdvořilých lidí. Nahraný nevlídný mužský hlas jen zabručí: „Nevolejte mi domů” a uvede jiné číslo, kde je možné ho zastihnout.

Doktor Lanier zkusí druhé číslo. Hlas, který odpoví, zní stejně jako na nahrávce.

„Detektiv Marino?“

„Kdo to chce vědět?“

Je z New Jersey a nikomu nevěří, patrně taky nikoho nemá rád.

Doktor Lanier se představí a také opatrně volí slova. Pokud jde o důvěru a sympatie, Marino narazil na rovnocenného soupeře.

„Měli jsme tady na jihu asi před osmi lety úmrtí. Slyšel jste někdy o ženě jménem Charlotte Dardová?“

„Ne.“

Doktor Lanier uvede několik detailů případu.

„Ne.“

Uvede pár dalších.

„Na něco se vás zeptám. Proč bych sakra měl cokoli vědět o nějakým předávkování drogama v Baton Rouge?” Marinovi se to vůbec nelíbí.

„Stejně se ptám já vás.“

„Cože? Co to znamená? Nějakej kretén si ze mě dělá srandu?”

„Spousta lidí si myslí, že jsem kretén,” odvětí doktor Lanier. „Ale nedělám si z vás srandu.”

Přemýšlí, jestli má říct Marinovi o dopisu od JeanaBaptista Chandonna, ale usoudí, že by to ničemu rozumnému neposloužilo. Už zjistil, co potřeboval vědět: Marino nemá o Charlotte Dardové ani ponětí a vzteká se, že ho obtěžuje nějaký koroner.

„Ještě krátkou otázku a pak už vás nebudu okrádat o čas,” řekne doktor Lanier. „Znáte se dlouho s doktorkou Kay Scarpettovou…”

„Co ta s tím má společnýho?“ Marinovo chování se zásadně změní. Teď je otevřeně nepřátelský.

„Domnívám se, že poskytuje soukromé konzultace.” Doktor Lanier o tom zahlédl krátkou zmínku na internetu.

Marino neodpoví.

„Co si o ní myslíte?” Doktor Lanier položí tu otázku s vědomím, že může rozpoutat sopečnou erupci.

„Víš co, ty idiote? Myslím si o ní dost, abych o ní nemluvil s nějakým podělaným cizím chlapem!”

Hovor skončí oznamovacím tónem.

Pokud jde o Sama Laniera, nemohl dostat výmluvnější potvrzení o charakteru doktorky Scarpettové. Bude tady na jihu vítána.

Scarpettová čeká ve frontě u recepce v Marriottu. Hlava jí třeští, centrální nervový systém má otupělý vínem tak příšerným, že by na nálepce mělo mít lebku a zkřížené hnáty.

Její nemoc, její nevolnost, je mnohem vážnější, než přiznala před Nicole, a s každou další minutou se její fyzický stav a nálada zhoršují. Odmítá diagnostikovat svou chorobu jako kocovinu (vždyť toho mizerného vína vypila sotva dvě skleničky) a odmítá si odpustit, že se vůbec dotkla alkoholického nápoje prodávaného v lepenkové krabici.

Bolestné zkušenosti jí za ta léta dokázaly, že čím víc kávy po takové alkoholové nehodě vypije, tím hůř se cítí. Přesto si na pokoj objedná velkou konvici, protože víc důvěřuje svým instinktům než přístrojům, jak s oblibou prohlašuje Lucy, když její teta ignoruje to, co dobře ví, a dělá to, co cítí, a tvrdě dopadne na zem.

Když se Scarpettová konečně dostane k přepážce, požádá o účet a dostane nějakou obálku.

„Právě to pro vás přišlo, madam,” řekne uštvaný recepční, odtrhne kopii účtu za pokoj a podá jí ho.

V obálce je nějaký fax. Scarpettová jde za hotelovým sluhou, který tlačí vozík. Je naložený jejími taškami a třemi velkými kufry s kazetami s diapozitivy, které se neobtěžovala převést do PowerPointu, protože ho nemůže vystát. Aby ukázala snímek muže, který si ustřelil vršek hlavy brokovnicí, nebo dítě opařené k smrti, nepotřebuje počítač a zvláštní efekty. Prezentace diapozitivů a letáky poslouží jejímu účelu stejně dobře jako v dobách, kdy začínala svou kariéru.

Fax je od její sekretářky Rose, která zřejmě volala ve chvíli, kdy Scarpettová s vypětím sil přecházela od výtahu do haly. Rose vzkazuje jen to, že s ní naléhavě potřebuje mluvit doktor Sam Lanier, koroner okrsku East Baton Rouge. Rose připojila jeho telefonní číslo domů, do kanceláře a na mobil. Scarpettová si okamžitě vzpomene na Nicole Robillardovou a na jejich rozhovor ani ne před hodinou.

Počká, dokud nesedí v taxíku, pak vytočí číslo Lanierovy kanceláře. Telefon zvedne Lanier osobně.

„Jak víte, kdo je moje sekretářka a kde ji najdete?” zeptá se Scarpettová bez úvodu.

„Ve vašem bývalém úřadu v Richmondu byli tak laskaví, že mi dali vaše číslo na Floridě. Mimochodem, Rose je velmi okouzlující.”

„Rozumím,” odpoví Scarpettová, zatímco taxi odjíždí od hotelu. „Jsem v taxíku na cestě na letiště. Můžeme to vyřídit rychle?”

Její úsečnost pramení z toho, že se zlobí spíš na svůj bývalý úřad než na Laniera. Dát někomu její telefonní číslo, které není v seznamu, je nehorázné obtěžování i když se to stávalo i dřív. Pár lidí, kteří dosud pracují v úřadu hlavního soudního lékaře, je ke své šéfové stále loajální. Ostatní jsou zrádci a patolízalové těch, kdo jsou u moci.

„Bude to rychlé,” ujistí ji doktor Lanier. „Rád bych věděl, jestli byste pro mě přezkoumala jeden případ, paní doktorko případ starý osm let, který nikdy nebyl úspěšně vyřešen. Jedna žena zemřela za podezřelých okolností, zřejmě na předávkování drogami. Slyšela jste o Charlotte Dardové?”

„Ne.“

„Právě jsem dostal informaci nevím, jestli je spolehlivá nebo ne ale nechci o tom hovořit přes mobil.”

„Je ten případ z Baton Rouge?” Scarpettová hledá v kabelce poznámkový blok a pero.

„To je na delší vyprávění. Ale ano, je to případ z Baton Rouge.”

„Váš případ?”

„Byl. Rád bych vám poslal zprávy, diapozitivy a všechno ostatní. Zdá se, že bych se měl tou věcí znovu zabývat.” Zaváhá. „A jak si asi dovedete představit, nemám velký rozpočet…”

„Nikdo, kdo mi volá, nemá v rozpočtu fondy na konzultanta,” přeruší ho Scarpettová. „Taky jsem neměla, když jsem byla ve Virginii.”

Požádá ho, aby jí materiály k případu odfaxoval, a dá mu svou adresu.

Pak dodá: „Neznáte náhodou vyšetřovatelku Nicole Robillardovou ze Zachary?”

Krátká odmlka, pak: „Myslím, že jsem s ní před několika měsíci mluvil telefonicky. Určitě víte, co se tam dole děje.”

„Bohužel vím. Je to ve všech zprávách,” odpoví Scarpettová opatrně v hluku taxíku a dopravní špičky.

Její tón ani její slova neprozrazují, že má o těch případech osobní informace. Její důvěra v Nicole poněkud zeslábne, když ji napadne, že právě ona možná volala doktoru Lanierovi a mluvila o ní. Těžko říct, proč by to dělala, snad se jen domnívala, že by mu Scarpettová mohla být v případě potřeby užitečná. A možná ji opravdu potřebuje k tomuto nevyřešenému případu, o kterém ji právě informoval. Možná se s ní snaží navázat styk, protože není vybavený na to, aby ty sériové vraždy zvládl sám.

„Kolik soudních patologů pro vás pracuje?” zeptá se ho Scarpettová.

„Jeden.”

„Mluvila s vámi Nicole Robillardová o mně?” Na nějaké okolky nemá čas.

„Proč by měla?”

„To není odpověď.”

„Sakra, ne,” řekne doktor Lanier.

V zaprášeném okně rachotí stará klimatizace, to odpoledne je velké horko, na duben neobvyklé. Jay Talley seká maso na malé kousky a hází je do zkrvaveného umělohmotného kbelíku pod otlučený dřevěný stůl, u něhož sedí.

Stůl i všechno ostatní v jeho rybářské chatě je staré a ošklivé jako věci z domácnosti, které lidé nechávají na kraji příjezdové cesty, aby je odvezli popeláři anebo je zlikvidovali sběrači odpadků. Tohle zvláštní místo je jeho pracoviště a on trpělivě upravuje roztrhané kousky oblečení, jimiž neustále podkládá nohy stolu ve snaze, aby stůl stál rovně. Nerad seká maso na povrchu, který se pohybuje, ale dosáhnout rovnováhy v jeho pokřiveném malém světě je v zásadě nemožné. Našedlá dřevěná podlaha se svažuje natolik, že se vejce z kuchyňky skutálí rovnou na molo, kde jsou některá prkna shnilá, jiná zkroucená jako matné vlasy mrtvého, která se na koncích stáčejí nahoru.

Jay se ožene po mořských komárech, dopije Budweiser a zmačká plechovku, kterou vyhodí otevřenými dveřmi se sítí proti hmyzu. Potěší ho, když plechovka přeletí tři metry přes jeho člun a žbluňkne do vody. Nuda přináší potěšení i z té nejobyčejnější činnosti, včetně prohlížení košů na kraby, které jsou zavěšené pod bójkami v kalné sladké vodě. Je jedno, že krabi ve sladké vodě nežijí. Ale raci ano a je jejich sezóna. Když koše nebudou vyprázdněné, obvykle přilákají něco většího.

Minulý měsíc se ukázalo, že to, co vypadalo jako velká kláda, byl aligátor vážící nejmíň pět set kilo. Pohyboval se jako torpédo a utrhl mu šňůru s udičkami a provizorní bójku z prázdné láhve od bělidla. Jay seděl klidně v člunu a toho masožravého tvora pozdravil pozvednutím čepice. To, co chytí do košů, Jay nejí, ale tady, uprostřed té pekelné pustiny, kterou teď nazývá svým domovem, jsou jedinou přijatelnou čerstvou stravou sumci, okouni, želvy a tolik žab, kolik jich v noci podle skřehotání najde. Jinak jeho jídlo přichází v sáčcích a plechovkách z různých obchodů s potravinami na pevnině.

Rozmáchne se sekáčkem a prořízne sval a kost. Další kusy páchnoucího masa dopadnou do kbelíku. V tomhle vedru se maso rychle kazí.

„Hádej, na koho právě teď my šlím,“ řekne své partnerce Bev Kiffinové.

„Buď zticha. Říkáš to proto, abys mě naštval.”

„Ne, ma chérie. Říkám to proto, že si vzpomínám, jak jsem s ní šoustal v Paříži.”

Žárlivost vyšlehne jako plamen. Bev se neovládá, když musí myslet na Kay Scarpettovou, která je krásná a chytrá pro Jaye až moc krásná a příliš chytrá. Bev jen zřídkakdy napadne, že nemá žádný dobrý důvod soupeřit se ženou, o které Jay fantazíruje, když seká maso a krmí aligátory a raky v mrtvém rameni řeky před jejich dveřmi. Kdyby Bev mohla Scarpettové podříznout krk, bez váhání by to udělala, a sní o tom, že se jí jednoho dne ta šance naskytne. Pak už Jay o té mrše nebude mluvit. Nebude většinu noci civět na vodu a myslet na ni.

„Proč o ní pořád musíš mluvit?”

Bev jde k němu blíž a dívá se, jak mu pot stéká po dokonale vypracované hladké hrudi a smáčí pas jeho ustřižených těsných džínsů. Zálibně si prohlíží jeho svalnatá stehna s jemnými chloupky, které se lesknou jako zlato. Pak její zlost vzkypí k bodu varu a exploduje.

„Vždyť se ti sakra postavil! Jakmile začneš sekat, tak ti ztvrdne! Polož tu sekeru na maso!”

„To je sekáček, zlato. Jen kdybys nebyla tak pitomá.” Jeho krásná tvář a světlé vlasy jsou mokré od potu, v opálené tváři jiskří studené modré oči.

Bev se sehne a sáhne baculatou rukou s krátkými prsty na vyboulinu v jeho rozkroku a on nevzrušeně roztáhne nohy a opře se na lehátku tak, aby se dostala k zipu jeho kalhot. Bev nenosí podprsenku a její laciná květovaná blůza je napůl rozepnutá, takže mu poskytuje výhled na těžká, ochablá prsa, která v něm nevzbuzují nic víc než potřebu manipulovat a ovládat. Roztrhne jí blůzu, až knoflíčky odlétnou a slabě zachrastí na prknech, a začne ji laskat tak, jak to má ráda.

„Ach,” sténá Bev. „Nepřestávej,” prosí a skloní hlavu blíž.

„Chceš ještě, kotě?”

„Ach.”

Uspokojí ji jazykem, znechucen její slanou, nakyslou chutí, pak ji tvrdě odstrčí bosou nohou.

Náraz těla na podlahu a její šokované zalapání po dechu jsou v této rybářské chatě důvěrně známé zvuky.

Z poškrábaného tlustého levého kolena jí teče krev a Bev na poranění tupě zírá. t „Jak to, že mě už nechceš, miláčku?” řekne. „Dřív jsi mě chtěl tak moc, že jsem tě nemohla od sebe udržet.”

Z nosu jí teče. Zastrčí si dozadu krátké kudrnaté prošedivělé hnědé vlasy a přitáhne si blůzu, náhle ponížená svou ošklivou nahotou.

„Chtít znamená, až já budu chtít.”

Znovu začne bušit sekáčkem na maso. Od silného lesklého ostří létají kousíčky masa a kostí a ulpívají na špinavém stole a Jayově zpocené holé hrudi. V nehybném vzduchu se vznáší nasládlý, kyselý zápach hnijícího masa, mouchy přilétají v lenivých houfech a ztěžka se vznášejí ve vzduchu jako tlustá nákladní letadla. Slétají se ke krvavým hodům v kbelíku a jejich černozelená hemžící se těla se lesknou jako rozlitý benzin.

Bev se zvedne z podlahy. Dívá se, jak Jay seká maso a hází ho do kbelíku, jak přilétají mouchy a hladově se vrhají na hostinu. Hlasitě bzučí a narážejí do kbelíku.

„A na tom stole teď máme jíst.” Bev je konzervativní. Nikdy na tom stole nejedí. Ten stůl je Jayův soukromý prostor a ona ví, že se ho nemá dotýkat.

Jay se zuřivě ožene po komárech. „Zatraceně, nenávidím ty zasraný potvory! Kdy do prdele chceš jít nakupovat? A příště se nevracej jen se dvěma láhvemi repelentu a bez štěňat.”

Bev zmizí na záchodě. Není větší než záchodek na malé lodi a není tu nádrž, kde by se chemicky likvidovaly lidské exkrementy, které padají dírou do vany mezi pilíři, na nichž chata stojí. Bev jednou denně vyprazdňuje vánu do řeky. Když sedí na toaletě z dřevěné bedny, má vždycky hrozný strach, že ji kousne ploskolebec nebo aligátor. A když je zvlášť nervózní, dřepne si na bednu a dívá se dolů do černé díry, zatímco se jí tlustá stehna třesou strachy a námahou, jak drží její tíhu.

Byla při těle, už když ji Jay poznal v kempu u Williamsburgu ve Virginii, kde je náhodou svedla dohromady záležitost jeho rodinného podniku. Potřeboval se ubytovat a ona bydlela v zastrčeném místě, na zarostlém, hustě zalesněném pozemku plném odpadků s opuštěnými, rezivějícími karavany a motelem, kam chodili hlavně prostitutky a drogoví dealeři. Když se Jay objevil u jejích dveří, upoutala ji jeho síla a okamžitě propadla jeho kouzlu. Sbalila ho tak jako většinu ostatních mužů, protože drsný, syrový sex byl jediný způsob, který uspokojil její osamělé, hněvivé potřeby.

Tu noc padal hustý déšť, který jí připomínal lesklé hřebíky, a ona Jayovi připravila talíř Campbellovy zeleninové hovězí polévky a grilovaný sýrový sendvič, zatímco její malé děti se schovaly a dívaly se, jak se jejich matka baví s dalším cizím mužem. Bev tehdy na děti ani nepomyslela. A i teď se snaží na ně nevzpomínat a nepřemýšlet o tom, jak už asi vyrostly. Jsou v péči státu a bez ní je jim mnohem lip. Je ironií, že Jay k nim byl hodnější než ona. Byl tehdy úplně jiný, když ji tu první noc vzal do postele.

Před třemi lety byla Bev pohlednější a ne tak tlustá po hamburgerech, trvanlivých sýrech a konzervovaném mase, které se nekazí.

Nemůže dělat kliky a dřepy celý den jako Jay a jinak moc pohybu nemá. Za chatou je tráva pokrytá silnou vrstvou škeblí a husté černé bláto se táhne na míle daleko. Nedá se jít po suché zemi, jen po molu. Jedině při manévrování s Jayovým člunem v úzkých kanálech spálí pár kalorií.

Stačil by malý přívěsný motor, ale Jay nechce nic menšího než Evinrude s 200 koňskými silami a nerezovým šroubem, se kterým rychle proplouvá po kanálech a zajíždí na svá tajná místa. Tiše se nechává unášet pod cypřiši, zatímco čeká naprosto nehybně jako vačice, zda mu nízko nad hlavou nepřeletí vrtulník nebo malé letadlo. Jay jí s ničím nepomáhá, nemůže zamaskovat svůj výrazný vzhled, protože je příliš marnivý, aby zničil svou krásu. Na břeh jde jen proto, aby vybral peníze z rodinného úkrytu, a ne na nákupy. Kdežto Bev se může odvážit ven pro zásoby, protože už skoro nevypadá jako na fotografii na seznamu nejhledanějších osob FBI. Kůži má seschlou od slunce, tělo nafouklé, tvář odulou a vlasy ostříhané nakrátko.

„Proč nemůžeme zavřít dveře?“ zeptá se Bev, když vyjde z malé, špinavé koupelny.

Jay přejde k ledničce ze šedesátých let, zaoblené a plné rezavých skvrn. Otevře dveře a vezme si další pivo.

„Mám rád horko,“ řekne. Jeho kroky ztěžka zaduní na starých prknech.

„Vzduch z klimatizace uteče dveřmi ven.“ To je její obvyklá stížnost. „Máme málo benzinu do generátoru.”

„Tak budeš muset jít ven a přinést nový. Kolikrát ti mám říkat, abys pohnula svým tlustým zadkem a přinesla další?”

Podívá se na ni nepřítomným pohledem jako vždycky, když je zabraný do svého rituálu. Erekce mu napíná zip kalhot a on si brzy uleví samozřejmě, až se mu bude chtít. Když Jay odnáší ven kbelík, za kterým se s hlasitým bzučením vrhají mouchy, ovane Bev jeho tělesný odér a zápach hniloby. Jay spěšně vytahuje koše na kraby za žlutá nylonová lana. Má jich tucty. Příliš velké kusy masa, které se do nich nevejdou, jednoduše hodí do vody, kde je aligátoři stáhnou ke dnu a s potěšením sežerou. Lebky představují největší problém, protože podle nich je identifikace snadná. Dalším Jayovým rituálem je rozbít lebky na prach a smísit ho s rozemletou bílou křídou, kterou skladuje v prázdných plechovkách od barvy. Prach z křídy a kostí mu připomíná katakomby, které se táhnou pětadvacet metrů hluboko pod ulicemi Paříže.

Když se Jay vrátí dovnitř, praští sebou na úzkou postel u stěny a založí si ruce za hlavou.

Bev si svlékne roztrženou blůzu a svádí ho jako striptérka. Jay, mistr vyčkávací hry, nijak nereaguje, když se mu otírá o rty. Je nesnesitelně vzrušená. Tohle může pokračovat hodně dlouho, bez ohledu na její roztoužení. Teprve až se mu bude chtít, kousne ji, ale ne tolik, aby zanechal otisk, protože nesnese pomyšlení, že by se jakkoli podobal svému bratrovi JeanuBaptistovi.

Dřív Jay příjemně voněl po celém těle. Teď, když je na útěku, se skoro nemyje, a pokud ano, jen na sebe vylije kbelík stojaté vody. Bev se neodvažuje stěžovat si nebo nějak reagovat na silný zápach jeho dechu a slabin. Když se jednou téměř pozvracela, rozbil jí nos a přinutil ji to dokončit, protože její krev a slabé výkřiky bolesti zvyšovaly jeho rozkoš.

Když Bev uklízí chatrč, jako posedlá drhne to místo pod postelí, ale krvavé skvrny jsou neodstranitelné, jako něco z hororového filmu. Bělidlo zanechalo strakatou hnědobílou plochu velikosti rohožky a Jay si na to neustále stěžuje, jako by neměl nic společného s tím, jak se tam ty skvrny dostaly.

Jean-Baptiste Chandonne sedí na nerezovém záchodě v póze Rodinova Myslitele, . bílé kalhoty stažené k chlupatým kolenům.

Vězeňští dozorci si z něho dělají legraci. Nikdy to nepřestává. Vycítí to, i když sedí na toaletě, obličejem otočený k zamčeným ocelovým dveřím své cely. Železné mříže v malém okénku ve dveřích jsou přitahovány k železu v JeanověBaptistově krvi. Animální magnetismus je vědecký fakt, který dnes není příliš znám. Nebyl uznáván ani před stoletími, ačkoli jsou doloženy případy, kdy na nemocné a poškozené části těla byly přikládány zmagnetizované materiály, jejichž působením ustoupily všechny symptomy a pacientovi se navrátilo zdraví. Jean-Baptiste dobře prostudoval doktrínu slavného doktora Mesmera, jehož systém léčby je výmluvně popsán v jeho Mémoire sur la Découverte du Magnetisme Animal.

Toto originální dílo, poprvé vydané ve francouzštině v roce 1779, je biblí JeanaBaptista. Než mu byly zabaveny knihy a rádio, naučil se z Mesmera dlouhé pasáže zpaměti a je pevně přesvědčen, že univerzální magnetické fluidum působí na příliv a odliv i na lidi.

„Měl jsem obvyklé znalosti o magnetu: jeho působení na železo, schopnost našich tělesných tekutin přijímat tento nerost…,“ napsal Mesmer a Jean-Baptiste ho polohlasem cituje, když přemýšlí na záchodě. „Připravil jsem pacienta neustálým používáním železitých solí.“

Železitá sůl je železitý lék, ale kdo to kromě JeanaBaptista ví? Jen kdyby tu správnou železitou sůl našel, vyléčil by se. Než se dostal do vězení, zkoušel máčet železné hřebíky v pitné vodě, jedl rez, spal s kusy železa pod postelí a polštářem a nosil v kapsách kalhot šrouby, matky a magnety. Začal věřit, že jeho železitým lékem je železo v lidské krvi, ale nestačil ho získat dost, než šel do vězení, a teď si nemůže opatřit žádné. Když se tu a tam sám pokouše a saje si krev, nijak to neúčinkuje, aleje to stejné, jako když někdo pije vlastní krev, aby se vyléčil z anémie.

Franz Anton Mesmer byl terčem posměchu náboženské a vědecké obce, tak jako se vždycky vysmívali i JeanuBaptistovi. Mesmerovi věrní stoupenci na veřejnosti předstírali skepsi anebo pokud mu věřili, používali pseudonymy, aby nebyli označeni za šarlatány. Například Filozofii animálního magnetismu vydanou v roce 1837 napsal „džentlmen z Filadelfie”, což byl podle některých sám Edgar Allan Poe. Takové knihy skončily na univerzitách a nakonec je knihovny vyhodily, což JeanuBaptistovi umožnilo získat malou, ale podivuhodnou sbírku za babku.

Se strachem přemýšlí o tom, co se stalo s jeho knihami. Zrychlí se mu tep na krku, jak se na toaletě napíná. Knihy, které si přivezl z Francie, mu za trest vzali; vězeňský klasifikační tým mu snížil hodnocení z jedničky na trojku, údajně proto, že masturbuje a dopouští se přestupků s jídlem. Jean-Baptiste tráví hodně času na záchodě a dozorci to označují za masturbování.

Dvakrát v jednom dnu už zapomněl, jak dávno neobratně vzal podnos s jídlem, který mu strčili otvorem ve spodní části dveří. Jídlo se všude rozsypalo a tento incident byl posouzen jako záměrný. Zabavili mu všechny osobní věci, samozřejmě včetně knih. Má povolenu jen jednu hodinu rekreace týdně. Ale na tom nezáleží. Může psát dopisy. Dozorce to udivuje.

„Může kruci psát dopisy, když je slepej?” říkají.

„Nevím jistě, jestli je opravdu slepej. Někdy se zdá, že jo, a někdy, že ne.”

„Hraje to?”

„Je úplně šílenej, kamaráde.”

Ve své cele o šesti metrech čtverečních může Jean-Baptiste dělat kliky, dřepy, sedylehy, kdykoli se mu zachce. Počet návštěv z vnějšího světa mu byl omezen. Na tom taky nezáleží. Kdo by ho chtěl navštívit kromě reportérů a různých lékařů, policejních psychologů a profesorů, kteří ho chtějí studovat jako nový kmen viru? Vězení, týrání a hrozící smrt zhustily duši JeanaBaptista v jasné světlo s roztroušenými bílými tečkami.

Je trvale zmagnetizovaný, somnambulní a jeho jasnozřivost mu dává možnost vidět i bez zraku. Má uši, ale nepotřebuje je, aby slyšel. Ví všechno, aniž by se to dozvěděl, a může jít kamkoli bez svého těla, které ho od narození trestá. Jean-Baptiste nikdy nepoznal nic kromě nenávisti. Než se pokusil zavraždit tu soudní patoložku ve Virginii a byl dopaden policií, ta prudká nenávist proudila přes ostatní, přes něj a vracela se k ostatním, až byl kruh uzavřený a nekonečný. Jeho zuřivé běsnění bylo nevyhnutelné, necítí se za ně odpovědný a nelituje toho.

Po dvou letech v cele smrti žije Jean-Baptiste v trvalém stavu magnetismu a nechová negativní postoj k ostatním živým bytostem. To ovšem neznamená, že by znovu nezabil. Kdyby měl příležitost, roztrhal by ženu tak jako v minulosti, ale nepohání ho nenávist a chtíč. Zničil by krásné ženy v odpověď na své vyšší poslání, aby uzavřel čistý kruh, který je nezbytný a božský. Jeho nádherná extáze by proudila skrze ty, jež si vyvolil. Jejich bolest a smrt by byla krásná a jeho vyvolené by mu byly neskonale vděčné, až by se jejich mysl odpoutala od jejich těla.

„Kdo je tam?“ zeptá se do zatuchlého, páchnoucího vzduchu.

Postrčí roličku toaletního papíru ke své malé pryčně a sleduje, jak se před ním odvíjí měkká bílá dálnice, která ho zavede za tyto škvárobetonové zdi. Dnes se možná vydá do Beaune, navštíví svou oblíbenou jeskyni ze dvanáctého století na panství monsieura Cambraie, ochutná burgundské ze sudů, které si sám vybere, a nebude nabírat dech do úst a vyplivovat víno do kamenné mísy, jak se to dělá, když ochutnáváte poklady le terroire. Nevyplýtvá ani kapku! Ha! Uvidíme, jaká tentokrát budou skvělá vinš de Bourgogne. Dotkne se ukazováčkem svých deformovaných rtů.

Jeho otec, monsieur Chandonne, vlastní vinice v Beaune. Vlastní také vinaře a exportéry. JeanBaptište se ve vínu dobře vyzná, ačkoli mu bylo odepřeno, když ho zavřeli do sklepení a pak ho vyhnali z rodinného domu. Jeho důvěrná znalost Beaune je bohatá fantazie založená na podrobném vyprávění jeho okouzlujícího bratra, které JeanuBaptistovi připomíná jeho neštěstí a neexistenci. Ha! Jean-Baptiste nepotřebuje k ochutnávání jazyk. Zná sebevědomé Clos de Vougeot a jemné, plné a elegantní červené Clos de Mouches.

Rok 1997 byl pro červené Clos de Mouches velmi dobrý a bílé z ročníku 1980 připomíná lískové oříšky a je tak zvláštní. A ano, ta harmonie Echezeaux! Ale nejraději má krále burgundských, tělnaté a plné Chambertin. Z 280 lahví vyrobených v roce 1999 jich monsieur Chandonne získal pro svou jeskyni sto padesát. Z těchto sto padesáti neměl Jean-Baptiste ani doušek. Ale po jedné z vražd v Paříži svou oběť okradl a oslavoval s Chambertin ročník 1998, které chutnalo po růžích a nerostech a připomínalo mu její krev. A bordeauxská vína? Premier Grand Cru Classé, možná Cháteau HautBrion.

„Kdo je tam?“ zvolá.

„Drž hubu a přestaň blbnout s tím toaletním papírem! Zvedni ho.“

Jean-Baptiste se nepotřebuje dívat, aby viděl ty zlostné oči, které civí přes mříže ve dveřích.

„Hezky ho zase zamotej a ukliď a přestaň si hrát s tím svým mrňavým pinďourem!“

Oči zmizí a zanechají za sebou studený vzduch. Jean-Baptiste musí odjet do Beaune, kde žádné oči nejsou. Musí najít další vyvolenou, rozbít její vadný zrak a rozdrtit jí mozek, aby zapomněla na svůj odpor, když ho spatřila. Pak bude její panství jeho. Budou mu patřit její úbočí a šťavnaté trsy hroznů. Bude prozkoumávat její jeskyni, hmatem hledat cestu kolem temných, vlhkých stěn, které jsou stále chladnější, čím víc si dává na čas. Její krev je ušlechtilé červené víno, kteréhokoli ročníku, po jakém zatouží. To červené víno vystřikuje, stéká mu po rukou, slepuje mu vlasy a barví je do ruda, způsobuje, že ho všechny zuby bolí radostí!

„Kdo je tam?“

Zřídka mu někdo odpoví.

Po dvou letech mají dozorci z oddělení pro odsouzené k smrti toho šíleného mutanta JeanaBaptista Chandonna plné zuby. Těší se na jeho konec. Tenhle francouzský Vlkodlak s deformovaným penisem a chlupatým tělem je odpuzuje. Má asymetrický obličej, jako by ty dvě strany nebyly vedle sebe, když ležel v děloze, jedno oko níž než druhé, drobné, jakoby dětské zuby daleko od sebe a zašpičatělé. Ještě donedávna se denně holil. Teď se už Jean-Baptiste neholí. Je to jeho právo. Poslední čtyři měsíce před popravou se odsouzení vězni nemusí holit. Může jít do popravčí komory s dlouhými vlasy a vousy.

Ostatní vězni nemají husté jemné chlupy, které mu pokrývají každý kousek těla kromě sliznic, dlaní a chodidel. Jean-Baptiste se neholil dva měsíce a osmnácticentimetrové chlupy pokrývají jeho štíhlé svalnaté tělo, celý obličej a krk, dokonce hřbet rukou. Ostatní odsouzenci na smrt vtipkují, že oběti JeanaBaptista zemřely strachy ještě dřív, než je stačil zmasakrovat a rozkousat na hamburger.

„Hamburger! To mě podrž!“

Tý vtipy jsou pronášeny tak, aby je Jean-Baptiste slyšel, a také dostává kruté písemné žerty v podobě vzkazů nebo motáků, jak se jim říká , které se předávají štěrbinami pod dveřmi, z cely do cely, jako řetězový dopis, až dorazí ke konečnému adresátovi. Jean-Baptiste ty lístky rozžvýká na kaši a spolkne je. Některý den jich je až deset. Říkají, že vychutnává každé slovo.

„Škoda, že mu nepřivážeme tu chlupatou prděl na elektrický křeslo, kde by se pěkně uvařil. Usmažil.” Slyšel, jak se dozorci baví v podobném smyslu.

„Celé oddělení bude smrdět jako spálené chlupy.”

„Není správný, že je nesmíme hladce oholit jako kulečníkovou kouli, než jim píchnou jehlu.”

„Není správný, že je už neusmaží. Teď to je zatraceně snadný. Bodnou je malou jehlou, a hezkou dobrou noc.“ „Pro Vlkodlaka tu šťávu zvlášť dobře vychladíme.”

Jean-Baptiste je na záchodě celý napjatý, jako by teď slyšel ty posměšné poznámky, ačkoli za jeho dveřmi je ticho.

Vychlazení šťávy je ošklivé tajemství týmů, které odsouzeného připoutají a zavedou mu infuzi, a chtějí si při popravě také užít trochu sadistické zábavy. Ten, kdo má na starosti smrtící látky, je uloží do nádoby s ledem, když je přenáší z uzamčené lednice do popravčí komory. Jean-Baptiste zaslechl, jak vězni odsouzení k smrti tvrdí, že ty látky jsou zchlazené víc než je nutné, téměř k bodu mrazu. Týmy ovšem považují jen za spravedlivé, aby odsouzený cítil, jak mu do žíly vniká ledová látka, jak z jehly proudí dost jedu, že by zabil čtyři koně, jak mu tuhne krev. Jestliže vězeň nevykřikne: „Ach bože!” nebo „Ježíši!”, anebo něco podobného, když cítí mrazivou blízkou smrt, jsou členové popravčích týmů zklamaní a trochu naštvaní.

„Ten poslední měl z tý zmrzliny určitě bolení hlavy,” povykují hlasy, které se odrážejí od ocelových dveří, když si odsouzenci vyprávějí ty historky.

„A pořádný. Slyšeli jste, jak ječel, když mu píchli tu sračku?”

„V rádiu to rozhodně nebylo.”

„Volal mámu.”

„Většina kurev, který jsem oddělal, brečela po mámě. Ta poslední volala: ,Mami! Mami! Mami! ” vychloubá se znovu muž, kterému ostatní vězni říkají Bestie.

Myslí si, že jeho anekdoty jsou legrační.

„Ty hajzle. Nemůžu uvěřit, že ti guvernér dal další měsíc, sráči!“

Bestie je zdrojem většiny historek o popravách, které kolují po celách smrti. Bestie byl převezen dodávkou skoro sedmdesát kilometrů do Huntsville a už jedl své poslední jídlo smažené krevety, steak, hranolky a ořechový závin v zamřížované kleci vedle popravčí komory, když mu najednou guvernér udělil odklad popravy, aby mohly být provedeny další testy DNA. Bestie náramně dobře ví, že ty testy jsou ztráta času, ale když ho vrátili do Polunského věznice, dál se snaží vytěžit ze svých posledních dnů na tomto světě, co se dá. Pořád a pořád mluví o procesu, který má být tajný. Dokonce zná jména členů týmů, kteří odsouzeného připoutají a zavedou infuzi, i doktora, který měl infuzi spustit a pak prohlásit Bestii za mrtvého.

„Jestli se jednou dostanu ven, oddělám jednu každou z těch děvek a natočím to na video!“ vytahuje se Bestie dál.

„Škoda, že jsem si nenahrál ty, co jsem oddělal. Sakra, dal bych všechno i za jedinou nahrávku. Nevím, proč mě to tehdy nenapadlo. Aby ti cvokaři a kreténi z FBI měli na co vzpomínat, když jdou domů ke svejm ženuškám a dětičkám. “

Jean-Baptiste si své vraždy nikdy nenatáčel. Nebyl čas, a bohužel ho to nikdy nenapadlo. Neustále si to vyčítá. Taková hloupost je u něho vzácná…

Espěce de sále gorille…

Hloupá zmutovaná opice.

Jean-Baptiste si zakryje rukama uši.

„Kdo je tam?“

Kéž by si nafilmoval své krvavé umění, nebo aspoň pořídil fotografie. Ach, ta touha, ta touha, zklamání, kterého se nemůže zbavit, protože nemůže znovu a znovu a znovu prožívat jejich extázi, když umíraly. To pomyšlení působí, jako když otočí klíčkem ve slabinách a spustí nesnesitelný tlak. Nemůže si od té bolesti ulevit. Narodil se se zapalováním, které nefunguje, se sexuálními písty, které zajiskří, ale motor nenastartuje. Jean-Baptiste dýchá, napíná se na toaletě, až mu pot stéká z tváře.

„Co tam děláš?”

Dozorce zabuší na dveře. Za mřížkou v okénku se znovu ve tmě objeví dvě posměšné tmavé oči.

„Už zase sedíš na hajzlu. Chlape, jednou si vysereš střeva.”

Jean-Baptiste slyší kroky na kovových můstcích a ostatní vězně z cel smrti, kteří vykřikují obvyklé stížnosti a oplzlosti. Kromě JeanaBaptista tu čeká 25 mužů, až na ně přijde řada, zatímco jejich advokáti dál podávají odvolání a snaží se přesvědčit okresní nej vyšší soudy anebo federální Nej vyšší soud, aby změnily rozsudek, anebo aspoň přesvědčují soudce, aby rozhodl v jejich prospěch a povolil testy DNA či nějaký jiný manévr. Jean-Baptiste ví, co udělal, a proto přiznal svou vinu i navzdory teatrálnímu vystoupení svého obhájce Rocca Caggiana, kterého také vlastní Chandonnova rodina.

Předstíraný zuřivý odpor proti tomu, aby se Jean-Baptiste přiznal, hrál Rocco Caggiano před soudcem velmi špatně. Caggiano poslouchá instrukce stejně, jako je zdánlivě poslouchá Jean-Baptiste, jenže Jean-Baptiste je velmi dobrý herec. Chandonnova rodina se domnívá, že bude nejlepší, když jejich ostudný, odporný syn zemře.

Proč bys chtěl deset let sedět v cele smrti? domlouvali mu. Proč bys chtěl být znovu propuštěn do společnosti, která tě bude pronásledovat jako zrůdu?

Zpočátku se Jean-Baptiste nemohl smířit s tím, že si jeho rodina přeje jeho smrt. Teď to chápe. Dává to smysl. Proč by jeho rodinu zajímalo, jestli zemře, když jí nezáleželo na tom, že žije? Nemá na vybranou. Je to jasné. Kdyby svou vinu nepřiznal, jeho otec by už zařídil, aby byl Jean-Baptiste zavražděn během čekání na soud.

Vězení je tak nebezpečné místo, řekl mu jeho otec francouzský v telefonu. Vzpomínáš, co se stalo kanibalovi Jeffreymu Dahmerovi? Ubili ho k smrti mopem, anebo to možná bylo koště.

Když to otec řekl, Jean-Baptiste byl ubit k smrti emocionálně, všechna naděje zmizela. Jean-Baptiste se tedy spolehl na svůj rozum, a když ho letadlem převáželi do Houstonu, začal pečlivě zvažovat svou kritickou situaci. Živě si vzpomíná na nápis Vítejte v Humble a na Holiday Inn s kavárnou Jamka na jeden úder, což nedávalo smysl, protože v okolí neviděl žádná golfová hřiště. Jen uschlé listí, mrtvé stromy a nekonečnou řadu prověšených telefonních drátů, zakrslé borovice, skladiště potravin, obytné přívěsy, rozpadlé budovy a montované domy na škvárobetonových základech. Kolona vozů, která ho převážela, opustila severní devětapadesátou a všichni ti federální a místní agenti se chovali k JeanuBaptistovi jako k Frankensteinovi.

Choval se řádně, seděl na zadním sedadle bílého fordu LTD, spoutaný jako Houdini. Kolona zabočila na opuštěnou silnici zarostlou křovím, které na obou stranách přecházelo v hustý les, a když dojeli do Polunského věznice Texaského oddělení trestního soudnictví, ucítil, že na šedivé obloze vyšlo slunce a den se rozjasnil. Jean-Baptiste to považoval za znamení.

Trpělivě čeká. Představuje si déšť meteorů a velké pochodující pluky, protože to silou vůle chce přivolat. Jak prosté! Lidé jsou hlupáci! Vymysleli takové pošetilé předpisy! Vězeňští dozorci mu můžou zabavit rádio a trestat ho tím, že mu rozemelou jídlo na karbanátky, ale nikdo nemůže neutralizovat jeho magnetismus a zákonné právo dostávat a posílat necenzurovanou poštu. Když obálku nebo balíček označí jako poštu pro právníka nebo do médií, žádný zaměstnanec věznice ji nesmí otevřít. Jean-Baptiste posílá poštu Roccovi Caggianovi, kdy se mu zlíbí. Tu a tam dostává stejným způsobem dopisy. To je ten největší svátek, zvlášť když mu nedávno napsala madame Scarpettová, protože na něho nemůže zapomenout. Byla tak blízko extázi a svou pošetilostí se připravila o laskavost JeanaBaptista, okradla se o ni. Jeho nesobeckým záměrem bylo osvobodit její duši z jejího půvabného těla. Její skon by byl d
okonalý. Konečně si tedy uvědomila svou strašnou chybu a teď hledá záminku, aby ho mohla vidět.

Znovu vás uvidím.

Jean-Baptiste má dost informací, aby zničil celý Chandonnův kartel.

Jestli si to madame Scarpettová přeje, proč ne? Až přijde, on najde způsob, jak dokonat její osvobození, obdařit ji tím, co chce. Extáze. Extáze!

Její dopis roztrhal na kousíčky a každé slovo snědl, žvýkal ho tak usilovně, že si pořezal dásně.

Jean-Baptiste vstane z toalety, ani se neobtěžuje spláchnout. Natáhne si kalhoty.

„Kdo je tam?“

Bílé tričko s véčkem má na zádech velká černá písmena DR, což znamená oddělení pro odsouzené k smrti. Je to také zkratka pro doktorku. Další znamení. Teď patří jí a ona navždy jemu. Jeho vězeňské šaty jsou nasáklé potem. Smrdí. Jean-Baptiste se neustále potí a páchne jako špinavé zvíře. Usměje se, když si vzpomene na posledního vězně popraveného před několika týdny; starý muž jménem Pitt, který zabil policistu v Atlantě. Pitt léta bez následků vraždil prostitutky, zanechával své oběti na parkovištích nebo uprostřed silnice. Ale porušil zákon, když třináctkrát bodl policistu.

Mezi vězni se povídá, že když doktor poslal smrtící koktejl, který projel Pittovými žílami jako vlak tunelem, smrt nastala přesně za dvě minuty a padesát šest sekund. U poprav se střídají tři lékaři to Jean-Baptiste ví také z médií a od spoluvězňů, kteří se vrátili z Huntsville po odkladu popravy. Je tam jeden pediatr, srdeční chirurg a žena, která si před několika lety otevřela rodinnou praxi v Lufkinu. Taje nejchladnokrevnější kat ze všech. Přijde se svou černou brašnou, udělá svou práci a odejde, lhostejná a arogantní, aniž s někým promluví.

JeanaBaptista vzrušuje, když si představuje neviditelnou doktorku v malé tajné místnosti, jak čeká na signál, aby zabila jeho připoutané tělo. Jean-Baptiste se smrti svého těla nebojí, protože jeho mysl je jeho duše a nemůže být zničena. Je elektrický. Je nehmotný. Může oddělit svou mysl od svého těla. Je součástí Boha. Jean-Baptiste si povzdychne na lůžku, kde leží na zádech a zírá ke stropu, který nemůže zabránit jeho jasnozřivým cestám. Většinu času přenáší svého ducha zpět do Paříže a létá nepozorován, zatímco vnímá zvuky tak pronikavě, jako nikdy předtím. Zrovna nedávno navštívil Paříž, po dešťové přeháňce, pneumatiky svištěly na mokré silnici a vzdálený ruch dopravy byl překvapivě tlumený, připomínající kručení jeho žaludku. Kapky deště byly jako démanty rozeseté na sedadlech zaparkovaných motocyklů, kolem něj kráčela nějaká žena s kyticí lilií a on se vznášel v té vůn i.

Jak všímavým se stal! Kdykoli jeho duše navštíví Paříž, nejkrásnější město na světě, objeví další starý dům zahalený zelenou sítí, kde dělníci čistí vápenec pneumatickými hadicemi a odstraňují staleté nečistoty. Trvalo léta, než byla obnovena smetanová pleť Notre Dáme. Sledováním postupu prací měří Jean-Baptiste čas. Nikdy se nezdrží v Paříži víc než pár dní a každou noc se vydá ke Gare de Lyon, pak na Quai de la Rapée, aby odtud pozoroval Institut MédicoLégal, kde byly některé z jeho vyvolených podrobeny pitvě. Vidí tváře a těla těch žen a pamatuje si jejich jména. Čeká, až kolem s rachotem propluje poslední bateau mouche, až se mu poslední vlna, kterou parník rozvířil, přelije přes boty, a pak se svlékne donaha na studených kamenech Quai de Bourbon.

Celý život vzdoroval kalnému studenému proudu Seiny, aby smyl prokletí le LoupGarou.

Vlkodlaka.

Noční koupele však jeho hypertrichózu nijak nevyléčily. Je to velmi vzácná vrozená vada, která způsobuje, že má celé tělo porostlé jemným, jakoby dětským ochlupením, a ještě zvýšila svou krutost, když mu přidala deformovaný obličej, abnormální zuby a zakrnělé genitálie. Jean-Baptiste se ponoří do řeky. Nechává se unášet kolem Quai ďOrléans a Quai de Béthune k východnímu výběžku Ile St.Louis. Tam, na Quai ďAnjou stojí třípatrový městský dům ze sedmnáctého století s vyřezávanými hlavními dveřmi a pozlacenými okapy, hotel particulier, kde žijí jeho prominentní rodiče v obscénním přepychu. Když lustry září křišťálem a stříbrem, jsou rodiče doma, ale často si vyjdou s přáteli nebo si vypijí skleničku před spaním v salonu, kam z ulice není vidět.

Během svých cest mimo tělo může Jean-Baptiste vstoupit do každé místnosti tohoto hotel particulier. Jde si, kam se mu zlíbí. Když nedávno v noci navštívil Ile St.Louis, měla jeho obézní matka několik nových tukových záhybů pod bradou a její oči v odulé tváři vypadaly malé jako rozinky. Byla zahalená do černého hedvábného županu, se stejnými trepkami na krátkých tlustých nohou. Kouřila jednu silnou francouzskou cigaretu za druhou a přitom si stěžovala a něco vykládala svému manželovi, který se díval na zprávy, telefonoval a vyřizoval různé papíry.

Tak jako Jean-Baptiste slyší bez uší, jeho otec může být kdykoli hluchý. Není divu, že hledá útěchu a rozkoš v náručí mnoha krásných mladých žen a zůstává ženatý s madame Chandonnovou jen proto, že to tak musí být. V mládí JeanuBaptistovi řekli, že jeho hypertrichóza je vrozená, ale on si je jistý, že ji způsobil alkoholismus jeho matky. Nijak se neobtěžovala omezit své pití, i když čekala jeho a jeho bratra, dvojče, který si říká Jay Talley a měl to štěstí, že se vynořil z matčiny dělohy necelé tři minuty po JeanuBaptistovi. Jeho bratr se narodil jako dokonalý vzor mužnosti, zlatá socha s překrásným tělem zdobeným světlými chloupky, které zachycují světlo, a s tváří jako vytesanou mistrem. Oslní každého, koho potká, a jedinou útěchu v nespravedlnosti jejich zrození čerpá Jean-Baptiste z toho, že Jay Talley, pravým jménem JeanPaul Chandonne, není takový, jak vypadá. A z toho důvodu je horší n ež Jean-Baptiste.

Jean-Baptiste si dobře povšiml, že těch několik minut dělících jeho narození od bratrova je stejná doba, po jakou údajně potrvá, než Jean-Baptiste sedmého května zemře. Těch několik minut také přibližně žily jeho vyvolené, když z nich krev stříkala na stěny v obloucích, jež připomínaly abstraktní obraz, který kdysi viděl a hrozně si ho toužil koupit, ale neměl peníze ani místo, kam ho pověsit.

„ Kdo je tam! “ vykřikne.

Řeka Charles odráží mladou jarní zeleň na bostonském nábřeží a Benton Wesley se dívá, jak mladí muži v závodní lodi veslují v dokonalém rytmu.

Svaly se vlní jako mírný proud, pádla se noří do vody s tichým zašploucháním. Mohl by se na to beze slova dívat celé odpoledne. Je nádherný den, bez mráčku, teplota čtyřiadvacet stupňů. Benton se stal blízkým společníkem samoty a ticha a touží po nich tak, že ho hovor vyčerpává a je protkán dlouhými odmlkami, jež některé lidi zastrašují a jiné popuzují. Zřídka toho namluví víc než bezdomovci, kteří přespávají na hromadách hadrů pod lávkou Arthura Fiedlera. Dokonce se mu podařilo urazit hlučného, společenského Maxe, který pracuje v Café Esplanade, kde si Benton příležitostně kupuje limonádu, sušenky nebo měkký preclík. Hned první slovo, které Benton k Maxovi promluvil, bylo špatně pochopeno.

„Zloději.” To bylo vše, co Benton se zavrtěním hlavy zamumlal.

Max, který je Němec a často si angličtinu poplete a snadno se urazí, si tu tajemnou poznámku vyložil tak, že ten chytrák v běžecké soupravě a tmavých brýlích si myslí, že všichni cizinci jsou méněcenní a nepoctiví, a chce po něm drobné na pětidolarovou bankovku, kterou Max strčil do pokladny. Jinými slovy, že tvrdě pracující Max je zloděj.

Benton tím však mínil, že sušenky Cracker Jack v Café Esplanade se teď prodávají v malých sáčcích, ne v krabicích, a stojí dolar místo čtvrťáku. Místo hračky jako překvapení je uvnitř jen natištěná hra na složeném bílém papíru, levném a mizerném, která vyžaduje nanejvýš inteligenci holuba. Pryč jsou dny Bentonova dětství, kdy ulepenými prsty šmátral v pražené kukuřici a arašídech v karamelu a hledal poklad jako umělohmotnou píšťalku, baseballovou kartu nebo to nej lepší ze všeho kouzelný dešifrovací prsten, který malý Benton nosil na ukazováčku a předstíral, že mu dává moc poznat, co si lidé myslí, co udělají a jakého netvora porazí na své příští tajné misi.

Považuje za ironii, že v dospělosti opravdu nosil zvláštní prsten tentokrát zlatý s vyrytým znakem FBI a stal se mistrem v dešifrování myšlenek, motivů a jednání lidí, které veřejnost označuje za netvory. Benton se narodil s mimořádným talentem soustředit svou intuici a intelekt na neurologické a duševní hlubiny těch nejhorších z nejhorších. Jeho obětí byli nepolapitelní zločinci, jejichž násilné sexuální činy byly tak odporné, že panikařící policisté ze Spojených států i zahraničí čekali ve frontě, aby s Bentonem přezkoumali své případy na oddělení kriminální psychologie na akademii FBI v Quanticu ve Virginii. Benton Wesley byl legendárním šéfem oddělení a nosil konzervativní obleky a velký zlatý prsten.

Předpokládalo se, že ze zpráv a přízračných fotografií dovede vykouzlit nějakou stopu, kterou vyšetřovatelé přehlédli jako zakopaný poklad, jenž se objeví během zasedání ve vlhkém prostoru bez oken, kde jsou jedinými zvuky vážné hlasy, papír klouzající po stole zasedací místnosti a vzdálené tlumené výstřely z venkovní střelnice. Bentonovým světem po většinu jeho kariéry u FBI byl bývalý protiletecký kryt J. Edgara Hoovera, zatuchlý bunkr v podzemí, kde občas trubky z toalet v horním patře akademie prosakovaly na prošlapaný koberec nebo propouštěly páchnoucí potůčky na škvárobetonových zdech.

Bentonovi je padesát a dospěl k trpkému poznání, že sestavování psychologických profilů není ani v nejmenším psychologie, ale jen vzorce a domněnky založené na datech starých několik desetiletí. Profilování je propaganda a marketing. Bombastická reklama. Je to jen další prodejní trik, který pomáhá shrábnout federální dolary, když lobbisté FBI zaplaví Kapitol. Při samotném slovu profilování zatíná Benton zuby a nemůže strpět představu, že to, co dělával, je špatně chápáno, zneužíváno a stalo se otřepaným hollywoodským klišé založeným na překonané a mylné behaviorální vědě, anekdotách a dedukci. Moderní profilování není induktivní. Je stejně pochybné a zavádějící jako fyziognomie nebo antropometrie anebo ty nebezpečné a směšné názory z minulých století, že vrazi vypadají jako neandrtálci a lze je jednoznačně identifikovat podle obvodu hlavy nebo délky paží. Profilování je kočičí zlato,
a když Benton dospěl k tomuto přesvědčení, bylo to podobné, jako když kněz usoudí, že Bůh neexistuje.

Bez ohledu na to, co každý říká, co naznačují statistiky a epidemiologické studie a co hlásají intelektuální gumové, jedinou konstantou je změna. Lidé se dnes dopouštějí více vražd, znásilnění, pedofilie, únosů, zločinů z nenávisti, terorismu i jen obyčejných nečestných, nestoudných, sobeckých hříchů proti všem formám života, než kdy svobodný svět viděl. Benton o tom hodně přemýšlí. Má na to spoustu času. Max si myslí, že Benton, jehož jméno nezná, je potrhlý intelektuální snob, nejspíš profesor z Harvardu nebo MIT, navíc bez špetky smyslu pro humor. Max nepostřehne občasnou ironii nebo mrazivě suchý vtip, jimiž byl Benton proslulý, když byl ještě známý, ale ted ho už nikdo nezná.

Max s ním už nepromluví ani slovo, jen vezme peníze a okázale Bentonovi odpočítá drobné, než tomu „ScheiBe Arsch“ podá kousek sýrové pizzy, limonádu nebo sáček sušenek Cracker Jack.

O Bentonovi však vykládá, kdykoli má příležitost.

„Tuhle koupil preclík,“ vyprávěl Max poslíčkovi, jehož mystické jméno Nosmo King je prostým výsledkem toho, že jeho matka spatřila nápis No Smoking rozdělený na No Srno king, když se rozevřely dvojité dveře ve chvíli, kdy ji vezli na porodní sál, kde se jí narodil.

„Ten preclík si sní tam,“ Max ukázal cigaretou ke skupince starých dubů „a dývá se nahoru jako nějaká zombie na ten papírový drak“ znovu kývl cigaretou a hlavou na potrhaného červeného draka ve větvích dubu , jako na nějaká vědecká jev nebo znamení od Boha. Možná UFO!“

Nosmo King, který v kiosku Café Esplanade rovnal bedny se sodovkou, se zastavil, zastínil si oči proti slunci a sledoval směr Maxovy cigarety k rozbitému draku.

„Pamatuju si, jak mě to štvalo, když jsem byl kluk,“ zavzpomínal Nosmo King. „Člověk si udělá úplně novýho draka a za pět minut se mu zamotá do blbejch drátů nebo na strom. To je život. Jednu chvíli jde všechno dobře a najednou foukne vítr a jsi v prdeli.“

Temné myšlenky a stíny z minulosti pronásledují Bentona bez ohledu na to, kde je nebo co dělá. Žije v ocelové kleci izolace, která ho deprimuje a frustruje tak hluboce, že jsou chvíle, hodiny, dny a týdny, kdy mu na ničem nezáleží, nemá chuť k jídlu a většinou spí. Potřebuje slunce a děsí se zimy. Je vděčný za to, že tohle časné odpoledne je tak jasné a zářivé, že se bez tmavých brýlí nemůže podívat přes řeku Charles nebo nahoru na sytě blankytnou oblohu. Občas se odvrátí od mladých sportovců, kteří zdolávají řeku, s bolestí, že uplynulo půl století a jeho už nepohlcuje odvaha k překonávání překážek, ale neexistence, bezmocnost a nenahraditelná ztráta.

Jsem mrtvý, říká si každé ráno při holení. Ať se děje cokoli, jsem mrtvý.

Jmenuju se Tom. Tom Haviland. Tom Speck Haviland, narozený v Greenwichi v Connecticutu 20. února 19, oba rodiče jsou ze Salemu v Massachusetts. Psycholog v důchodu, kterého unavuje poslouchat problémy ostatních. Číslo sociálního pojištění to a to, svobodný, homosexuál, HIV pozitivní, rád se dívá na krásné chlapce, kteří se prohlížejí v zrcadlech v tělocvičně, ale neobtěžuje je, nenavazuje hovor, nechodí do barů pro gaye nebo na schůzky. Jednou provždy.

To všechno je lež.

Benton Wesley žije ve lži a ve vyhnanství šest let.

Ted přejde k piknikovému stolu a posadí se na něj, opře ruce o kolena a volně sepne své štíhlé prsty. Srdce mu prudce buší vzrušením a strachem. Desítky let dobře míněného prosazování spravedlnosti bylo odměněno vyhnanstvím, vynuceným přijetím neexistence své i všech, které znal. Někdy si už ani nepamatuje, kým byl, a většinu času tráví ve své mysli, rozptylován, a dokonce potěšen četbou filozofických a spirituálních knih, historie a poezie a krmením holubů ve veřejných sadech u umělého jezírka anebo tam, kde se může vmísit mezi místní a turisty.

Už ani nemá žádný oblek. Husté stříbrné vlasy si vyholuje a nosí úpravně zastřižený knír a bradku, ale jeho tělo a držení je v rozporu s jeho snahou vypadat nedbale a starší, než je. Tvář má opálenou, ale hladkou, držení těla vojensky rovné. Je v dobré kondici, svalnatý a má tak málo tělesného tuku, že se mu pod kůží rýsují žíly jako tenké kořeny stromu prorůstající půdou. V Bostonu je mnoho sportovních klubů a míst, kde si může zaběhat, a Benton neúnavně dbá na svou fyzickou zdatnost a výkonnost. Fyzická bolest mu připomíná, že je naživu. Také si dává pozor na to, aby střídal místa, kde běhá, kde pracuje, nakupuje anebo jí v restauraci.

Teď se otočí doprava, protože jeho pronikavé periferní vidění zachytilo nemotornou postavu Petea Marina, který přichází směrem k němu. Benton zatají dech. Je elektrizovaný napětím a radostí, ale nezamává, ani se neusměje. Nemluvil se svým starým přítelem a bývalým kolegou od chvíle, kdy údajně zemřel a zmizel v takzvaném programu na ochranu svědků prvního stupně, který je připraven výlučně pro něho a společně ho kontroluje londýnská metropolitní policie, Washington a Interpol.

Marino se usadí vedle Bentona na piknikový stůl, když se napřed ujistí, že není potřísněný od ptáků, pak z měkkého balíčku vyklepe luckystriku bez filtru a po několika nezdařených pokusech si ji zapálí neplnícím zapalovačem, kde je málo plynu. Benton si všimne, že se Marinovi třesou ruce. Oba muži se předkloní a dívají se na plachetnici, která vyplouvá z loděnice.

„Chodíš někdy na venkovní koncerty?” zeptá se Marino přemožený emocemi, které dusí v hrdle opakovaným pokašláváním a hlasitým potahováním z cigarety.

„Čtvrtého července jsem slyšel Boston Pops,“ odpoví Benton tiše. „Nemohl jsem si pomoct, protože je bylo slyšet až u mě v bytě. Jak se máš?“

„Ale osobně jsi tam nešel.” Marino se usilovně snaží mluvit normálně, jako za starých časů. „Jo, to chápu. Asi bych taky nešel, mezi ty davy idiotů. Nesnáším davy. Jako v nákupních centrech. Došlo to tak daleko, že do nákupních center už vůbec nechodím.” Vyfoukne velký oblak dýmu, cigareta bez filtru se mu třese v tlustých prstech. „Aspoň nejsi tak daleko, abys neslyšel tu hudbu, kamaráde. Mohlo by to bejt horší. To vždycky říkám, mohlo by to bejt horší.íí

Bentonova hubená, hezká tvář neodráží proměnlivou směsici myšlenek a pocitů, které v sobě tají. Nic neprozrazují ani jeho ruce. Kontroluje své nervy a výraz obličeje. Není ničí kamarád a nikdy nebyl a začíná se v něm zvedat prudká lítost a hněv. Marino mu řekl kamaráde, protože neví, jak jinak ho oslovit.

„Asi bych tě měl požádat, abys mi neříkal kamaráde,” poznamená Benton bezvýrazným hlasem.

„Jasně. To je jedno.” Marino podrážděně pokrčí rameny.

Na velkého tvrdého poldu je přehnaně citlivý a svět bere osobně. Jeho schopnost vyložit si dobře míněnou poznámku jako urážku unavuje ty, kdo ho znají, a děsí ty, kteří ho neznají. Marino má prchlivou povahu, a když ho někdo skutečně naštve, jeho zuřivost nezná hranic. Jediným důvodem, proč ho při jeho výbuších temperamentu ještě nikdo nezabil, je jeho fyzická síla a umění přežít, spojené s velkou dávkou zkušeností a štěstí. Ale i tak to nemůže trvat věčně. Když Benton sleduje každý detail Marinova vzhledu, pocítí stejné obavy jako v minulosti. Jednou Marina trefí kulka nebo ho raní mrtvice.

„Sakra, přece ti nemůžu říkat Tome,íí namítne Marino. „Rozhodně ne do ksichtu.”

„Jen do toho. Jsem na to zvyklý.”

Marino při kouření napíná čelistní svaly.

„Dáváš si na sebe větší pozor od doby, co jsem tě viděl naposled?” Benton se dívá na své ruce volně položené mezi koleny. Jeho prsty si pomalu pohrávají s třískou, kterou sebral z piknikového stolu. „I když si myslím, že odpověď je zřejmá,” dodá s lehkým úsměvem.

Na Marinově plešatící hlavě vyvstává pot. Změní pozici, vědom si své pistole glock ráže 0 v pouzdře pod mohutnou levou paží, a pocítí touhu strhnout si větrovku svého kuželkářského družstva. Pod ní je propocený, srdce mu prudce buší a tmavomodrý nylon pohlcuje slunce jako houba. Vydechne velký oblak kouře a doufá, že ho vítr nezanese rovnou na Bentona. Ale ano. Přímo do jeho obličeje.

„Díky.”

„Není zač. Nemůžu ti říkat Tom.”

Marino vrhne pohled na mladou ženu v přiléhavých šortkách a sportovní podprsence, která kluše kolem, až jí nadskakují prsa. Na ženy pobíhající v podprsence si pořád nemůže zvyknout. Na ostříleného detektiva z oddělení vražd, který během času viděl stovky nahých žen většinou ve striptýzových klubech nebo na pitevním stole je překvapivě rozpačitý, když vidí ženu tak úsporně oblečenou na veřejnosti, protože přesně ví, jak vypadá nahá, až po velikost jejích bradavek.

„Kdyby takhle běhala moje dcera, zabiju ji,“ zamumlá s pohledem upřeným na vzdalující se poskakující hýždě.

„Svět je vděčný, že nemáš dceru, Pete,“ poznamená Benton.

„To si piš. Zvlášť kdyby byla po mně. Nejspíš by skončila jako nějaká lesbická profesionální zápasnice.”

„Těžko říct. Prý jsi býval docela fešák.”

Benton viděl Malinovy fotografie, když byl uniformovaným strážníkem u newyorské policie v dávných dobách počátků jeho kariéry. Měl široká ramena a byl to pohledný chlap, ale pak o sebe přestal dbát, neúnavně své tělo týral, jako by ho nenáviděl, jako by ho chtěl zabít a odstranit z cesty.

Benton sleze z piknikového stolu. Spolu s Marinem vykročí k lávce pro pěší.

„Ouha.” Marino se potutelně usměje. „Zapomněl jsem, že jsi gay. Asi bych měl bejt opatrnější na řeči o teplouších a lesbickejch zápasnicích, co? Ale jestli se pokusíš vzít mě za ruku, utrhnu ti hlavu.”

Marino byl vždy homofobní, ale nikdy se necítil tak nesvůj a zmatený, jako v této fázi života. Jeho přesvědčení, že homosexuální muži jsou úchylní a lesbičky je možné vyléčit sexem s muži, které bylo průzračně jasné jako vzduch, zčernalo jako inkoust. Nemůže se zbavit svých názorů na lidi, kteří touží po partnerovi stejného pohlaví, a jeho cynické, ošklivé poznámky mají dutý zvuk zvonu odlitého z olova. Spousta věcí mu už není tak jasná jako dřív. Spousta věcí už nevypadá jako nezpochybnitelná pravda. Když byl ještě bezvýhradně bigotní, nemusel se aspoň na nic ptát. Na začátku žil podle vlastního evangelia. V posledních letech se z něj stal agnostik, kompas bez magnetické střelky ukazující na sever. Jeho přesvědčení už dávno není tak pevné.

„Takže jaký to je, když si lidi myslí, že jsi… však víš,“ zeptá se Marino. „Doufám, že tě nikdo nechtěl zmlátit nebo tak něco.“

„Nestarám se o to, co si lidé o mně myslí,“ odpoví Benton polohlasně vědom si toho, že kolem nich lidé procházejí po lávce, pod nimi uhánějí auta po Storrow Drive, jako by je kdokoli v okruhu třiceti metrů mohl sledovat a poslouchat. „Kdy jsi byl naposled na rybách?”

Když jdou po dlážděném chodníku ve stínu dvojité řady japonských sakur, javorů a smrků, Marinovo chování úplně ztratí na

vlídnosti.

Ve svých nejjedovatějších náladách, obvykle pozdě v noci, kdy je sám a popíjí pivo nebo bourbon, má na Bentona Wesleyho zlost, téměř ho nenávidí za to, že zničil život každému, na kom Marinovi záleží. Kdyby byl Benton opravdu mrtvý, bylo by to snadnější. Marino ujišťuje sám sebe, že by se teď už z toho vzpamatoval. Ale jak se má přenést přes ztrátu, která se nestala, a žít se svým tajemstvím?

A tak když je Marino sám, opilý a uvede se do stavu zuřivosti, hlasitě Bentona proklíná, přitom drtí jednu plechovku piva za druhou a hází je přes svůj malý, nepořádný obývací pokoj.

„Podívej, co jsi jí udělal!” křičí na stěny. „Podívej, co jsi jí udělal, zasranej hajzle!”

Když teď Marino kráčí vedle Bentona, vznáší se mezi nimi přízrak doktorky Kay Scarpettové. Je to jedna z nejskvělejších a nejpozoruhodnějších žen, jaké Marino zná, a Bentonovo údajné mučení a zavraždění jí vyrvalo srdce z těla. Naráží na Bentonovo mrtvé tělo, kamkoli jde, a celou dobu od prvního dne Marino věděl, že Bentonova hrůzná vražda byla podvrh včetně pitvy, laboratorních zpráv, úmrtního listu i popela, který Scarpettová rozptýlila do větru na ostrově Hilton Head, letovisku, jež ona a Benton tolik milovali.

Ten popel a úlomky kostí byly sesbírány ze dna pece v krematoriu ve Filadelfii. Ostatky. Bůhví koho. Marino je předal Scarpettové v laciné malé umě, kterou dostal v úřadu soudního lékaře ve Filadelfii, a nenapadlo ho nic jiného, co by řekl, než: „Je mi to líto, doktorko. Je mi to vážně líto.“ Stál na mokrém písku, potil se v obleku a kravatě a díval se, jak Scarpettová hází popel do vzduchu zvířeného vznášejícím se vrtulníkem, který pilotovala Lucy. V hurikánu zvířené vody a točících se rotorů odhodila domnělé ostatky svého milence stejně jako svou bolest. Marino se přes plexisklo díval na nehybnou tvář Lucy, která udělala přesně to, oč ji teta požádala, ačkoli celou dobu také znala pravdu.

Kay Scarpettová věří Lucy a Marinovi víc než komukoli ve svém životě. A oni pomohli naplánovat Bentonovu inscenovanou vraždu a zmizení a tato pravda je jako mozková infekce, nemoc, s níž denně svádějí boj, zatímco Benton žije svým životem nikoho jménem Tom.

„Asi nechodíš na ryby,“ pokračuje Benton stejným lehkým tónem.

„Neberou.” Marinův hněv roste. Jeho zuřivost cení zuby.

„Rozumím. Ani jediná ryba. A kuželky? Pokud si pamatuju, naposled jsi byl ve své lize druhý. Ohnivé kuželky. Tak se myslím jmenoval tvůj tým.“

„V minulým století, jo. Nebejvám často ve Virginii. Jenom když musím dolů do Richmondu k soudu. Už nejsem

u jejich policejního oddělení. Stěhuju se na Floridu a budu u hollywoodskýho policejního oddělení, jižně od Lauderdale.“

„Když jsi na Floridě,“ poukáže Benton, „a jedeš do Richmondu, je to nahoru, ne dolů do Richmondu. Vždycky jsi měl úžasný smysl pro směr, Pete.“

Marino byl přistižen při lži, a ví to. Neustále pomýšlí na to, že se odstěhuje z Richmondu. Stydí se, že k tomu nemá odvahu. To je všechno, co ví, i když ho v tom městě starých bitev, které dál zuří, už nic nedrží.

„Nepřišel jsem, abych tě otravoval dlouhýma historkama,“ řekne Marino.

Bentonovy tmavé brýle pohlédnou jeho směrem, zatímco oba pokračují v cestě volným krokem.

„Vidím, že se ti po mně stýskalo,“ poznamená Benton mrazivým tónem.

„To není do prdele fér,“ zasyčí Marino, zaťaté pěsti po boku. „A už to dýl nevydržím, kamaráde. Lucy to taky dýl nevydrží, kamaráde. Chtěl bych, abys byl zasraná moucha na zdi a viděl, cos jí udělal. Doktorce Scarpettový. Anebo si na ni už nepamatuješ?”

„Přišel jsi, aby sis na mně vylil svou zlost?“

„Teď, když mám konečně tvou pozornost, rád bych ti řekl, že celou dobu, co jsem tady, nechápu, jak smrt může bejt horší než to, jak žiješ.”

„Buď zticha,” řekne Benton tiše s neochvějným sebeovládáním. „Promluvíme si uvnitř.”

Ve čtvrti Beacon Hill s pyšnými starými cihlovými domy a krásnými stromy se Bentonu Wesleymu podařilo najít byt, který vyhovuje jeho současným zvláštním potřebám.

Jeho činžovní dům je ošklivý béžový panelák s plastovými zahradními židlemi na balkonech a rezavým plotem z tepaného železa, který uzavírá přední zahradu, zarostlou a depresivně tmavou. Benton a Marino vystupují po špatně osvětleném schodišti, které páchne močí a zatuchlým cigaretovým kouřem.

„Do prdele!“ Marino nemůže popadnout dech. „Nemohl sis aspoň najít nějaký doupě s výtahem? To, co jsem řekl, jsem tak nemyslel. O tý smrti. Nikdo nechce, abys zemřel.“

V pátém poschodí Benton odemkne poškrábané šedé kovové dveře bytu 56.

„Většina lidí si stejně myslí, že jsem zemřel.“

„Do prdele. Co řeknu, je špatně.“ Marino si otře pot z obličeje.

„Mám Dos Equis a limetky.“ Bentonův hlas jako by napodoboval kovový zvuk bezpečnostního zámku. „A samozřejmě, čerstvý džus.”

„Nemáš Budweiser?“

„Prosím, udělej si pohodlí.”

„Máš Budweiser, že jo?” V Marinově hlase se ozve bolest. Benton si o něm nic nepamatuje.

„Jelikož jsem věděl, že přijdeš, mám samozřejmě Budweiser,” ozve se Benton z kuchyně. „Je ho plná lednička.”

Marino se rozhlédne a vybere si květovanou pohovku, nepříliš hezkou. Byt je zařízený a má omšelou patinu mnoha všedních a bezstarostných životů, které tudy prošly. Benton od chvíle, co zemřel a stal se Tomem, zřejmě nebydlel ve slušném bytě a Marino někdy přemýšlí o tom, jak to tenhle pořádkumilovný, uhlazený muž snáší. Benton pochází z bohaté novoanglické rodiny a vždy se těšil privilegovanému životu, i když od hrůz jeho povolání by ho nestačilo vykoupit sebevětší množství peněz. Vidět Bentona v bytě obvykle obývaném partou středoškolských studentů nebo nižšími středními vrstvami vidět ho s vyholenou hlavou, vousy, pytlovitými džínsy a mikinou a vědět, že nemá ani auto je pro Marina nepředstavitelné.

„Aspoň jsi v dobrý formě,” poznamená Marino a zívne si.

,Aspoň znamená, že to je to nejlepší, co o mně můžeš říct.” Benton se skloní ke staré bílé ledničce a vynoří se se dvěma pivy.

Se studenými cinkajícími láhvemi v jedné ruce otevře zásuvku a vyndá „klíč od kostela”, jak Marino nazývá každý nástroj, který otevře láhev od piva.

„Nebude ti vadit, když si zapálím?” zeptá se Marino.

„Bude.” Benton otevře a zavře dvířka skříňky.

„Fajn, tak dostanu záchvat a spolknu si jazyk.”

„Neřekl jsem, že nesmíš kouřit.” Benton přejde přes tmavý, omšelý obývací pokoj a podá Marinovi Budweiser. „Řekl jsem jen, že mi to bude vadit.”

Podá mu sklenici na vodu, která má posloužit jako popelník.

„Jo, takže možná jsi ve formě, nekouříš a tak dále,” vrátí se Marino k tématu, když si se spokojeným povzdychem důkladně lokne piva „ale tvůj život stojí za prd.”

Benton se posadí naproti Marinovi. Prostor mezi nimi zaujímá nízký stolek s poškrábanou umakartovou deskou, na kterém jsou úhledně srovnané noviny a časopisy a dálkový ovládač televize.

„Nepotřebuju, aby ses tu zčistajasna objevil a říkal mi, že můj život stojí za prd,” odvětí Benton. „Jestli jsi přišel jen kvůli tomu, tak bych byl radši, kdybys vůbec nechodil. Narušil jsi program, ohrozil jsi mě…”

„A sebe,” odsekne Marino.

„To jsem právě chtěl říct.“ Benton zvýší hlas, oči mu planou. „Víme zatraceně dobře, že Tomem nejsem jenom kvůli sobě. Kdyby šlo jen o mě, klidně se nechám zastřelit.”

Marino odlupuje nálepku na láhvi od piva. „Ten Vlkodlak bez koulí souhlasil, že práskne svou rodinu, vznešený Chandonnovy.”

Benton čte noviny několikrát denně, prohledává internet, rozesílá dotazy po pátracích agenturách, aby znovu našel kousky svého minulého života. Ví všechno o JeanuBaptistovi, deformovaném, vraždícím synovi Chandonna velkého monsieura Chandonna, důvěrného přítele pařížské noblesse, hlavy největšího, nej nebezpečnějšího kartelu organizovaného zločinu na světě. O jeho rodinném podniku a o těch, kdo vykonávají jeho úkoly, má Jean-Baptiste dost informací, aby všechny, kteří něco znamenají, dostal za mříže nebo do popravčí komory.

Zatím Jean-Baptiste čeká v nejpřísnějším texaském vězení, až se naplní jeho čas, a s nikým nemluví. Právě s Chandonnovou rodinou a její rozsáhlou sítí se Benton pustil do boje a teď, tisíce mil daleko, monsieur Chandonne popíjí své skvělé víno a nepochybuje, že Benton zaplatil nejvyšší cenu, strašnou cenu. Monsieur Chandonne neuspěl, ale jen do jisté míry. Benton zemřel falešnou smrtí, aby zachránil sebe a jiné před smrtí skutečnou. Ale platí za to prométheovskou cenu. Klidně by mohl být připoután ke skále. Nemůže se uzdravit, protože mu jsou denně rvány vnitřnosti z těla.

„Vlkodlak,” jak Marino obvykle nazývá JeanaBaptista, „tvrdí, že udá každýho od svýho taťky po komorníky, ale jen za jistých podmínek.” Zaváhá. „Ale netahá nás za nos, Bentone. Myslí to vážně.”

„To víš určitě?” řekne Benton bezvýrazně.

„Jo. Stoprocentně.”

„Jak se s tebou spojil?” Když se Benton vrací ke svým starým způsobům, jeho pohled zase získá dobře známou intenzitu.

„Dopisy.”

„Víme, komu psal kromě tebe?”

„Doktorce. Její dopis přišel mně. Nedal jsem jí ho, neviděl jsem v tom žádný smysl.”

„Komu ještě?”

„Lucy.”

„Její dopis ti taky poslali?”

„Ne. Přímo do její kanceláře. Nemám ponětí, kde vzal adresu nebo zjistil název Poslední útočiště, když není v telefonním seznamu. Všichni si myslí, že se její agentura jmenuje Infosearch Solutions.”

„Jak může vědět, že lidé jako ty a Lucy mluví o její agentuře jako o ,posledním útočišti? Kdybych se teď připojil na internet, našel bych o Posledním útočišti nějakou zmínku?”

„Ne takovou, jak o něm mluvíme.”

„Našel bych Infosearch Solutions?”

„Jasně.”

„Je číslo její kanceláře v seznamu?” zeptá se Benton.

„Číslo Infosearch Solutions ano.”

„Takže Jean-Baptiste možná taky zná zapsaný název její agentury. Zavolal na informace o telefonních číslech a tak dostal adresu. Dneska můžeš na internetu najít prakticky cokoli a za necelých padesát babek si dokonce koupíš čísla telefonů a mobilů, která nejsou v seznamu.”

„Nemyslím, že Vlkodlak má v cele smrti počítač,” namítne Marino podrážděně.

„Rocco Caggiano mu mohl opatřit nejrůznější informace,” připomene Benton. „Kdysi musel mít číslo Lucyiny agentury, protože měl v plánu se jí zbavit. Pak se ale Jean-Baptiste přiznal.”

„Zdá se, že máš nejnovější zprávy.” Marino se snaží odvést rozhovor od tématu Rocca Caggiana.

„Četl jsi dopis, který poslal Lucy?“

„Řekla mi o něm. Nechtěla ho faxovat nebo poslat emailem.“ To Marina také trápí. Lucy nechtěla, aby ten dopis viděl.

„Ještě nějaké dopisy někomu dalšímu?”

Marino pokrčí rameny a napije se piva. „Nemám tušení. Tobě očividně nepsal.” Myslí si, že se mu podařil vtip.

Benton se neusměje.

„Protože jsi mrtvěj, že?“ Marino se domnívá, že Benton vtip nepochopil. „Dobře, když vězeň ve věznici označí odesílané dopisy právní pošta nebo pošta pro média, je pro dozorce nezákonné je otevřít. Takže jestli si Vlkodlak dopisuje s kámoši právníky nebo z médií, je ta informace tajná.”

Znovu si začne hrát s nálepkou na láhvi. Mluví tak, jako by Benton nic nevěděl o vnitřních předpisech v nápravných zařízeních, kde během své kariéry vyslýchal stovky nejhorších zločinců.

„Podívat se můžeme jedině na seznam jeho návštěv, protože spousta lidí, kterým tihle darebáci píšou, je taky chodí navštěvovat. Vlkodlak má taky seznam. Podíváme se, guvernér Texasu, prezident…”

„Jako prezident Spojených států?” Pro Bentona je typické, že ke všem informacím přistupuje velmi vážně.

Marino kývne. „Jo.“

Znervózňuje ho, když vidí gesta a reakce Bentona z minulosti, toho Bentona, s nímž pracoval, Bentona, který byl jeho přítel.

„Kdo dál?” Benton vstane a vezme si poznámkový blok a pero z úhledné hromádky papírů a časopisů u počítače na kuchyňském stole.

Nasadí si brýle s kovovou obroučkou, velmi malé, ve stylu Johna Lennona, jaké by v dřívějším životě nikdy nenosil. Posadí se a na čistý list papíru poznamená čas, datum a místo. Marino ze svého místa rozezná slovo „pachatel”, ale jinak Bentonovy drobné klikyháky nemůže přečíst, zvlášť takhle vzhůru nohama.

Marino odpoví: „Na seznamu je jeho otec a matka. To je vážně fór, co?”

Bentonovo pero se zastaví. Benton vzhlédne. „Co jeho právník? Rocco Caggiano?”

Marino vysaje zbytky piva ze dna láhve.

„Rocco?” opakuje Benton s větším důrazem. „Povíš mi to?”

Marinovi přes tvář přelétne záblesk hněvu a studu. „Nezapomeň, není můj, nevychoval jsem ho, neznám ho, nechci ho znát, vystřelil bych mu jeho zasranej mozek z hlavy stejně snadno jako jinýmu hajzlovi.”

„Geneticky to je tvůj syn, ať se ti to líbí nebo ne,” odpoví Benton věcně.

„Ani si nepamatuju, kdy má narozeniny.” Marino zavrhne své jediné dítě mávnutím ruky a posledním hltem Budweiseru.

Rocco Marino, který si změnil příjmení na Caggiano, se už narodil jako mizera. Byl Marinovo ostudné, ošklivé tajemství, vřed, který nikomu neukázal, dokud se na scéně neobjevil Jean-Baptiste Chandonne. Marino většinu života věřil, že Roccovo děsivé chování je osobního rázu nejtvrdší trest, jaký mohl uvalit na otce, kterého nenávidí. Kupodivu, Marino v tom nacházel určitou útěchu. Osobní msta byla lepší než ponižující a bolestná pravda, že Marino je Roccovi lhostejný. Roccovo jednání nemá s Marinem nic společného. Pokud vůbec, Rocco se Marinovi vysmívá a svého otce pokládá za komického policajta z grotesek, který se obléká jako prase, žije jako prase a je prase.

To, že se Rocco znovu objevil v Marinově světě, byla náhoda „náhoda k popukání” řečeno Roccovými slovy když se zastavil na tak dlouho, aby prohodil pár slov se svým otcem před soudní síní po čtení obžaloby JeanaBaptista Chandonna. Rocco byl až po uši v organizovaném zločinu od doby, co se začal holit. Byl to podlézavý, všivý právník Chandonnů dávno předtím, než o nich Marino vůbec slyšel.

„Víme, kde teď Rocco tráví své dny?“ zeptá se Benton.

Marinovy oči jsou tmavé a ploché jako staré mince. „Možná dost možná se to brzy dozvíme.”

„To znamená?”

Marino se opře na pohovce, jako by ho ten hovor těšil, zvyšoval mu sebevědomí. „To znamená, že tentokrát má za prděli přivázaný plechovky a neví o tom.”

„To znamená?” zeptá se Benton znovu.

„Interpol ho označil za hledaného zločince a on o tom neví. Říkala to Lucy. Věřím, že ho najdeme, a spoustu dalších parchantů.”

„My?”

Marino opět pokrčí rameny, pokusí se loknout si piva a polkne vzduch. Říhne si a pomyslí na to, že si zajde pro další.

„Myje míněno obecně,” vysvětlí., My jako my všichni správní hoši. Rocca chytí, protože jak projde letištěm, jeho malý červený oběžník se objeví v počítači, a než se naděje, zaklapnou mu na rukou lesklý želízka a možná mu na hlavu bude mířit ARpatnáctka.“

„Za jaké zločiny? Zatím mu jeho špinavá práce vždycky prošla. To je součást jeho kouzla.”

„Vím jenom, že v Itálii na něho vydali zatykač.”

„Kdo to říká?”

„Lucy. Dal bych nevím co, abych mu tou ARpatnáctkou mířil na hlavu já, jenomže já bych stoprocentně zmáčkl spoušť,” dodá Marino přesvědčený, že to míní vážně, ale nedovede si to představit. Ten obraz se mu nevybaví.

„Je to tvůj syn,” tiše mu připomene Benton. „Návrhuju, aby ses připravil na to, co budeš cítit, kdybys měl cokoli společného s tím, co se mu možná stane. Nejsem si jist, že máš ze zákona právo stíhat Rocca nebo někoho z ostatních Chandonnových zaměstnanců. Anebo teď tajně pracuješ pro federály?”

Odmlka. Marino federály nenávidí. „Nebudu cejtit nic.“ Snaží se tvářit nezúčastněně, ale nervy mu začínají vibrovat zlostí a strachem. „Kromě toho ani nevím, kde sakra je. Chytí ho tam někdo jinej, a pokud to Rocco přežije, vydají ho do Itálie. Nepochybuju, že ho Chandonnovi oddělají dřív, než bude mít šanci otevřít pusu.“

„Kdo dál?“ pokračuje Benton. „Kdo je ještě na tom seznamu?”

„Pár reportérů. Nikdy jsem o nich neslyšel, a pokud vím, ani neexistujou. Jo, a tohle je dobrý. Vlkodlakův bratr krasavec, JeanPaul Chandonne alias Jay Talley. Kéž by ten parchant zaskočil do vězení na návštěvu, abychom ho mohli chytit za jeho krásnou prděl a strčit ho do cely smrti, k jeho dvojčeti s ošklivou prděli.”

Benton přestane psát. Při zmínce o jménu Jaye Talleyho se mu v očích objeví prchavá emoce. „Předpokládáš, že je pořád naživu. Víš to?”

„Nemám důvod si myslet něco jinýho. Hádám, že ho jeho rodina chrání a že si někde dobře žije a pokračuje v rodinným podnikání.”

Když to Marino říká, napadne ho, že Benton patrně ví, že Talley je Chandonne, který se vydával za Američana, stal se agentem ATF a podařilo se mu získat postavení styčného důstojníka v ústředí Interpolu ve Francii. Marino si v duchu promítne všechno, co bylo zveřejněno o případu JeanaBaptista. Není si jistý, jestli se tam vyskytla zmínka o poměru doktorky Scarpettové s Talleym, když ona a půlka světa věřily, že Talley je hezký vysoce postavený agent, který hovoří tucty jazyků a chodil na Harvard. Benton nemusí vědět, co bylo mezi Scarpettovou a Talleym. A Marino pevně doufá, že to Benton nikdy nezjistí.

„Četl jsem o Jayi Talleym,“ řekne Benton. „Je velice chytrý, velice slizký, nesmírně sadistický a nebezpečný. Vážně pochybuju, že je mrtvý.“

„Hmm…“ Marinovy myšlenky se rozlétnou jako vyplašení ptáci. „Co například jsi četl?“

„Není tajemstvím, že to je bratr JeanaBaptista. Jeho dvojče.“ Bentonova tvář je bezvýrazná.

„Nejpodivnější věc, o jaký jsem slyšel.“ Marino potřese hlavou. „Představ si to. On a Vlkodlak se narodili pár minut po sobě. A zatímco si jeden bratr vytáhne jen špatný karty, druhej, Talley, dostane samý esa.“

„Je to brutální psychopat,“ odpoví Benton. „To bych rozhodně nenazval esa.“

„Jejich DNA si je tak podobná,” pokračuje Marino, „že musíš udělat spoustu zkoušek, abys zjistil, že se díváš na DNA dvou různých lidí.” Marino se odmlčí, poněkud rozčilený, a dál odtrhává nálepku od piva. „Nechtěj, abych ti vysvětlil ty zkoušky a podobný hovadiny s DNA. Doktorka si myslela, že to všechno…”

„Kdo je ještě na seznamu?” přeruší ho Benton.

Marino se zatváří nechápavě.

„Na seznamu návštěv.”

„Ten seznam je blbost. Jsem si jistej, že našeho Jana Křtitele nikdy nikdo nenavštívil, jen jeho právník.”

„Tvůj syn, Rocco Caggiano.” Nedovolí Marinovi tento fakt opomenout. „Někdo další?” naléhá Benton a dělá si poznámky.

„Zdá se, že já. Není to roztomilý? A pak mi můj novej přítel Vlkodlak napíše dopis. Dopis pro mě a jeden pro doktorku, ten, co jsem jí nedal.”

Marino vstane, aby si zašel pro další pivo.

„Chceš taky jedno?”

„Ne,“ odmítne Benton.

Marino si přinese bundu, sáhne do jedné kapsy, pak do druhé a najde složené papíry.

„Náhodou je mám s sebou. Fotokopie, včetně obálek.“

„Ten seznam.” Benton se nenechá odvést od tématu. „Určitě jsi přinesl kopii seznamu.”

„Nepotřebuju kopii toho blbýho seznamu.” Marinova podrážděnost je ted očividná. „Co máš s tím zasraným seznamem? Řeknu ti přesně, kdo tam je. Lidi, o kterých jsem už mluvil, plus dva reportéři. Carlos Guarino a Emmanuelle La Fleur.”

Jeho výslovnost je nesrozumitelná a Benton ho požádá, aby jména hláskoval.

„Údajně žijou na Sicílii a v Paříži.”

„Skuteční lidé?”

„Ani stopa po jejich jménech na internetu, a to je hledala Lucy.”

„Jestli je nenašla Lucy, pak neexistují,” usoudí Benton.

„Na seznamu Vlkodlakových hostů,” dodá Marino, ,je taky sama Jaime Bergerová, která by popravila i jeho prděl, kdyby ho soudili v New Yorku, za tu novinářku, kterou tam rozmlátil. Bergerová je správná ženská a zná se s doktorkou. Jsou kamarádky.”

Benton to všechno ví a nijak nereaguje. Dál si dělá poznámky.

„A poslední a asi nedůležitý je chlapík jménem Robert Lee.”

„Jeho jméno zní dost reálně. Není náhodou jeho prostřední iniciála E?“ poznamená Benton suše. „Nějaká korespondence mezi JeanemBaptistem a Robertem Leem, za předpokladu, že pan Lee nezemřel tak před sto lety?”

„Můžu ti jen říct, že je na seznamu návštěvníků. O poště, která je důvěrná, věznice nic neřekne, takže nemám ponětí, komu ještě Vlkodlak píše nebo od koho dostává milostný dopisy.”

Marino uhladí otevřený dopis od JeanaBaptista a začne číst: „Bonjour, mon cher ami, Pete…“

Odmlčí se a zamračeně vzhlédne. „Věřil bys tomu, že mi říká Pete? To mě vážně sere.”

„Víc, než že ti říká mon cher amiT‘ zeptá se Benton sarkasticky.

„Nesnáším hnusáky, co mi říkají křestním jménem. To je moje soukromá věc.”

„Prosím tě čti,” požádá ho Benton s náznakem netrpělivosti v hlase. „A doufám, že tam už nebude žádná francouzština, kterou bys mohl prznit. Jaké má ten dopis datum?”

„Ani ne před týdnem. Zařídil jsem všechno tak, abych se sem dostal co nejrychleji. Abych tě viděl… ach, do prdele, budu ti říkat Bentone.“

„To tedy ne. Prosím čti.”

Marino si zapálí další cigaretu, zhluboka vtáhne kouř a pokračuje:

Jen vás informuji, že si nechávám růst chlupy. Proč? Samozřejmě proto, že už stanovili datum mé smrti. Je to sedmého května v deset večer. Ani o minutu později, takže doufám, že tam budete jako můj zvláštní host. Ale do té doby, mon ami, chci uzavřít obchod, takže vám činím nabídku, kterou nemůžete odmítnout (jak se říká ve filmech).

Beze mne, JeanaBaptista, je nikdy nedopadnete. Bylo by to jako chytat tisíc ryb bez

hodně velké sítě. Ta síť jsem já. Mám dvě podmínky. Jsou prosté.

Nepřiznám nic nikomu, kromě madame Scarpettové, která mě požádala o to, abych se s ní setkal a řekl jí, co vím.

Nikdo jiný nebude přítomen.

Mám ještě jednu podmínku, o níž neví. Ona bude tím doktorem, který mi podá můj smrtící koktejl, jak se tu říká. Musí mě zabít madame Scarpettová. Plně věřím, že když bude souhlasit, svůj slib neporuší. Vidíte, jak dobře ji znám.

Á bientót, Jean-Baptiste Chandonne

„A ten dopis pro ni?“ zeptá se úsečně Benton, který nechce vyslovit jméno Scarpettové.

„Stejný. Více méně.” Marino se nemá k tomu, aby dopis přečetl.

„Máš ho v ruce. Čti.”

Marino odklepne popel do sklenice, přimhouří oči a vyfoukne kouř. „Řeknu ti obsah.”

„Nemusíš mě chránit, Pete,” namítne Benton tiše.

,Jasně. Když to chceš slyšet, přečtu to. Ale nemyslím, že to je nutný, a možná bys měl…”

„Prosím čti.” Bentonův hlas teď zní unaveně. Opře se v křesle a oči mu už nezáří tak jasně.

Marino si odkašle, pak rozloží další obyčejný bílý list papíru. Začne:

Mon chéri amour, Kay…

Pohlédne na Bentonovu bezvýraznou tvář. Vyprchala mu z ní všechna barva, pleť pod opálením je nažloutlá.

Srdce mě bolí, protože jste si ještě nedomluvila schůzku, abyste mě viděla.. Nerozumím tomu. Samozřejmě, cítíte totéž co já. Jsem ten váš noční zloděj, báječný milenec, který vás přišel tajně ukrást, přesto jste odmítla. Bránila jste se mi a zranila jste mě. Teď jste jistě prázdná, nudíte se a toužíte po mně, madame Scarpettová.

A co já? Já se nenudím. Jste tady v mé cele, se mnou, bez vlastní vůle, zcela pod mým kouzlem.

Jistě to víte. Cítíte to. Uvidíme, jestli umím počítat. Kolikrát denně trhám ty krásné kostýmy, které nosíte modely madame Scarpettové, doktorky, právničky, šéfové? Čtyřikrát, pětkrát nebo patnáctkrát? Všechno strhnu holýma rukama a koušu do těch velkých prsů, zatímco se chvějete a umíráte rozkoší…

„Má tohle smysl?“ Bentonův hlas práskne, jako když se natáhne závěr pistole. „Tenhle pornografický blábol mě nezajímá. Co chce?“

Marino na něho ostře pohlédne, odmlčí se, pak otočí dopis. Na plešatící hlavě mu vyvstávají kapičky potu a stékají mu po spáncích. Cte, co stojí na druhé straně obyčejného bílého papíru:

Musím vás vidět! Nemůžete uniknout, pokud nechcete, aby zemřeli další nevinní lidé. Ne že by všichni byli nevinní. Řeknu vám všechno, co je třeba. Ale přiznám pravdu, jen když vás uvidím osobně. A pak mě zabijete.

Marino přestane číst. „Další hovadiny nepotřebuješ slyšet… “

„A ona o tom nic neví?“

„No,“ odpoví Marino vyhýbavě, „ne tak docela. Jak jsem řekl, dopis jsem jí neukázal. Jen jsem jí oznámil, že jsem dostal dopis, že ji chce vidět Vlkodlak a že nám výměnou za její návštěvu prozradí nějaké informace. A že chce, aby mu tu injekci píchla ona.“

„Je běžné, že věznice používají doktory ze svobodného světa, normální lékaře zvenku, aby podali smrtící koktejl,“ poznamená Benton odtažitě, jako by to, co mu Marino právě řekl, na něho nijak neúčinkovalo. „Použil jsi na ty dopisy ninhydrin?” Teď změní téma. „Pochopitelně to nepoznám, protože tohle jsou fotokopie.””

Chemická látka ninhydrin by reagovala s aminokyselinou v otiscích prstů a obarvila by části původních dopisů na tmavofialovou barvu.

„Nechtěl jsem je poškodit,“ odpoví Marino.

„A co alternativní světelný zdroj? Něco nedestruktivního jako ultrafialové světlo?””

Když Marino neodpovídá, Benton ho zahrne výčitkami. „Neudělal jsi nic, abys potvrdil, že ty dopisy jsou od JeanaBaptista Chandonna? Jen to předpokládáš? Ježíši.”” Benton si přejede po tváři rukama. „Ježíšikriste. Přijdeš si sem sem! , takhle hrozně riskuješ a ani nevíš jistě, že ty dopisy jsou od něho? A nech mě hádat. Ani jsi nevzal z rubu známek a z obálky vzorky DNA. Co poštovní razítka? Co zpáteční adresy?””

„Žádná zpáteční adresa tam není myslím jeho adresa a žádný razítko, který by nám řeklo, odkud dopis poslal,“ namítne Marino, který se teď silně potí.

Benton se nakloní dopředu. „Co? Doručil snad dopisy osobně? Zpáteční adresa není jeho? O čem to sakra mluvíš? Jak ti mohl něco poslat poštou bez razítka?””

Marino rozloží další kus papíru a podá ho Bentonovi. Je to fotokopie bílé obálky velikosti jednadvacet krát sedmadvacet centimetrů, předtištěné, poštovné v USA plačeno neziskovou organizací Národní akademie spravedlnosti, NAJ.

„No, myslím, že tohle jsme už oba někdy viděli,“ poznamená Benton při pohledu na fotokopii, „protože jsme většinu života členy NAJ. Anebo já aspoň býval. Bohužel už nejsem v jejich adresáři.” Odmlčí se, když si všimne, že nápis Pošta první třídy pod předtištěnou známkou je přeškrtnutý.

„Výjimečně si odpustím nějaké možné vysvětlení,” dodá Benton.

„Tohle jsem dostal poštou,” vysvětlí Marino. „Obálku NAJ, a když jsem ji otevřel, byly uvnitř ty dva dopisy. Jeden pro mě, druhý pro doktorku. Zapečetěné, označené Právní pošta, nejspíš pro případ, že by někdo ve vězení byl zvědavý na obálku NAJ a rozhodl se ji otevřít. Na obálkách byly napsaný jen naše jména.”

Oba muži chvíli mlčí. Marino kouří a pije pivo.

„Dobrá, mám jednu možnost, jedinou, jaká mě napadá,” řekne pak Marino. „Ověřil jsem to u NAJ a počínaje správcem věznice tam je šestapadesát zaměstnanců, kteří jsou jejími členy. Nebylo by nic divnýho, kdyby se tam nějaká z těchhle obálek povalovala.”

Benton potřese hlavou. „Ale tvoje adresa je napsaná na stroji. Jak by to Chandonne udělal?”

„Jak sakra vydržíš bydlet v tomhle brlohu? Nemáš ani klimatizaci? A ty vzorky z obálek jsme náhodou vzali, ale obálky jsou samolepicí. Takže nemusel nic olizovat.”

To je vytáčka a Marino to ví. I na samolepicí ploše mohou ulpět mrtvé kožní buňky. Nechce se mu odpovídat na Bentonovu otázku.

„Jak ti mohl Chandonne poslat dopisy v takové obálce?” Benton zamává fotokopií na Marina. „A nepřipadá ti trochu divné, že pošta první třídy je přeškrtnutá? Proč?”

„Hádám, že to nám bude muset vysvětlit Vlkodlak,” odpoví Marino neurvale. „Nemám kurva tušení.”

„Přesto zřejmě bezpečně víš, že ty dopisy jsou od JeanaBaptista.“ Benton odměřuje každé slovo. „Pete. To přece nemyslíš vážně. “

Marino si rukávem otře čelo. „Hele, pravda je, že nemáme žádný vědecký důkazy, který by něco dokazovaly. Ale ne proto, že bychom to nezkoušeli. Použili jsme lumalite a zkoušeli jsme získat DNA a všechno je pro tuhle chvíli naprosto čistý.”

„Mitochondriální DNA? Zkoušeli jste ji získat?”

„Nač bychom se obtěžovali? Trvalo by to měsíce a do tý doby bude mrtvěj. A stejně by nám to houby pomohlo. Nemyslíš, že za to, že bude zpívat, si ten parchant mohl nějak opatřit obálku Národní akademie spravedlnosti? Není to k posrání? Nemyslíš, že nás klidně nechá dělat všechny ty testy, když ví, že výsledek bude nula? Stačilo, aby si přikryl ruce hajzlpapírem nebo čímkoli, než se něčeho dotkl.”

„Možná,” řekne Benton.

Marino vypadá, že co nevidět vybuchne. Je rozčilený na nejvyšší míru.

„Jen klid, Pete,” upokojuje ho Benton. „Nevážil by sis mě, kdybych se na to nezeptal.”

Marino na něho zírá bez mrknutí.

„A můj názor?” pokračuje Benton. „Napsal ty dopisy a dával si pozor, aby nezanechal důkazy. Nevím, jak se mu podařilo použít obálku Národní akademie spravedlnosti, a máš pravdu, je to k posrání. Upřímně mě překvapuje, že se ti neozval už dřív. Ty dopisy vypadají autenticky. Nemají vyšinutý styl pomatence. A víme, že pro JeanaBaptista jsou fetišem prsa,” dodá znalecky. „Víme, že je pravděpodobné, že má informace, které by mohly zničit jeho zločineckou rodinu a kartel. A to, že si stanovuje podmínky, odpovídá jeho neukojitelné potřebě dominovat a ovládat.”

„A co to znamená, že tvrdí, že ho doktorka chce vidět?”

„To pověz ty mně.”

„Nikdy mu nepsala. Otevřeně jsem sejí zeptal. Proč by tomu hajzlovi měla sakra psát? Říkal jsem jí, že dopis pro ni a pro mě přišel v obálce Národní akademie spravedlnosti. Ukázal jsem jí fotokopii…“

„Čeho?” přeruší ho Benton.

„Fotokopii obálky Národní akademie spravedlnosti. “ Marino začíná zuřit. „Tý, ve který přišel můj a její dopis od Vlkodlaka. Řekl jsem jí, že jestli dostane nějaký dopis od zatracený Národní akademie spravedlnosti, ať ho neotvírá, ať se ho ani nedotkne. Vážně věříš, že Vlkodlak chce, aby byla jeho kat?“

„Jestli má v úmyslu zemřít…”

„V úmyslu?” skočí mu do řeči Marino. „Nemyslím, že náš starej vlčí muž má do toho co mluvit.”

„Do té doby se může hodně stát, Pete. Nezapomeň, jaké má konexe. Nebyl bych si příliš jistý ničím. A mimochodem, když Lucy dostala dopis, byl taky poslán v obálce Národní akademie spravedlnosti s placeným poštovným?”

„Jo.”

„Představa, že mu nějaká doktorka podá smrtící injekci a bude sledovat, jak umírá, je pro něho možná erotická,” přemítá Benton.

„Ne ledasjaká doktorka. Mluvíme o Scarpettový!”

„Pronásleduje oběť do konce, ovládá a řídí druhou lidskou bytost až do konce, nutí člověka spáchat něco, co ho navždy poznamená.” Benton se odmlčí, pak dodá: „Když někoho zabiješ, nikdy na něho nezapomeneš, že ano? Musíme ty dopisy brát vážně. Věřím, že jsou od něho ať s otisky a DNA, nebo bez.”

„Jo, taky věřím, že jsou od něho a že to, co píše, myslí vážně. Proto jsem tady, pokud ti to ještě nedošlo. Jestli přinutíme Vlkodlaka, aby zpíval, dostaneme se ke všem pobočníkům jeho tatíčka a vyřadíme Chandonnův kartel z provozu. A nebudeš si už s ničím muset dělat starosti.”

„Koho myslíš tím my?”

„Rád bych, aby ses takhle neptal!” Marino vstane a jde si pro další pivo. Znovu se v něm rozhoří hněv a pocit marnosti. „Nechápeš to?” volá z kuchyně, kde se přehrabuje v ledničce. „Po sedmým květnu, až budeme mít zboží a Vlkodlak bude po smrti, nebude důvod, abys dál dělal Torna jaksejmenuje!“

„Koho myslíš tím my?”

Marino si odfrkne jako býk a tentokrát si otevře láhev Dos Equis. ,My jsem já. My je Lucy.”

„Ví Lucy, že jsi dnes za mnou přišel?”

„Ne. Nikomu jsem to neřekl a neřeknu.”

„Dobře.” Benton se na židli ani nepohne.

„Vlkodlak nám dává pěšáky, který chce odstranit z šachovnice,” rozvíjí Marino vlastní teorii.,Možná nám už dal prvního pěšáka, když prásknul Rocca. Podle mýho ho někdo musel prásknout, když je najednou uprchlík.”

„Rozumím. Jak je to od Chandonna chvályhodné, když prvním pěšákem je tvůj syn. Budeš Rocca navštěvovat ve vězení, Pete?”

Marino najednou mrští pivní láhví do výlevky. Sklo se roztříští. Pak rázně přejde k Bentonovi a upřeně mu pohlédne do tváře.

„Drž o něm hubu, slyšíš? Doufám, že ve vězení dostane svinskej AIDS a chcípne! Způsobil tolik utrpení! Teď by sakra měl bejt na řadě sám!”

„Čí utrpení?” Benton před Marinovým horkým, pivem páchnoucím dechem neucouvne ani o milimetr. „Tvoje utrpení?”

„Začni s utrpením jeho matky. A můžeš pokračovat.” Marino má pořád problémy, když si vzpomene na Doris, svou bývalou ženu a Roccovu matku.

Doris byla v mládí Marinova láska. A stále na ni myslel jako na svou milou ještě dlouho poté, co se o ni přestal zajímat. Ohromilo ho, když ho opustila kvůli jinému muži.

Při té vzpomínce začne Marino křičet na Bentona: „Můžeš jít domů, zatracenej idiote! Můžeš znovu žít svůj život!“

Marino si sedne na pohovku a ztěžka oddychuje, tvář sytě rudou, takže Bentonovi připomíná 575M Maranello Ferrari, které viděl v Cambridge. Jeho barva je karmínově červená, zvaná Barcetta, a ten vůz mu připomene Lucy, která vždycky milovala rychlé silné stroje.

„Můžeš vídat doktorku a Lucy a…“

„To není pravda,” zašeptá Benton. „Jean-Baptiste Chandonne se sám vmanipuloval do téhle pozice. Je přesně tam, kde chce být. Dej si to dohromady, Pete. Vrať se k tomu, jak to začalo, když byl zatčen. Všechny šokoval, když se sám od sebe nečekaně přiznal k další vraždě, tentokrát v Texasu. Proč? Protože chtěl být vydán do Texasu. Byla to jeho volba, ne guvernéra Virginie.”

„To ani náhodou,” protestuje Marino. „Náš ambiciózní guvernér Virginie nechtěl naštvat Washington tím, že naštve Francii zapřisáhlýho zastánce zrušení trestu smrti. Proto jsme vydali Chandonna do Texasu.”

Benton zavrtí hlavou. „Ne. Do Texasu se vydal Jean-Baptiste sám.”

„A jak to sakra vůbec víš? Mluvíš s lidma? Myslel jsem, že se s nikým nebavíš.”

Benton neodpoví.

„Nechápu to,” pokračuje Marino. „Proč by měl Vlkodlak zájem dostat se do Texasu?”

„Věděl, že tam zemře rychle, a chtěl zemřít rychle. Byla to součást jeho mistrovského plánu. Neměl v úmyslu hnít v cele smrti deset nebo patnáct let. A jeho šance na nějakou falešnou hru jsou v Texasu mnohem větší. Virginie by mohla docela dobře podlehnout politickému tlaku a popravit ho.

Virginie je taky klaustrofobní. Sledovali by každý jeho pohyb. Ničeho by nedosáhl, protože policie a zaměstnanci nápravných zařízení by považovali za svou povinnost zajistit jeho bezpečnost a dobré chování. Sledovali by ho do extrému. Neříkej mi, že kdyby byl ve Virginii, nekontrolovali by tajně jeho poštu. K čertu s jeho zákonnými právy.”

„Virginie by mu chtěla usmažit prděl,” namítne Marino. „Po všem, co udělal.”

„Zabil prodavačku. Zabil policistku. Málem zabil hlavní soudní lékařku. Tehdejší guvernér je teď senátor a předseda Demokratického národního výboru. Nenaštval Washington, protože nechtěl naštvat Francouze. Guvernér Texasu, ve druhém funkčním období a mimochodem zuřivý republikán, kašle na to, jestli někoho naštve nebo ne.”

„Hlavní soudní lékařku? Nedokážeš ani říct její jméno, co?” vykřikne Marino nevěřícně.

Před několika lety slyšela Lucy Farinelliová od své tety Kay historku o useknuté hlavě německého vojáka, který zahynul za druhé světové války.

Jeho tělo bylo objeveno zakopané v písku někde v Polsku a v suchém prostředí si pozoruhodně zachovalo árijské krátké světlé vlasy, pohledné rysy, a dokonce strniště vousů na bradě. Když Scarpettová uviděla tu hlavu ve vitríně v Polském ústavu soudního lékařství, kam přijela přednášet o soudní medicíně, vzpomněla si na muzeum madam Tussaudové.

„Přední zuby měl ulomené,” pokračovala Scarpettová ve vyprávění a vysvětlila, že zuby nebyly poškozeny po smrti ani při zranění v době smrti mladého nacisty. Zavinila to prostě špatná péče o zuby. „Střelná rána zblízka na pravém spánku,“ citovala doktorka příčinu smrti, uvedenou nacisty. „Úhel poranění ukazoval směr, v jakém byla namířena zbraň V tomto případě dolů. Při sebevraždě by hlaveň směřovala rovně nebo nahoru. V tomto případě tam nebyly žádné stopy střelného prachu, protože rána byla očištěna a vlasy kolem ní oholeny v márnici, kam byly mumifikované ostatky poslány, aby se vyloučilo, že smrt nenastala nedávno. Anebo tak mi to aspoň řekli, když jsem přednášela v Pomorské akademii medyczne.“

Lucy si teď vzpomněla na popraveného nacistu jedině proto, že německý policista, který prohledává její vůz na německé severovýchodní hranici, je hezký modrooký blonďák, příliš mladý, aby ho práce už tolik nudila. Nakloní se do jejího černého mercedesu z půjčovny a přejede přes kožená sedadla světlem baterky. Pak posvítí na podlahu s černým koberečkem a silný paprsek ozáří Lucyin ošoupaný kožený kufr a červené sportovní tašky Nike vzadu. Zamíří světlo krátce na sedadlo pro spolujezdce, pak přejde ke kufru vozu a otevře ho. Letmo se do něho podívá a zase kufr zavře.

Kdyby se obtěžoval otevřít zip těch dvou tašek a prohrabat oblečení, objevil by taktický obušek. Ten připomíná rukojeť rybářského prutu z černé gumy, ale při rychlém pohybu zápěstí se prodlouží v půlmetrovou tenkou tyč z uhlíkové oceli, která může roztříštit kost a rozříznout měkkou tkáň včetně vnitřních orgánů břicha.

Lucy má pro tu zbraň, která je poměrně neznámá a používá ji jen policie, připravené vysvětlení. Prohlásila by, že její přehnaně starostlivý přítel jí obušek dal kvůli sebeobraně, protože je podnikatelka a často cestuje Sama. Rozpačitě by prohlásila, že ani přesně neví, jak se ta věc používá, ale že ji přítel ujistil, že to je naprosto v pořádku, když šiji zabalí s sebou. A kdyby obušek zabavila policie, nic tak hrozného se nestane. Přesto Lucy pocítí úlevu, když není objeven, a policista ve světlezelené uniformě, který v budce kontroluje její pas, zřejmě není zvědavý na mladou Američanku, která pozdě v noci jede sama mercedesem.

„Jaký je účel vaší návštěvy?” zeptá se lámanou angličtinou.

„Geschdft. “ Neřekne mu, jaký obchod, ale pro případ nutnosti má připravenou odpověď.

Policista zvedne telefon a řekne něco, co Lucy nemůže rozluštit, ale vytuší, že nemluví o ní, anebo pokud ano, o nic nejde. Čekala, že jí důkladně prohledají věci, a byla na to připravena. Čekala, že ji budou vyslýchat. Ale mladík, který jí připomněl tu useknutou hlavu, jí pas vrátí.

„Danke, “ poděkuje Lucy zdvořile, zatímco v duchu pro sebe dodá trag Narr.

Svět je plný líných hlupáků jako on.

Policista jí pokyne, aby pokračovala v cestě.

Lucy odjíždí krokem, překročí hranice do Polska a teď ji další pohraniční stráž, tentokrát polská, podrobí stejné proceduře. Žádná těžká zkouška, žádná důkladná prohlídka, ani náznak čehokoli kromě ospalosti a nudy. Je to příliš snadné. Lucy propadne panice. Připomene si, že nikdy nemá věřit tomu, co je příliš snadné, a představí si gestapo a vojáky SS, kruté přízraky z minulosti. Strach se šíří jako tělesný pach, strach, který je neopodstatněný a iracionální. V podpaží pod teplou větrovkou jí vyrazí pot, když myslí na Poláky poražené a zbavené vlastního jména a života za války, kterou zná jen z učebnic dějepisu.

Není to takový rozdíl od způsobu, jakým žije Benton Wesley, a Lucy by ráda věděla, co by si myslel a cítil, kdyby věděl, že je v Polsku a proč. Nemine ani den, kdy by se Benton Wesley neobjevil v jejím životě jako stín.

Její profesní zkušenosti nejsou vidět, pokud je sama záměrně neodhalí jako zbraň. Byla ještě na střední škole, když začala chodit na praxi v FBI a projektovala jejich kriminalistický počítačový systém nazývaný CAIN. Když vystudovala Virginskou univerzitu, stala se zvláštní agentkou FBI a dostala volnou ruku jako počítačový a technický odborník. Naučila se řídit vrtulníky a jako první žena se dostala do týmu zvláštních jednotek FBI pro záchranu rukojmí, HRT. Při každém nasazení, zásahu nebo vyčerpávajícím výcviku se setkávala s nepřátelstvím, obtěžováním a hrubými žerty. Zřídkakdy ji muži pozvali, aby šla s nimi na pivo do baru akademie zvaného Zasedací síň. Nesvěřovali se jí se zásahy, které se nezdařily, nebo s problémy s manželkami, dětmi či přítelkyněmi. Ale sledovali ji. Mluvili o ní ve sprchách.

Její kariéra u FBI předčasně skončila jednoho mlhavého říjnového rána, kdy ona a její partner z HRT Rudy Musil cvičili střelbu ostrými devítimilimetrovými náboji v tzv. „pneumatikovém domě“ akademie FBI. Jak to jméno naznačuje, tato vysoce nebezpečná krytá střelnice byla plná starých pneumatik, které mohli taktičtí agenti přeskakovat, prolézat, obíhat je a schovávat se, když trénovali své maniakální manévry. Rudy, s prudkým oddechováním, zpocený, se přikrčil za hromadou pneumatik a vložil další zásobník do svého glocku, pak vykoukl přes ojetou michelinku a podíval se na svou partnerku Lucy.

„Tak jo. Přiznej se,“ křičel na ni v dýmu ze zbraní. „Jaká je tvoje sexuální preference?

„Dělat to tak často, jak jen možno!” Znovu nabila zbraň a natáhla uzávěr, překulila se mezi hromadami pneumatik a vzápětí vypálila pět ran na automatický terč vzdálený deset metrů. Shluk zásahů do hlavy byl tak hustý, že to vypadalo jako malá květina.

„Vážně?” Dvě kulky hlasitě zazvonily o mechanického zločince se samopalem. „Já a ostatní hoši jsme se o to vsadili.“ Rudy se plížil po betonové podlaze a jeho hlas byl stále blíž.

Najednou se vrhl přes bariéru umazaných černých pneumatik a chytil nic netušící Lucy za okované vysoké boty Red Wing.

„Mám tě!“ Zasmál se a odložil pistoli na jednu pneumatiku.

„Zbláznil ses, do prdele?“ Lucy vyprázdnila komoru pistole a odhozený náboj se odrazil od podlahy. „Máme ostrou munici, zasranej idiote!“

„Dej to sem.” Rudy zvážněl. „Nemá to správný zvuk.“

Vzal od ní pistoli a vytáhl zásobník. „Volná pružina.” Zatřásl pistolí, pak ji položil vedle své zbraně na pneumatiku. „Aha. Pravidlo číslo jedna: Nikdy nesmíš ztratit zbraň.”

Potom se na Lucy vrhl a se smíchem s ní začal zápasit, protože nějak získal dojem, že na to čeká, že je vzrušená a nemyslí to vážně, když začala křičet: „Slez ze mě, kreténe!”

Nakonec jí jednou silnou rukou přidržel obě zápěstí. Druhou rukou jí vjel pod košili, stáhl jí podprsenku a strčil jí jazyk do úst. „Hoši tvrdí,” supěl, „že jsi lesba, protože” zápolil s přezkou jejího opasku „tě nemůžou mít..

Lucy prokousla Rudymu spodní ret a tvrdě ho udeřila čelem do hřbetu nosu. Zbytek dne strávil na pohotovosti.

Právníci FBI ji upozornili, že soudní proces nikomu neprospěje, zvlášť když Rudy věřil, že ona „to chce”, a měl pravděpodobně důvod tomu věřit. Lucy Rudymu řekla, že to chce „tak často, jak jen možno”, jak váhavě uvedl ve formulářích, které musel vyplnit pro oddělení vnitřních záležitostí.

„To je pravda,” souhlasila Lucy klidně v místopřísežném prohlášení před porotou pěti právníků, z nichž ji ani jeden nezastupoval. „To jsem řekla, ale neřekla jsem, že to chci s ním nebo s kýmkoli v tu chvíli během ostré palby na střelnici uprostřed manévru a když jsem měla menstruaci.“

„Ale předtím jste ho k tomu lákala. Zavdala jste agentu Musilovi důvod myslet si, že vás přitahuje.”

,Jaký důvod?” Lucy, pod přísahou, byla zmatená. „Že jsem mu občas nabídla žvýkačku, pomohla mu čistit zbraň, spolu s ním jsem běhala po žluté cihlové cestě a dalších překážkových dráhách, nej horších na základně námořní pěchoty, žertovala s ním a podobně?”

„Trochu moc velké kamarádství,” shodli se mezi sebou právníci.

„Je to můj partner. Mezi partnery bývá velké kamarádství.”

„Nicméně se zdálo, že agentu Musilovi věnujete spoustu svého času a pozornosti, včetně osobního zájmu, jako když jste ho zvala na víkendy a dovolenou a navštěvovala ho doma, když byl nemocný.”

„Možná to žertování, jak jste to nazvala, mohlo být interpretováno jako flirt. Někteří lidé hodně žertují, když spolu flirtují.”

Právníci s tím znovu souhlasili a co hůř, byly mezi nimi dvě ženy ženy v maskulinních kostýmech se sukní a v botách s vysokými podpatky, ženy, jejichž pohled vyjadřoval, že soucítí s útočníkem. Vypadaly, jako by měly duhovky přilepené k bulvám naopak, takže byly kalné, zastřené a zcela slepé vůči tomu, co viděly před sebou. Ty právničky měly nevidoucí oči lidí, kteří jdou přes mrtvoly, aby dostali, co chtějí, nebo aby získali respekt.

„Je mi to líto,” řekla Lucy se zbystřenou pozorností a vyhnula se pohledu těch mrtvých očí. „Sešlápli jste mě. Prosím opakujte,” zamumlala v leteckém žargonu.

„Prosím? Kdo vás sešlápl?” Pozdvižená obočí.

„Narušili jste mou komunikaci s věží. Pardon, tady žádná věž není. Tohle je nekontrolovaný vzdušný prostor a vy můžete dělat, cokoli chcete. Je to tak?“

Další pozdvižení obočí. Právníci se po sobě podívali, jako by Lucy byla hodně divná.

„To nic,“ dodala.

„Jste atraktivní svobodná žena. Nechápete, že agent Musil si mohl vyložit vaše žertování, telefonáty domů a podobně tak, že o něj máte sexuální zájem, agentko Farinelliová?“

„Také bylo uvedeno, že jste často hovořila o agentu Musilovi a o sobě jako o ,yin a ylang‘.“

„Stokrát jsem Rudymu říkala, že ylang je malajský strom. Přesněji ylangylang. Strom se žlutými květy, ze kterých se dělá parfém… Ale on nemá vždycky uši vyladěné na správnou frekvenci.” Lucy musela potlačit úsměv.

Právníci si udělali poznámky.

„Nikdy jsem Rudyho nenazvala ,ylang. Občas jsem mu opravdu říkala ,yang‘ a on mě ,ying‘, i když jsem mu mockrát vysvětlovala, že to slovo je yin,“ objasňovala Lucy.

Ticho, pera připravená.

„Souvisí to s čínskou filozofií.” Lucy by právě tak dobře mohla mluvit u školní tabule. „Rovnováha, protějšky.”

„Proč jste si říkali… jakže to bylo?”

„Protože jsme si byli podobní jako vejce vejci. Tenhle obrat znáte?”

„Myslím, že nepotřebujeme vysvětlit výraz jako vejce vejci. Jenže takové přezdívky naznačují vztah…”

„Ne takový, o jakém mluvíte,” odpověděla Lucy bez nějaké nevraživosti, protože vůči Rudymu nepociťovala sebemenší nenávist. „Jsme si podobní jako vejce vejci, protože ani jeden z nás sem nezapadá. On je Rakušan a ostatní mu říkají Musili, protože má cituji v hlavě nasráno, což nepovažuje ani trochu za legrační. A já jsem lesbička, co nenávidí muže, protože žádná normální žena, která má ráda muže, by nechtěla být v HRT a dřít se tady. Aspoň podle mužských názorů. “

Lucy pohlédla na mrtvé oči žen a usoudila, že i přítomní právníci mají mrtvé oči. Jedinou známkou života v nich byl záblesk malého, ubohého tvora, který nenávidí někoho jako Lucy, protože si dovolila nedat se jimi porazit a vystrašit.

„Tenhle pohovor, místopřísežná výpověď, výslech, nebo co to sakra je, je kravina,” řekla jim Lucy. „Nemám zájem zažalovat podělanou FBI. Na střelnici jsem se o sebe postarala. Ten incident jsem nehlásila. To Rudy. Musel vysvětlit svoje zranění. Přihlásil se k odpovědnosti. Mohl lhát. Ale nelhal a my dva jsme si to vyříkali do očí.“ Použila slovo oči, aby právníkům připomněla jejich mrtvé oči. Jako by mohli vědět, že jejich oči jsou mrtvé a neschopné vidět realitu, pravdu a možnosti a prosí lidi, aby si toho všimli a bojovali proti lidem s mrtvýma očima, kteří ničí svět.

„Rudy a já jsme se obešli bez prostředníka,” pokračovala Lucy klidně. „Znovu jsme si potvrdili, že jsme partneři, a jeden partner nedělá, co ten druhý nechce, ani se nedopustí ničeho, co by toho druhého ohrozilo nebo mu ublížilo. A on řekl, že je mu to líto. A myslel to vážně. Plakal.”

„Špioni říkají, že je jim to líto. A taky pláčou.” Na hrdle nepřátelské advokátky v proužkovaném kostýmu a jehlových podpatcích, které Lucy připomínaly spoutané nohy, se rozlila červeň. „A to, že jste přijala jeho omluvu, nic neznamená, agentko Farinelliová. Pokusil se vás znásilnit.” Zdůraznila ta slova, jelikož předpokládala, že tím Lucy znovu poníží a pokoří, protože přítomní právníci muži si ji představí nahou a znásilňovanou na špinavé betonové podlaze cvičiště.

„Nevěděla jsem, že je Rudy obviněn z toho, že je špion,” opáčila Lucy.

Poté Lucy z FBI rezignovala a přešla do Úřadu pro kontrolu alkoholu, tabáku, střelných zbraní a výbušnin, který FBI nespravedlivě považuje za bandu buranů, co dělají razie na černé palímy alkoholu a nosí pracovní opasky a zbraně.

Stala se odbornou vyšetřovatelkou požárů ve Filadelfii, kde pomohla zinscenovat „vraždu” Bentona Wesleyho, k čemuž musela opatřit tělo věnované dárcem pro pitvu na lékařské fakultě. Ten mrtvý byl starší muž, s hustými stříbrnými vlasy, a poté co shořel v zapálené budově, byla vizuální identifikace nespolehlivá, neli nemožná. Všechno, co na špinavém, promáčeném a dýmajícím místě šokovaná Scarpettová viděla, bylo ohořelé tělo a lebka bez tváře, se stříbrnými vlasy a titanovými náramkovými hodinkami, které kdysi patřily Bentonovi Wesleymu. Na tajné příkazy z Washingtonu musel vrchní soudní lékař ve Filadelfii zfalšovat všechny zprávy. Na papíře byl Benton mrtev, jen jedna další vražda přidaná ke statistikám FBI o zločinnosti za rok 1997.

Poté co Benton zmizel v černé díře programu na ochranu svědků, ATF okamžitě přeložila Lucy do miamské pobočky, kde se dobrovolně přihlásila na nebezpečnou tajnou práci a přemluvila nadřízené, aby ji dostala, i přes výhrady řídícího zvláštního agenta. Lucy měla agresivní chování. Byla náladová. Nikdo z jejích blízkých kromě Petea Marina nechápal proč. Scarpettová neznala pravdu, ani ji vzdáleně netušila. Předpokládala, že Lucy prochází hrozným obdobím, protože se nemůže vyrovnat s Bentonovou smrtí, zatímco ve skutečnosti se Lucy nemohla vyrovnat s tím, že Benton žije. Během roku v novém působišti v Miami zastřelila při nepodařeném zátahu dva drogové dealery.

Přestože kontrolní videonahrávky této akce jasně ukázaly, že Lucy zachránila život sobě a druhé tajné agentce, která byla její partnerkou, začalo se o tom mluvit. Šířily se ošklivé pomluvy a dezinformace a docházelo k jednomu úřednímu vyšetřování za druhým. Lucy ATF opustila. Odešla od federálů. Vydělávala si internetovým obchodováním s akciemi, než se po devátém září ekonomika destabilizovala a zhroutila. Pak investovala část svého jmění, svůj talent a zkušenosti z práce u policie a založila soukromou vyšetřovací agenturu, kterou nazvala Poslední útočiště. Místo, kam můžete jít, když vám nic jiného nezbylo. Její agentura se neobjevuje v inzerátech a není uvedena v žádném seznamu.

Benton vstane ze židle a strčí si ruce do kapes.

„Lidé z minulosti,” řekne. „Žijeme mnoho životů, Pete, a minulost je smrt. Něco, co skončilo. Co se nemůže vrátit. Pokračujeme dál a přetváříme sami sebe.“

„Děsně kecáš. Trávíš moc času sám,“ odsekne Marino znechuceně. Cítí, jak mu chlad svírá srdce. „Je mi z tebe na blití. Jsem zatraceně rád, že tu Scarpettová není a nevidí to. Anebo by to možná měla vidět, aby na tebe konečně zapomněla, tak jako zřejmě ty na ni. Krucinál, nemůžeš v tomhle doupěti zapnout klimatizaci?”

Marino rázně přejde k oknu a pustí klimatizaci na nejvyšší stupeň.

„Víš, co ted dělá, anebo na to zvysoka kašleš? Nedělá nic. Je pitomá konzultantka. Jako šéfku ji vyhodili. Věřil bys tomu? Zasranej guvernér Virginie se jí kvůli politickejm čachrům zbavil.

A když tě vyhodí uprostřed skandálu, tak o dobrou práci ani nezavadíš,” řeční Marino dál. „Pokud jde o doktorku, nikdo ji nezaměstná, nanejvýš nějaká nula v zapadákově, kde si nemůžou nikoho dovolit, takže to dělá za hubičku. Jako to blbý předávkování v Baton Rouge. Nějakej idiot to přežene s drogama…”

„V Louisianě?” Benton přejde k oknu a vyhlédne ven.

„Jo, jejich koroner mě volal dneska ráno, než jsem odjel z Richmondu. Chlápek jménem Lanier. Obyčejný předávkování drogama. Nic jsem o tom nevěděl, takže se zeptal, jestli doktorka soukromě pracuje na případech, a v podstatě po mně chtěl, abych se zaručil za její charakter. Pořádně mě to vytočilo. Až sem to teda došlo. Potřebuje svinský reference.”

„V Louisianě?” opakuje Benton, jako by to musel být nějaký omyl.

„Znáš jinej stát s městem, co se jmenuje Baton Rouge?” zeptá se Marino jedovatě v hluku klimatizace.

„To pro ni není dobré místo,” řekne Benton zvláštním tónem.

„Jasně, jenže New York, D. C. nebo L. A. nemají zájem. Je moc dobře, že doktorka má vlastní peníze, jinak by…”

„Tam na jihu dochází k sériovým vraždám…” přeruší ho Benton.

„No, rozhodně ji nevolala vyšetřovací skupina, co na nich pracuje. Tohle nemá s těmi zmizelými dámami nic společnýho. Je to prkotina. Odloženej případ. A jenom hádám, že ji ten koroner zavolá. A jak ji znám, ona mu pomůže z bryndy.”

„V oblasti, kde zmizelo deset žen, a koroner ji volá kvůli starému případu? Proč teď?”

„Nevím. Nějakej tip.”

„Jaký tip?”

„Nevím!”

„Chci vědět, proč je to předávkování drogami najednou tak důležité,” pokračuje Benton.

„Máš snad porouchanou anténu?“ vykřikne Marino. „Nechápeš, o co tu sakra jde? Život doktorky je v prděli. Byla jako Babě Ruth a teď hraje třetí ligu.“

„Louisiana pro ni není dobré místo,“ opakuje se Benton. „Proč tě volal ten koroner? Jen kvůli referencím?”

Marino potřese hlavou, jako by se chtěl probudit. Přejede si rukou po tváři. Bentonovi to zjevně už nemyslí jako dřív.

„Koroner volal, protože chtěl, abych mu s tím případem pomohl,” odpoví.

„Ty?“

„Co tím krucinál myslíš? Že nemůžu někomu pomoct s případem? Mohl bych pomoct každý zatracený…”

„Ovšemže bys mohl. Tak proč nepomáháš koronerovi z Baton Rouge?”

„Protože o tom případu nic nevím! Ježíši, já se z tebe zblázním.”

„Tam dole by jim mohlo pomoct Poslední útočiště.”

„Nechtěl bys s tím kurva přestat? Koroner nevypadal, že je do toho tak žhavěj a nedá mu to spát. Jenom naznačil, že možná bude chtít doktorčin lékařskej názor…”

„Jejich právní systém je založený na napoleonském zákoníku.”

Marino nemá ponětí, o čem Benton mluví. „Co s tím má co dělat Napoleon?”

„Francouzský právní systém,” upřesní Benton. „Je to jediný stát v Americe, který má právní systém založený na francouzském právním systému a ne na anglickém. Baton Rouge má víc nevyřešených vražd žen na jednoho obyvatele než všechna ostatní města v Americe.”

„No dobře. Tak to není hezký místo.”

„Neměla by tam jezdit. Zvlášť sama. Za žádných okolností. Postarej se o to, Pete.” Benton se stále dívá z okna. „Věř mi aspoň v tomhle.”

„Věřit ti? Dobrej fór.“

„To nejmenší, co můžeš udělat, je dát na ni pozor.”

Marino zuřivě hledí na Bentonova záda.

„Nesmí se k němu přiblížit.”

„O kom to sakra mluvíš?” zeptá se Marino se stále rostoucí zlostí.

Benton je mu cizí. Tohohle muže Marino nezná.

„O vlčím muži? Ježíši. Myslel jsem, že mluvíme o případu předávkování drogama tam dole u frantíků,” stěžuje si Marino.

„Nepouštěj ji tam.”

„Nemáš právo něco po mně chtít, zvlášť když se to týká

jí“

„Je na ni fixovaný.”

„Co má sakra Vlkodlak společnýho s Louisianou?” Marino k němu přikročí blíž a podívá se mu pátravě do tváře, jako by se snažil přečíst něco, co dobře nevidí.

„Tohle je pokračování boje o moc, který s ní v minulosti prohrál. A teď je odhodlaný ho vyhrát, i kdyby to byla poslední věc, kterou udělá.”

„Podle mýho vyhraje starou bélu, když do něj napumpujou dost šťávy, že by to zabilo stádo koní.”

„Nemluvím o JeanuBaptistovi. Zapomněl jsi na druhého Chandonna, jeho bratra? Koronerovi by mělo pomoct Poslední útočiště. Ne doktorka.”

Marino neposlouchá. Má pocit, že sedí na zadním sedadle jedoucího auta, které nikdo neřídí.

„Doktorka ví, co od ní Vlkodlak chce.” Marino se drží jednoho tématu které ho zajímá a dává mu smysl. „Nebude jí vadit píchnout mu injekci a já tam budu stát hned za kouřovým sklem a usmívat se.”

„Ptal ses jí, jestli jí to bude vadit?” Benton se dívá ven, jak pomalu končí další jarní den. Jemná, svěží zeleň je zalitá zlatým sluncem a stíny na zemi se prodlužují.

„Nemusím se ptát.“

„Rozumím. Takže jsi s ní o tom nemluvil. To mě nepřekvapuje. Nikdy by s tebou o tom nemluvila.”

Je to nenápadná urážka, ale Marina pálí jako dotek medúzy. S Kay Scarpettovou nikdy neměl důvěrný vztah. Nikdo s ní nikdy neměl tak důvěrný vztah jako Benton. Neřekla Marinovi, co si myslí o tom, být katem. Nesvěřovala se mu se svými city.

„Spoléhal jsem na to, že se o ni postaráš,” řekne Benton.

Zdá se, že vzduch je rozpálený, oba se silně potí.

„Vím, jak ti je, Pete,” dodá tiše Benton. „Vždycky jsem to věděl.”

„Nic nevíš.”

„Dávej na ni pozor.”

„Přišel jsem sem proto, abys s tím mohl začít ty,” prohlásí Marino.

Přístaviště Carthage Bluff je sice velmi oblíbená zastávka pro nákup potravin ” a benzinu, ale Bev Kiffinová sem k molu nikdy nezajíždí.

Ani nezpomalí, když projíždí okolo na motorovém člunu, a zamíří k přístavišti Tin Lizzy’s, restauraci, která byla nejmíň za milion dolarů postavená na místě stržených chatrčí a toho, čemu Bev říká odpadní sračky. Bohatí lidé z pevniny mají přístup k Lizzy’s přes Springfieldský most a můžou se najíst steaků a mořských plodů podle místní starofrancouzské kuchyně a pít, co hrdlo ráčí, aniž by museli jet domů po setmění člunem. Před šesti měsíci Bev požádala Jaye, aby ji sem vzal na její narozeniny, a on se jen zasmál. Pak se mu zkroutila tvář v úšklebku a řekl jí, že je pitomá, ošklivá a pomatená, když si myslí, že by ji někdy vzal do restaurace, natož do nóbl podniku přístupného po dálnici.

Jak Bev přidává rychlost a míří na západ k Jackovu přístavišti, roste v ní žárlivost. Představuje si Jaye s jinými ženami.

Vzpomíná si, jak její otec zvedal jiné holčičky na klín a chtěl, aby si Bev vodila domů kamarádky, aby se s nimi mohl mazlit a ona se na to musela dívat. Byl to hezký, úspěšný obchodník a během jejích dospívajících let byl objektem touhy jejích přítelkyň. Dotýkal se jich způsobem, který nebyl zjevný nebo žalovatelný, dělal jen to, co považoval za nevinný kontakt mezi svým ztopořeným penisem a jejich zadečkem, když mu sedávaly na klíně. Nikdy se neobnažoval ani nemluvil vulgárně, dokonce ani nikdy neklel. Nejhorší bylo, že se jejím přítelkyním líbilo, když se jim náhodně otřel o prsa, a někdy se o něho otřely jako první.

Bev od něho jednoho dne odešla a už se nevrátila, stejně jako ho opustila její matka, když byly Bev tři roky, a zanechala ho jeho potřebám. Bev vyrůstala závislá na mužích a přecházela od jednoho ke druhému. Ale opustit Jaye je něco úplně jiného a Bev neví, proč se k tomu ještě neodhodlala. Neví, proč vždycky udělá cokoli, co si Jay přeje, přestože se bojí o vlastní bezpečnost. Představa, že Jay jednou odjede s člunem a už se nevrátí, ji naplňuje hrůzou. Zasloužila by si to, protože stejně tak se zachovala ke svému otci, který v roce 1997 zemřel na infarkt. Nebyla ani na jeho pohřbu.

Občas, když míří ke břehu, myslí Bev na řeku Mississippi. Za příznivého dne se tam může dostat za necelých šest hodin a tuší, že Jay ví o jejím občasném nutkání utéct k Mexickému zálivu. Už několikrát jí řekl, že Mississippi je největší řeka ve Spojených státech, víc než milion kilometrů nebezpečné kalné vody a přítoků, které se vějířovitě větví do tisíců ramen, zátok a bažin, kde se člověk může ztratit, takže „by skončila jako kostra ve svém člunu“, jak to vyjádřil. To jsou přesně jeho slova, hovořil o ní a jejím člunu, ne o sobě a svém člunu. Jeho volba slov nebyl žádný omyl. Jay se nedopouští omylů v řeči, ani v ničem jiném.

Přesto, když je Bev venku s člunem, představuje si Mississippi, představuje si výlety parníkem, kasina na řece, ovocné koktejly, pivo v orosené sklenici a možná i podívanou na masopustní karneval z okna hezkého hotelu s klimatizací. Je zvědavá, jestli by se jí teď po pořádném jídle udělalo špatně, když už tak dlouho žádné neměla. Ze spaní v pohodlné posteli by asi byla celá ztuhlá a rozbolavělá, protože je zvyklá na páchnoucí proleželou matraci, na které nechce spát už ani Jay.

Když projíždí s motorovým člunem kolem napůl potopené klády, dostane strach, aby se kláda nepohnula a neukázala zuby, a nervozitou ji začne svědit kůže, hlavně pod těsným pasem džínsů.

„Do prdele!“ Řídí jednou rukou a druhou zajede pod oblečení a usilovně se škrábe až do živého masa. „Zatraceně! Do prdele, co mě to kurva kouše?”

S namáhavým oddechováním a počínající panikou zařadí neutrál, otevře poklop na palubě a horečně hledá v plážové tašce repelent. Pak se celá postříká, i pod šaty.

Jay vždycky říká, že je to všechno jen v její hlavě. To svědění nejsou štípance, ale kopřivka, protože má nervy nadranc, protože je napůl blázen. Jo, jenže jsem nebyla napůl blázen, než jsem tě potkala, odpovídá mu v duchu. Nikdy v životě jsem neměla kopřivku, nic takového, ani vyrážku od jedovaté škumpy. Bev se nechá pár minut unášet proudem, přemítá o tom, k čemu se chystá, a představuje si Jayovu tvář, až mu přiveze, co chce, pak si představí jeho tvář, když to nepřiveze.

Znovu uvede motor do chodu a vyrazí vpřed, zvýší rychlost až na pětašedesát kilometrů v hodině, což je pro tuhle část Tickfaw přehnané a také riskantní vzhledem k obavám z černé vody a z toho, co skrývá. Zatočí doleva, prudce sníží rychlost, udělá obrat, až se člun nakloní, a vjede do úzké zátoky, kde vklouzne pomalu a tiše do bažiny páchnoucí smrtí. Sáhne pod nepromokavou plachtu, vytáhne brokovnici a položí si ji do klína.

Benton upřeně hledí z okna, slunce mu ozařuje kousek tváře.

Na dlouhý, napjatý okamžik zavládne ticho. Zdá se, že se vzduch zlověstně chvěje, a Marino si promne oči.

„Nechápu to.“ Třesou se mu ústa. „Můžeš bejt volnej, jít domů, znovu žít.“ Hlas se mu zlomí. „Kruci, myslel jsem, že mi aspoň poděkuješ, že jsem si dal tu práci, přišel sem a řekl ti, že Lucy a já se nikdy nepřestaneme snažit dostat tě zpátky…“

„Tím, že obětujete ji?“ Benton se otočí a podívá se na něho. „Že obětujete Kay jako návnadu?”

Konečně vyslovil její jméno, ale je tak klidný, jako by neměl žádné city, a Marino je v šoku. Utře si oči.

„Návnadu? Co to…?“

„Nestačí, co jí ten parchant udělal?” pokračuje Benton. „Už jednou seji pokusil zabít.” Nemá na mysli JeanaBaptista. Mluví o Jayi Talleym.

„Nezabije ji, když bude sedět za neprůstřelným sklem a žvanit přes telefon ve věznici s nejvyšší bezpečností,” namítne Marino, který netuší, že každý z nich hovoří o jiném muži.

„Ty mě neposloucháš,” řekne Benton.

„Protože ty neposloucháš mě,“ odsekne Marino dětinsky.

Benton vypne klimatizaci a otevře okno. Když se mírný větřík dotkne jeho rozpálených tváří chladivými prsty, zavře oči. Cítí rašící zemi. Na okamžik si vzpomene, jak ještě žil s Kay, a začne uvnitř krvácet jako hemofilik.

„Ona o tom ví?“ zeptá se.

Marino si rukou přejede po tváři. „Ježíši. Je mi blbě a jsem unavenej z toho, jak mi stoupá tlak, jako bych byl zatracenej teploměr.”

„To znám.” Benton se opře dlaněmi o rám okna a vykloní se na čerstvý vzduch. Pak se otočí a upře pohled na Marina. „Ona o tom ví?”

Marino pochopí, na co se Benton ptá, a povzdychne si. „Ne, sakra, ne. Neví. Nikdy se to nedoví, pokud jí to neřekneš. Já bych jí to nemohl udělat. Lucy taky ne. Víš,” rozzuřeně vstane „některým z nás na ní záleží tolik, že bychom jí takhle nemohli ublížit. Představ si, jak by jí bylo, kdyby věděla, že žiješ a na ní ti houby záleží.”

Vydá se ke dveřím, celý roztřesený hněvem a smutkem. „Myslel jsem, že bys mi mohl poděkovat.”

„Opravdu ti děkuju. Vím, že jsi to myslel dobře.” Benton vykročí k němu, stále neochvějně klidný. „Vím, že to nechápeš, ale jednou to snad pochopíš. Sbohem, Pete. A už tě nikdy nechci vidět, ani o tobě slyšet. Prosím, neber to osobně.”

Marino popadne kliku tak, že ji málem vytrhne ze dřeva. „Sbohem a jdi do prdele. Neber to osobně.”

Dívají se na sebe jako dva muži před soubojem na pistole, žádný se nechce pohnout jako první, žádný skutečně nechce, aby ten druhý odešel z jeho života. Bentonovy oříškově hnědé oči jsou prázdné, jako by ten, kdo žije za nimi, zmizel. Marinovi se panicky rozbuší srdce, když si uvědomí, že Benton, kterého znal, je pryč a už ho nic nepřivede zpět.

A Marino to nějak bude muset říct Lucy. A nějak se bude muset smířit s tím, že jeho sen o tom, že zachrání Bentona a vrátí ho doktorce Scarpettové, navždy zůstane pouhým snem.

„To nedává smysl!” vykřikne Marino.

Benton si přitiskne ukazováček na rty. „Prosím jdi, Pete,” požádá tiše. „Nemusí to dávat smysl.”

Na matně osvětleném páchnoucím odpočívadle u bytu číslo 56 Marino zaváhá. „Tak dobře.” Neobratně vytáhne cigarety a několik jich vysype na špinavý beton. „Dobře.. Chce říct Bentone, ale zarazí se, pak si dřepne, sbírá cigarety a přitom svými nešikovnými tlustými prsty dvě zlomí. Otře si oči hřbetem velké ruky, zatímco ho Benton pozoruje ze dveří bytu, dívá se, nenabízí mu pomoc při sbírání cigaret, neschopen se pohnout.

„Buď opatrný, Pete,” řekne nakonec Benton, mistr masky a sebeovládání, vyrovnaným uvážlivým hlasem.

Marino v podřepu vzhlédne zarudlýma očima. Šev v rozkroku pomačkaných kalhot barvy khaki má trochu natržený, takže mu jsou vidět bílé spodky.

Vyhrkne: „Copak to nechápeš, můžeš se vrátit!”

„Ty nechápeš, že není k čemu se vrátit,” odpoví Benton tak tiše, že ho téměř není slyšet. „Nemám k čemu se vrátit. A teď prosím vypadni z mého života a nech mě na pokoji.”

Rázně zavře dveře bytu a zasune závoru. Uvnitř se zhroutí na pohovku, přikryje si tvář rukama, zatímco Marinovo vytrvalé klepání přechází v divoké bušení a kopání.

„Jo, dobře, užívej si svůj skvělej život, kreténe!” pronikne přes dveře Marinův ztlumený hlas. „Vždycky jsem věděl, že jsi studenej jako psí čumák a na všechny sereš, včetně ní, zatracenej psychopate!” Bouchání a kopání najednou přestane.

Benton se zatajeným dechem napíná uši. To náhlé ticho je horší než jakýkoli rámus. Marinovo ticho je významné.

Je konečné. Těžké kroky Bentonova přítele se vzdalují po schodech.

„Jsem mrtvý,“ mumlá Benton do dlaní bezmocně shrbený na pohovce.

„Ať se děje cokoli, jsem mrtvý. Jsem Tom. Tom Haviland. Tom Speck Haviland…“ Hruď se mu zvedá a klesá a srdce mu arytmicky tluče. „Narozen v Greenwichi, v Connecticutu…”

Vstane zdrcen depresí, která zatemní celý pokoj a vzduch zahustí jako olej. Když ucítí vytrvalý kouř Marinových cigaret, projede jím to jako nůž. Přejde k oknu, postaví se na stranu, aby ho nebylo zezdola vidět, a dívá se, jak se Pete Marino pomalu vzdaluje přes přerušované stíny a strakaté sluneční světlo po hrbolatém dláždění.

Marino se zastaví, aby si zapálil luckystriku, pak se otočí a dívá se nahoru na Bentonův skličující dům, dokud nenajde byt 56. Vítr zvedne levné průsvitné záclony, které zavlají z otevřeného okna jako odlétající duchové.

V Polsku je pár minut po půlnoci.

Lucy předjede kolonu ruských vojenských nákladních vozů z druhé světové války a uhání přes kilometry vykachlíkovaných tunelů a po E28 lemované stromy. Nemůže přestat myslet na ten červený oběžník, jak bylo pro ni snadné poslat počítačovou informaci, která uvedla do střehu policejní agentury na celém světě. Samozřejmě, její informace je legitimní. Rocco Caggiano je zločinec. To věděla už dlouhá léta. Ale dokud nedávno nezískala informaci, která ho spojuje aspoň s několika z jeho zločinů, nemohla ona ani ostatní zainteresované strany dělat nic víc, než ho nenávidět.

Jeden obyčejný telefonní hovor.

Lucy zatelefonovala na ústředí Interpolu ve Washingtonu, D. C. Uvedla svou totožnost svou pravou totožnost, samozřejmě a krátce mluvila s McCordem, styčným důstojníkem vysokého úředníka ministerstva spravedlnosti. Jako další krok musela prohledat databázi Interpolu a zjistit, jestli v ní je Caggiano. Nebyl, dokonce ani na zeleném oběžníku, což by znamenalo, že se o dotyčnou osobu Interpol zajímá a že má být sledována a podrobena zvláštním prohlídkám včetně osobní, pokud překročí hranice a projde na mezinárodní letiště.

Roccovi Caggianovi je kolem pětatřiceti. Nikdy nebyl zatčen a nadělal si velké jmění, zdánlivě jako advokát specializovaný na vymáhání odškodného za úrazy. Ale jeho obrovské bohatství a moc pocházejí od jeho skutečných klientů, Chandonnových, i když nazývat je klienty není přesné. Chandonnovi ho vlastní. Chrání ho. Jen z jejich vůle si Rocco zachovává svůj vysoký styl a zůstává naživu.

„Prověřte vraždu v roce 1997,“ řekla Lucy McCordovi. „Na Nový rok na Sicílii. Novinář Carlos Guarino. Střelen do hlavy, tělo hozeno do příkopu. Pracoval na investigativním článku o Chandonnových mimochodem, to bylo velké riziko. Právě měl rozhovor s právníkem, který zastupuje JeanaBaptista Chandonna…“

„Ano, ano. Ten případ znám. Vlkodlak, anebo jak mu říkají.”

„Jistě, velké články v časopisu People, časopisu Time a tak dále. Kdo by neznal sériového vraha Vlkodlaka,” odpověděla Lucy. „Guarino byl zavražděn pár hodin poté, co mluvil s Caggianem.

Další je novinář Emmanuelle La Fleur. Barbizon, Francie, “. února 1997. Pracoval pro Le Mond. A taky nerozumně připravoval článek o Chandonnově rodině.”

„Co znamená všechen ten zájem o Chandonnovy, kromě toho, že to jsou nešťastní rodiče Vlkodlaka?”

„Organizovaný zločin. Rozsáhlý kartel. Nikdy se nedokázalo, že ho řídí otec Chandonne, ale je to tak. Šíří se fámy. Investigativní reportéři jsou někdy zaslepeni honbou za exkluzivními zprávami a cenami. La Fleur vypil pár skleniček s Caggianem několik hodin předtím, než bylo jeho tělo nalezeno v zahradě bývalého zámku malíře Jeana Francoise Milleta toho nehledejte. Je mrtvý víc než sto let.”

Nemyslela to sarkasticky. Jenom nepředpokládala, že Millet je všeobecně známé jméno, a nechtěla, aby se tento malíř stal najednou hledanou osobou.

„La Fleur byl střelen do hlavy a desetimilimetrová kulka pocházela ze stejné zbraně, jakou byl zavražděn Guarino,“ vysvětlila.

Bylo toho víc. A všechny informace pocházely z dopisu, který napsal Jean-Baptiste Chandonne.

„Ten dopis vám okamžitě pošlu emailem,” řekla Lucy s vědomím, že dřív, než Interpol začal používat internet, by tento převod byl nemyslitelný.

Ale počítačová komunikační síť této mezinárodní policejní agentury měla víc než dost firewallů, hieroglyfických šifer a systémů pro vysledování hackerů, takže každý přenos dat byl bezpečný. Lucy to dobře věděla. Když Interpol začal používat internet, generální tajemník ji osobně požádal, aby se tam pokusila nabourat. Nešlo to. Nikdy se nedostala přes první firewall a tajně zuřila, že se jí to nepodařilo, i když si na druhé straně nepřála, aby měla úspěch.

Generální tajemník jí pak zatelefonoval a byl velmi pobavený. Přečetl jí seznam jejích uživatelských jmen, hesel i polohu jejího počítače.

„Nebojte se, Lucy. Nepošlu na vás policii,” řekl.

„Merci beaucoup, monsieur Hartman, “ odpověděla generálnímu tajemníkovi, který je Američan.

Když ted cestovala z New Yorku přes Londýn do Berlína a dál přes hranice do Polska, cítila, že policie je v pohotovosti. Ale ji nebrali vážně. Stěží se mohli méně zajímat o mladou Američanku, která řídí půjčený mercedes v pozdních hodinách chladné jarní noci. Pro ně zjevně nevypadá jako teroristka, což také není. Ale mohla by být snadno a je pošetilé, že ji neberou vážně bez nějakého důvodu, kromě její státní příslušnosti, mládí, vzhledu a úsměvu, který může být srdečný a okouzlující, když Lucy chce.

Je příliš chytrá, aby nosila střelnou zbraň. Postačí jí taktický obušek, kdyby se dostala do problémů, ne s policií, ale s nějakým blbcem po cestě, který by si ji mohl vybrat pro loupež nebo nějaký jiný útok. Propašovat obušek do Německa bylo snadné. Použila svou otřepanou taktiku, protože ta nikdy nezklamala: poslala ho v kosmetické kabele se změtí dalších doplňků (vlasová kulma, elektrický kartáč, fén a tak dále). Balíček došel do levného hotelu u letiště, adresovaný najedno z Lucyiných falešných jmen; na stejné jméno také měla rezervovaný a zaplacený pokoj. Lucy zajela s autem z půjčovny k hotelu, zaparkovala v boční ulici, vyzvedla si v recepci balíček, trochu rozházela pokoj a vyvěsila na dveře ceduli Nerušit. Za půl hodinky byla zpátky v autě.

Když při nějaké misi nezbytně potřebuje účinnější zbraň, zastrčí pistole a náhradní zásobníky s municí do údajně ztraceného zavazadla s nálepkami příslušných aerolinií, které v hotelové recepci zanechá jeden z Lucyiných spolupracovníků, rovněž příslušně oblečený. Lucy má mnoho spolupracovníků. Většina z nich ji nikdy neviděla a neví, kdo Lucy je. Zná ji jen její nejužší tým. Spoléhá na ně a oni na ni. To stačí.

Zvedne z klína mezinárodní mobil a stiskne tlačítko redial.

„Už jedu,“ řekne, když se ohlásí Rudy Musil. „Za hodinu a čtvrt, když nebudu moc spěchat.”

„Nespěchej.” V pozadí hlasitě hraje televize.

Lucy se podívá na tachometr, který se šplhá přes stodvacítku. Je možná odvážná, ale nikdy záměrně nerozumná. Nechce se cestou k nej význačnějšímu, ale obleženému přístavnímu městu v Polsku zaplést s policií. Američané nejsou ve Štětině častým zjevem. Proč by tam jezdili? Jistě ne kvůli turistice, pokud nechtějí navštívit nedaleké koncentrační tábory. Němci už léta zastavují zahraniční plavidla na cestě do štětínského přístavu. Denně tak připravují o obchod město, kde nezaměstnanost a hospodářská krize dál ničí to, co kdysi bylo perlou architektury, kultury a umění.

Od druhé světové války, kdy se Hitler pokusil vymazat bombardováním Polsko z mapy a vyhladit jeho obyvatele, nebyl Štětinu navrácen jeho lesk a sláva. Je nemožné si tu vydělat na slušné živobytí. Jen málo lidí ví, co to je žít v hezkém domě, řídit hezké auto, nosit hezké šaty, kupovat si knížky nebo jezdit na dovolenou. Říká se, že peníze v Polsku mají jen členové ruské mafie a zločinecké kartely, a až na vzácné výjimky to je pravda.

Lucy neustále pozorně sleduje dálnici, najednou jí úsměv zmizí z tváře a přimhouří oči.

„Vidím před sebou nějaká koncová světla. To se mi nelíbí,” řekne do mobilu. „Někdo zpomaluje.” Ubere plyn. „Zastavuje uprostřed blbý dálnice. Nedá se tu zastavit u krajnice.”

„Tak nezastavuj. Objeď ho,” radí jí Rudy.

„Porouchaná limuzína. Je divné vidět americkou limuzínu v těchhle končinách.”

Lucy strhne volant a projede kolem bílého dlouhého lincolnu. Řidič a cestující vylézají ven a Lucy potlačí nutkání zastavit a pomoct jim.

„Do prdele,” zamumlá nespokojeně.

„Ať tě to ani nenapadne,” varuje ji Rudy, který dobře zná Lucyinu dobrodružnou povahu a touhu spasit svět.

Přidá plyn a limuzína i její opuštění pasažéři zmizí za ní v husté tmě.

„Recepce je v tuhle hodinu prázdná. Víš, kam jedeš,” ujišťuje se Rudy.

Nemohou si dovolit žádné chyby a žádné sledování.

Lucy se opakovaně dívá do zpětného zrcátka s obavou, že by ji limuzína mohla dohonit a způsobit vážné problémy. Sevře se jí žaludek. Co když ti lidé opravdu potřebovali pomoc? Nechala je samotné ve tmě na E28, kde není možné zajet na krajnici. Třeba do nich narazí nějaký kamion.

Několik vteřin uvažuje o tom, že použije nejbližší výjezd a otočí. Dělá to kvůli ztraceným psům, želvám přecházejícím dálnice a ulice. Vždycky zabrzdí kvůli čipmankům a veverkám a vypouští ven ptáky, kteří jí vlétnou do oken. Ale lidé jsou něco jiného. Nemůže si dovolit riskovat.

„Radisson nemůžeš minout,” řekne Rudy. „Neparkuj na vyhrazeném místě pro autobusy. Nemají to rádi.”

Žertuje. Rozumí se samo sebou, že Lucy nebude parkovat u Radissonu.

V šest večer je v Delray Beach na Floridě stále horko a Kay Scarpettová se otočí od kuchyňského okna a rozhodne se, že bude ještě hodinku pracovat, než se odváží vyjít ven.

Stala se odbornicí na posuzování stínů a světla, které pozoruje svým vědeckým způsobem, než vyjde ven prohlédnout ovocné stromy nebo se projít po pláži. Tato zbytečná rozhodování založená na analýze a výpočtech pohybu slunce po obloze jí pomáhají cítit se tak, jako by nad svým životem neztratila naprostou kontrolu.

Její jednopatrový dům se žlutou omítkou je podle jejích měřítek skromný, jen stará budova s rozviklaným bílým zábradlím, nespolehlivým rozvodem vody a elektřiny a s klimatizací, která má zřejmě vlastní zlomyslnou vůli. Ze stěny za elektrickým sporákem někdy odpadne kachlík a včera upadl kohoutek na studenou vodu u vany. Kvůli přežití čte Scarpettová knížky o domácích opravách a daří se jí bránit tomu, aby jí dům nespadl na hlavu. Nechce vzpomínat na to, jaké to bylo, než se přestěhovala stovky kilometrů na jih od své bývalé kariéry a necelou hodinu jízdy na sever od Miami, kde se narodila. Minulost je mrtvá a smrt je jen další fáze života. To je její přesvědčení. A většinu času tomu věří.

Čas vyměřený na zemi je příležitostí, jak se dál vyvíjet, a pak se lidé přestěhují nebo přejdou jinam tato myšlenka není v žádném případě její původní, ale Scarpettová neuznává to, co není zjevné, aniž by to napřed nerozpitvala. Po dlouhých úvahách jsou její závěry týkající se věčnosti prosté: nikdo dobrý nebo špatný nepřestává existovat; život je energie a energii nelze vytvořit ani zničit; recykluje se. Tudíž je možné, že člověk čistého srdce i ten zcela zlý tu byli už dřív a budou tu zase. Scarpettová nevěří v nebe a peklo, už dávno nechodí na mši ani o náboženských svátcích.

„Co se stalo s tvou katolickou vírou?“ zeptala sejí Lucy před několika lety o Vánocích, když spolu mixovaly velkou dávku silného vaječného koňaku a bavily se o církvi.

„Nemůžu se účastnit něčeho, v co už nevěřím,“ odpověděla Scarpettová a sáhla po čerstvě nastrouhaném muškátovém oříšku. „Zvlášť když s tím nesouhlasím, což je horší, než kdybych v to úplně ztratila víru.“

„Otázka je, co je to tol Mluvíš o katolicismu, nebo

0bohu?“

„O politice a o moci. Mají nezaměnitelný pach, stejný jako v pitevní lednici. I se zavřenýma očima poznám, co tam je. Nic živého.”

„Díky za upřímnost,” řekla Lucy. „Asi si dám trochu čistého rumu s ledem. Syrová vajíčka nevypadají moc lákavě.”

„Nebuď tak choulostivá.” Scarpettová nalila Lucy skleničku vaječného koňaku a přidala do ní špetku muškátu. „Vypij to, než přijde Marino a nic nezbude.”

Lucy se usmála. Zvracet se jí chce snad jedině tehdy, když vejde na dámské toalety, kde zrovna někdo vyměňuje děcku plínky. Ten zápach je pro Lucy horší než tlející tělo, kolem něhož létají bzučící mouchy. A to při tak neobvyklých povoláních, jaké má ona a její teta, už zažila dost odporných hrůz.

„Znamená to, že už nevěříš ve věčnost?” zeptala se jí Lucy.

„Věřím v ní víc než dřív.”

Scarpettová se většinu života zabývala tím, že nutila mrtvé mluvit, ale vždy prostřednictvím tiché řeči poranění, nepatrných stop, nemocí a podrobného vyšetřování, které lze interpretovat pomocí medicíny, vědy, zkušeností a dedukce, jež hraničí s intuicí. Tento dar se nelze naučit ani předat někomu jinému. Ale lidé se mění. Scarpettová už nemá ten výlučně vědecký přístup. Dospěla k názoru, že mrtví dál existují a zasahují do života svých pozemských milovaných

nepřátel. Toto přesvědčení tají před svými pomlouvači a rozhodně se o něm nezmiňuje při profesionálních vystoupeních, v článcích v časopisech anebo u soudu.

„Viděla jsem psychotroniky v televizi, kteří mluvili o tom, jak lidé umírají a přecházejí na druhou stranu tak tomu, myslím, říkali,“ poznamenala Lucy popíjející vaječný koňak. „Nevím. Je to docela zajímavé. Čím jsem starší, tím jsem si většinou věcí míň jistá.“

„Všimla jsem si tvého prudkého procesu stárnutí,” poznamenala tehdy Scarpettová. „Až ti bude třicet, začneš mít vize a budeš vidět aury. Doufejme, že nedostaneš artritidu.”

Tenhle rozhovor se odehrál v bývalém domě Scarpettové v Richmondu, kamenné pevnosti, kterou navrhovala s láskou a bez ohledu na výdaje. Nelitovala vysokých nákladů a trvala na starém dřevu, odhalených trámech, pevných dveřích a omítnutých stěnách. Kuchyň a pracovna dokonale vyhovovaly jejímu preciznímu stylu práce, ať u mikroskopu nebo u plynového sporáku Viking.

Život byl skvělý. Pak se změnil a už nikdy neměl být stejný. Tolik se toho pokazilo. Tolik toho bylo zmařeno a ztraceno a už nikdy se to nevrátí. Před třemi lety se vydala na cestu do katastrofy. Rezignovala na funkci prezidentky Národní asociace soudních lékařů. Guvernér Virginie se ji chystal propustit. Jednoho dne sundala ze stěn své kanceláře desítky pochval, osvědčení a diplomů, které teď leží někde v lepenkových krabicích. Před tímto pádem byla Scarpettová dokonale, neli nesmlouvavě racionální a plně věřila ve své znalosti, pravdomluvnost a schopnost odhalovat odpovědi. Byla legendou v policejních i justičních kruzích a pro některé byla nepřístupná a chladná. Teď neměla žádný personál kromě sekretářky Rose, která ji následovala na Floridu pod záminkou, že by bylo hezké „užívat si důchodu” u West Palm Beach.

Scarpettová se nemůže vyrovnat se smrtí Bentona Wesleyho. Zkoušela to. Několikrát navázala známost s naprosto přijatelnými muži, ale jejich dotek nesnesla. Prostý dotek, který není Bentonův, jí všechno připomene. Znovu před sebou vidí jeho poslední obraz, spálený, zmrzačený. Stále lituje, že četla jeho pitevní zprávu, a současně toho nelituje. Lituje, že se dotýkala jeho popela a rozprášila ho, a přesto toho nelituje. Bylo to nezbytné, opravdu, jak si neustále opakuje, kdykoli si vzpomene na dotek těch jemných hrudkovitých ostatků, když ho vracela čistému vzduchu a moři, které miloval.

Vyjde z kuchyně a v ruce svírá stejný šálek kávy, který si v mikrovlnce ohřála od poledne už nejméně čtyřikrát.

„Paní doktorko, můžu pro vás něco udělat?” volá Rose z přebytečné ložnice, která jí slouží jako kancelář.

„Nic mi nepomůže,” odpoví Scarpettová napůl žertem a vydá se směrem za Rosiným hlasem.

„Nesmysl.” To je oblíbená námitka její sekretářky. „Říkala jsem vám, že když se v práci osamostatníte, budete ještě víc zaneprázdněná, pokud to je vůbec možné. A budete unavená a přetažená.”

„A co jsem vám říkala o důchodu?”

Rose vzhlédne od pitevní zprávy, kterou upravuje v počítači. Přejede tabulátorem na políčko pro mozek a napíše 1200 gramů. V mezích normálu a opraví překlep.

Na dřevěné podlaze zacvakají drápy jako morseovka; buldok doktorky Scarpettové uslyšel hlasy a vejde lenivě dovnitř, pak se zastaví, ujde dalších pár kroků a posadí se.

„Pojď sem, BillyBilly,” zavolá ho Scarpettová láskyplně.

Pes se na ni podívá očima s pokleslými víčky.

„Jmenuje se Billy,” připomene jí Rose, ačkoli to je zbytečné. „Když mu budete říkat BillyBilly, bude si myslet, že žije s ozvěnou, nebo má rozdvojenou osobnost.”

„Pojď sem, BillyBilly.”

Pes beze spěchu vstane. Cvak cvak.

Rose má na sobě broskvový kalhotový kostým. Vlněný, jako všechny její kostýmy. Dům je na pláži. Panuje vražedné horko a, vlhkost, ale Rose klidně chodí venku v sukni a halence s dlouhými rukávy, když zalévá ibišek, leze po žebříku, aby natrhala banány či floridské limetky, anebo aby zachránila mladé žabky před utopením v pasti bazénu. Je div, že moli ještě nezničili všechny šaty, které Rose má, ale je to hrdá žena a pod její důstojností se skrývá křehká, mírná povaha. A právě z úcty k sobě a své šéfové si každé ráno pečlivě vybírá oblečení pro tento den, čisté a vyžehlené.

Dokonce se zdá, že ji tajně těší, že její smysl pro styl je staromódní, a některé z jejích kostýmů jsou tak staré, že je nosila už před víc než deseti lety, kdy začala pracovat pro Scarpettovou. Rose si ani nezměnila účes a stále si češe úpravný vysoký drdol a odmítá si obarvit šedivé vlasy. Dobrá kostra je základem stavby a Rose má dokonalé kosti. I v jejích sedmašedesáti letech ji muži stále považují za přitažlivou, ale od smrti manžela neměla žádný blízký vztah. Jediný muž, se kterým ji Scarpettová viděla flirtovat, je Pete Marino, který dobře ví, že to Rose nemíní vážně. Ale ti dva se vzájemně škádlí už od doby, kdy byla Scarpettová jmenovaná hlavní soudní lékařkou Virginie, což teď vypadá, jako by to bylo v jiném životě.

Billy s funěním přejde k psacímu stolu. Není mu ještě rok, je bílý s velkou hnědou skvrnou na zádech a jeho dolní čelist připomíná Scarpettové rypadlo. Posadí se jí k nohám a vzhlédne.

„Nemám žádný…“

„Neříkejte to slovo!“ zvolá Rose.

„Nechtěla jsem to říct. Chtěla jsem to hláskovat.”

„On už umí hláskovat.”

Billy netrpí žádnou jazykovou bariérou, pokud jde o slova pápá a pamlsek. Také rozezná ne a sedni, ale předstírá, že nerozumí, protože tvrdohlavost je jeho plemeni vrozená.

„Ne abys tam vzadu něco rozžvýkal,” varuje ho Scarpettová.

Minulý měsíc se Billy bavil tím, že hryzal a trhal lišty u rámů dveří a podél stěn, hlavně v její ložnici.

„To není tvůj dům, a až se odstěhuj u, budu muset zaplatit všechny opravy.” Pohrozí mu prstem.

„Bylo by horší, kdyby to byl váš dům,“ poznamená Rose, ale pes dál upřeně civí na Scarpettovou a vrtí ocasem, který vypadá jako rohlík.

Rose vezme ze stolu útlou hromádku pošty a podá ji své šéfové.

„Účty jsem vyřídila. Tohle je pár osobních dopisů. A obvyklé časopisy a podobně. A tohle je od Lucy.“

Scarpettová se pozorně podívá na velkou manilovou obálku, na níž je její jméno a adresa úhledně napsaná černou fixou stejně jako zpáteční adresa Lucyiny newyorské kanceláře. Obálka je označena nápisem Soukromé velkými písmeny a dvakrát podtrženým. Scarpettová má tvrdošíjný zvyk vždy si prohlédnout poštovní razítka, a tohle je záhadné.

„Poštovní směrovací číslo nepatří její čtvrti,” upozorní Scarpettová. „Lucy vždycky posílá poštu ze své kanceláře a navíc mi pokaždé posílá poštu expres. Nevzpomínám si, že by mi někdy něco poslala normální poštou, rozhodně ne od doby, co byla na škole.”

Rose to zřejmě neznepokojuje. „.Pošetilá důslednost je zlý skřítek omezených mozků, ocituje Ralpha Waldo Emersona. Je to její oblíbený citát.

Rose potřese obálkou. „Nezdá se, že by v ní bylo něco nebezpečného,” zažertuje. „Jestli máte pocit, že na vás jde jeden z vašich záchvatů paranoie, otevřu ji sama, ale je označená Soukromé…“

„To nic.” Scarpettová si vezme od Rose obálku a další poštu.

„A doktor Lanier z Baton Rouge nechal vzkaz.” Rose ťukne do klávesnice a opraví další překlep. „Ohledně přípádu Charlotte Dardové. Prý v pondělí dostanete jeho zprávy a ostatní věci. Zdálo se, že je ve stresu. Chce vědět, co zjistíte, okamžitě

Podívá se na svou šéfovou pohledem, který Scarpettové vždy připomene učitelku, jež se chystá vyvolat nic netušícího žáka a uvést ho do rozpaků nepříjemnou otázkou. „Myslím, že se v tom případu něco děje, něco horšího než předávkování drogami.”

Scarpettová pohladí Billyho měkké kropenaté uši. „Příčina její smrti není jasná. To je dost zlé. A co hůř, ten případ je osm let starý.“

„Nechápu, proč je to ted najednou tak důležité, jako by tam na jihu neměli dost nevyřešených vražd a podezřelých úmrtí. Tý unesené ženy. Bože.“

„Taky nevím, proč se to najednou stalo prioritou,“ odpoví Scarpettová. „Ale už je to tak a cítím povinnost udělat, co se dá.“

„Protože nikdo jiný by se tím neobtěžoval.”

„Kdežto já se obtěžovat můžu, viď, BillyBilly?“

„Něco vám povím, doktorko Ozvěno. Myslím, že tu je něco, co vám ten koroner z Baton Rouge nemá v úmyslu říct.“

„To bych mu neradila,” poznamená Scarpettová při odchodu z místnosti.

Lucy zoufale potřebuje na toaletu.

Je zbytečné hledat benzinovou pumpu nebo odpočívadlo. Zvýší rychlost mercedesu na sto šedesát kilometrů za hodinu, přestože ji Rudy varoval, aby nepřekračovala povolenou rychlost. Upřeně se dívá na temnou silnici a usilovně se snaží soustředit a nemyslet na

svůj močový měchýř. Zdá se jí, že jízda trvá dvakrát déle, než by měla, ale zvládla to ve výborném čase a je na místě o pětatřicet minut dřív oproti plánu. Znovu zavolá Rudymu na mobil.

„Jsem na místě,” oznámí Lucy. „Jen musím někde zaparkovat ten krám.”

„Buď zticha,” poručí Rudy někomu v místnosti, kde hlasitě hraje televize. „Ať ti to nemusím opakovat.”

Nej oblíbenější způsob odpočinku Rocca Caggiana je sedět hodiny ve venkovní restauraci a pít jedno gross bier za druhým.

Tyto bledě zlaté elixíry se podávají ve vysokých jednoduchých sklenicích a Rocco dává přednost svěží chuti ležáku, kdežto pšeničného piva by se nedotkl. Nikdy nepochopil, jak může na jedno posezení vypít galon piva, ale ne galon vody. Galon vody by nevypil ani za celý den, možná ani za tři dny, a vždycky ho udiví, kolik do sebe dostane piva, vína, šampaňského nebo koktejlů, když za den sotva vypije skleničku vody.

Vlastně vodu nesnáší. Možná je pravda, co mu kdysi řekla jasnovidka: v minulém životě se utopil. To je strašný způsob smrti a Rocco si často vzpomene na jednoho vraha v Anglii, který topil své manželky ve vaně tak, že je chytil za nohy a stáhl je hlavou pod vodu. Žena nemohla dělat nic než bezmocně plácat rukama jako ryba na suchu. Tenhle scénář nedal Roccovi spát, když začal nenávidět svou první manželku, pak druhou. Jenže alimenty byly levnější než cena, kterou by zaplatil, kdyby nějaký soudní lékař objevil pohmožděniny nebo bůhvíco. Ale i kdyby se v minulém životě utopil a považoval by utopení za dobrý způsob, jak spáchat vraždu, nevysvětlilo by to záhadu — čistě biologický jev , proč dokáže zkonzumovat tolik alkoholu a nemůže vypít a ne vypije ani celou sklenici vody.

Ještě nikdo nepřišel s odpovědí, která by ho plně uspokojila. Takové hlavolamy ho vždycky trápily, jako bodlák zachycený na ponožce.

„Musí to být tím, že když piješ pivo, pořád chodíš čurat,” přetřásá Rocco tu otázku prakticky v každé společnosti. „Když čuráš, uděláš místo pro další, ne?“

„Když vypiješ galon vody, taky budeš pořád čurat,” namítl před pár měsíci jeden holandský celník, když si s Roccem a několika dalšími přáteli z Chandonnova kartelu krátili čas v zahradní restauraci v Mnichově.

‘ „Nesnáším vodu,” odpověděl Rocco.

„Tak jak víš, jestli bys čural vodu stejně rychle jako pivo?” zeptal se kapitán německé nákladní lodi.

„Neví to.”

„Jo. Měl bys to vyzkoušet, Rocco.”

„Budeme pít pivo a ty vodu a uvidíme, kdo bude čurat nejvíc a nejrychleji.”

Muži se zasmáli a přiťukli si sklenicemi v opileckém přípitku, až se pivo rozlilo po celém dřevěném stole. Byl to dobrý den. Než začali popíjet v zahradní restauraci, zabloudili do nudistického parku, kde kolem nich ujížděl nahý muž na kole a Holanďan na něho křičel holandský, aby dával pozor, kterou rychlost řadí, zatímco kapitán lodi na něho hulákal německy, že má moc malý stojan. Rocco povykoval anglicky, že se ten muž nemusí bát, že se mu péro zaplete do drátů kola, protože mu nevisí ani přes sedadlo. Cyklista šlapal do pedálů dál a nevšímal si jich.

Ženy se v parku opalovaly nahé a zřejmě se nestaraly o to, jestli na ně muži civí. Rocco a jeho poskoci se vždycky drze postavili nad některou ženu ležící na osušce a pronášeli poznámky o jejích anatomických zajímavostech. Žena se obvykle přetočila na břicho a znovu usnula anebo si četla časopis či knížku, zatímco muži dál zkoumali její hýždě jako pahorky, na které by mohli vylézt. Silně vzrušený Rocco se začal chovat sprostě, zasypával ženy vulgárními, oplzlými urážkami, až ho jeho společníci museli odvést. Rocco je zvlášť zlý na homosexuály, kteří si v parku hledí svého. Věří, že všichni homosexuálové by měli být vykastrovaní a popravení, a rád by to udělal sám. Klidně by přihlížel, jak se strachy pomočí a pokálejí.

„Je lékařský fakt, že když tě mučí nebo máš natáhnout brka, pochčiješ se a naděláš si do kalhot,” prohlásil později v restauraci u piva.

„Jaký lékařský fakt? Myslel jsem, že jsi právník, ne doktor.”

„Takže to víš, Rocco? A jak to víš? Stáhneš jim kalhoty a podíváš se? Možná jim stáhneš kalhoty, abys zkontroloval sračky a chcanky?” Hlasitý smích. „Pak to můžeš vědět jako fakt. Jestli to je pravda, musím položit důležitou otázku. Chodíš tam a stahuješ kalhoty mrtvolám? Myslím, že všichni máme právo to slyšet. Protože aspoň já, jestli zemřu, musím vědět, jestli mi stáhneš kalhoty.”

„Jestli zemřeš,” odpověděl Rocco, „nebudeš vědět ani prd.”

Je zvláštní, že si Rocco pamatuje tuhle opileckou rozmluvu a to, co mu jeho doktor kázal celá léta. Rocco má gastritidu a syndrom podráždění střev ze stresu, kouření a nadměrného pití alkoholu. Všechny neduhy v životě se připisují akutnímu stresu, kouření a pití, odpoví vždycky Rocco cestou z ordinace. Pak zažádá o náhradu za poškození zdraví a pokračuje ve svém sebezničujícím životě.

Teď Rocco sedí na židli pomočený a pokálený strachy ve svém hotelovém pokoji a kolt .380 mu míří na hlavu.

Jackovo přístaviště je změť trailerů, pramic, silných motorových člunů, loděk s plochým dnem a malých motorizovaných bárek přivázaných ke sloupkům v bludišti vratkých mol ověšených starými pneumatikami, které slouží jako odrazníky.

Na břehu je vytaženo několik pirog zdejších tradičních kánoí a tlející motorový člun, který už nikdy nebude táhnout vodní lyžaře. Parkoviště je špinavé a v čerpacím doku jsou dvě pumpy jedna pro normální benzin, druhá pro naftu. Jack pracuje od pěti ráno do devíti večer ve své kanceláři sestávající z jedné místnosti, kde na stěně s odlupující se barvou visí v náhodných úhlech připevněné ryby. Kalendář nad starým kovovým psacím stolem ukazuje lesklé fotografie nablýskaných luxusních motorových člunů těch velmi drahých, které dosahují rychlosti až sto kilometrů za hodinu.

Kdyby tu nebyla klimatizace a za domem přenosné WC, Jack by postrádal veškeré moderní vymoženosti. Ne že by mu to nějak zvlášť vadilo. Narodil se do tvrdého života a byl vychován tak, aby přinášel jakoukoli oběť, která ho může udržet tam, kde je, ve světě vody, vodních tvorů a stromů porostlých španělským mechem.

Ti, kdo často navštěvují jeho přístaviště, si tu obvykle naberou benzin a zajdou si do města nakoupit zásoby. Očekává se, že lidé, kteří tráví týdny nebo delší dobu v rybářských kempech v zátokách a u řek, nechají auta a vleky na čluny zaparkované v přístavišti. Jackovi není nijak nápadný bílý Jeep Cherokee, zastrčený mezi dodávkami a malými terénními vozy v odlehlém koutu parkoviště blízko vody. Jack si hledí svého, i když instinktivně rozezná lidi, kteří jsou tak silní jako jeho šestý smysl.Žena z močálů k němu od prvního dne vysílala silné signály a to jsou teď už asi dva roky. Její chování je věcné, nepřipouští žádné osobní otázky.

Bev Kiffinová otevře poklop v palubě a vytáhne plážovou tašku. Přejde na záď, spustí pluhovou kotvu, pak hodí na břeh dvě nylonová lana, zatímco Jack mává a rychle kráčí k ní.

,Jestlipak to není ,žena z močálů!“ volá. „Můžu vás přivázat?”

Přístaviště je osvětlené a žlutá záře lamp sem přitahuje roje kroužícího hmyzu. Jack jí podá napínací lano.

„Nechám ho tu pár hodin.” Bev vezme lano a udělá námořnickou smyčku přes oporku. Stáhne nepromokavou plachtu, pak postaví prázdné kanystry na benzin na molo. „Chci je plné. Jakou máte dneska cenu?”

„Dolar pětaosmdesát.”

„Do háje!” Bev vyskočí na molo; na ženu její velikosti se pohybuje dost mrštně. „To je hotová loupež.”

Jack se zasměje. ,Já o cenách ropy nerozhoduju.”

Je vysoký a holohlavý, tmavý a silný jako cypřiš. Bev ho nikdy neviděla bez oranžové čepice HarleyDavidson se skvrnami od potu a bez žvance žvýkacího tabáku v ústech.

„Hned se zase vracíte?” Jack si odplivne, utře si ústa hřbetem pokroucené ruky se skvrnami od slunce a pomůže jí se zadními lany.

,Jen skočím do obchodu.”

Bev sáhne do plážové tašky pro jediný klíč připevněný k malému rybářskému splávku pro případ, že by klíč někdy náhodou upustila do vody.

Zabloudí pohledem na plné parkoviště, kde její pozornost upoutá cherokee.

„Myslím, že radši nahodím motor, aby se nevybila baterie.”

„Jestli se vybije,” odpoví Jack, zatímco staví do řady čtyři kanystry na benzin u pumpy, „víte, že vám člun nastartuju.”

Bev se dívá, jak si Jack dřepne, strčí hubici hadice na benzin do každého kanystru, zatímco pumpa s cvakáním odpočítává peníze. Jeho týl jí připomíná kůži aligátora a na loktech má velké mozoly. Bev k němu jezdí aspoň desetkrát za rok, v poslední době častěji, a Jack o ní neví vůbec nic, což je pro něho dobře. Bev zamíří k bílému sportovnímu vozu s náhlou obavou, jestli taky nepotřebuje doplnit benzin. Nemůže si vzpomenout, jestli ho naposledy natankovala.

Odemkne dveře na straně řidiče, vklouzne dovnitř a otočí klíčem v zapalování. Potřetí motor naskočí a Bev se uleví, když vidí, že benzinová nádrž je víc než z poloviny plná. Až bude benzin docházet, natankuje někde u pumpy. Rozsvítí přední světla, vycouvá a zaparkuje blízko doku. Když vytahuje peníze z peněženky a s přimhouřenýma očima kontroluje účet, Jack si otře ruce do hadru a čeká, až Bev stáhne okno.

„Dělá to čtyřiačtyřicet dolarů a čtyřicet centů,“ oznámí jí. „Odnesu vám kanystry do člunu a dám na něj pozor. Všiml jsem si, že máte s sebou přítele.” Tím míní brokovnici. „Chcete ji nechat ve člunu? To bych nedělal. Dávejte si pozor, až s ní budete střílet na aligátory. Akorát je to rozzuří.”

Bev nemůže uvěřit, že málem odjela a nechala tu pušku. Dnes večer jí to pořádně nemyslí a navíc ji bolí koleno.

„Ještě než odejdete,” dodá, když Jack vleze do člunu, „naplňte box na ryby ledem.”

„Kolik?” Jack vezme pušku, vyleze zpátky na molo a opatrně ji uloží na zadní sedadlo cherokee.

„Padesát kilo bude stačit.”

„Asi hodně nakupujete, když potřebujete tolik ledu.” Jack si strčí hadr do zadní kapsy starých, špinavých pracovních kalhot.

„Tady se věci rychle kazí.”

„To bude dalších dvacet. Dávám vám tři dolary slevu.”

Bev mu podá dvě desetidolarovky a za slevu ani nepoděkuje.

„V devět odcházím.” Podívá se přes ni do otlučeného cherokee. „Takže jestli do té doby nebudete zpátky…”

„Nebudu,” řekne Bev a zařadí zpátečku.

Nikdy do té doby není zpátky a tuhle připomínku nepotřebuje.

Jack se podívá na dveře na straně spolucestujícího, na stažené okno, na chybějící kliku a obyčejný zámek.

„Víte, děvče, mohl bych vám to opravit, kdybyste mi někdy nechala klíčky.”

Bev pohlédne na dveře. „Na tom nesejde,” odpoví. „V tom autě nejezdí nikdo kromě mě.”

Nahoře v severním křídle domu je ložnice pro hosty s výhledem na oceán, před arkýřovým oknem stojí velký psací stůl Scarpettové. Není starožitný ani nijak zvláštní, jen laciný stůl s počítačem a stejnou otočnou židlí.

Stěny jsou celé obložené knihovnami, které zakrývají i některé vypínače a elektrické zásuvky, takže Scarpettová musí používat prodlužovačky. Nábytek je ze světlé javorové dýhy, ve skličujícím kontrastu s krásnými starožitnostmi a uměleckými kusy včetně orientálních koberců, jemné keramiky a porcelánu, které sbírala většinu své kariéry. Bývalý život Scarpettové je uzavřen ve skladu v Connecticutu, dost bezpečném, že může uchovávat muzejní kusy.

Nebyla se na své věci podívat od doby, co se Lucy před víc než dvěma roky postarala o movitý majetek své tety a zvolila si toto místo, protože je blízko New Yorku, kde má Lucy ústředí a byt. Scarpettové její nábytek z minulosti nijak nechybí. Je zbytečné se o něj starat. Už jen při tom pomyšlení se cítí unavená z důvodů, které sama zcela nechápe.

Její kancelář v pronajatém domě v Delray je dostatečně velká, i když zdaleka ne tak prostorná a uspořádaná, jak byla zvyklá ve svém richmondském domě, kde měla kartotéky s pořadači, spoustu pracovního prostoru a masivní psací stůl vyrobený na zakázku z brazilské třešně. Její dům v Richmondu byl v moderním italském rustikálním stylu, postavený kámen po kameni, se zdmi s napodobeninou klasické omítky a odhalenými trámy z blahovičníkových pražců z jižní Afriky z devatenáctého století. Pokud jí ten dům, který si v Richmondu koupila, nepřipadal dost krásný, pak po přestavbě byl velkolepý. Přestavěla ho ve snaze vymazat minulost minulost zatíženou vzpomínkami na Bentona a JeanaBaptista Chandonna. Ale necítila se o nic lip. Ty přízraky ji pronásledovaly z místnosti do místnosti.

Nesnesitelná ztráta, s níž se odmítala smířit, a zážitek z toho, jak byla sama téměř zavražděna, byly jako roztříštěné děsivé sny, které ji mrazily, byť bylo v domě jakkoli teplo. Při každém zaskřípání starého dřeva nebo zaskučení větru se jí rozbušilo srdce a sáhla po pistoli, kterou neustále nosila u sebe. Jednoho dne vyšla ze svého nádherného domu a už se nevrátila, ani pro své věci. O ty se postarala Lucy.

Jako člověk, který si vždycky chránil duši před zlým světem a před nesnesitelnou bolestí, se najednou ocitla v pozici tuláka. Přeskakovala z jednoho hotelu do druhého jako kámen po vodě a telefonicky si zařizovala soukromé poradenství. A brzy se tak zapletla do složitých řetězců důkazů, nekompetentního vyšetřování, nedbalosti policie i soudních lékařů, že jí nezbývalo, než se přestěhovat do jiného domu, protože se musela někde usadit. Už nemohla dál přezkoumávat případy kdesi na posteli v hotelovém pokoji.

, Jeď na jih, daleko na jih,“ řekla jí Lucy soucitně jednou odpoledne v Greenwichi v Connecticutu, kde se Scarpettová ukrývala v hotelu Homestead Inn. „Na New York ještě nejsi připravená, teto Kay, a už vůbec nejsi připravená pracovat pro mě.“

„Pro tebe nebudu pracovat nikdy.“ Scarpettová to myslela vážně, ale provinile odvrátila pohled od své neteře.

„Nemusíš to říkat tak urážlivě.” Lucy byla také podrážděná a vzápětí se obě dvě začaly hádat a přít.

„Vychovala jsem tě,” vyhrkla Scarpettová, která strnule a napjatě seděla na posteli. „Moje zatracená sestra, obdivovaná autorka knížek pro děti, která nemá ponětí o výchově vlastního zatraceného děcka, mě pohodila u tvých dveří… tedy naopak.”

„Freudovské přeřeknutí! Potřebovala jsi mě víc než já tebe.”

„Ani náhodou. Byla jsi příšerná. V deseti ses mi vnutila do života jako trojský kůň. Byla jsem tak hloupá, že jsem to dovolila, a co potom? Co potom?” Skvělá hlavní soudní lékařka, logicky uvažující doktorka a právnička byla bez sebe zlostí a slzy jí tekly po tváři. „A ke všemu jsi musela být geniální, co? Nejhorší spratek na světě…” Scarpettové se třásl hlas. „A nemohla jsem se tě vzdát, ty hrozné dítě.” Stěží mohla mluvit. „Kdyby tě Dorothy chtěla zpátky, zažalovala bych tu děvku a dokázala, že jako matka je neschopná.”

„Jako matka byla a je neschopná.” Lucy také měla pláč na krajíčku. „Děvka? Obviňuješ ji z přestupku, zatímco je těžký zločinec. Zločinec! Porucha osobnosti. Prokristapána, jak to, že máš za sestru psychopatku?” Lucy, která seděla vedle své tety na posteli, se rozplakala a opřela se o její rameno.

„Je to drak, proti kterému jsi vždycky bojovala, trávila jsi svůj život v neustálém boji,” pokračovala Scarpettová.

„Ve skutečnosti bojuješ proti své matce. Pro mě je moc malá kořist. Není nic víc než králík s ostrými zuby, který tě chce kousnout do kotníku. Neztrácím čas s králíky. Na to čas nemám.“

„Prosím, odjeď na jih,“ prosila ji Lucy, pak vstala z postele a s mokrýma očima a červeným nosem se k ní otočila. „Hned. Prosím. Vrať se, odkud jsi přišla, a začni znovu.“

„Jsem moc stará, abych začala znovu.“

„Nesmysl!“ Lucy se zasmála. „Je ti jen šestačtyřicet a muži i ženy z tebe nemůžou spustit oči, kamkoli přijdeš. A ty si toho ani nevšimneš. Jsi zatracenej balíček.”

Balíčkem byla Scarpettová nazvaná jen jednou, když se dostala do ještě horších problémů než obvykle a potřebovala policejní ochranu. Ve vysílačkách o ní policisté mluvili jako o balíčku a ona neměla ponětí, co tím myslí.

Odstěhovala se tedy na jih do Delray Beach, ne přesně jako návrat ke svým kořenům, ale do oblasti, kde její matka a sestra žijí blízko, ale přesto v bezpečné vzdálenosti.

V omšelém pronajatém domě z padesátých let dvacátého století má kancelář přeplněnou papíry a tuhými lepenkovými posuvnými pořadači, většinou rozloženými na podlaze, takže si musí dávat pozor, aby přes svou práci nezakopla. Nemůže už vejít do kanceláře sebevědomým a impozantním způsobem jako dřív. Knihovny jsou přecpané knihami, některé lékařské a právnické svazky stojí ve dvou řadách, kdežto její vzácné starožitné knihy jsou chráněny před sluncem a vlhkostí ve vedlejší malé místnosti, která zřejmě byla zamýšlena jako dětský pokoj.

Scarpettová si vezme sousto čerstvého tuňákového salátu od Rose a přitom prochází poštu. Jako nůž na dopisy používá skalpel. Nejdřív otevře manilovou obálku, zřejmě od neteře nebo od někoho jiného z její kanceláře, a překvapí ji, když uvnitř najde další obálku, čistě bílou a krasopisně nadepsanou Madame Kay Scarpettová, LLB.

Upustí manilovou obálku na stůl, vyběhne z pracovny, beze slova se mihne kolem Rose a zamíří do kuchyně pro mrazicí fólii.

Taxíky připomínají Bentonovi hmyz. Během svého exilu si určité druhy hmyzu oblíbil. Například strašilky vypadají pozoruhodně jako větvičky. Benton se často toulá v parcích a po cestičkách a trpělivě hledá v křoví strašilku, nebo ještě lépe kudlanku nábožnou, která je velmi vzácná a je dobrým znamením, i když po spatření kudlanky nikdy nezažil pozitivní změnu osudu. Možná se to jednou stane. Slunéčka nosí štěstí. To ví každý. Když se nějaké zatoulá do jeho bytu, Benton si ho jemně posadí na prst, vynese ho ven bez ohledu na to, kolik schodů musí sejít, a uloží ho na nějaký keř.

Jeden týden tohle udělal desetkrát a rád si představoval, že s ním flirtuje jedno a totéž slunéčko. Benton věří, že každá laskavost bude oplacena. Také věří, že zlo dostane svou ošklivou odplatu, a předtím než zmizel ve své neexistenci, se o tom často přel se Scarpettovou, protože tehdy v to vůbec nevěřil. Ale ona ano.

Často neznáme důvod, proč se něco stane, Bentone. Ale věřím, že vždycky nějaký existuje.

Slyší hlas Scarpettové v odlehlé jeskyni svého mozku, zatímco sedí na temném zadním sedadle taxíku ujíždějícího na jih.

Jak to můžeš tvrdit?

Slyší v duchu svůj hlas, který jí odpovídá.

Protože jsem toho viděl dost. Jaký může být důvod, když je něčí sestra, dcera, bratr, syn, rodiče nebo kdokoli jiný znásilněn, mučen a zavražděn?

Ticho. Taxikář poslouchá nějaký hiphop.

„Vypněte to prosím,” požádá klidně Benton, tentokrát nahlas.

Anebo když nějakou starou paní zasáhne blesk, protože měla deštník s kovovou kostrou?

Scarpettová mu na to neodpoví.

Dobře, tak co když se celá rodina otráví oxidem uhelnatým, protože jim nikdo neřekl, že nemají vařit na dřevěném uhlí, zvlášť při zavřených oknech? Jaký důvod, Kay?

Její přítomnost se kolem něj vznáší dál jako její oblíbený parfém.

Takže je nějaký důvod, proč jsem byl zavražděn a navždy jsem zmizel z tvého života?

Rozhovor začíná být jednostranný a nechce skončit. Jaký důvod asi přičítá tomu, co se mu stalo? ptá se Benton v duchu přesvědčen, že teď si už jistě nějaký důvod našla.

Všechno si logicky vysvětluješ, Kay. Zapomněla jsi na naše hovory o negaci?

Benton, který jede taxíkem krátce po setmění cestou na Manhattan, se v myšlenkách lehce přesune k dalšímu bodu. Kufr vozu a každý volný prostor uvnitř je plný Bentonových věcí. Řidič nijak neskrýval svůj odpor, když zjistil, že jeho zákazník má hromadu zavazadel. Ale Benton si počínal chytře. Zastavil taxi na ulici a řidič uviděl tu horu tašek a kufrů v hustém stínu na chodníku, až když bylo pozdě. Mohl rychle ujet, anebo přijmout lukrativní zakázku a zavézt cestujícího do New Yorku.

Řidič se jmenuje Robert Leary, běloch s hnědými vlasy, hnědýma očima, vysoký asi sto sedmdesát centimetrů a vážící devadesát kilo. Tyto detaily a další, včetně identifikačního čísla na průkazu s fotografií připevněném na stínítku, jsou zapsány v poznámkovém bloku s koženými deskami velikosti peněženky, který Benton s sebou všude nosí. Jakmile se vrátí do svého hotelového pokoje, přene

se poznámky do svého laptopu, tak jak je zvyklý. Od chvíle, kdy nastoupil program na ochranu svědků, si zaznamenává každou aktivitu, každé místo a každou osobu, s níž se setká zvlášť opakovaně , a dokonce i počasí a kde pracoval nebo co jedl.

Robert Leary se už několikrát pokusil navázat hovor, ale Benton se upřeně dívá z okna a neříká nic. Řidič samozřejmě netuší, že tenhle, muž s opálenou, ostře řezanou tváří a vyholenou hlavou mlčky promýšlí a zkoumá taktické požadavky, možnosti a pravděpodobnosti z každého možného úhlu. Taxikář si bezpochyby myslí, že měl smůlu, když narazil na podivína, který, soudě podle ošoupaných zavazadel, se dostal do potíží, do velkých potíží.

„Určitě můžete za jízdu zaplatit?” zeptá se, anebo spíš naléhá, už potřetí. „Nebude to levný, podle toho, kterou cestou nakonec pojedu, a podle provozu a uzavírek ve městě. Dneska člověk nikdy neví, který ulice policajti uzavřou. Bezpečnost. To mi povídejte. Nejsem žádnej milovník kulometů a mužů v maskáčích.”

„Můžu zaplatit,” uklidní ho Benton.

Do oken pronikají reflektory projíždějících vozů a krátce ozáří jeho vážnou tvář. Jedním si je Benton jistý: pokus JeanaBaptista Chandonna zavraždit Scarpettovou nemá žádný smysl nebo důvod kromě pozoruhodného faktu, že použila svou inteligenci a přežila. Díky bohu, díky bohu. Další intriky, jak jí zničit život, nemají žádný smysl až na to, že i ony se jako zázrakem nezdařily. Benton je dobře obeznámen s detaily, možná ne se všemi, ale to, co ví ze zpráv, stačí.

Každý člověk zahrnutý v jeho plánu je okrajově, neli přímo, spojen se zločinnou, složitou sítí Chandonnových. Benton ví, co Chandonnovým dodává moc a co je připravuje o jejich sílu. Zná tajné schránky, bez nichž by nemohlo fungovat hlavní spojení mezi pěšáky a výše postavenými osobami. Řešení této situace bylo vždy příliš složité, aby je někdo vypracoval, ale Benton už šest let téměř nic jiného nedělá.

Jak zjistil, odpověď je prostá: operativně přestřihnout a obnažit dráty, odpojit je, pak je znovu dát dohromady, přepojit a zapojit tak, že zločinci zkratují a Chandonnovo impérium se zhroutí. Mezitím Benton mrtvý Benton nepozorovaně sleduje to, co naplánoval a co uskutečňuje, jako by to byla videohra. Žádný hráč v jeho hře nemá zdání, co se děje, pouze ví, že se něco děje a že to jistě způsobili zrádci zvenčí. Hlavní hráči musí zemřít. Ostatní hráči, z nichž mnohé Benton nezná, budou obviněni a označeni za zrádce. A zemřou.

Touto metodou bude Benton manipulovat se svými nepřáteli a jednoho po druhém odstraní. Podle jeho propočtů koalice, sestávající z Bentona a dalších, kteří ani nevědí, že byli povoláni do jeho soukromé armády, dokončí svou misi za pár měsíců, možná týdnů. Podle těchto propočtů je Rocco Caggiano už mrtev nebo brzy bude, chladnokrevně zabit v zinscenované sebevraždě, a Lucy a Rudy sice vědí, co dělají nebo udělali, ale jeho videohru neznají. Nevědí, že v ní vystupují.

Benton však nikdy nepředvídal a nepočítal s tím, že Kay Scarpettová naváže kontakt s Baton Rouge, nej strategičtější pozicí na Bentonově mentální mapě. Tato část jeho téměř dokonalého plánu z nějakého důvodu selhala. Neví proč. Neví, co se stalo. Znovu a znovu přezkoumává každý detail, ale na konci tohoto procesu je černá obrazovka, na níž jen hypnoticky bliká zbytečný kurzor. Ted musí Benton spěchat, i když spěch není v jeho povaze. Kay Scarpettová nikdy neměla mít jakoukoli spojitost s ničím á nikým v Baton Rouge. To byla úloha Marina. A Posledního útočiště.

Marino se poté, co by se dozvěděl o smrti svého syna, měl nevyhnutelně vydat po Roccových stopách, které by ho a jeho krajany zavedly do Baton Rouge, kde si Rocco po léta drží byt. Přístav v Baton Rouge je obrovský. Pobřeží zálivu je zlatý poklad. Po Mississippi se denně přepravují cenné a nebezpečné materiály. Baton Rouge je však jen další Chandonnovou državou a Rocco se tu těšil mnoha úspěchům a privilegiím včetně svrchované imunity před policií, a účastnil se intrik, včetně ochrany Jaye Talleyho a JeanaBaptista Chandonna, kteří si v oblasti Baton Rouge užívali zábavy.

JeanuBaptistovi a Jayovi bylo teprve šestnáct, když poprvé navštívili Baton Rouge. Jean-Baptiste si tu tříbil své vražedné umění, když zabíjel prostitutky poté, co posloužily Jayovi. Ty případy nikdy nebyly dány do souvislosti, protože bývalý koroner přenechal svá práva vyšetřování jiným složkám a policie se o prostitutky nezajímala ani za mák.

Jeden krok měl vést k dalšímu, až by Marino v Baton Rouge objevil Jaye Talleyho a Bev Kiffinovou a zlikvidoval je. Takový byl plán. Kay Scarpettová nikdy neměla být jeho součástí. Bentonovi ve spáncích prudce buší tep.

Přidrží si zápěstí blízko před obličejem, ale na své laciné černé plastové hodinky nevidí, protože číselník není světélkující. Úmyslně není. Benton nechce mít u sebe nic, co svítí ve tmě.

„Kdy se tam dostaneme? zeptá se stejným úsečným tónem.

„Nevím přesně,” odpoví řidič. „Přijde na to, jestli provoz zůstane takhle mírný. Možná tak za dvě, dvě a půl hodiny.”

Zezadu se k nim přiblíží nějaký vůz, jehož oslepující dálková světla se odrážejí ve zpětném zrcátku taxíku. Řidič nadává, zatímco černý Porsche 9” je předjede a jeho vzdalující se červená zadní světla připomenou Bentonovi peklo.

Scarpettová upřeně hledí na neotevřený dopis v teplém vlhkém vzduchu, který k ní volně proniká otevřenými dveřmi.

Nízko na obzoru plují oblaka jako černé květy a doktorka cítí, že v noci začne pršet a ráno budou všechna okna zamlžená, což nesnáší. Sousedé ji bezpochyby považují za posedlou a bláznivou, když ji v sedm ráno vidí na balkoně s hadrem, jak energicky utírá kapky na venkovním skle. Pak, protože mezi ní a jím existuje nucené a odporné pouto, si ho představí v cele smrti bez výhledu ven a její úkol dokonale utřít zamlžená, neprůhledná okna je pro ni ještě naléhavější.

Neotevřený dopis adresovaný Madame Scarpettová, LLB leží přesně uprostřed čtverce čisté bílé fólie do mrazničky. Ve Francii oslovují lékařky Madame. V Americe mluvit o lékařce jinak než jako o doktorce je urážka. Nepříjemně jí to připomene prohnané zástupce obžalovaného, kteří ji u soudu oslovují paní Scarpettová místo doktorko Scarpettová, čímž ji připravují o akademickou hodnost a odbornou kvalifikaci v naději, že ji porotci a možná i soudce nebudou brát tak vážně, jako by brali Medicinae Doctor, jejíž specializace na patologii se zaměřením na soudní patologii si vyžádala dalších šest let studia po lékařské fakultě.

I když je pravda, že doktorka Scarpettová má také diplom z práv, prakticky nikdo nepřidává za její příjmení zkratku LLB, legum baccalaureus, a ona sama by to považovala za arogantní a zavádějící, protože se v praxi právu nevěnuje. Ty tři roky, které strávila na právnické fakultě v Georgetownu, měly za účel usnadnit jí případnou kariéru v soudním lékařství, a to bylo všechno. Dodat zkratku LLB k jejímu jménu je ve své okázalosti a blahosklonnosti výsměchem.

Jean-Baptiste Chandonne.

Ví, že ten dopis je od něho.

Na okamžik znovu ucítí jeho strašlivý zápach. Čichová halucinace. Naposled ji měla, když navštívila muzeum holocaustu a cítila smrt.

„Byla jsem na dvorku s Billym. Vyvenčil se a pilně honí ještěrky,“ oznámí jí Rose. „Můžu pro vás ještě něco udělat, než půjdu?”

„Ne, děkuju, Rose.“

Krátká odmlka, pak: „Jak vám chutnal můj tuňákový salát?”

„Mohla byste si otevřít vlastní restauraci,” odpoví Scarpettová.

Navlékne si nový pár bílých bavlněných vyšetřovacích rukavic, uchopí dopis a skalpel a vstrčí špičku trojúhelníkového ostří do horního rohu obálky. Nerezová ocel syčivě projede laciným papírem.

Židle, na které Rocco sedí, je čalouněná. Před dvěma ne, možná třemi nebo čtyřmi neskutečnými hodinami seděl na stejné židli a večeřel, když zaklepala na dveře pokojová služba a přinesla mu láhev šampaňského, velmi kvalitní Moet & Chandon, jako pozornost vedení hotelu. U Rocca, který zná místní poměry a je chronicky paranoidní, to nevzbudilo sebemenší podezření. Je významný muž, který bydlí v Radissonu, kdykoli navštíví Štětin. Je to jediný slušný hotel ve městě a vedení mu běžně posílá dárky včetně jemného koňaku a kubánských doutníků, protože Rocco platí americkými dolary a ne bezcennými zlotými.

Právě fakt, že se v tomto hotelu cítí bezpečně, zavinil, že se vetřelec s koltem dostal do Roccova luxusního pokoje. Událo se to tak rychle, že Rocco ani nestačil zadržet vysokého číšníka bez uniformy, když se prodral dovnitř s prázdnou láhví šampaňského na podnosu, který zřejmě sebral před pokojem jiného hosta. Ten parchant ať je to kdokoli přelstil Rocca takhle snadno.

Rocco od sebe odstrčí talíř co nejdál. Má strach, že se co nevidět pozvrací. Pokálel se. Pokoj páchne tak strašně, že nechápe, jak to jeho věznitel vydrží, ale ten mladý svalnatý muž sedící na posteli si toho zřejmě nevšímá. Dívá se na Rocca upřeným pohledem muže plného adrenalinu a připraveného zabíjet. Nedovolí Roccovi se očistit. Nedovolí mu ani vstát ze židle. Po krátkém rozhovoru s kýmsi odhodí mobil na postel a přejde k podnosu s prázdnou láhví šampaňského. Rocco sleduje, jak muž pečlivě otře láhev ubrouskem. Snaží se ho někam zařadit. Možná ho už někdy viděl, anebo vysvětlením je, že ten muž má určitý vzhled vzhled federálního agenta.

„Poslouchejte,” řekne Rocco přes hluk televize, „aspoň mi povězte, kdo a proč, no tak. Řekněte mi kdo a proč a možná vymyslíme něco, co vám bude víc vyhovovat. Jste agent, ne? Nějaký agent. To neznamená, že nemůžeme něco vymyslet.”

Tohle říkal už nejmíň šestkrát od chvíle, kdy ten agent vešel dovnitř s prázdnou láhví na podnosu, kopnutím za sebou zavřel dveře a vytáhl pistoli. Pak taky několikrát dveře otevřel a zase je s prásknutím zavřel. To Rocca stále víc znervózňuje. I když agentovy úmysly nechápe, už dřív, při předchozích pobytech si všiml, že se dveře v hotelu zavírají tak hlasitě, že to zní jako výstřely.

„Mluv potichu,” nařídí mu agent.

Postaví láhev na stůl před Rocca.

„Zvedni ji.” Agent kývne hlavou k láhvi.

Rocco se zadívá na láhev a ztěžka polkne.

„Zvedni ji, Rocco.”

„Zeptám se vás znovu. Jak to, že znáte moje jméno?” naléhá Rocco. „No tak. Znáte mě, že? Můžeme se dohodnout…”

„Zvedni tu láhev.”

Poslechne. Agent chce mít na láhvi Roccovy otisky prstů. To není dobré. Agent chce, aby to vypadalo tak, že si Rocco šampaňské objednal nebo ho nějak získal a vypil ho. To je moc zlé. Jeho strach ještě vzroste, když se agent otočí k posteli, vezme bundu a vytáhne z ní kapesní láhev. Odšroubuje uzávěr, pak se vrátí k Roccovu stolu a do zbytku jednoho z Roccových koktejlů nalije velkou dávku vodky.

„Vypij to,” nařídí agent.

Rocco několika doušky vděčně vypije vodku, která ho pálí v hrdle, zahřívá ho a vysílá své svůdné, opojné látky do krve a do mozku. Jeho zmatené myšlenky se upnou k naději, že se agent projevuje milosrdně, slušně s ním zachází a snaží se ho uklidnit. Možná si všechno rozmyslel a chce se dohodnout.

Rocco jen spekuluje, ale je pravda, že toho muže někdo poslal, někdo, kdo důvěrně zná Roccovu práci a ví, že jednou měsíčně jezdí do Štětina, aby zařídil Chandonnovy záležitosti v přístavu. Roccovou základní povinností je jednat s policií a dalšími úředníky. Je to běžná práce. Může ji dělat opilý, není to nic než rutinní právní kličky a obvyklé poplatky a v případě nutnosti pár připomínek toho, jak je svět nebezpečný.

Jen dobře zasvěcený člověk by znal Roccův denní program a místo pobytu. Hotelový personál netuší, co Rocco dělá, ví jen to, že je z New Yorku, anebo to aspoň tvrdí. Je jim jedno, co dělá. Je štědrý. Je bohatý. Místo obyčejných zlotých platí a dává tučné spropitné v dolarech, které si tu lze jen těžko opatřit a jsou velmi užitečné na černém trhu. Každý ho má rád. Barmani z baru v poschodí, kde sedává v šeru a pokuřuje doutníky, mu vždycky dají do nápojů dvojitou dávku vodky Chopin.

Jeho vězniteli je tak osmadvacet, možná něco po třicítce. Má krátké černé vlasy natřené gelem, aby tvořily ježka, jak to dnes nosí mnoho mladých mužů. Rocco zaznamená jeho hranatou čelist, rovný nos, tmavě modré oči, strniště vousů a žíly, které se mu rýsují na svalech a na rukou. Zřejmě ani nepotřebuje zbraň, aby někoho zneškodnil. Ženám se jistě líbí. Pravděpodobně se na něho dívají, svádějí ho. Rocco nikdy nebyl přitažlivý. Vlasy mu začaly padat, ještě než mu bylo dvacet, nedovedl si odříct pizzu a pivo a taky podle toho vypadal. Pocítí závist. Vždycky ji cítil. Ženy s ním spí jen proto, že má moc a peníze. Zachvátí ho nenávist k jeho vězniteli.

„Nevíte, s čím si tu zahráváte,” řekne Rocco.

Agent se nenamáhá mu odpovědět, jen pohledem rychle přejede po místnosti. Rocco si otře tvář umaštěným ubrouskem a jeho pozornost zabloudí k noži na steaky na talíři.

„Jen to zkus,” prohodí agent, když se podívá na nůž. „Do toho. Prosím zkus to. Strašně mi tím usnadníš život.”

„Nechtěl jsem nic udělat. Jen mě pusťte a zapomeneme, že se tohle stalo.”

„Nemůžu tě pustit. Je pravda, že tohle není moje představa zábavy. Takže mám moc špatnou náladu. Neštvi mě. Chceš si pomoct? Víš, co se říká o tom, že nakonec každý kápne božskou.”

„Ne. Co se sakra říká?”

„Kde je Jay Talley? A nechoď na mě s další pitomou lží, hajzle.”

„Nevím,” zakňourá Rocco. „Přísahám, že nevím. Taky se ho bojím. Je šílený. Nehraje podle pravidel a každý se od něho drží dál. Dělá si, co chce, přísahám. Nemůžu si prosím převléci kalhoty? Můžete mě hlídat. O nic se nepokusím.”

Rudy vstane z postele a otevře dveře skříně. Kolt drží nedbale u boku, což stále zdrcenějšímu a vyděšenějšímu Roccovi dokazuje, že tenhle muž se nebojí ničeho. Na ramínkách visí asi půl tuctu křiklavých obleků a Rudy vytáhne jedny kalhoty a hodí je Roccovi.

„Tak jdi.“ Agent otevře dveře koupelny a znovu se posadí na postel.

Roztřesený Rocco vejde do koupelny a stáhne si kalhoty a spodky. Hodí je do vany, namočí ručník vodou z kohoutku a otře se.

„Jay Talley,” pokračuje agent. „Pravým jménem JeanPaul Chandonne.”

„Zeptejte se mě na něco jiného.” Rocco, který se teď posadí na jinou židli, to myslí vážně.

„Fajn. K Talleymu se dostaneme později. Měl jsi v plánu oddělat svýho otce?” Agentův nehybný pohled je ledově chladný. „Není žádné tajemství, že ho nenávidíš.”

„Nehlásím se k němu.”

„Na tom nezáleží, Rocco. Utekl jsi z domova. Změnil sis jméno z Marino na Caggiano. Jaký to je plán a kdo je do něho zapletený?”

Rocco teď váhá mnohem déle, na zarudlých očích je vidět, jak usilovně přemýšlí. Agent dýchá ústy, jako by chtěl uniknout tomu zápachu. Vstane a přitiskne hlaveň koltu Roccovi na spánek.

„Kdo, co, kdy a kde?” řekne a při každém slově přitlačí hlavní na Roccovu hlavu. „Neser mě!”

„Měl jsem to udělat já. Za pár měsíců, až pojede na ryby. Vždycky jezdí na ryby k jezeru Buggs první týden v srpnu. Měl jsem ho přepadnout v jeho srubu, aby to vypadalo jako loupež, která se zvrtla.”

„Takže bys zabil vlastního otce, až bude na rybách. Víš, co jsi, Rocco? Největší svině, jakou jsem kdy poznal.”

Kdykoli jede Nicole Robillardová kolem Sno Depot v centru Zachary, chce se jí brečet.

Dnes večer je Stánek s ručně malovanými nápisy, které nabízejí mražené ovocné koktejly, tmavý a opuštěný. Kdyby tu s ní byl Buddy, koukal by z okna auta a žadonil by, i když je Sno Depot zavřený a matka by mu nemohla koupit oblíbenou mraženou lahůdku. Ten kluk miluje mražené ovocné koktejly víc než cokoli, o čem kdy slyšela, a i když Nicole nechce, aby jedl moc sladkostí, mražený koktejl třešňový nebo hroznový si vyprosí pokaždé, když někam jedou autem.

Buddy je teď u dědečka v Baton Rouge jako vždycky, když Nicole musí pracovat dlouho do večera, a od chvíle, co se vrátila z Knoxville, pracuje v jednom kuse. K tomu ji přiměla doktorka Scarpettová. Touha udělat na doktorku Scarpettovou dojem ovládá Nicolin život. Je odhodlaná dopadnout toho sériového vraha. Bojí se o ty unesené ženy, protože ví, že se to stane znovu, jestli ten maniak nebude zatčen.

Kdyby ji Buddy někdy přestal milovat anebo by z něho vyrostl mizera, Nicole by chtěla zemřít. Někdy v noci, když se konečně vrátí do svého malého viktoriánského domku za rohem katolického kostela svátého Jana Křtitele na Lee Street, leží v posteli, dívá se na temné tvary ve svém pokoji, poslouchá ticho a představuje si, jak Buddy spí v domě jejího otce v Baton Rouge. Myšlenky na syna a na bývalého manžela Rickyho kolem poletují jako můry. Přemýšlí, jestli by se střelila do srdce nebo do hlavy, kdyby přišla o všechno, na čem jí záleží.

Nikdo nemá tušení, že Nicole má takové deprese. Nikoho by nikdy nenapadlo, že jsou chvíle, kdy přemýšlí o sebevraždě. Od toho, aby spáchala něco tak nemyslitelného, ji drží jen přesvědčení, že sebevražda je jeden z nej sobečtějších hříchů, jakého se člověk může dopustit. Představuje si strašné důsledky takového činu a rozvíjí svou osudovou fantazii do té doby, než se zase propadne do beznadějné spirály bezmocnosti, osamělosti a zoufalství.

„Do prdele,“ zašeptá, když za sebou emocionálně zanechá Stánek Sno Depot a pokračuje na jih po Main Street. „Tolik mě to mrzí, můj chlapečku, můj Buddy.“ Čeká ji těžké rozhodnutí: buď neudělá nic s těmi vraždami žen, anebo neudělá nic pro svého syna.

„Mon petit agneau prisé!“

Mé malé drahé jehňátko, přeloží si Scarpettová. Při pohledu na Chandonnův rukopis se jí zastaví srdce a z jeho dopisu znovu cítí jeho přítomnost.

Sedí ve stejné poloze na dřevěné židli s rovným opěradlem u otevřených dveří ložnice tak dlouho, že ji rozbolí v kříži a malý skleněný stolek se orosí od vlhkého mořského vzduchu. Když znovu začne dýchat, uvědomí si, že má všechny svaly napjaté a celé tělo jako zaťatou pěst.

Ten dopis, ten dopis, ten dopis.

Udivuje ji, že jeho rukopis je krásná ukázka zběhlosti v kaligrafii, psaná černým inkoustem, bez jediného přeškrtnutého slova, bez jediné chyby, která by byla vidět na první pohled. Psaním toho dopisu musel strávit spoustu času, jako by to bylo láskyplné úsilí, a tato představa ještě zvýší její hrůzu. Myslí na ni. Dává jí to najevo už svým uměleckým písmem.

Čte jeho slova:

Víte už o Baton Rouge a o tom, že tam musíte jet?

Ale ne dřív, než mě navštívíte. Ve státě dobytkářů, jak se říká!

Vidíte, že vás vedu.

Nemáte žádnou vlastní vůli. Možná si myslíte, že ano, ale já jsem ten proud, který protéká vaším tělem, každý impulz vychází ode mě. Jsem ve vás. Musíte to cítit!

Vzpomínáte na tu noc? Nedočkavě jste otevřela dveře a pak jste mě napadla, protože jste se nemohla vyrovnat se svou touhou po mně.

Odpouštím vám, že jste mě připravila o zrak, ale nemohla jste mě připravit o duši. Ta vás neustále následuje. Když to zkusíte, můžete se jí dotknout.

Maintenant! Maintenant! Je čas. Baton Rouge na vás čeká.

Napřed musíte přijít za mnou, jinak bude příliš pozdě a moje příběhy už nikdo neuslyší.

Budu je vyprávět jen vám.

Vím, co chcete, mon petit agneau prisé! Mám to, co chcete.

Za dva týdny budu mrtev a už nikdy nepromluvím. Ha!

Přivedete mě do této extáze?

Anebo přivedu já vás? Zatnu zuby do vašich hebkých, oblých půvabů.

Jestli mě nenajdete, najdu vás sám.

S láskou a vášní Jean-Baptiste

Scarpettová odběhne do staromódní koupelny s obyčejnou bílou toaletou, obyčejným igelitovým závěsem kolem

obyčejné bílé vany a s plesnivými bílými stěnami, a pozvrací se. Pak vypije sklenici vody a vrátí se do ložnice, ke stolu, k tomu prokletému kusu papíru, který jí, jak se obává, neposkytne žádné stopy. Jean-Baptiste je příliš chytrý, aby zanechával stopy.

Posadí se na židli a snaží se zaplašit obrazy té špinavé bestie, které se k ní slétají hlavními dveřmi jako zlí duchové vycházející z pekla. Stěží si dovede přesně vybavit ten děsivý závod, když ji pronásledoval v jejím obývacím pokoji, mával železným kladivem, stejným nástrojem, kterým předtím tloukl do hlav a těl žen, až z nich zbyla hrouda krvavého masa a roztříštěných kostí, zejména ve tváři.

Tehdy jako soudní lékařka vyšetřovala richmondské vraždy a nikdy ji nenapadlo, že by se mohla stát další obětí. Od toho zážitku na pokraji smrti se stále snaží potlačit představu vlastního zničeného těla a tváře. Neznásilnil by ji. Není toho schopen. JeanBaptistovou pomstou světu je způsobovat smrt a zohyzdění, přetvářet ostatní k obrazu svému. Jean-Baptiste je vrcholným ztělesněním nenávisti k sobě samému.

Jeli pravda, že si zachránila život tím, že ho natrvalo oslepila, pak by měl být rád, že je ušetřen pohledu na svůj obraz ve vyleštěném kovovém zrcadle, do něhož se musí denně dívat ve své cele smrti.

Scarpettová jde do komory v předsíni a cestou odsune z cesty vysavač. Pak vytáhne svůj kufřík.

„Když budeš něco potřebovat, zavolej mi na mobil,“ řekne Nicole. Stojí u vchodu do otcova bílého cihlového domu v Old Garden District, kde jsou velké byty a rozložité koruny magnolií a virginských dubů chrání většinu této staré části města svým stínem.

I za nejjasnějších dnů připadá Nicole její domov z dětství tmavý a zlověstný.

„Víš přece, že na ten tvůj supermoderní maličký telefon ti volat nebudu,“ odpoví otec a mrkne na ni. „I když nevoláš ty, musíš za to platit, je to tak? Anebo máš neomezený počet předplacených kilometrů, chci říct minut?“

„Cože?“ Nicole se zamračí, pak se zasměje. „To je jedno. Moje nové číslo telefonu je přilepené na ledničce, ať se rozhodneš volat, nebo ne. Když hned nezavolám zpátky, tak proto, že mám moc práce. A ty buď hodný, Buddy. Jsi můj velký kluk, ano?“

Její pětiletý syn vykoukne za dědečkem a zašklebí se.

„Mám ho!“ Nicole předstírá, že mu utrhla nos, a zkouší starý trik, kdy prostrčí palec mezi dvěma prsty. „Chceš svůj nos zpátky, nebo ne?“

Buddy v kalhotách s ladíkem, které mu jsou už trochu krátké, a s rozcuchanými vlasy vypadá jako příslovečný andílek. Sáhne si na nos a vyplázne jazyk.

„Přestaň vyplazovat jazyk, nebo se ti jednou do pusy už nevejde,” varuje ho dědeček.

„Ššš,” okřikne ho Nicole. „Takové věci neříkej, tati. Bude ti věřit.”

Obejde ho a chytí svého syna. „Už tě mám!” Zvedne ho a zasype ho polibky. „Zdá se, že je čas jít nakupovat, můj velký muži. Už jsi zase vyrostl z šatů. Jak to pořád děláš?”

„Nevím.” Chlapec ji pevně obejme kolem krku.

„Myslíš, že bys mohl nosit něco jiného než kalhoty s ladem?” zašeptá mu do ucha.

Chlapec energicky zavrtí hlavou. Nicolé ho jemně postaví na zem.

„Proč nemůžu s tebou?” Buddy nespokojeně našpulí rty.

„Máma musí pracovat. Než se vzbudíš, budu zpátky, ano? Jdi do postele jako můj velký muž a já ti přinesu překvapení.”

„Jaké překvapení?”

„Kdybych ti to řekla, nebylo by to překvapení, viď?” Nicole ho ještě jednou políbí na temeno a on si nedůtklivě rozcuchá vlasy, jako by si vyklepával vši. „A jé,“ řekne Nicole otci. „Myslím, že někdo začíná být mrzutý.”

Buddy na ni vrhne pohled se směsicí hněvu a ublíženosti, při kterém má Nicole vždycky pocit, že ho zradila a zklamala. Od doby, co její bývalý manžel Ricky dosáhl jako obchodní zástupce povýšení, po kterém vždycky toužil, byl s ním život ještě nesnesitelnější. Neustále cestoval, na všechno si stěžoval a byl zlý. Pak odešel a Nicole je tomu ráda, ulevilo se jí, ale cítí se hluboce raněná způsobem, který nedovede definovat. Těžkosti v životě nakonec vždycky dobře skončí, když se řídíte boží vůlí. Aspoň to tvrdí její otec, který ji miluje, ale v jejím nevydařeném manželství nestál na její straně.

„Měla bys vědět, že při práci policistky si těžko udržíš muže, pokud se vůbec vdáš,” řekl jí, když byla před osmi lety přijata na policejní akademii po jednotvárné práci účetní u prodejce Fordu v Zachary, kde se nakonec seznámila s Rickym. Chodili spolu tři měsíce a přestěhovali se do společného bytu. Další hřích. Ale aspoň se osvobodila z toho strašidelného domu.

„Máma taky měla svou práci,” připomínala Nicole otci pokaždé, když ji kritizoval.

„Miláčku, to není totéž. Nenosila zbraň.”

„Možná kdyby nosila…”

„Tak dost, buď zticha!”

Tu větu dokončila jen jednou. Bylo to potom, co zažádala o rozvod, a otec ji peskoval celé odpoledne, chodil po obývacím pokoji sem a tam, na tváři divoký výraz nevíry, strachu a zlosti. Otec je vysoký a hubený a zdálo se, že ho každý rozčilený krok přenesl od jedné stěny ke druhé. Přitom pokaždé vrazil do starožitné křišťálové lampy na stole u pohovky, až nakonec spadla a rozbila se.

„Podívej, co jsi udělala!” vykřikl. „Rozbila jsi matčinu lampu.“

„Ty jsi ji rozbil.”

„Děvčata nemusí honit kriminálníky a střílet z pistole. Proto jsi ztratila Rickyho. Oženil se s pěknou ženskou, a ne s nějakou Annie Oakleyovou. A jaká jsi matka…“

Tehdy to Nicole řekla: „Kdyby máma nosila pistoli, možná by ji nezmasakroval nějakej zkurvenej parchant rovnou v našem domě!”

„Neopovažuj se takhle mluvit!” obořil se na ni otec a přitom zdůraznil každé mrazivé slovo prudkým bodnutím prstu do vzduchu, bodnutím, které jí připomnělo, co se stalo její matce.

Už nikdy o tom tématu nemluvili. Zůstává mezi nimi jako pozastavená bouřková fronta. I když se vídají často, Nicole necítí jeho vroucnost ani vzájemnou blízkost. Nicole se narodila poté, co jim zemřely dvě předčasně narozené děti, a je jediným dítětem, které její otec má. Když ze střední školy, kde učil sociologii, odešel do důchodu, začal se nudit a prakticky přestal žít. Pokud nehlídá Buddyho, tráví dopoledne luštěním křížovek anebo chodí na umíněně dlouhé, rychlé procházky.

Nicole ví, že se otec cítí provinile. Její matka byla zavražděna před osmi lety za bílého dne, kdy otec i Nicole byli v práci. Sama také cítí vinu, možná ne tolik za matčinu smrt, ale za to, že kdyby si po práci nevyšla s přáteli, nenašel by otec jako první tělo své ženy a krev po celém domě, jak matka před vrahem utíkala z pokoje do pokoje. Než se Nicole dostala domů, mírně opilá po pivu, dům se hemžil policisty a matčino tělo už bylo odvezeno. Nicole ho nikdy neviděla. Byl to pohřeb se zapečetěnou rakví.

Nikdy se nedokázala přimět k tomu, aby si opatřila kopii policejní zprávy, a protože ten případ zůstává nevyřešený, úřad koronera jí nedá ani kopii záznamů o pitvě. Ví jen, že její matka byla ubodána, pořezána a vykrvácela. Tato informace jí stačila. Ale z nějakého důvodu jí už nestačí.

Právě dnes večer je Nicole rozhodnutá si s otcem promluvit, ale to nejde, dokud Buddy nebude něčím zaměstnán.

„Chceš se chvíli dívat na televizi, než půjdeš spát?“ zeptá se ho.

To je vskutku mimořádné privilegium.

„Ano,“ přisvědčí chlapec, stále zamračený.

Odběhne do domu a televize začne hrát.

Nicole kývne na otce, aby ji doprovodil ven.

„Pojd,“ zašeptá mu a oba se odeberou na obvyklé místo pod starým virginským dubem na kraji zahrady.

„Doufám, že jde o něco dobrého.” Otec má své oblíbené věty a nikdy ho neunaví znovu a znovu je používat.

Nicole zahlédne, jak se mu při řeči zaleskly zuby, a ví, že ho potěšilo, když ho uprostřed večera zatáhla ven, aby si s ním tajně promluvila o něčem, co není míněno pro dětské uši.

„Vím, že o tom nechceš mluvit,” začne Nicole, „ale jde o mámu.” Ucítí, jak sebou škubnul a odtáhl se, jako by jeho duch najednou opustil jeho tělo. „Musím se dozvědět víc, tati. Hrozně na mě působí, že to nevím. Možná kvůli tomu, co se tu teď děje, když se ztrácejí ty ženy. Něco cítím. Nevím, jak jinak to říct, ale něco cítím. Něco hrozného.” Hlas se jí zachvěje. „A děsí mě to, tati. Moje pocity mě někdy strašně děsí.”

Jeho mlčení je stejně působivé jako strom, pod nímž stojí.

„Vzpomínáš, jak jsem vzala žebřík a opřela ho o tenhle strom?” Podívá se vzhůru na silné, temné větve a listí. „Pak

už jen vím, že jsem tam zůstala trčet a bála jsem se vylézt výš nebo slézt dolů. A musel jsi pro mě přijít.“ „Vzpomínám si.“ Hlas mu zní dutě a prázdně.

„Přesně tak se teď cítím,“ pokračuje Nicole ve snaze oslovit tu jeho část, která je od vraždy jeho ženy uzavřená. „Nemůžu nahoru ani dolů a potřebuju tvou pomoc, tati.“ „Nic pro tebe nemůžu udělat,“ odpoví.

Panorama Štětina se ježí anténami, ulice jsou tiché, centrum omšelé.

Žádný z obchodů nevypadá lákavě, zvlášť v této pozdní hodině, a těch pár aut, co tu projede, je starých a ojetých. Radisson je postaven z cihel, nádvoří z šedých a červených dlažebních kostek a velký modrý transparent na průčelí vítá Konferenci o metodách a modelech v automatizaci a robotíce, což je štěstí.

Čím víc lidí je v hotelu, tím lip, kromě toho Lucy kdysi programovala roboty, a budeli to nutné, může s kýmkoli diskutovat o technologii. Ale nutné to nebude. Má plán, po všech stránkách velmi dobrý. Najde si místo k parkování o několik ulic dál za obchodním domem Fila, hned u delikates.

Sklopí stínítko se zrcátkem, rychle si nanese makeup a nasadí si zlaté kruhové náušnice. Odhodí tenisky a vytáhne černé saténové kovbojské boty, které jsou odporné, ale nezbytné, kdyby ji někdo náhodou zahlédl v hotelu. Nasouká se do černé blůzy, lněné a pomačkané, a do rukávu si zastrčí taktický obušek. Horní knoflíčky nechá rozepnuté, aby bylo vidět hluboko do výstřihu. Takto proměněna v sexy mladou ženu, která bydlí v hotelu, je dostatečně rozcuchaná a přitažlivá, aby mohla být považována za typickou účastnici konference, která se někde venku do noci dobře bavila. Přehodí si přes sebe větrovku a s proklínáním svých vysokých bot rychle kráčí do hotelu v matné záři pouličních lamp.

Tenhle Radisson je samoobslužný, jak Lucy říká hotelům, kde si sama nosí zavazadla, používá magnetickou kartu od pokoje, aby se dostala do tělocvičny, a plní si sama nádobu na led, a kde jsou uklízečky šokované, když jim nechá spropitné. V tuto hodinu tu není žádný vrátný ani hotelový sluha, jen mladá žena, která si za přepážkou recepce čte polský časopis. Lucy se venku ve tmě zastaví a rozhlédne se, aby se ujistila, že se nikdo najednou neobjeví a neuvidí ji. V tomto nepravděpodobném případě by se začala přehrabovat v malé kožené kabelce pověšené přes rameno a předstírala by, že hledá klíč od pokoje. Netrpělivě čeká deset minut, než znuděná, unavená recepční vstane a odejde, zřejmě na záchod anebo uvařit si kávu. Lucy přejde přes halu a zmizí ve výtahu, kde stiskne tlačítko do pátého patra.

Rudy je v pokoji 5”. Není to jeho pokoj. Dostal se do hotelu obdobným způsobem jako Lucy, jen to měl snazší, protože vešel dovnitř s velkou skupinou obchodníků vracejících se z večeře. Naštěstí byl natolik prozíravý, že si vzal oblek a kravatu. Rudy je zvláštní typ. Bývalí kolegové z HRT mu záviděli krásné svalnaté tělo a obviňovali ho, že bere steroidy, kterých se ovšem nikdy ani nedotkl. Lucy to musí vědět, protože Rudy sice má své chyby, ale je tak čestný a upřímný, že ho někdy nazývá svou přítelkyní. Lucy zná každý detail o jeho dietě, vitaminových a proteinových doplňcích, o tvrdém kondičním cvičení a o jeho oblíbených časopisech a televizních pořadech. Nevzpomíná si, kdy ho naposled viděla číst knihu. Také chápe, proč ji sexuálně napadl tam v pneumatikovém domě, a pokud si na to vůbec vzpomene, má špatný pocit z toho, že mu zlomila nos.

„Myslel jsem, že mě taky tolik chceš. Přísahám,” vysvětloval jí s nejžalostnějším výrazem na tváři. „Asi mě to válení se mezi pneumatikami a střílení vzrušilo a tys tam byla se mnou, nábojnice lítaly kolem nás, oba jsme byli špinaví a zpocení a vypadala jsi tak krásně, že jsem to nemohl vydržet. Proto jsem ti dal tu otázku kdy jsem neměl a ty jsi řekla, že chceš sex, kdykoli to jde. Myslel jsem, že automaticky myslíš se mnou.“

„Hned tam na místě?“ řekla Lucy. „To sis vážně myslel?” , Jo. Že jsi taky nažhavená a máš zájem.“

„Občas by ses měl podívat na něco jiného než akční filmy,” odpověděla Lucy. „Třeba na disneyovky.”

Tenhle rozhovor se odehrával v jejím pokoji na akademii FBI, kde oba seděli na její posteli, protože Lucy se Rudyho nebála ani teď, ani nikdy předtím. To on měl sešitou bradu a zlomený nos a potřeboval zákrok plastického chirurga.

„Kromě toho, i když ti to bude připadat jako blbost, Lucy, mě taky štvalo, co říkají ostatní kluci. Možná jsem chtěl něco dokázat že nejsi to, co o tobě tvrdí.“

„Chápu. Kdybychom se spolu vyspali, šel bys za nimi a všechno jim o tom řekl.“

„Ne! Tak jsem to nemyslel. Neřekl bych jim ani slovo. Do toho jim nic není!“

„Hmm. Dovol, ať si to ujasním. Sex se mnou na střelnici by dokázal ostatním chlapům, že jsem na chlapy i když by o našem sexu na střelnici nevěděli, protože jsi moc čestný, abys to vyžvanil,”

„Ach, krucinál.” Rudy se sklesle zadíval na podlahu. „Nevyjadřuju se správně. Nic bych jim neřekl, ale kdyby tě příště pomlouvali, obviňovali tě, že jsi lesba, nebo frigidní a tak, mohl bych se na ně významně podívat, udělat něco, abych naznačil, že nemají ponětí, o Čem mluví.”

„Oceňuju, že tvým cílem bylo moje dobro, když ses mi pokusil strhnout šaty a znásilnit mě,” odvětila Lucy. „Nesnažil jsem se tě znásilnit! Prokristapána, nepoužívej to slovo! Myslel jsem, že jsi taky vzrušená. Sakra, Lucy. Co chceš, abych udělal?”

„Už nikdy nic takového nezkoušej. Nebo ti příště rozbiju víc než nos.”

„Fajn. Už to nikdy neudělám, pokud si nezačneš sama. Anebo nezměníš názor.”

Z úřadu rezignoval a nakonec pro ni začal pracovat v Posledním útočišti. V Rudým je těžké se vyznat. V jistém směru to je velký, hezký trouba neschopný dodržet svůj závazek vůči ženě, o níž tvrdí, že ji zoufale miluje (a jeho výběr, pokud Lucy ví, svědčí o děsivě špatném úsudku). Ale jako bojovník proti zločinu je pečlivý a obratný, stejně jako když řídí vrtulník. Rudy není sobecký nebo narcistický. Téměř nepije alkohol a nikdy nebere léky nebo drogy, dokonce ani aspirin.

„Jedna věc je na tom dobrá.” Rudy se podíval na Lucy, sedící vedle něho na posteli. „Když mi plastický chirurg spravoval nos, dal si tu práci a odstranil i ten malý hrbolek.“ Jemně se dotkl dlahy na hřbetě nosu. „Říkal, že budu mít dokonalý římský nos. Tak to nazval, římský nos.“

Odmlčel se, poněkud zmatený. „Co přesně je římský nos?”

Lucy zaklepe na dveře pokoje 5”.

Na klice visí cedule Nerušit a uvnitř hlasitě hraje televize, kopyta duní, střílí se z pušek. Zdá se, že se Rudy dívá na nějaký western. Ale především hlídá Rocca.

„Jo,” ozve se po krátké pauze Rudyho hlas.

„Dole a bezpečně,” odpoví Lucy žargonem pilotů vrtulníků. Pátravě se rozhlédne po chodbě, pak si z kapsy vytáhne latexové rukavice a navlékne si je.

Dveře se otevřou jen natolik, aby jimi proklouzla, a hned za sebou zavře. Rudy, který také má chirurgické rukavice, zamkne a zastrčí závoru. Lucy si svlékne větrovku, pak upřeně pohlédne na Rocca Caggiana, na jeho ochablé tlusté tělo a zarudlé oči. Zaznamená každý detail v pokoji. Přes židli je přehozený Roccův kašmírový plášť a v rohu na koberci leží umělohmotný podnos s prázdnou láhví šampaňského, vedle nerezová nádoba na led plná vody. Muselo trvat hodiny, než led úplně roztál. Postel je obrovská a přímo naproti před oknem se zataženými závěsy stojí malý skleněný stolek a dvě židle. Na koberci se povaluje několik britských novin. Možná byl nedávno v Anglii. Ale Rocco se nikdy neobtěžoval naučit se nějaký jiný jazyk. Ty noviny mohl koupit kdekoli po cestě sem.

Mezi stolkem a postelí je zastrčený vozík pokojové služby, na kterém není nic než čtyři poklopy na talíře z nerezové oceli. Když Lucy vidí ohlodanou kotletu, oloupanou slupku pečeného bramboru, talíř se zbytkem rozteklého másla, prázdný košík na chléb a skleněnou misku se zvadlým salátem, koktejlovou omáčkou, dílky citronu a krevetami, bezděčně si vzpomene na Roccova odcizeného otce Petea Marina. Rocco taky snědl celou porci čokoládového dortu, až nezbylo nic než šmouhy od Roccových prstů.

„Musím si odskočit.”

„Posluž si.”

Lucy odběhne do koupelny. Ten puch je strašný.

„Je střízlivý?” zeptá se Lucy Rudyho, když se vrátí.

„Dost střízlivý.”

„Musejí to mít v genech.”

„Co?”

„To, jak otec i syn nedbají na své zdraví,” odpoví. „Ale to je jediné, co mají Rocco a Marino společného.” Otočí se k Roccovi. „Zajel sis do Štětina, abys zkontroloval pár rezervních střelných zbraní? Možná taky nějakou munici, výbušniny, elektroniku, parfémy a značkové oblečení? Kolik falešných nákladních listů máš v aktovce?”

Rocco se na ni zlostně podívá, pak jeho pozornost upoutá její výstřih.

„Radši si hleď sám sebe,“ utrhne se na něho Lucy, která už málem zapomněla, jak je oblečená. Zapne si blůzu a vrátí se k výslechu. „Někde se jich povalujou tisíce, že, Rocco?”

Žádná odpověď. Lucy si všimne zvratků na koberci mezi Roccovými černými mokasíny z krokodýlí kůže.

„To je dost, že ses poblil ze svých vlastních sraček, Rocco.” Posadí se na kraj postele.

„Máš v rukávu nějaké eso, nebo jsi jen ráda, že mě vidíš?” poznamená Rudy bez úsměvu, aniž spustí oči z Rocca.

Lucy si vzpomene na taktický obušek v rukávu plátěné blůzy, vytáhne ho a položí na noční stolek. V pokoji je horko. Pohlédne na termostat, aby se ujistila, že Rudy nastavil teplotu na čtyřiadvacet stupňů. Vyšší teplota by mohla vzbudit podezření. Horký vzduch z topení pohybuje zataženými závěsy okna na druhé straně pokoje. Okno je velké, obrácené k průčelí hotelu. Rocco se upřeně podívá na pistoli a do očí mu vhrknou slzy.

„Ale, ale,” prohodí Lucy, „na někoho tak prohnanýho a drsnýho jsi pěkný posera. A mimochodem, tvůj otec nikdy nebrečí.” Podívá se na Rudyho. „Viděl jsi Marina někdy brečet?”

„Ne.”

„Viděl jsi, že by si někdy nadělal do kalhot?”

„Kdepak. Vědělas, že tady Rocco měl v plánu vpálit Marinovi do hlavy kulku, až bude na rybářském výletě? Na tom, jak vždycky jezdí k jezeru Buggs?”

Lucy na to nic neřekne. Po krku se jí rozlije červeň. Jen doufá, že se Marino nikdy nedozví, že tu s Rudým byli a pravděpodobně mu zachránili život. Rocco už nikdy nikoho nezastřelí.

„Mohl jsi otce zabít už před lety. Proč teď v srpnu?“ zeptá se ho Lucy.

Lucy ví, kdy Marino každým rokem jezdí na rybářský výlet.

Rocco pokrčí rameny. „Instrukce.”

„Od koho?“

„Od mého bývalého klienta. Chce si vyrovnat účty.“

„Jean-Baptiste,“ doplní Lucy. „Takže vy dva jste si zůstali blízcí. Jak dojemné, protože on je příčinou, že za chvíli zemřeš.”

„Nevěřím vám!“ vykřikne Rocco. „On by nikdy… Potřebuje mě.“

„K čemu?“ řekne Rudy.

„K práci venku,“ odpoví Rocco. „Pořád jsem jeho právní zástupce. Může mi poslat, co chce. Kdykoli mě kontaktovat.”

„A copak ti posílá?” zeptá se Rudy.

„Všechno možné. Stačí, když to označí jako Pošta právníkovi, a nikdo to nesmí otevřít. Takže když chce poslat dopisy nebo cokoli někomu, kdo zjevně není právník, pošle to přese mě.”

„Dopis, co jsem od něho dostala a ve kterém tě prásknul, Rocco, poslal taky přes tebe?” zajímá se Lucy.

„Ne. Dopis s vaším jménem mi nikdy neposlal. Nikdy je neotevírám. Je to moc riskantní, kdyby to někdy zjistil.” Odmlčí se, v očích skelný pohled. „Nevěřím, že vám poslal dopis!”

, Jsme přece tady, ne?” připomene Rudy. „Jak by to bylo možné, kdyby Chandonne neposlal dopis a nenapsal v něm všechno, co potřebujeme vědět?”

Na to Rocco nemá odpověď.

„Proč chce, abys zabil svého otce?” Lucy nehodlá na toto téma zapomenout. „Zvlášť ted. Jaké vyřizování účtů?”

„Možná ho Jean-Baptiste nemá rád. Myslím, že byste to mohli považovat za jeho poslední slovo.” Rocco se na okamžik zatváří samolibě.

„Nevadí, když se na to na chvíli podívám?” Lucy natáhne ruku po Rudyho pistoli.

Rudy vytáhne zásobník a vyprázdní komoru. Jeden náboj upadne na postel. Lucy ho zvedne a Rudy jí podá kolt. Pak Lucy přejde těsně k Roccovi a palcem vtlačí volný náboj do zásobníku.

„Tvůj otec mě naučil řídit,” řekne Roccovi konverzačním tónem. „Viděl jsi někdy tu jeho obrovskou dodávku? Řídila jsem ji, když jsem byla tak malá, že jsem musela sedět na polštáři, i se zvednutým sedadlem.”

Natáhne pistoli a zamíří mu mezi oči.

„Taky mě naučil střílet.”

Stiskne spoušť.

Cvak.

Rocco prudce vyskočí.

„Ouha.” Lucy pořádně zasune zásobník do rukojeti. „Zapomněla jsem, že není nabitá. Vstaň, Rocco.”

„Jste od policie.” Hlas se mu třese strachem a nevírou. „Policisti nezabíjejí lidi. To nedělají!”

„Nejsem policista,” obrátí se Rudy na Lucy. „Ty jo?”

„Ne. Nejsem policistka. Žádného policistu v tomhle pokoji nevidím, ty ano?”

„Tak polo vojenští agenti CIA. Vsadím se, že vás poslali do Iráku. Oddělat Saddáma Husajna. Vím, co lidi jako vy dělají.”

„Nikdy jsem v Iráku nebyla, a ty?” řekne Lucy Rudymu.

„V poslední době ne.”

V televizi běží další western.

Ústa dvou kovbojů sesedajících z koně se pohybují asynchronně, jelikož jejich hlasy jsou dabovány v polštině.

„Poslední šance,“ řekne Rudy Roccovi. „Kde je Jay Talley? A nelži. Věř mi, že to poznám.”

„Pozná to, chodil na kurz analýzy výpovědí na akademii FBI,“ potvrdí Lucy pobaveně. „Byl hvězdou třídy.”

Rocco pomalu zavrtí hlavou. Ted už je jasné, že by jim to prozradil, kdyby to věděl. Je to vypočítavý ufňukaný zbabělec a v téhle chvíli má větší strach z nich než z Jaye Talleyho.

„Uzavřeme dohodu. Nezabijeme tě, Rocco.” Lucy hodí pistoli zpátky Rudymu. „Spácháš sebevraždu.”

„Ne.” Rocco se třese, jako by měl Parkinsonovu chorobu.

„Jsi odbytý, Rocco,” dodá Rudy. „Uprchlík. Červený oběžník. Stejně nemůžeš nikam jít. Chytí tě. Když budeš mít štěstí, skončíš ve vězení, nejspíš na Sicílii, a jak jsem slyšel, to není žádná dovolená. Ale to víš lip sám. Chandonnovi tě oddělají. Okamžitě. A možná ne tak humánně, jako můžeš svůj mizerný, odporný život ukončit ty. Hned ted.”

Lucy přejde k posteli a ze zadní kapsy tašky na rameno vytáhne obálku. Uvnitř je složený list papíru. Rozloží ho.

„Tady.” Podá ho Roccovi.

Rocco se ani nepohne.

„Vezmi si to. Kopie tvého červeného oběžníku. Rovnou z tiskárny. Jistě tě bude zajímat.”

Rocco nereaguje. Zdá se, že se mu třesou i oční bulvy.

„Vezmi si to,” opakuje Lucy.

Rocco poslechne. Červený oběžník se mu prudce chvěje v rukou. Zřejmě nemyslí na takový detail, že zanechá na papíru své otisky.

„Přečti to nahlas. Myslím, že je velmi důležité, abys věděl, co tam stojí. Protože pevně věřím, že dojdeš k závěru, že nemáš jinou možnost, než se zabít. Tady, v tomhle hezkém hotelovém pokoji,” dodá Lucy.

Jediná stránka papíru má v pravém horním rohu znak Interpolu, samozřejmě v jasně červené barvě. Vévodí jí Roccova fotografie, kterou nebylo těžké opatřit. Je ješitný a nikdy se neschovával před kamerami, když zastupoval zločince ve skandálních procesech. Fotografie na červeném oběžníku je z nedávné doby a velmi věrná.

„Čti nahlas,” znovu mu nařídí Lucy. „Je čas na pohádku, Rocco.”

„Detaily totožnosti.” Hlas mu kolísá a Rocco si stále odkašlává. „Současné jméno: Rocco Caggiano. Jméno při narození: Peter Rocco Marino, junior.”

Tady se Rocco odmlčí a oči se mu zalijí slzami. Kousne se do spodního rtu, pak čte dál a dál, všechno o sobě. Když se dostane k justičním informacím a čte, že ho hledají pro vraždu sicilského a francouzského novináře, obrátí oči ke stropu.

„Ježíši,” zamumlá, pak se zhluboka nadechne.

„Je to správně,” poznamená Lucy. „Zatykač číslo sedmdvěšestnula za ubohého pana Guarina. Zatykač číslo sedmdvěšestjedna za ubohého monsieura La Fleura. Vydané čtyřiadvacátého dubna 2003. Před dvěma dny.”

„Ježíšikriste.”

„Tvůj věrný mandant, Jean-Baptiste,” připomene Lucy.

„Ten parchant,” zamumlá Rocco. „Po všem, co jsem pro toho zasranýho hajzla udělal.”

„Je konec, Rocco,” prohlásí Rudy.

Rocco upustí červený oběžník na stůl.

„Jak vím, Chandonnovi dovedou být dost vynalézaví,” řekne Lucy. „Mučení. Vzpomínáš, jak Jay Talley s oblibou škrtil lidi provazem a svorníkem s kruhem a pálil je horkovzdušnou pistolí? Pálil je, dokud jim nesežehl kůži na uhel. Když ještě byli živí a při vědomí. Pamatuješ, jak se to snažil udělat mojí tetě, zatímco jeho zkurvená společnice Bev Kiffinová se mě pokoušela zastřelit brokovnicí?”

Rocco odvrátí pohled.

Lucy k němu přistoupí blíž; pomyšlení na to, co se málem stalo její tetě, ji svádí k tomu, aby rozložila svůj taktický obušek a utloukla Rocca k smrti. Pohlédne na obušek na nočním stolku a ovládne se.

„Další roztomilá možnost je utopení,” pokračuje Lucy.

Při tom sebou Rocco škubne. „Ne,” prosí.

„Pamatuješ na JeanovaBaptistova bratrance Thomase? Utopil se. Nehezká smrt.” Významně se podívá na Rudyho.

Rudy pečlivě otře kolt cípkem prostěradla jako zvláštní bezpečnostní opatření. Tvář má tvrdou, oči se mu lesknou nezúčastněností a odhodláním, které mu umožňují ubránit se náhlé vlně soucitu, jaký cítí k Roccovi bez ohledu na to, že si nezaslouží dál žít.

Rudy se podívá na Lucy a jejich pohledy se krátce střetnou jako dvě jiskry.

Lucy teče po obličeji pot, pramínky vlasů se jí lepí na spánky. Je bledá a Rudy ví, že každý její pokus o suchý humor a drsnost je nucený, protože hraje nejstrašnější úlohu svého života.

Odsune závěr zbraně, vloží náboj do komory a přistoupí k Roccovi.

„Pravák, souhlasíš, partnerko?” řekne Rudy nevzrušeně Lucy.

„Souhlasím.”

Lucy nespouští oči z Rocca. Když sejí začnou třást ruce, přinutí se myslet na Jaye Talleyho a jeho ďábelskou milenku Bev Kiffinovou.

Představy.

Lucy v duchu vidí bolest ve tváři své tety, když rozprašovala do vody popel, který považovala za ostatky Bentona Wesleyho. Má pocit, že jí mozek v lebce klouže ze strany na stranu. Mořskou nemoc nikdy neměla, ale zřejmě to vypadá nějak takhle.

„Vyber si,“ vyzve Lucy Rocca. „Myslím to vážně. Můžeš zemřít teď a bezbolestně. Žádné mučení. Žádné popáleniny. Žádné utopení. Červený oběžník se najde na místě, kde jsi ho upustil, tvoje sebevražda bude zcela pochopitelná. Anebo můžeš odtud vyjít a nikdy nebudeš vědět, kdy vydechneš naposled a jaká hrůza tě čeká, až tě dopadnou Chandonnovi. A oni tě dopadnou.”

Rocco přikývne. Samozřejmě, že ho dopadnou. To je jisté.

„Natáhni pravou ruku,” nařídí mu Rudy.

Rocco znovu obrátí pohled ke stropu.

„Vidíš? Držím zbraň, pomůžu ti,” pokračuje Rudy lehce, lhostejně, ale pot mu kape na koberec.

„Ujisti se, že hlaveň směřuje nahoru,” upozorní ho Lucy při vzpomínce na uťatou hlavu nacisty.

„No tak, Rocco. Udělej, co říkám. Nebude to bolet. Dokonce o tom ani nebudeš vědět.”

Rudy přiloží hlaveň Roccovi k pravému spánku.

„Nahoru,” znovu připomene Lucy.

„Dáš ruku kolem pažby a já položím svou ruku na tvou.”

Rocco zavře oči a tápe rukou nahoru a dolů. Když zavalitými krátkými prsty sevře pažbu, Rudyho velká silná ruka se okamžitě ovine kolem jeho ruky.

„Musím ti pomoct, protože neudržíš zbraň v klidu,” řekne mu Rudy. „Nestřílíš rovně, a to by mohlo ošklivě dopadnout. A nemůžu připustit, abys zbraň držel sám, že ano? Vypadal bych jako idiot.” Rudyho hlas je teď jemný. „Vidíš, není to tak těžké. Teď si přitiskni hlaveň těsně k hlavě.”

Roccovi se obrací žaludek, hruď se mu zvedá a klesá. Začíná lapat po dechu.

„Zvednout,” znovu připomene Lucy. Usilovně myslí na popraveného nacistu a vyhýbá se pohledu na Roccovu hlavu.

Rocco se na židli kymácí, krátce a mělce dýchá, tvář má popelavě šedou, oči pevně zavřené. Rudy prstem v rukavici stiskne spoušť.

Zbraň vydá hlasitý třesk.

Rocco se i s židlí skácí dozadu. Hlava mu dopadne na britské noviny rozložené na koberci, s tváří obrácenou k oknu. Krev tryskající z hlavy šumí jako tekoucí voda. Ve vzduchu je cítit štiplavý střelný prach.

Rudy si dřepne a zastrčí Roccovu bezvládnou pravou paži s pistolí pod jeho hruď. Všechny otisky i částečné otisky nalezené na modrém ocelovém koltu budou Roccovy.

Lucy pootevře okno, ne víc než sedm osm centimetrů, a stáhne si rukavice, zatímco Rudy přiloží dva prsty na krční tepnu Rocca Caggiana. Jeho pulz slabě zatepe a zastaví se. Rudy kývne na Lucy, pak vstane. Sáhne do své bundy a vytáhne sklenici od německé hořčice. Ve víčku jsou proražené díry, uvnitř po skle lezou mouchy bzučivky a krmí se zbytky shnilého masa, které je včera vlákalo do této pasti v popelnici plné odpadků za jednou polskou restaurací.

Rudy sklenici otevře a zatřese s ní. Pár tuctů much letargicky vzlétne, bzučí kolem lamp, naráží na osvětlená stínítka. Když ucítí feromony a pach otevřeného zranění, hladově se slétnou na Roccovo nehybné tělo. Bzučivky, nejběžnější hmyz živící se mršinami, pokryjí jeho zkrvavenou tvář. Několik jich zmizí v jeho ústech.

V Bostonu je teprve osm večer.

Pete Marino sedí v odletové nástupní hale US Air, jí preclíky máčené v čokoládě a poslouchá další omluvné hlášení, které slibuje, že jeho let odstartuje po dalším menším zpoždění o pouhé dvě hodiny a deset minut. Je to druhé zpoždění, které ho na Loganově letišti drží jako rukojmí už hodinu a pětadvacet minut po plánované době odletu.

„Do prdele!“ vykřikne bez ohledu na to, kdo ho slyší. „To už bych tam byl pěšky!“

Marino má zřídkakdy tolik času, aby hloubal o svém životě, a teď raději myslí na Bentona a své trápení a hněv soustřeďuje na Bentonovu fyzickou kondici a jeho pevné mužné tělo. Sklíčeně usoudí, že Benton vypadá ještě lip než dřív. Jak je to možné po šesti letech života, který se prakticky rovná pobytu na samotce ve vězení? Marino to nechápe. Vezme si koláček z košíčku Lahůdkových zákusků z Gainesville, které náhodou objevil v dárkovém obchodě na letišti, a přitom uvažuje o tom, co by bylo, kdyby přestal pracovat pro Lucy, prostě by se už nehonil za různými darebáky. Jsou jako švábi. Jednoho rozmáčkneš a na jeho místo nastoupí pět dalších. Mohl by jet na ryby, stát se profesionálním hráčem kuželek (jednou měl téměř dokonalé skóre), nebo si najít hodnou ženu a postavit si v lesích srub.

Kdysi, už je to dávno, byl Marino také obdivovaný a zrcadlo bylo k němu přívětivé. Ženy i muži, jak předpokládá se zmatkem a znechucením na Bentona civí a touží po něm. Tím si je Marino jist. Nemůžou mu odolat, zvlášť když jeho atraktivní vzhled ještě doplňuje jeho inteligence a vysoké postavení v FBI, anebo přesněji bývalé vysoké postavení v FBI. Marino si uhladí pramínky šedivých vlasů a připomene si, že se lidé s Bentonem už nestýkají, neznají jeho pravé jméno a neobdivují jeho někdejší kariéru v FBI. Je údajně mrtvý nebo nějaký Tom anebo nikdo. To, že Scarpettové Benton tolik chybí, způsobuje Marinovi silnou bolest kdesi u srdce a přivádí ho to do ještě hlubšího zoufalství. Hrozně se kvůli ní trápí. Trápí se i kvůli sobě. Kdyby zemřel on, truchlila by, ale ne věčně. Nikdy do něho nebyla zamilovaná, nikdy zamilovaná nebude a nechce jeho tlusté chlupaté tělo ve své posteli.

Marino zabloudí do dalšího dárkového obchodu, kde z hromady na podlaze vezme časopis o fitnessu, což je pro něho čin tak cizí jako hebrejština. Cvičení pro muže má na obálce hezkého mladíka, který vypadá jako vytesaný z hladkého kamene. Určitě si musel oholit celé tělo kromě hlavy a natřít si opálenou kůži olejem. Marino se vrátí do nedalekého sportovního baru, objedná si další točený Budweiser, najde znovu stejný stůl, smete drobky od pizzy a položí na něj čásopis. Trochu se bojí ho otevřít, ale když konečně sebere odvahu časopis rozložit, hladká obálka se přilepí na stůl.

„Hej!“ zavolá Marino na barmana. „Může někdo v tomhle pajzlu utřít ten stůl?”

Všichni v baru se na Marina podívají.

„Právě jsem zaplatil tři padesát za tohle vodou ředěný pivo a ten stůl je tak hnusnej, že se mi k němu lepí časopis.”

Všichni v baru obrátí pohled na Marinův časopis. Několik mladíků do sebe vzájemně šťouchne a zasměje se. Podrážděný barman, který by musel být chobotnice, aby stačil vyřizovat všechny objednávky, hodí Marinovi mokrou barovou utěrku. Marino si utře stůl a hodí utěrku zpátky tak, že přitom málem trefí starší ženu do hlavy. Ale ta si toho nevšímá a dál popíjí bílé víno. Marino zalistuje časopisem. Možná není tak pozdě, aby nemohl znovu získat svůj mužný zjev, svaly, které by si protahoval jako páv rozevírající svůj chvost. Jako kluk v New Jersey čerpal svou sílu ze shybů, kliků a maniakálního nekonečného cvičení s činkami, které si vyrobil ze škvárobetonových tvárnic a násady od mopu nebo koštěte. Zvedal zadky aut, aby si vypracoval záda a bicepsy, a běhal po schodech nebo dělal dřepy s pytlem na prádlo plným cihel. Boxoval s prádlem sušícím se na šňůře, vždycky za větrného dne, kdy mu kusy oblečení a prostěradel kladly odpor.

„Petere Rocco! Přestaň si hrát s tím prádlem! Shodíš ho na zem a budeš ho znovu prát!“

Jeho matka stála za dveřmi s ochrannou sítí proti hmyzu jako nezřetelná postava, s rukama v bok, a snažila se mluvit přísně, když její syn divokým pravým hákem vytrhl z dřevěných kolíčků otcův mokrý nátělník, který odlétl na nedaleký keř. Když byl Marino starší, obaloval si pěsti vrstvou hadrů a usilovně bušil do staré matrace, kterou si schovával v dutině pod domem. Kdyby bylo možné zabít matraci, tahle by zemřela tisíckrát, opřená na verandě, nakonec s roztrženým povlakem, a s každým úderem se z ní sypala vyschlá pěnová pryž. Marino prohledával v okolí hromady smetí, hledal vyhozené matrace a bojoval se svými špinavými úpornými protivníky, jako by je nenáviděl za nějaký neodpustitelný hřích, který na něm spáchali.

„Koho chceš zabít, miláčku?” zeptala se ho matka jednou odpoledne, když celý zpocený a malátný z vyčerpání hledal v ledničce chlazenou vodu, kterou tam matka vždycky měla. „Nepij ze džbánu. Kolikrát ti to mám říkat? Nevíš, co jsou bacily? Malé ohavné potvory, které ti vylezou z pusy rovnou do džbánu. To nevadí, že je nevidíš. Nejsou proto o nic míň skuteční a právě z těch bacilů dostaneš ty a všichni ostatní chřipku a obrnu a skončíš v železných plicích a…“

„Táta taky pije ze džbánu.”

„To je něco jiného.”

„Jak to, mami?”

„Táta je pán domu.”

„No to je krása. Asi mu z pusy nelezou ty ohavný potvory jako všem ostatním, protože je pán domu. Nejspíš mu je srdečně fuk, kdo skončí v železných plicích.”

„Proti komu bojuješ, když tlučeš do matrace? Jen bojuješ a bojuješ. Děláš to pořád.”

Marino si koupí další pivo a utěšuje se myšlenkou, že modelové ve fitness časopisu nejsou bojovníci, protože jsou pružní asi jako skála. Netančí na nohou, neboxují. Nedělají nic, jen zvedají činky, pózují pro fotografy a otravují se steroidy. Přesto by Marinovi nevadilo, kdyby měl břicho, které vypadá jako boule na sjezdovce, a dal by cokoli za to, aby mu vlasy zase rostly na hlavě a nestěhovaly se vytrvale na jiné části těla. Kouří a pije v hluku basketbalového driblování, skřípání bot a křiku diváků v televizi s velkou obrazovkou. Hlasitě prolistuje pár dalších stránek a přitom si začíná všímat reklam na afrodiziaka, zvýšení výkonnosti, pozvání na skin party nebo svlékací volejbal.

Když se dostane na prostřední dvoustranu s krasavci bez jediného chloupku na těle, v bederních zástěrkách a síťových miniaturních spodkách, rázně časopis zavře. Nějaký obchodník u protějšího stolu vstane a přejde na druhý konec baru. Marino pomalu dopije pivo, pak také vstane, protáhne se a zívne. Lidé v baru se za ním dívají, když zamíří k obchodníkovi a pohodí časopis na jeho Wall Street Journal.

„Zavolej mi,“ řekne Marino, mrkne na něho a beze spěchu opustí bar.

Zpátky v odletové nástupní hale US Air se Marina zmocní vztek a netrpělivost.

Jeho let je kvůli počasí zpožděn o další hodinu. Najednou se mu už nechce jít domů k Trixii, aby ráno vstal a připomněl si, co se stalo v Bostonu. Když pomyslí na svůj malý dům s krytou garážovací plochou v dělnické čtvrti, nálada mu klesne k bodu mrazu a pocítí potřebu se bránit. Jen kdyby věděl, kdo je nepřítel. Nedává žádný smysl, že dál žije v Richmondu. Richmond je minulost. Ani nedává žádný smysl, proč dovolil Bentonovi, aby se ho zbavil. Z Bentonova bytu neměl nikdy odejít.

„Víte, co znamená kvůli počasí?” zeptá se Marino mladé zrzavé ženy, která sedí vedle něj a piluje si nehty.

Jsou dva případy neomaleného chování, které Marino prostě nesnáší, a to pšoukání na veřejnosti a škrábavý zvuk manikúry doprovázený poletujícím prachem z nehtů.

Pilník dál rychle škrábe.

„To znamená, že se ještě nerozhodli, jestli dopraví naše prdele z Bostonu. Chápete? Není dost pasažérů, aby jim to za to stálo. Přicházejí o peníze, a tak nikam neletí a svedou to na něco jinýho.“

Pilník se naráz zastaví a žena se rozhlédne po tuctu prázdných plastových sedadel.

„Můžete tu klidně trčet celou noc,” pokračuje Marino, „anebo si spolu najdeme motelovej pokoj.“

Po chvilkovém ohromení žena vstane a nabručeně odkráčí.

„Prase,” prohodí.

Marino se usměje; teď když je obnovena slušnost, jeho nuda se zmírní, byť dočasně. Nehodlá čekat na let, který se patrně nikdy neuskuteční, a pak znovu začne myslet na Bentona. V lebce se mu pomalu rozlézá hněv a paranoia. Pocit bezmoci a odmítnutí ho drtí čím dál víc, dusí ho depresí, která mu svazuje myšlenky a unavuje ho tak, jako by nespal celé dny. Nemůže to vydržet. Ani nechce. Přeje si, aby mohl zavolat Lucy, ale neví, kde je. Řekla mu jen, že má nějakou práci, která si vyžaduje cestování.

„Jakou práci?” zeptal se jí Marino.

„Prostě práci.”

„Někdy se divím, proč sakra pro tebe pracuju.”

„Já se tomu vůbec nedivím. Nemusím o tom přemýšlet,” řekla mu Lucy do telefonu ze své kanceláře na Manhattanu. „Protože mě zbožňuješ.”

Před Loganovým letištěm Marino zastaví taxi Cambridge Checker, prakticky si před ně stoupne, mává rukama a ignoruje řadu taxíků a tucty unavených, nešťastných lidí v nich.

„Na nábřeží,“ řekne řidiči. „Někam blízko k venkovnímu pódiu v parku.“

Scarpettová také neví, kde je Lucy.

Její neteř nebere telefon doma ani mobil a neozvala se na spoustu vzkazů. Scarpettová nemůže zastihnout ani Marina a nemá v úmyslu volat Rose a říkat jí o dopisu. Její sekretářka je už tak dost ustrašená. Scarpettová sedí na posteli a přemýšlí. Billy vběhne dovnitř po psí rampě a usadí se dost daleko, aby se musela natáhnout, když ho chce pohladit, což taky udělá.

„Proč si vždycky sedneš tak daleko ode mě?“ mluví k němu, když mu hladí hebké plandavé uši. „Aha, rozumím. Mám změnit pozici a přisunout se blíž k tobě.“

Udělá to.

„Jsi hrozně umíněný pes, víš to?“

Billy jí olízne ruku.

„Musím na pár dní odjet z města,“ oznámí mu. „Ale Rose se o tebe dobře postará. Tak mi slib, že se nebudeš zlobit, že odjíždím.”

Billy se nikdy nezlobí. Když se Scarpettová chystá na cestu, přiběhne jenom proto, že se chce svézt v autě. Kdyby mohl, vozil by se v autě celý den. Scarpettová podruhé vytočí číslo Lucyiny kanceláře. I když je dávno po pracovní době, telefon vždycky zvedne nějaký živý a bdící člověk, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Dnes večer má službu Zach Manham.

„Dobře, Zachu,“ řekne Scarpettová hned zkraje. „Je dost zlé, že mi nechcete prozradit, kde je Lucy…“

„Nejde o to, že to nechci prozradit…“

„Samozřejmě že jde,“ přeruší ho. „Víte to, ale neřeknete mi to.“

„Přísahám při bohu, že to nevím,“ odpoví Manham. „Podívejte, kdybych to věděl, zavolal bych jí na mezinárodní mobil a aspoň jí vyřídil, aby se vám ozvala.“

„Takže má s sebou mezinárodní mobil. Odjela tedy ze země?“

„Vždycky s sebou nosí mezinárodní mobil. Ten, který dělá fotografie, videonahrávky, připojuje se na internet. Pořídila si nejnovější model. Taky udělá pizzu.“

Scarpettové teď nic nepřipadá legrační.

„Zkoušela jsem zavolat na její mobil. Nebere to,“ řekne, „ať je v téhle zemi nebo nějaké jiné. A co Marino? Taky ho přede mnou tajíte?“

„Nemluvil jsem s ním několik dní,“ vysvětluje Manham. „Ne, nevím, kde je. Neodpovídá na mobil ani na vzkazy?”

„Ne.“

„Chcete, abych absolvoval test na detektoru lži?“

„Ano.“

Manham se zasměje.

„Dobrá, vzdávám to. Jsem moc unavená, abych v tomhle pokračovala celou noc,“ prohlásí Scarpettová, zatímco drbe Billyho na břiše. „Jestli, nebo až se vám někdo z nich ozve, řekněte jim, ať se se mnou hned spojí. Je to naléhavé. Tak naléhavé, že zítra letím do New Yorku.”

„Cože? Jste v nebezpečí?” zeptá se Manham polekaně.

„Nechci s vámi o tom mluvit, Zachu. Neberte to jako urážku. Dobrou noc.”

Scarpettová zamkne dveře ložnice, zapojí alarm a na noční stolek si položí pistoli.

Taxikář se Marinovi moc nezamlouvá, a tak se ho zeptá, odkud je.

„Z Kábulu.“

„Kde je přesně Kábul?“ otáže se Marino. „Chci říct, že vím, ve které zemi,“ (což neví), „ale ne přesnou zeměpisnou polohu.“

„Kábul je hlavní město Afghánistánu.”

Marino se pokusí představit si Afghánistán. Jediné, co se mu vybaví, jsou diktátoři, teroristi a velbloudi.

„A co tam děláte?”

„Nedělám tam nic. Žiju tady.” Řidičovy černé oči na něho pohlédnou ve zpětném zrcátku. „Moje rodina pracovala v přádelně a já jsem sem přijel před osmi lety. Měl byste se podívat do Kábulu. Je velmi krásný. Navštívit staré město. Jmenuju se Bábur. Když budete mít nějaké otázky nebo budete potřebovat taxi, zavolejte mou firmu a ptejte se po mně.” Usměje se, až se mu bílé zuby zalesknou ve tmě.

Marino cítí, že si z něj řidič dělá legraci, ale ten vtip nechápe. Na stínítku nad sedadlem spolujezdce je připevněn šoférův průkaz totožnosti a Marino se ho pokouší přečíst, ale nejde to. Oči mu už neslouží tak jako dřív, přesto odmítá nosit brýle. Přes naléhání doktorky Scarpettové taky odmítá podstoupit laserovou operaci, o níž tvrdošíjně prohlašuje, že po ní oslepne anebo mu poškodí čelní lalok.

„Tahle cesta mi není povědomá,” poznamená Marino svým obvyklým nevrlým tónem, když za oknem vidí ubíhající neznámé budovy.

„Jedeme zkratkou přes přístav, kolem přístavišť a po nábřeží. Moc krásné výhledy.”

Marino se opře na tvrdém zadním sedadle a přitom se vyhne péru, které je zřejmě odhodláno prorazit si cestu vinylovým čalouněním, rozvinout se a zabodnout se mu do levé hýždě.

„Jedeš na sever, ty mohamedánskej parchante! I když

nejsem z Bostonu, vím, kde je nábřeží, a ty ani nejsi na správný straně pitomý řeky!”

Taxikář, který si říká Bábur, zcela ignoruje svého zákazníka, pokračuje po své cestě a rozjařené ukazuje na místní pozoruhodnosti včetně suffolkské okresní věznice, Massachusettské všeobecné nemocnice a popáleninového centra Shriners. Když vysadí Marina u Storrow Drive, blízko, ale ne zas příliš blízko Bentonova činžáku, taxametr ukazuje 68 dolarů a pětatřicet centů. Marino trhnutím otevře dveře a hodí na přední sedadlo zmačkanou jednodolarovou bankovku.

„Dlužíte mi sedmašedesát dolarů a pětatřicet centů.” Taxikář uhladí dolarovou bankovku na noze. „Zavolám policii!”

„A já ti vymlátím duši z těla. A nic s tím neuděláš, protože tu nejsi legálně, správně? Ukaž mi svou zelenou kartu, zmetku, a uvědom si, že jsem policajt a mám v podpaží v pouzdru pistoli.” Jedním pohybem vytáhne náprsní tašku a blýskne odznakem, který po svém odchodu nevrátil richmondskému policejnímu oddělení.

Řekl, že ho ztratil.

Taxikář za skřípění pneumatik rychle odjíždí a přitom otevřeným oknem pokřikuje nadávky. Marino zamíří k Longfellow Bridge, odtud zabočí na jihovýchod, takže chvíli jde po stejném chodníku, kudy dnes o něco dříve kráčel s Bentonem. Pak to vezme oklikou pod světlem plynových lamp na Pinckney a Revere a přitom podle svého zvyku neustále poslouchá a kontroluje okolí, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Nedělá to kvůli Chandonnovu kartelu. Spíš si dává pozor na obvyklé pouliční grázly a šílence, ačkoli v této části Beacon Hillu po nich žádné stopy neviděl.

Když se před ním objeví Bentonův dům, Marino vidí, že v oknech bytu 56 je tma.

„Do prdele,” zamumlá, odhodí cigaretu a ani se neobtěžuje ji zašlápnout.

Benton si zřejmě vyšel na pozdní večeři nebo do tělocvičny, anebo si šel zaběhat. Jenže to není pravděpodobné a Marinovi se s každým krokem víc a víc svírá strachem hruď. Ví zatraceně dobře, že Benton nechává rozsvíceno, když jde ven. Není ten typ, který by vešel do úplně temného domu nebo bytu.

Do schodů do pátého patra se mu jde hůř než předtím, protože adrenalin a pivo zrychlují jeho namáhané srdce, až skoro nemůže dýchat. Když dojde k bytu 56, zaklepe na dveře. Zevnitř se neozve žádný zvuk.

Zabouchá hlasitěji a zavolá: „Hej, Tome!“

Lucy nastartuje mercedes a vzápětí se v černočerné tmě polekaně podívá na Rudyho.

„Proboha! Nemůžu tomu uvěřit!” Uhodí pěstí do volantu tak, že přitom náhodně stiskne klakson.

„Co je!“ Rudy nadskočí, polekaný a najednou rozčilený. „Co je, sakra? Co to kruci děláš!”

„Můj taktický obušek. Pitoměj krám! Nechala jsem ho na nočním stolku v pokoji. Budou na něm moje otisky prstů, Rudy.”

Jak mohla udělat takovou nehoráznou chybu? Všechno šlo podle plánu, dokud se nedopustila tohoto přehlédnutí, zbytečné hloupé chyby, takové, která se stává lidem při útěku často. Motor tiše běží na kraji temné ulice a Lucy ani Rudy najednou nevědí, co mají dělat. Jsou volní. Vyvázli z toho. Nikdo je u hotelu ani v něm neviděl, a teď se jeden z nich musí vrátit.

„Mrzí mě to,” zašeptá Lucy. „Jsem hrozný idiot,” dodá. „Počkej tady.”

„Ne. Postarám se o to.“ Rudyho strach se změní ve zvládnutelnější pocit hněvu, který dokáže potlačit natolik, že si ho nevylije na Lucy.

„Podělala jsem to já. Musím to napravit.” Lucy rázně otevře dveře vozu.

Bev Kiffinová přejede prsty po stojanu s levnými kalhotkami a podprsenkami z umělého hedvábí.

Oddělení dámského prádla ve WalMartu je nedaleko oddělení uměleckých řemesel a naproti pánských sportovních bot, v části obchodu, kam Bev chodí často. Je si však jistá, že ji prodavači v laciných modrých vestách a se jmenovkami nepoznají. Tohle je typ podniku, kde unavení zaměstnanci s nepřítomným pohledem nevěnují příliš pozornosti lidem jako Bev, co hledají výhodnou koupi v obchodním domě se zlevněným zbožím, který má otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Její fantazii upoutá červená krajková podprsenka a Bev si prohlíží velikosti a hledá číslo 38D. Když najde jednu černou, strčí si ji do rukávu tmavozeleného nepromokavého pláště. Za podprsenkou následují dvoje kalhotky střihu bikinek, velikost L. Krást prádlo a další zboží, které nemá bezpečnostní senzory, je tak snadné. Až se Bev diví, proč to nedělá každý. Následků se nebojí. Když uvažuje o spáchání zločinu, jakkoli závažného, v hlavě se jí neozve žádný poplašný alarm. Na její radarové obrazovce přicházejí a odcházejí příležitosti, některé větší a slibnější než jiné, jako například ta žena, která právě vešla do oddělení uměleckých řemesel a zajímá se o výšivky.

Představa takové stupidní domácí činnosti vyvolá v Bev odpor a okamžitě usoudí, že ta atraktivní blondýna v džínsech a bleděmodré bundě je naivní.

Ovce.

Bev se dál probírá prádlem na stojanu a s každou ubíhající vteřinou cíl na jejím radaru bliká stále jasněji, tep se jí zrychluje, dlaně se začínají potit.

Žena položí do vozíku přadena barevných nití a vzor výšivky s orlem a vlajkou. Je vlastenka, pomyslí si Bev. Možná má manžela nebo přítele v armádě, možná někde daleko, třeba v Iráku. Je jí aspoň pětatřicet, možná spíš ke čtyřiceti. Možná je její muž v národní gardě.

Vozík se rozjede a blíží se.

Bev ucítí kolínskou. Ta vůně je neznámá a zřejmě hodně drahá. Žena má štíhlé nohy, dobrou postavu. Jistě chodí cvičit. Má spoustu volného času. Jestli má děti, asi si může dovolit platit někoho na hlídání, když si zaskočí do tělocvičny nebo do kadeřnictví.

Bev si upřeně prohlíží kus papíru se seznamem nákupů a předstírá, že si ženy nevšímá. Ta se zastaví v uličce a podívá se přímo na stojan s prádlem. Chce potěšit svého muže.

Ovce.

Pohledná.

Má v sobě něco, co si Bev spojuje s inteligencí.

Bev umí vycítit, kteří lidé jsou chytří. Nemusejí promluvit ani slovo, protože o nich vypovídá všechno ostatní. Žena tlačí vozík rovnou ke stojanu, ani ne půl metru od místa, kde stojí Bev, její parfém jí proniká do nosu, razí si cestu do jejího mozku. Když si žena rozepne zip bundy, vezme z police jasně červenou podprsenku a přidrží si ji k pevným plným ňadrům, Bev zbystří pozornost.

Nenávist a žárlivost elektrizují každý nerv a sval v jejím matronovitém těle, nad horním rtem jí vyrazí studený pot. Zamíří k oddělení pánských sportovních bot, zatímco žena vytáčí číslo na mobilu. Telefon někde vyzvání několik sekund.

„Miláčku?“ řekne žena roztomile, šťastně. „Ještě jsem tady. Já vím. Takový velký obchod.” Zasměje se. „Tenhle WalMart u Acadianské dálnice mám radši.“ Znovu se zasměje. „No, možná ano, jestli ti to určitě nebude vadit.”

Zvedne levou ruku a pohlédne na hodinky vykukující zpod rukávu, takové, jaké nosí běžci. Bev čekala něco luxusnějšího.

Když se Lucy blíží k hotelu Radisson, smáčí ulice Štětina déšť jemný jako mlha. Tentokrát nemusí čekat, až recepční odejde od přepážky. Hala je liduprázdná. Lucy vejde dovnitř, nenuceně, ale rychle, a zamíří k výtahům. Už se málem prstem dotkne tlačítka, když se dveře rozestoupí, z výtahu se vypotácí silně podroušený muž a vrazí do ní.

„Omlouvám ssse!“ zamumlá hlasitě, čímž Lucy poleká a vyvede ji z míry.

Co má dělat? Co má dělat?

„Jsi ta nejhezčí kočka, jakou jsem kdy viděl!“

Ztěžka vyslovuje, jako by měl ústa ztuhlá po lidokainu, téměř huláká, zatímco na ni mlsně civí a prohlíží si ji od vlasů přes hluboký výstřih až k saténovým kovbojským botám. Oznámí jí, že v pokoji 301 je večírek v plném proudu a že tam musí jít. Mluví a mluví. No ne, jak je krásná a sexy, očividně Američanka, a že on je z Chicaga, nedávno přeložený do Německa, osamělý a odloučený od manželky, která je mrcha.

Recepční přispěchá zpátky do haly a ani ne za minutu se objeví ochranka, která anglicky osloví opilce.

„Možná byste se měl vrátit do svého pokoje. Je pozdě, měl byste jít spát,“ řekne člen ochranky upjatě, zatímco si prohlíží Lucy s odporem a podezřením, jako by předpokládal, že je přítelkyní toho vulgárního muže nebo prostitutka a pravděpodobně taky opilá.

Lucy namíří prst na tlačítko výtahu, několikrát ho mine, zapotácí se a chytí se paže opilého muže.

„Tak pojď, zlato, jdeme,“ zamumlá s ruským přízvukem a opře se o něho.

„No není sladká…“ Než muž stačí dát najevo opilecké překvapení a radost z její společnosti, Lucy se natáhne na špičky a pevně ho políbí na ústa.

Dveře výtahu se otevřou, Lucy vtáhne muže dovnitř, objímá ho a přitom pokračuje v dlouhém hlubokém polibku, který chutná po česneku a whisky. Ochranka je sleduje s kamenným výrazem, než se zavřou dveře.

Chyba.

Ochranka si určitě zapamatuje její tvář. Lucyinu tvář je těžké zapomenout, navíc ochranka měla spoustu času si ji prohlédnout, protože ji zdržel ten opilý kretén.

Velká chyba.

Stiskne tlačítko 2, zatímco muž se ji snaží osahávat. Zřejmě si nevšiml, že výtah zastavil v nesprávném poschodí, ale jeho nová milenka mu najednou utíká, a tak ji chce chytit za šaty. Snaží se ji dohonit, divoce mává rukama, kleje, pak zakopne špičkou nohy o koberec a zapotácí se.

Lucy se řídí značkami ukazujícími k východu, zabočí do další chodby, potom na schodiště. Tiše vyběhne tři patra a zastaví se na matně osvětleném odpočívadle, zadržuje dech a poslouchá, pot jí stéká po tváři a kape na její sexy černou halenku. Možná to byl víc zvyk než instinkt, který ji přiměl vzít plastový hotelový klíč ze stolu v Caggianově pokoji a strčit ho do kapsy větrovky. Kdykoli se Lucy odepisuje z hotelu, vždycky si nechává klíč, pokud je nevratný, pro případ, že by tam něco zapomněla. Jednou, na což nerada vzpomíná, nechala v zásuvce nočního stolku pistoli a uvědomila si to, až když nastupovala do taxíku. Naštěstí měla klíč u sebe.

Na klice pokoje 5” stále zlověstně visí cedule Nerušit a Lucy se rozhlédne po chodbě se zoufalou nadějí, že ji už nikdo další nepřekvapí. Když se přiblíží ke dveřím a slabě uslyší televizi v Roccově pokoji, sevře jí žaludek bolestivá nevolnost. Strach pálí. Je hrozné si připomínat, co s Rudým právě udělali, a Lucy ted musí znovu stanout tváří v tvář jejich hříchu.

Nazelenalé světlo bliká a Lucy otevře dveře loktem, protože si ve spěchu s sebou z vozu nevzala nové rukavice. Uvnitř narazí na bariéru odporného zápachu z Roccova posledního tučného jídla a ucítí jeho alkoholem nasycenou krev. Tuhne mu pod hlavou jako pudink, jeho oči jsou pootevřené a kalné, židle převrácená, zbraň pod jeho hrudí, každý detail tak, jak ho s Rudým zanechali. Kolem Roccova těla bzučí mouchy a hledají nejlepší kus vlhkého lidského masa, kam by nakladly vajíčka. Lucy jako zkamenělá hledí na horečně vzrušený hmyz.

Pak se soustředí na svůj taktický obušek. I on je přesně tam, kde ho nechala, na stolku nalevo u postele.

„Ach, díky bohu,“ zamumlá.

Za okamžik má obušek bezpečně zpátky v rukávu, opatrně otevře dveře a kliku otře blůzou. Tentokrát sejde po schodech až dolů do služebního patra, kde slyší směsici hlasů, asi z kuchyně. Podél stěn stojí vozíky plné špinavého nádobí, zvadlých květin v malých vázičkách, prázdných láhví od vína a nedopitých koktejlů a dalších nápojů. Zbytky jídel zasychají na hotelovém porcelánu a na potřísněných bílých ubrusech a zmačkaných ubrouscích. Tady dole žádné mouchy nejsou. Ani jedna.

Lucy si představí bzučivky, které lezou po Roccovi a živí se jeho krví, a znovu polkne s pocitem nevolnosti. Myslí na to, co se stane dál. V jeho vytopeném pokoji se z vajíček vylíhnou larvy, které se podle toho, jak dlouho zůstane neobjeven, budou hemžit na jeho rozkládajícím se těle, hlavně ve střelné ráně a dalších otvorech. Bzučivky milují hluboké, tmavé, vlhké štěrbiny a chodbičky.

Hojnost hmyzu živícího se mrtvolami posune dobu Roccovy smrti, tak jak to zamýšleli, když Rudy vypustil mouchy do pokoje. Soudní patolog, který bude zkoumat Roccovo tělo, bude zmaten rozporem v tom, kdy pokojová služba doručila jeho pozdní večeři a pokročilým stadiem zamoření larvami a rozkladu. Hladina alkoholu v krvi bude naznačovat, že Caggiano byl opilý, když si sám způsobil smrt ranou z pistole, která pronikla spánkem a prolétla mozkem jako smršť olověného šrapnelu a zubatých měděných okrajů poloplášťové střely s dutým hrotem. Otisky na zbrani budou jeho.

Teplota v pokoji bude vzata v úvahu, ale neměla by vzbudit podezření. Prázdná láhev od šampaňského má na sobě Caggianovy otisky, kdyby se tím policie náhodou zabývala, i když neexistuje žádný záznam, že by si objednal šampaňské anebo ho dostal jako pozornost od ředitele. Mohl si ji koupit kdekoli. Na červeném oběžníku také budou jeho otisky, pokud by se to někdo obtěžoval prověřit, a Lucy musí předpokládat, že to někdo prověří.

Lituje, že si Rocco neobjednal pokojovou službu, ale s touto možností počítala a je si jistá, že ten, kdo mu doručil večeři, si vzpomene na spropitné a nebude chtít prozradit, že bylo v amerických dolarech. Dotyčný nebo dotyčná nebudou chtít mít nic společného se skandálem, do něhož je zapletená policie. Navíc pokud doba Roccovy smrti, jak ji určí soudní patolog, nebude odpovídat prohlášení hotelového zaměstnance, který doručil jídlo na pokoj za předpokladu, že ten člověk vůbec bude mluvit , pak se zřejmě bude předpokládat, že si spletl čas, případně dokonce den. Anebo lže. Nikdo v hotelu nebude chtít přiznat, že přijal americké peníze a kdovíjaké další služby a kontraband, který jim uprchlík Rocco poskytoval během mnoha let, kdy bydlel v tomto hotelu.

Koho bude zajímat, že je Rocco Caggiano mrtvý? Asi nikoho, kromě Chandonnovy rodiny. Ti se budou ptát. Ale Lucy tento plán připravovala s vědomím, že budou tvrdě dotírat, aby zjistili fakta. Možná je získají. Možná ne. Sebevražda bude potvrzena a nikdo nepocítí smutek anebo sebemenší zájem.

Lucy běží jako o závod tmou, v hrudi ji bolí, ale ne kvůli fyzické námaze. Mercedes tiše stojí na kraji ulice, Rudyho přes kouřová skla není vidět. Zámky s cvaknutím povolí a Lucy otevře dveře na straně řidiče.

„Úkol splněn?” zeptá se Rudy vážně ve tmě. „Ještě nestartuj.“

Lucy mu vypráví o svém střetnutí s opilcem a hotelovým personálem a vysvětlí, jak to zařídila. Rudy mlčí. Lucy vycítí jeho nesouhlas a podrážděnost.

„Tak mi trochu věř. Myslím, že jsme na tom dobře.“

„Tak dobře, jak za těchhle okolností můžeme být,“ připustí neochotně Rudy.

„Není důvod, aby mě někdo spojoval s Roccovým pokojem a jeho smrtí,“ pokračuje Lucy. „Ručím za to, že se hotelový personál nedotkne jeho pokoje, když je na dveřích Nerušit. Otevřeným oknem přiletí další mouchy. Řekněme, že ho najdou za tři nebo čtyři dny, a to ho larvy sežerou natolik, že bude k nepoznání. A jestli to nevíš, pro bzuČivky jsou taky lákavé výkaly.

Hladina alkoholu v jeho krvi bude vysoká, takže neexistuje na světě důvod, aby někdo pomýšlel na cokoli jiného než na sebevraždu. Kromě toho se hotel bude chtít zbavit hnijícího těla a červů co nejdřív. A soudní lékař si bude myslet, že je mrtvý déle, než říká pokojová služba za předpokladu, že přesný čas bude dán do souvislosti s Roccovou objednávkou večeře, což zřejmě nebude. Objednávky nevyřizuje počítač. To vím jistě.“

„Jistě?“ zeptá se Rudy. „Jak to sakra můžeš vědět jistě?“ „Co si myslíš, že jsem tak pitomá? Volala jsem tam. Před několika dny. Řekla jsem, že jsem zástupce HewlettPackardu, kontroluju jejich počítače a ten, který se používá pro pokojovou službu, potřebuje nový software. A oni nevěděli, o čem mluvím, protože počítače pro pokojovou službu nepoužívají, jen pro inventář. Tak jsem mluvila o výhodách počítače HP Pavilion 753n s procesorem Intel Pentium a 80GB hard diskem a CDROM a vším ostatním pro objednávky pokojové služby… Ale hlavní je, že neexistuje počítačový záznam o tom, kdy si Rocco objednal večeři, ne?“ Rudy chvíli mlčí, pak se zeptá: „V tom hotelu mají počítače HewlettPackard?”’

„To se snadno zjistilo, když jsem zavolala kancelář firmy. Ano,“ odpoví Lucy.

„Fajn. Tohle jsi udělala dobře. Takže, i když tě ten opilec nebo někdo jiný viděl, místo Roccovy smrti jsme zaranžovali tak, že to bude vypadat, že byl mrtvý dávno předtím, než jsi šla na večírek s tím ožralou.””

„Máš pravdu, Rudy. Jsme v pohodě. Jsme v pohodě. Rocco je už napadený hmyzem. Spousty larev budou produkovat teplo a urychlí rozklad. A stejně to vypadá jako sebevražda, spáchaná dřív mnohem dřív , než si někdo bude představovat. “

Nastartuje vůz a položí Rudymu ruku na paži. „A teď odtud kruci už vypadněme.”

„Nemůžeme si dovolit další chyby, Lucy,“ odpoví Rudy sklesle. „Prostě nemůžeme.”

Lucy se zlostně rozjede od chodníku.

„Pravdou je, že nejmíň dva lidi v hotelu si myslí, že jsi byla opilá společnice z toho večírku, nebo dokonce prostitutka. A na tebe se nedá tak snadno zapomenout, ať si myslíš cokoli. Pravděpodobně to vůbec nic neznamená, ale…” Nedokončí větu.

„Ale mohlo by.” Lucy řídí opatrně, dívá se do zrcátka a na chodníky plné temných stínů.

„Správně. Mohlo by.”

Cítí jeho pohled a změnu jeho nálady. Je k ní přívětivější a mrzí ho, že byl tak hrubý.

„Poslyš, můj milý Rudy.” Lucy vztáhne ruku a láskyplně se dotkne jeho tváře se strništěm, které jí připomíná kočičí jazyk. „Máme to za sebou a jsme v pořádku.”

Vezme ho za ruku a pevně ji stiskne.

„Zvrtlo se to, Rudy, opravdu ošklivě, ale nakonec to dobře dopadne. Jsme v pohodě,” opakuje Lucy.

Když jeden z nich nebo oba mají strach, nikdy to nepřiznají, ale vědí to, protože jeden druhého potřebují. Každý z nich najednou zoufale zatouží po teplém těle toho druhého. Lucy zvedne jeho ruku k ústům a opře si o sebe jeho paži.

„Nedělej to,” řekne Rudy. „Jsme oba unavení, vynervovaní. Není vhodná chvíle nemít… nemít obě ruce na volantu. Lucy, ne,” zamumlá, když mu Lucy dychtivě líbá prsty, klouby, dlaň.

Mazlí se s jednou jeho rukou a druhou si zastrčí pod černou plátěnou blůzu.

„Lucy, přestaň… ach, Ježíši… to není fér.” Rudy si povolí bezpečnostní pás. „Nechci tohle k tobě cítit, k čertu.”

Lucy řídí dál.

„Ale ty to ke mně cítíš. Aspoň někdy, že?“

Lucy mu laská vlasy, krk, strčí mu ruku pod límec a hladí mu svaly nahoře na zádech. Nedívá se na něho a rychle ujíždí vpřed.

Nicole už několikrát poslala upozornění vyšetřovací skupině v Baton Rouge a připomínala těm mužům a ženám hlavně mužům , že WalMart nebo podobný velký obchodní dům by byl velmi dobrým místem, kde by vrah mohl sledovat své oběti.

Nikdo by nevěnoval pozornost autu na parkovišti, v kteroukoli hodinu, a přitom podle parkovacích lístků každá z pohřešovaných žen nakupovala ve WalMartu; neli v tom nejbližším u areálu Louisianské státní univerzity, pak v jiných WalMartech v Baton Rouge a New Orleansu. Například Ivy Fordová. V sobotu, než zmizela, odjela ze Zachary a nakupovala právě ve WalMartu poblíž univerzity.

Vyšetřovací skupina nikdy neodpověděla přímo Nicole, ale někdo od nich musel volat jejímu šéfovi, protože za ní přišel do kuchyňky před odjezdem do Knoxville a z ničeho nic řekl: „Většina lidí na světě nakupuje v obchodech WalMart, Sam’s Club, Kmart, Costco a tak dále, Nicole.”

„Ano, pane,” odpověděla. „Většina.”

Baton Rouge nespadá do její jurisdikce a změnit by to mohl jedině generální prokurátor, kdyby řekl k čertu s hranicemi. Ona nemá žádný dobrý důvod to požadovat a on nemá žádný dobrý důvod to schválit. Nicole nemá ve zvyku žádat o nějaké povolení, pokud se daný problém před ní nevztyčí jako zvedací most a jí nezbude jiná možnost, než dupnout na brzdy anebo otočit zpět. V posledních dnech pracuje tajně všude, kam ji zavedou instinkty, což bývá často do WalMartu u univerzity, blízko Old Garden District, kde žije její otec. Není těžké si představit, které oddělení obchodu by vrah navštívil, kdyby hledal kořist. Přitahovalo by ho dámské prádlo, zvlášť kdyby vyhlédnutá oběť držela v ruce podprsenku a kalhotky, prohlížela si střih a velikost, jako to dělala ta obtloustlá žena s krátkými prošedivělými vlasy před několika okamžiky, než odešla z obchodu s ukradeným zbožím zastrčeným v rukávu pláš
těnky. Tu drobnou krádež Nicole hlásit nebude, protože má mnohem závažnější úkol. Nechá nákupní vozík v uličce a vyjde z obchodu. Přitom si všímá každého muže, kterého spatří, všímá si jeho zájmu a činnosti a naléhavě si uvědomuje svou pistoli v ledvince.

Parkoviště venku je poměrně dobře osvětlené vysokými lampami. Těch pár vozů ani ne stovka parkuje těsně u sebe, jako by si vzájemně dělaly společnost. Nicole zahlédne tu tělnatou zlodějku, která rychle kráčí k tmavomodrému chevroletu s louisianskou značkou. Nicole si zapamatuje číslo vozu, potom zamíří přibližně ženiným směrem, aniž by šijí zdánlivě všímala. Ve skutečnosti si Nicole nevšimla nikoho v té oblasti, kdo by mohl být potenciální sériový vrah. Jestli tu ženu někdo sleduje, což by samozřejmě byla velká náhoda, není to nikde vidět.

Nicole se znovu cítí provinile, protože je zklamaná. Představa, že by mohla litovat, že se nějaká žena právě nestane další obětí, je tak hrozná, že Nicole nikomu nepřizná své hříšné naděje a jen zřídka je přizná sama sobě. Potlačuje pravdu tak dokonale, že by pravděpodobně prošla testem na detektoru lži, kdyby se jí vyšetřovatel zeptal: „Cítíte zklamání, když sledujete potenciální oběť a vrah se ji nesnaží unést, nebo se mu ji unést nepodaří?” Nicole by nebyla napjatá ani by nezaváhala. Tep by se jí nezrychlil, kdyby odpovídala: „Ne.“ Čím kratší odpověď, tím menší možnost, že ji zradí nervový systém.

Nicole záměrně nejde ke svému vozu, což je pět let starý olivově zelený Ford Explorer, tajně vybavený přenosným majákem na palubní desce, puškou, lékárničkou, propojovacími kabely, světlicemi, hasicím přístrojem, sportovní taškou obsahující polní uniformy, vysoké boty, několik časopisů a další taktickou výbavu. Dále tam má ruční skener zastrčený pod palubní deskou a nabíječku pro mezinárodní mobilní telefon, který funguje také jako vysílačka. Velkou část vybavení si koupila za vlastní peníze. V životě je vždycky až přespříliš připravená na nejhorší.

Žena něco hledá ve špinavé plátěné plážové tašce, nejvýš tři metry od chevroletu. Rozhodně neodpovídá typu ostatních obětí, ani v nejmenším. Ale Nicole příliš nevěří takzvaným modelům nebo způsobům provedení. Vzpomíná si, jak doktorka Scarpettová zdůrazňovala, že profily jsou nebezpečné, protože obsahují plno chyb. Ne každý udělá pokaždé totéž, a kdyby nic jiného, ta žena je sama, v noci, na poměrně opuštěném parkovišti na kraji velkého univerzitního areálu a to ji dělá zranitelnou před predátory.

Žena neobratně vytáhne klíčky, které jí vypadnou z ruky. Když se sehne, aby je sebrala, ztratí rovnováhu a upadne, přitom vykřikne a chytí se za levé koleno.

Bezmocně se rozhlédne, a když spatří Nicole, úpěnlivě zavolá: „Pomozte mi!“

Nicole přiběhne a dřepne si vedle ženy.

„Nehýbejte se,“ řekne jí. „Co vás bolí?“

Ucítí pach repelentu proti hmyzu a tělesný odér. Mlhavě jí bleskne hlavou, že klíčky od vozu na chodníku nevypadají, jako by patřily k poměrně novému chevroletu.

„Asi jsem si natáhla něco v koleni,” odpoví žena, oči upřené na Nicole. „Je to moje špatné koleno.”

Má jižanský přízvuk s výrazným rytmem. Nepochází z této oblasti a její ruce jsou hrubé a drsné, jako by byla zvyklá na těžkou fyzickou práci jako úklid nebo loupání škeblí. Nicole nevidí žádné šperky, dokonce ani hodinky. Žena si vyhrne nohavici a prohlíží si sytě purpurovou modřinu uprostřed čéšky. Ta modřina není čerstvá. Nicole instinktivně odpuzuje ženin nepříjemný odér, páchnoucí dech a cosi na jejím chování, co nemůže určit, ale je to znepokojivé. Vstane a ustoupí o krok zpátky.

„Zavolám sanitku,” řekne Nicole. „Víc nemůžu udělat, madam, nejsem doktor.”

Výraz ženy se změní a její tvář v záři lamp na parkovišti teď vypadá tvrdší.

„Ne, nepotřebuju sanitku. Jak jsem řekla, tohle se mi stává pořád.” Pokusí se vstát.

„Tak proč máte jen jednu modřinu?”

„Vždycky padám na stejnou nohu.”

Nicole si zachovává odstup. Nemá v úmyslu nabídnout další pomoc. Ta žena je špinavá, možná duševně nemocná, a Nicole dobře ví, že si s takovými typy nemá zahrávat. Při fyzickém kontaktu mohou být nakažliví, nepředvídatelní, dokonce agresivní. Žena už stojí a nadlehčuje levou nohu.

„Věřte mi, dám si kávu a trochu si odpočinu,” řekne. „Budu v pořádku, opravdu.”

Pomalu kulhá od chevroletu zpátky k obchodu.

Nicole se trochu zastydí. Rozběhne se poklusem za ženou a cestou sáhne do kapsy džínsů.

„Tady máte.” Podá jí pětidolarovku.

Žena se usměje a upře na Nicole pronikavé tmavé oči.

„Bůh vám žehnej.” Pevně sevře peníze. „Jste ovce,” dodá.

Dveře naproti na chodbě se otevřou a nějaký starší muž v tílku a teplácích si Marina podezíravě prohlédne.

„Co znamená ten rámus?“ zeptá se. Šedivé vlasy mu trčí vzhůru jako ježčí bodliny, vrásčitou tvář má zarostlou strništěm, oči opuchlé a červené.

Marino tenhle stav zná až příliš dobře. Ten muž pil, zřejmě od chvíle, kdy vstal a dal si první lok na probuzení.

„Viděl jste Toma?“ zeptá se Marino, zpocený a lapající po dechu.

„Nemůžu říct, že ho opravdu znám. Ať nedostanete infarkt. Neumím udělat masáž srdce, i když dobře znám Heimlichův manévr.“

„Slíbil, že se se mnou setká“ Marino popadne dech „a přijel jsem sem až z blbý Kalifornie.”

„Vážně?” Muž, najednou velmi zvědavý, vyjde na chodbu. „Kvůli čemu?”

„Co myslíte tím kvůli čemu?” Marino se už natolik vzpamatoval, že se na něho oboří, jako by muž neměl právo se na něco ptát. „Protože blbá zlatá horečka už skončila. Protože mě unavuje sedět na blbým molu a koukat na moře. Protože mě nudí dělat blbou filmovou hvězdu.”

, Jestli jste byl ve filmu, nikdy jsem vás neviděl, a to si pořád půjčuju filmy. Co tam ještě děláte?”

„Viděl jste Torna?” opakuje Marino, který se mamě snaží otevřít tak, že usilovně tahá za kliku a třese dveřmi.

„Spal jsem, když jste tady začal bouchat,” řekne muž, který vypadá nejmíň na šedesát a poněkud vyšinutě. „Torna jsem neviděl a o takové jako on se nestarám, jestli mě chápete.”

Zkoumavě si Marina prohlédne.

„Co myslíte tím takové jako on?”

„Teplouše.”

„To je pro mě novina. Ne že by mi za mák záleželo na tom, co lidi dělají, pokud se na to nemusím dívat. Vodí si do toho bytu chlapy nebo tak něco? Protože nevím, jestli bych se chtěl nastěhovat, kdyby…”

„Ale ne. Nikdy jsem neviděl, že by si někoho přivedl do bytu. Ale jinej teplouš v tomhle domě, co chodí v kůži a náušnicích, prý viděl Torna v některým z těch barů, kam chodí buzeranti a vybírají si někoho pro rychlou návštěvu na toaletě.”

„Poslouchej, chytráku, mám si od toho parchanta pronajmout tohle doupě,” informuje Marino muže rozzuřeně. „Už jsem mu zaplatil nájemný za tři měsíce a přijel jsem z Kalifornie, abych dostal klíč a nastěhoval se. Mám všechny věci dole v zatraceným autě.”

„To by mě vážně naštvalo.”

„Beze srandy, Sherlocku.”

„Myslím, vážně by mě to naštvalo. Kdo je Sherlock? Aha. Ten detektiv s čepicí a dýmkou. Nečtu knihy o násilí.”

„Takže když uslyšíš nějakej hluk z toho bytu, nevšímej si toho. Dostanu se tam, i kdybych musel použít dynamit.”

„To nemyslíte vážně?” poleká se starý muž.

„Máš recht,” ušklíbne se Marino sarkasticky. „Chodím vždycky s dynamitem po kapsách. Jsem sebevražednej atentátník s newjerseyským přízvukem? Vím, jak se řídí letadlo, jenom neumím odstartovat ani přistát.”

Starý muž zmizí ve svém bytě, kde zachrastí bezpečnostní řetěz.

Marino si prohlíží duté kovové dveře bytu číslo 56.

Asi třicet centimetrů nad klikou je bezpečnostní zámek. Zapálí si cigaretu a s očima přivřenýma před kouřem se zadívá na nepřítele: levná mosazná kulová klika s tlačítkovým zámkem a s problematičtější jedno válcovou zástrčkou. Žádné jiné dveře na chodbě nemají bezpečnostní zámek, což potvrdí Marinovo podezření, že si ho Benton instaloval sám. Jak ho zná, vybral si zámek s vložkou s ochranou proti vyhmatání, který žádný zloděj, nájemný vrah ani rozčilený Marino nemůže otevřít bez speciální planžety. Jedno bezpečnostní riziko, s nímž si Benton nedělal příliš starostí, je rám dveří, který tvoří jen tenký kovový pásek přišroubovaný do dřeva.

Hračka, pomyslí si Marino, když z opasku odepne víceúčelový kapesní nůž a vytáhne ho z obnošeného koženého pouzdra.

Panty jsou běžný typ s volným čepem a Marino na svém univerzálním noži rozloží kleště, opře se do čepu a vytáhne ho z pantu jako zátku z láhve. Za chvíli jsou na podlaze tři čepy a dveře na levé straně uvolněné. Dvojím mocným trhnutím Marino vylomí zámky z kovové zárubně. V bytě za sebou opře dveře o vzniklý otvor, aby měl trochu soukromí. Rozsvítí nástropní světla.

Benton se odstěhoval a nenechal po sobě nic než potraviny v policích, ledničku plnou Budweiseru a půl pytle odpadků v kuchyni. Mohl bych si dát pivo, když už jsem tady, pomyslí si Marino. Otvírák láhví je na pracovním stole, kde ho Marino viděl naposledy, jako by ho vítal štědrým, láskyplným způsobem, podobně jako vánoční punčocha. Všechno ostatní je na svém místě. Dokonce je prázdná i myčka na nádobí.

Podivné.

Benton si dával pozor, aby nezanechal ani částečný otisk prstu na okenních tabulích, deskách stolů nebo sklenicích, nádobí, hrncích či příborech. Marino dál bere do rukou různé předměty a prohlíží si je v šikmo dopadajícím světle. Na koberci jsou patrné stopy po luxování. Benton všechno v bytě otřel, a když Marino sáhne do odpadkového koše, nenajde nic než své vlastní prázdné láhve od piva a rozbitou sklenici od Dos Equis, která mu upadla do výlevky. Každý kousek skla je čistý, nálepky mokré a od mycího prostředku.

„Co se tu sakra děje?“ zeptá se Marino do obývacího pokoje.

„Nevím,“ odpoví mužský hlas za opřenými dveřmi. „Je všechno v pořádku?”

Marino pozná souseda odnaproti. „Jdi si lehnout,“ zabručí nevlídně. „A jestli spolu máme vycházet, hleď si svýho… jak se jmenuješ?”

„Dave.”

„To je náhoda, já jsem taky Dave, tak to jsme dva.”

„Jo, dva.”

„Promiň, zapomněl jsem se představit.” Marino zlostně pohlédne mezerou mezi opřenými dveřmi a rámem.

Dave je zřejmě víc zvědavý než vyděšený, nakukuje dovnitř a snaží se rozhlédnout se po pokoji. Marinova rozložitá postava zablokuje všetečnému sousedovi výhled.

„Nemůžu uvěřit, že ten parchant takhle vypadl,” prohodí Marino. „Jak by se ti líbilo vloupat se do vlastního zatracenýho bytu?”

„Nelíbilo.”

„A nejen to, vypadá to tu jako v prasečím chlívku, ten chlap odešel i s příbory, hrnci, posledním kouskem mýdla a roličkou toaletního papíru.”

„Příbory a nádobí patří k bytu,” připomene Dave nesouhlasně. „Ale podle toho, co vidím, ten byt vypadá docela uklizený.”

„Jo, podle toho, co vidíš.”

„Vždycky jsem si myslel, zeje divnej. Rád bych věděl, proč vzal i toaletní papír.“

„Poznal jsem ho teprve před několika měsíci, když jsem odpověděl na jeho inzerát o podnájmu,“ poznamená Marino.

Pak se narovná, vzdálí se ode dveří a znovu začne zkoumat byt. Dave přihlíží. Oči má zarudlé a skelné, tváře povadlé a růžové od popraskaných cévek, pravděpodobně od důvěrného vztahu s láhví whisky.

„Jo,“ řekne Dave. „Nikdy nemluvil, opravdu nikdy, ani když mě potkal na chodbě anebo jsme oba náhodou ve stejnou chvíli otevřeli dveře. Bydleli jsme tu vedle sebe a on mě nanejvýš pozdravil malým úsměvem a trhnutím brady.“

Marino příliš nevěří v náhody a domnívá se, že Dave poslouchal, až Benton bude přicházet nebo odcházet, a jako náhodou otevřel své dveře, když Benton otevíral svoje.

„Kde jsi byl dneska odpoledne?” Marino by rád věděl, jestli Dave slyšel z Bentonova bytu jejich hlasitou výměnu názorů.

„Ále, ani nevím. Po obědě dlouho spím.”

Opilej, pomyslí si Marino.

„Je to ten typ, co neměl přátele,” pokračuje Dave.

Marino stojí u dveří, kde Dave nakukuje štěrbinou, a dál se rozhlíží.

„Nikdy jsem neviděl, že by měl jediného návštěvníka, a to tu bydlím pět let. Pět let a dva měsíce. Nenávidím tohle místo. Zřejmě si občas někam vyšel. Od doby, co jsem odešel do penze z místa šéfkuchaře v Lobster House, si musím hlídat peníze.”

Marino nemá tušení, jak hlídání peněz souvisí se záhadným sousedem tohoto muže.

„Byl jsi tam šéfkuchařem? Vždycky když přijedu do Bostonu, chodím do Lobster House.”

Není to pravda a Marino ani není častým návštěvníkem Bostonu.

„Jo, ty a zbytek světa, jasně. Nebyl jsem šéfkuchař, ale klidně jsem jím mohl být. Jednou ti něco uvařím.”

„Jak dlouho tu ten podivín bydlel?”

„Á.“ Dave si vzdychne a jeho oči, sledující štěrbinou Marina, se rozzáří. „Řekl bych, že to budou tak dva roky. S přestávkami. Jaké bylo tvoje oblíbené jídlo v Lobster House?”

„Dva zatracený roky. To je zajímavý. Říkal mi, že se zrovna nastěhoval, ale že ho přeložili nebo co, proto musí ten byt pronajmout.”

„Takže pravděpodobně humr,” pokračuje Dave. „Všichni turisti si dávají humra a nalijou na to tolik másla, že se divím, že cítí ještě jinou chuť než máslo. Vždycky jsem říkal ostatním zaměstnancům kuchyně, jaký má smysl nosit jim pěkné čerstvé humry, když necítí jinou chuť než máslo.”

„Nesnáším mořský potvory,” prohlásí Marino.

„Inu, podáváme taky velké výtečné steaky. Z uleželého, stoprocentně kvalitního masa býků.”

„Uleželý ve mně vždycky vzbuzuje podezření. V krámě s potravinama uleželý znamená zkažený. Znáš ty sračky, co pak prodávají zlevněný.”

„No, nebyl tu celou dobu,” vrátí se Dave k tématu. „Jen občas, někdy zmizel na celé týdny. Ale v žádném případě sem nepřišel nedávno. Vídal jsem ho tu s přestávkami dva roky, jak jsem řekl.”

„Můžeš mi ještě něco povědět o tom teploušovi, kterej mi zamkl dveře a utekl odtud s polovinou věcí v tomhle doupěti?” zeptá se Marino. „Až ho najdu, nakopu mu prděl.”

Dave zavrtí hlavou a oči se mu zalesknou zklamáním. „Moc rád bych ti pomohl, ale jak jsem řekl, toho muže jsem neznal a jsem rád, že je pryč a že se zdá, že budeme skvělí sousedi, Dave Druhý.”

„Jo, nejlepší kámoši. A teď běž do postele. Zařídím tu pár věcí a potom přijdu za tebou.”

„Rád jsem tě poznal. Asi ti budu říkat Dave Druhý, jestli ti to nevadí.”

„Dobrou noc.”

Benton tu bydlel dva roky a nikdo ho neznal, ani jeho osamělý, všetečný soused Dave.

Ne že by to Marina skutečně překvapovalo, ale toto poznání mu připomnělo, jaký vedl Benton smutný, izolovaný život. Tím spíš nechápe, proč se Benton odmítá vrátit k sobě samému, svým přátelům a těm, kdo ho milují. Marino sedí na Bentonově perfektně ustlané posteli a nepřítomným pohledem zírá do zrcadla nad toaletním stolkem. Jelikož ho Benton zná tak dobře, musel tušit, že se Marino vrátí a bude na něho znovu řvát a vztekat se. Nic ho tak neranilo, jako když mu Benton řekl, že ho už nechce vidět nikdy.

Zadívá se na své velké, nezdravé já v zrcadle. Pot se mu řine po tváři a Marino si připomene, že Benton vypnul klimatizaci v obývacím pokoji, kde se spolu hádali. Když teď vpadl dovnitř, klimatizace v pokoji běžela, ale tady v ložnici je vypnutá. Doslova každý krok, který Benton udělá, je promyšlený. To znamená, že měl svůj důvod, když nastavil klimatizaci na vysoký stupeň v obývacím pokoji a v ložnici ji vypnul. Marino vstane z postele, přejde k oknu s klimatizačním zařízením, kde si všimne obálky přilepené na boku.

Přesně uprostřed obálky se vyjímají iniciály PM velkými písmeny.

Marino pocítí vzrušení, které záhy zmírní jeho ostražitost. Vrátí se do kuchyně pro ostrý nůž. V ložnici ho pak položí na klimatizační zařízení. Zamíří do koupelny, kde odtrhne několik dlouhých kusů toaletního papíru, kterými si obalí prsty. Vrátí se ke klimatizačnímu zařízení a opatrně sundá obálku. Přitom si všimne, že oba konce pásky jsou přeložené tak, že se lepí k sobě, stejnou technikou, kterou používají policisté, aby se jim páska s otisky prstů nepřilepila k rukavicím.

Rozřízne obálku, vytáhne přeložený list obyčejného bílého papíru a rozloží ho. Stejnými velkými písmeny jako na obálce je tam napsáno: „Prosím, jen tak dál.“

Marino si zmateně na okamžik pomyslí, že ten vzkaz není určený jemu a že ho nenapsal Benton. Uvažuje o tom, že páska ani papír nejsou staré, jsou velmi čisté a složené konce pásky naznačují, že ten, kdo ji použil, mohl mít latexové rukavice. Marinovy iniciály jsou PM a Benton ví, že porovnání rukopisu s velkými písmeny obvykle není možné, pokud znalec písma nemá k dispozici vzorek velkého písma od stejné osoby. Benton také ví, že Marinovi bude v tomhle pokoji zatraceně horko a zapnul by klimatizaci. Anebo by si Marino přinejmenším všiml nesrovnalosti, že jedno klimatizační zařízení běží, zatímco druhé ne, a zamyslel by se nad tím.

„Mám nechat dál běžet klimatizaci?” řekne si Marino nahlas, znechucený a vyčerpaný.

Přejde do kuchyně a otevře příborník, kde si před pár minutami všiml úhledné, urovnané hromádky malých papírových sáčků z potravinářství. Jeden potřesením rozevře a vloží do něho obálku.

„O čem to sakra mluvíš? Děláš si ze mě srandu, parchante?”

Hruď se mu sevře pocitem marnosti, když si připomene, jak s ním Benton jednal. Jako by nebyli celoživotní přátelé, kamarádi, skoro jako bratři, měli stejnou ženu, ale každý zcela jiným způsobem. Ve fantastickém a tajném koutku Marinovy mysli byl on i Benton manželem Scarpettové oba současně. Teď má na ni Marino výlučné právo. Ale ona po něm netouží a tato potlačovaná bolest ještě zvyšuje jeho zranitelnost, jeho zmatek. V žaludku se mu zvedne záchvěv paniky, který mu stoupá do hrdla.

Venku ve tmě, bez jediného taxíku v dohledu, si Marino zapálí cigaretu a unaveně se posadí na cihlovou zídku. Ztěžka oddychuje, srdce mu divoce naráží do žeber jako boxer, který ho zasypává údery, tluče do něho, vyráží mu dech. Levou stranou hrudi mu projede ostrá bolest, která ho vyděsí, a Marino začne pomalu, zhluboka, s námahou dýchat, ale nemůže dostat do plic dost vzduchu.

Kolem projede prázdný taxík, téměř jako by proplouval, ale Marino s tváří zalitou potem dál sedí bez hnutí na zídce, oči rozšířené, ruce na kolenou. Z křečovitě sevřených prstů mu vypadne cigareta, kutálí se po dlažebních kostkách, až se zastaví ve škvíře.

Bev na ni nemůže přestat myslet.

Od té ovce, která jí právě dala pět dolarů na parkovišti u WalMartu, by se měla držet dál. Ale nejde to. Bev nemůže to nutkání potlačit, a i když se její reakce vzpírá každému rozumnému vysvětlení, v jejích černých, ošklivých myšlenkách to má příčinu a následek. Ta ovce jí opovrhovala. Ta ženská se od ní odtáhla, jako by Bev byla malomocná, a pak se ještě opovážila ji víc ponížit, když jí dala peníze.

Bev se potlouká ve WalMartu kolem vystavených repelentů, bere do ruky nádobky a předstírá, že si čte nálepky, ale přitom přes tabulové sklo pozoruje parkoviště. K jejímu překvapení ta ovce nemá nové auto, ale starý olivový explorer, který z nějakého důvodu nevypadá typicky pro bohatou rozmazlenou paničku nebo milenku. Ještě zajímavější je, že ta žena sedí ve svém sportovním voze s běžícím motorem a zhasnutými světly. Bev zaběhne na pět minut do zkušební kabiny, odkud se vynoří převlečená do pestré havajské košile a bermud ani za jedno neplatila a senzory odřízla zavíracím nožem. Nepromokavý plášť má převrácený naruby a přehozený přes ruku, na hlavě laciný igelitový šátek do deště, i když je jasná noc. Pokud si jí lidé vůbec všimnou, pomyslí si, že je buď blázen, nebo má na vlasech natáčky.

Explorer se nepohnul. Bev rovnou zamíří k Jayovu otlučenému, špinavému bílému sportovnímu vozu přesvědčená, že si jí ta ovce nevšimne, anebo si ji aspoň nespojí se ženou, kterou potkala před necelou půlhodinou a dala jí peníze. Když se Bev rozjede, zatočí nalevo na Perkinsovu, pak přes Acadianskou a zaparkuje na malém parkovišti plném aut, protože Caterie je oblíbená restaurace, zvlášť u univerzitních studentů. Vypne motor i světla a čeká. Její touha ji spaluje tím víc, čím déle ta ovce sedí v olivovém exploreru na parkovišti u WalMartu přes ulici.

Možná s někým telefonuje. Možná se tentokrát hádá se svým mužem, místo aby mluvila tak odporně sladce. Bev má se sledováním lidí zkušenosti. Dělá to pravidelně, když řídí Jayův cherokee. Než začala čekat na svou příležitost jako uprchlík v rybářském kempu, sledovala lidi buď podle toho, co bylo zapotřebí udělat, anebo jen kvůli tomu vzmšení. Ale tehdy měly její aktivity účel, nebo aspoň byly prostředkem směřujícím k užitečnému cíli. Ať Bev dělala cokoli, poslouchala příkazy.

Do jisté míry poslouchá Jayovy příkazy i teď, ale když se po někom žádá, aby opakovaně vykonával stejný úkol, metody a emoce se mění. Bev si to začala užívat, uspokojovat své vlastní fantazie a bavit se tím. Je to její právo.

Explorer zamíří do centra Old Garden District. Ta hezká světlovlasá řidička netuší, že žena s rozbitým kolenem není daleko za ní. To Bev pobaví. S úsměvem sleduje, jak explorer zpomalí a zahne doprava na temnou příjezdovou cestu lemovanou vysokými keři. Bev projede kolem, zastaví u kraje silnice a vystoupí. Rychle přes sebe přehodí tmavý plášť do deště a vrátí se k bílému cihlovému domu právě ve chvíli, kdy se přední dveře zavřou a mladá žena je bezpečně uvnitř. Bev jde zpátky ke svému cherokee, poznamená si adresu a pak to vezme postranní ulicí, aby nemusela znovu projíždět kolem domu. Čeká.

Víc než cokoli si Jean-Baptiste Chandonne přeje dipólovou anténu, ale nemá povoleno chodit do vězeňského obchodu, kde se antény prodávají.

Vězni, kteří se těší privilegovanému postavení, si mohou kupovat dipólové antény, sluchátka, přenosná rádia, AM/FM zesilovač a náboženské medailonky na řetízku. Aspoň někteří vězni. Hlavně Bestie se s oblibou vychloubá svým přenosným rádiem, ale dipólovou anténu nevlastní, protože vězni mají ze zvláštního seznamu „velké desítky”, jak tomu říkají, povolen jen jeden předmět. V oddělení pro odsouzence k smrti jsou výhody omezeny ze strachu, že si vězni vyrobí zbraně.

Jean-Baptiste o zbraň nemá zájem. Jeho zbraní je jeho tělo, kdyby se ho rozhodl použít. Ale nestojí o to, ted ne. Když ho vedou v poutech do sprchy, necítí potřebu napadnout dozorce, což by bezesporu mohl udělat díky svému

magnetismu, který se ještě zvyšuje, protože ho vedou kolem mnoha kovových dveří se železnými mřížemi. Jeho síla roste. Pulzuje mu ve slabinách a zvedá mu temeno lebky tak, že se mu vznáší nad hlavou. Jean-Baptiste za sebou zanechává viditelnou stopu jisker. Vězeňští dozorci nikdy nechápou, čemu se usmívá, a jeho chování je silně popuzuje.

Večerka je v devět. Dozorce v kontrolní kabině s potěšením stiskne každý vypínač a uvrhne vězně v celách do naprosté tmy. Jean-Baptiste zaslechl poznámku dozorců, že tma dává těm „lumpům” čas usilovně přemýšlet o blížící se popravě, trestu za to, co spáchali, když byli venku na svobodě a mohli uspokojovat své záliby. Ti, kdo nezabíjejí, nechápou, že vrcholný svazek se ženou znamená osvobodit ji, slyšet její křik a sténání, pokrýt se její krví, vychutnat její tělo a pak ji vystavit, aby ji všichni lidé mohli vidět, aby mohli sdílet její extázi a na věky se spojit s jejím magnetismem.

Jean-Baptiste leží na lůžku, pot prosakuje prostěradlem a jeho zápach naplňuje malou zatuchlou celu s nerezovou toaletou, která tvarem připomíná muchomůrku, napravo u zadní stěny. Odsouzení spoluvězni jsou zticha, s výjimkou Bestie. Ten tiše mluví k sobě, skoro šeptá a neuvědomuje si, že Jean-Baptiste slyší i bez uší. Bestie se v noci mění v bezmocnou slabou bytost, jakou ve skutečnosti je. Bude mu mnohem lip, až ho smrtící koktejl uspí a on už nebude potřebovat své slabé, nedokonalé tělo.

„…Drž. Je to hezké, že? Tak příjemné. Přestaň, prosím přestaň. Přestaň! To bolí! Nekřič. Je to příjemné. Nerozumíš, ty malá mrcho? Je to fajn! Chci mámu! Já taky. Ale je to kurva. A teď přestaň křičet, slyšíš! Ještě jednou vykřikneš…”

„Kdo je tam?” zeptá se Jean-Baptiste do páchnoucího vzduchu.

„Buď zticha. Buď sakra zticha. Je to tvoje vina. Muselas křičet, co? I když jsem řekl, abys to nedělala. Už nedostaneš žádnou žvýkačku. Skořicovou. Zahodila jsi obal u houpačky, takže vím, jakou příchuť máš ráda. Pitomá malá děvko. Zůstaneš tady ve stínu, jasný? Musím běžet, musím běžet. To je dobrý, musím běžet, musím běžet, musím běžet.” Začne tiše zpívat. „Musím běžet, musím běžet, musím běžetběžetběžet…“

„Kdo je tam?“

„Tuk ťuk, kdo je tam?“ zavolá Bestie zpátky sžíravým posměšným tónem. „Chlupatej, chlupatej, pořád ho máš tak mrňavej? Kuličky máš schovaný v prděli a pinďoura menšího než nos.“ Zpívá tiše, ale přesto dost nahlas. „Jsem básník, to nevíš? Víš to, ty zázraku bez ptáka? Jsem fakt citlivej chlápek. Zelený vejce se šunkou. Kocour v klobouku. Mám je rád při těle, ale ne moc tlustý. Prosím potlesk!”

„Kdo je tam?” Jean-Baptiste vycení své drobné, špičaté zuby s velkými mezerami. Tvrdě si po nich přejede jazykem a vychutnává slanou kovovou chuť krve.

„Jenom já, Chlupáči. Tvůj nejlepší kámoš na světě. Jedinej kámoš na světě. Nemáš nikoho než mě, víš to? Určitě. Kdo jinej se s tebou baví a posílá ti milostný vzkazy od dveří ke dveřím, až se dostanou k tobě, celý špinavý a když si je všichni přečetli?”

Jean-Baptiste poslouchá a přitom saje krev ze svého jazyka.

„Máš všemocnou rodinu. Slyšel jsem to ve svým rádiu. A ne jednou.”

Ticho. Uši JeanaBaptista jsou satelitní antény.

„Konexe. Kde jsou ty zasraný ochránci, když je potřebuješ?” vysmívá se do tmy.

Jeho nenávistný hlas přilétá přes mříže v JeanovýchBaptistových dveřích jako malí netopýři. Slova se třepotají kolem něj a on je zahání rozmáchlým mávnutím svých chlupatých rukou.

„Věděl jsi, že se tady zcvokneš, Chlupáči? Jestli se nedostaneš ven, zešílíš jako kočka s M0 v prděli. Víš to, Chlupáči?”

„Je ne comprends pas, “ zašeptá Jean-Baptiste. Kapka krve mu steče po bradě a zmizí v jeho dětsky jemných chlupech.

Sáhne na ni a olízne si prst.

„Ále, však comprendez vous docela dobře. Možná ti něco strčí do prdele, co? A bum!” Bestie se tiše zasměje. „Hele, jakmile tě tam jednou zavřou do klece, můžou si dělat, co se jim kurva zlíbí, a nikdo se nic nedozví. Když je práskneš, ublíží ti ještě víc a řeknou, že sis to udělal sám.”

„Kdo je tam?”

„Už mě s tím tvým hovadským ťukťuk sereš, minipinďoure! Víš sakra dobře, kdo to je. Já. Tvůj kámoš.“

Jean-Baptiste slyší, jak Bestie dýchá. Jeho dech se nese přes dvě cely a Jean-Baptiste cítí česnek a červené burgundské, mladé Clos des Mouches, které nazývá hloupým vínem, protože nespalo dost dlouho v tmavém vlhkém místě, aby bylo bystré a moudré. Ve tmě se JeanovaBaptistova cela smrti stává jeho jeskyní.

„Ale jde tu o jednu věc, můj důvěrný příteli, o tvýho jedinýho kamaráda. Tam, kde mě oddělají, mě musí transportovat policejním vozem. Do Huntsville. To je to jméno. Postrach zločinců, co? Cesta trvá hodinu. Co když se mezi bodem A a B něco stane?”

Na Plače Dauphine rozkvétají kaštany, azalky a růže. Jean-Baptiste nepotřebuje vidět, jen cítit, aby poznal, kde je: Bar du Caveau a restaurant Paul, který je velmi dobrý. Lidé jsou od něho odděleni, jedí a pijí za sklem, usmívají se, smějí se anebo se naléhavě naklánějí do světla svící. Někteří z nich odejdou a budou se milovat, aniž by věděli, že je někdo pozoruje. Jean-Baptiste se lehce a neslyšitelně pohybuje nocí k výběžku Ile St.Louis, světla Paříže se odrážejí v proudu Seiny a lesknou se jako jemné vlasy. Za pár minut je už asi kilometr od márnice.

„Jenže nemám prostředky, abych s tím něco udělal. Ale vsadím se, že ty máš. Necháš zastavit auto, až mě povezou na injekci, a já se pro tebe vrátím, Chlupáči. Mám málo času. Tři dny. Slyšíš? Tři zatracený dny. Vím, že to nějak vymyslíš. Tý to můžeš zařídit, zachráníš mi prděl a pak budeme partneři.”

Seděl v rohu malé restaurace na Ile St.Louis a pozoroval balkon plný květináčů, na který vyšla nějaká žena, možná aby se podívala na modré nebe a řeku. Byla velmi krásná a okna měla otevřená čerstvému podzimnímu vzduchu. Vzpomněl si, že ta žena voněla levandulí. Myslel si, že tak voní.

„Můžeš ji mít, až skončím,” řekl mu Jay, který popíjel Clos de Běže z Domaine Prieuré Roch. To víno lehce chutnalo po uzených mandlích.

Pomalu kroužil červeným burgundským, které olizovalo širokou sklenku jako teplý jazyk líně se pohybující v kruzích.

„Vím, že chceš taky.” Jay zvedl sklenku a zasmál se tomu dvojsmyslu. „Ale ty víš, jak to dostat, monfrěre.“

„Posloucháš, Chlupáči? Tři zasraný dny, jen tejden před tebou, a postarám se, abys tam venku dostal všechny děvky, co chceš. Přivedu ti je, pokud ti nebude vadit, že si to s nima napřed rozdám. Vím, že ty nemůžeš, mám pravdu? Tak proč by ses nepodělil?” Odmlka, a hlas Bestie najednou dostane zlověstný nádech. „Posloucháš mě, Chlupáči? Volný jako pták!”

„Tak jdeme na to,” řekl Jay a mrkl na něho.

Postavil sklenku s vínem a slíbil, že sě hned vrátí. Jean-Baptiste, hladce oholený, s čepicí staženou hluboko do tváře, neměl s nikým mluvit, dokud se Jay… Ne, nemůže mu říkat Jay. JeanPaul. Dokud se JeanPaul nevrátí. JeanBaptište se díval oknem, jak jeho krásný bratr volá na ženu na balkoně. Něco ukazoval, gestikuloval, jako by potřeboval ukázat směr, a žena se usmívala a chichotala se jeho žertům. Okamžitě podlehla jeho kouzlu a zmizela uvnitř ve svém bytě.

Pak jeho bohem požehnaný bratr jako kouzlem zase seděl s ním v boxu. „Jdi,“ nařídil JeanuBaptistovi. „Její byt je ve třetím poschodí.” Kývl tím směrem hlavou. „Vidíš, kde je. Schovej se, než si s ní dám skleničku. Bude to s ní jednoduché. Víš, co máš dělat. Teď odtud odejdi a nikoho nevyděs.”

„Tý zasranej, hnusnej chlupatej sráči,” dolehne do cely JeanaBaptista odporný šepot Bestie. „Nechceš chcípnout, že jo? Nikdo nechce, kromě lidí, který odděláme my, když už víc nemůžou vydržet a začnou prosit, mám pravdu? Volný jako pták. Mysli na to. Volný jako pták.“

Jean-Baptiste si představí tu doktorku jménem Scarpettová. Usne mu v náručí, před jeho očima, a bude s ním navždy. Pohladí dopis, který mu poslala, krátký a napsaný na počítači, kde prosí, aby ho mohla navštívit, žádá ho o pomoc. Přál by si, aby ten dopis napsala vlastní rukou, tak aby mohl studovat každou křivku a obrys jejího smyslného písma. Jean-Baptiste si ji představí nahou a přitom si saje jazyk.

Hrom duní v dálce jako tympány a přes ubývající měsíc plují mraky.

Bev nehodlá jet zpátky do Dutch Bayou, dokud bouřka nepřejde, pokud vůbec zasáhne tak daleko na jihovýchod, což předpověď v autorádiu nepředpokládá. Ale do přístaviště se ještě vrátit nechce. Ovce v olivově zeleném Fordu Explorer jezdila v uplynulých dvou hodinách po zajímavé trase a Bev z toho není moudrá. Ta ženská ať to je kdokoli křižovala po ulicích a hlavně po parkovištích bez nějakého důvodu, který by Bev mohla rozpoznat.

Domnívá se, že se ovce pohádala se svým mužem a teď odmítá jít domů, patrně aby ho svou zlomyslnou hrou pořádně vystrašila. Bev si dávala pozor, aby od ní udržela bezpečnou vzdálenost, používala boční ulice, zastavovala u benzinových pump na dálnici 19, pak zrychlila. Několikrát minula explorer v levém pruhu, předjela ho aspoň o patnáct kilometrů, potom u dálnice zastavila a čekala, až se její kořist zase dostane před ni. Teď projíždějí Bakerem, městečkem s podniky, které mají podivná jména: Raifs PoBoy, Money Flash Cash, Crawfish Depot.

Městečko zmizí jako přelud a dlouhý pruh dálnice se propadne do černé tmy. Není tam nic, žádná světla, jen stromy a billboard s nápisem: Potřebuješ Ježíše.

Aligátoři oči připomínají Bev periskopy, které se na ni zaměří, než zmizí pod vodou barvy slabé kávy.

Jay jí říkal, že ji aligátoři nebudou obtěžovat, dokud ona nebude obtěžovat je. Totéž tvrdí o ploskolebcích.

„Ptal ses jich na jejich názor? A jestli to je pravda, jak to, že ploskolebci padají ze stromů a snaží se dostat do člunu? A vzpomínáš na ten film, co jsme viděli? Jak se jenom jmenoval… ?“

„ Tváře smrti, “ odpověděl, tentokrát jejími otázkami pobavený, místo aby se zlobil.

„Ploskolebci nespadnou do člunu, pokud je nevyplašíš,” vysvětloval Jay. „A aligátor chytil toho hlídače zvěře, protože se ten hlídač pokoušel chytit jeho.“

To znělo dost rozumně a Bev se cítila trochu uklidněná, dokud se Jay neusmál svým krutým úsměvem, pak úplně obrátil a vysvětlil jí, jak pozná, jestli zvíře nebo plaz je predátor, a tedy útočník a nebojácný lovec.

„Je to všechno v očích, kotě,“ pokračoval. „Oči predátora jsou vpředu na hlavě, jako moje.“ Ukázal na své překrásné modré oči. „Jako u aligátora, ploskolebce nebo tygra. My predátoři se díváme na svůj cíl přímo dopředu. Oči nepredátorů jsou víc po stranách hlavy, protože jak by se králík sakra bránil proti aligátorovi, že? Takže malý králíček potřebuje periferní vidění, aby včas zahlédl, co se blíží, a dal se na útěk.“

„Mám oči predátora,“ řekla Bev spokojená, že to ví, ale vůbec ji nepotěšilo, že aligátoři a ploskolebci jsou predátoři.

Uvědomila si, že takové oči znamenají, že je zvíře na lovu a chce něco chytit a zabít. Predátoři, zejména plazi, se lidí nebojí. Kruci! Pokud jde o Bev, není pro aligátora či hada žádným soupeřem. Kdyby spadla do vody nebo šlápla na ploskolebce, kdo vyhraje? Ona ne.

„Největším predátorem je člověk,“ prohlásil Jay. „Ale my jsme složití. Aligátor vždycky zůstane aligátorem. Had vždycky zůstane hadem. Člověk může být vlk, nebo ovce.“

Bev je vlk.

Cítí, jak její horká vlčí krev vře, když s člunem tiše proplouvá kolem cypřišových kořenů, které trčí z vody jako obratle na zádech mořské obludy. Ta hezká světlovlasá žena pevně svázaná na podlaze člunu přivírá v jasném ranním slunci oči. Na místech, kde cypřišové kořeny vystupují na hladinu, není voda hluboká a Bev se opatrně se spuštěným motorem pomalu blíží k rybářské chatě. Její zajatkyně se občas pokusí změnit pozici, aby zmírnila strašnou bolest v kloubech, ztěžka dýchá, až se jí zachvívá chřípí a vlhký roubík kolem úst nasává dovnitř a ven.

Bev nezná její jméno a také ženu varovala, aby jí ho neříkala. To bylo před několika hodinami, v cherokee; když si ovce uvědomila, že se dveřmi ven nedostane, pokusila se přelézt přes sedadlo a Bev ji chtěla zastřelit. Pak se ovce rozpovídala, snažila se být přátelská, aby se Bev zalíbila, a zašla tak daleko, že se jí zdvořile zeptala, jak se jmenuje. To dělají všechny a Bev vždycky odpoví stejně: „Jak se jmenuju, do toho ti kurva nic není, a nechci znát tvoje zatracený jméno ani o tobě něco vědět.“

Ta žena byla okamžitě bezmocná, protože pochopila, že se nijak nevymluví z žádné hrůzy, která ji možná čeká.

Jména mají jen dvojí účel: buď je používáte, abyste v lidech vzbudili pocit, že jejich život má cenu, anebo je odmítnete používat, abyste v lidech vyvolali pocit, že jejich život nemá cenu. Kromě toho se Bev o téhle hezké ovci za chvíli dozví až dost, poté co si Jay poslechne zprávy na svém rádiu na baterie.

„Prosím, neubližujte mi,“ prosí ovce. „Mám rodinu.”

„Neposlouchám tě,“ řekne jí Bev. „Víš proč? Protože nejsi nic než dnešní úlovek.”

Bev se zasměje a přitom vychutnává moc svého hlasu, protože brzy žádný hlas mít nebude. Jenom Jay. Až si Jay ovci převezme, pro Bev nezbude nic jiného než poslouchat jeho rozkazy. Většinou bude jen přihlížet a to pomyšlení ji nutí k tomu, aby svou moc užívala a vychutnávala, dokud může. Spoutá ovce pevněji, než to dělá Jay, přiváže jim kotníky k zápěstím za zády, takže se jim prohne tělo, a když ovce lapá po dechu, bránice se jí mnohem obtížněji napíná a uvolňuje.

„Víš co, drahoušku,” pokračuje Bev, zatímco řídí člun. „Zakotvíme pod těmi stinnými stromy a já tě pořádně postříkám sprejem proti komárům, každý kousek těla, protože můj muž nechce, abys byla opuchlá a všechno tě svědilo.”

Zasměje se, když se oči její zajatkyně rozšíří hrůzou a zpod nateklých červených víček se jí vyřinou slzy. Ta ovce slyšela nějakou zmínku o muži poprvé.

„Tak přestaň kňučet, drahoušku. Musíš vypadat hezky a zrovna teď vypadáš na hovno.”

Ovce usilovně mrká a s každým mučivým, rychlým, mělkým dechem unikají přes roubík mokré zvuky. Bev zajede s člunem blíž ke břehu, vypne motor a spustí kotvu. Zvedne brokovnici, prohlíží stromy a pátrá, jestli na nich nejsou hadi. Spokojena s tím, že jediné nebezpečí jí hrozí od zajatkyně, odloží opakovačku se spodním nabíjením na plachtu a pohodí lodní polštářek na podlahu jen pár centimetrů od svého „roztomilého malého dnešního úlovku”, jak ji dál nazývá. Pak sáhne do plážové tašky a vyndá plastovou nádobku repelentu ve spreji.

„Teď ti sundám roubík a rozvážu tě,” řekne Bev. „Víš, proč můžu být tak hodná, drahoušku? Protože nemáš kam utéct, jen vyskočit z člunu, a když si představíš, co je v té vodě, rozhodně si nebudeš chtít jít zaplavat. Anebo co takhle box na ryby?”

Bev otevře víko boxu na ryby velkého jako rakev. Je plný ledu.

„To tě udrží hezkou a čerstvou, kdybys chtěla dělat potíže. A to ty nechceš, že?”

Žena energicky zavrtí hlavou, a když jí Bev sundá roubík, zachraptí: „Ne.” Pak dodá třesoucím se hlasem: „Děkuju, děkuju,” a olízne si suché rty.

„Vsadím se, že tě hrozně bolí klouby,” pokračuje Bev, zatímco si dává na čas s rozvazováním pout. „Můj muž Jay mě jednou svázal, spoutal mi kotníky a zápěstí pevně za zády, až jsem byla zkroucená jako preclík, stejně jako ty.

Vzrušovalo ho to, víš?” Odhodí provaz na plachtu. „No, však to brzy zjistíš.”

Žena si mne rozedřené kotníky a zápěstí a snaží se popadnout dech. Připomíná Bev roztleskávačku, jednu z těch urostlých blondýnek s čistým půvabem, jako ty v časopise Seventeen. Nosí malé brýle s rohovinovými obroučkami, v nichž vypadá velmi inteligentně, a má ten správný věk, tak osmatřicet, možná čtyřicet.

„Chodila jsi na vysokou?” zeptá se jí Bev.

„Ano.”

„Dobře. To je opravdu dobře.” Bev se na okamžik ponoří do myšlenek a na její tučné, větrem ošlehané tváři se objeví uvolněný výraz.

„Prosím, zavezte mě zpátky. Máme peníze. Zaplatíme vám, kolik chcete.”

V očích Bev se znovu objeví zlomyslný záblesk. Jay je chytrý a má peníze. Tahle žena je chytrá a má peníze. Nakloní se k ženě blíž, slyší, jak pod stromy hlasitě bzučí komáři. Nedaleko s plesknutím vyskočí ryba. Čím výš stoupá slunce, tím je větší horko a Bevina havajská košile je zvlhlá potem.

„O peníze tu nejde,” prohlásí Bev a ženě ze světle modrých očí zmizí záblesk naděje. „Nevíš, o co tu jde?”

„Nic jsem vám neudělala. Prosím pusťte mě domů a nikomu nic neřeknu. Nikdy neudělám nic, abych vám způsobila problémy. Jak bych mohla? Ani vás neznám.”

„Inu, brzy mě poznáš, drahoušku,” odvětí Bev a přitom položí drsnou suchou ruku ženě na záda a hladí ji palcem. „Brzy se my dvě poznáme opravdu dobře.”

Žena jen zamrká a olízne si rozpraskané rty. Bev sjede rukou níž, dotkne se prohlubně na jejím krku, pak ještě níž a přitom prozkoumává všechna místa, jak se jí zlíbí. Žena strnule sedí se zavřenýma očima. Trhne sebou, když jí Bev sáhne pod šaty a rozepne háčky podprsenky na zádech. Pak ji postříká repelentem, vtírá jí ho do nahé kůže a pod rukama cítí, jak se krásné pevné tělo té ovce třese jako želé. Bev si vzpomene na Jaye, na vybělený kus podlahy pod postelí, a vší silou strčí do ovce, která tvrdě narazí hlavou do přívěsného lodního motoru.

Na rohu Osmdesáté třetí a Lexington Avenue srazil nákladní vůz chodce starší ženu.

Benton Wesley zaslechne vzrušený hovor přihlížejícího davu, všude blikají majáky a blok je uzavřen žlutou policejní páskou. Ta smrtelná nehoda se stala před necelou hodinou, a protože Benton už ve svém životě viděl dost hrůzy, rychle projde kolem a ohleduplně odvrací pohled od těla zachyceného pod zadní pneumatikou vozu.

Zaslechne slova mozek a utržená hlava a něco o zubních protézách ležících na ulici. Kdyby to veřejnost mohla zařídit, každá scéna smrti by se stala placeným divadlem: pět dolarů za lístek, a můžete se dívat na krev a vnitřnosti, co srdce ráčí. Když dřív Benton přijel na místo činu a všichni policisté mu uhýbali z cesty, aby mohl svým zkušeným pohledem prozkoumat každý detail, měl právo nařídit nepovolaným lidem, aby odešli. Mohl po libosti dát průchod svému znechucení někdy klidně, někdy ne.

Teď tuto scénu pozoruje přes tmavé sluneční brýle, zatímco se jeho štíhlé tělo prodírá po přeplněném chodníku a s obratností rysa se vyhýbá lidem. Vyholenou hlavu mu zakrývá obyčejná černá kšiltovka. Vrací se k Lucyině kanceláři, poté co vystoupil z taxíku o deset bloků dál na sever místo před její budovou anebo někde poblíž. Benton by patrně mohl projít těsně kolem Lucy, říct „promiňte” a ona by ho nepoznala. Je to už šest let, co ji naposled viděl nebo s ní mluvil, a hrozně rád by věděl, jak teď vypadá, mluví, jak se chová. Úzkost ho pohání k odhodlanému rychlému kroku, až dojde k moderní budově z leštěné žuly na 75. ulici. Před vchodem stojí vrátný s rukama založenýma za zády. V šedivé uniformě mu je horko a přesunuje váhu z levé strany na pravou, což prozrazuje, že ho bolí nohy.

„Hledám pátrací agenturu Poslední útočiště,” řekne mu Benton.

„Co?“ Vrátný se na něho dívá jako na blázna.

Benton to opakuje.

„Mluvíte o nějakém policejním oddělení?” Vrátný si ho nedůvěřivě prohlíží a na jeho unavené irské tváři se zračí výrazy bezdomovec a cvok. „Možná myslíte oddělení na Devětašedesáté.”

„Jednadvacáté poschodí, byt dvacetjednanulatři,” odpoví Benton.

„Ano, už vím, o čem mluvíte, ale nejmenuje se to Poslední útočiště. Ve dvacetjednanulatři je softwarová společnost však víte, počítače.”

„Určitě?”

„Sakra, přece tu pracuju, ne?” Vrátný začíná být netrpělivý a zlostně se podívá na ženu, jejíž pes čichá příliš blízko květináče před domem. „Haló,” zavolá na ni. „Tady se žádní psi nebudou věnčit.”

, Jenom si to očichává,” odsekne žena pobouřeně, pak trhne vodítkem a odtáhne nešťastného toy pudla zpátky doprostřed chodníku.

Když se vrátný takto prosadil, přestane si ženy se psem všímat. Benton sáhne do kapsy vybledlých džínsů a vytáhne složený kus papíru. Uhladí ho a pohlédne na adresu a telefonní číslo, které nemají nic společného s Lucy, s tímto domem anebo s kanceláří, která se opravdu jmenuje Poslední útočiště, ať si vrátný myslí cokoli. Kdyby se jí vrátný náhodou zmínil, třeba v žertu, že se nějaký podivín ptal na Poslední útočiště, Lucy bude ve střehu, bude znepokojena. Marino si myslí, že Jean-Baptiste zná Lucyinu agenturu pod tímto jménem, a Benton chce, aby Marino a Lucy byli ve střehu a znepokojeni.

„Stojí tu dvacetjednanulatři,” řekne Benton vrátnému a zastrčí papírek zpátky do kapsy. „Jak se ta firma jmenuje? Možná jsem dostal špatné informace.”

Vrátný vejde dovnitř a vezme do ruky seznam. Přejede prstem po stránce, pak odpoví. „Dobře, dobře, dvacetjednanulatři. Jak jsem řekl, nějaká počítačová firma. Infosearch Solutions. Jestli chcete jít nahoru, musím jim zavolat a vidět váš průkaz totožnosti.”

Kontrola průkazu, to ano, ale volat tam není nutné a Bentona to pobaví. Vrátný je k otrhanému cizímu muži otevřeně hrubý a zaujatý a nedbá na to stejně jako mnoho jiných Newyorčanů , že největší ctností města v minulosti bylo vítat otrhané cizince, zoufalé chudé přistěhovalce, kteří stěží mluvili anglicky. Když Benton chce, hovoří vybranou angličtinou, a není chudý, ačkoli jeho prostředky jsou regulované.

Sáhne do bundy pro peněženku a vytáhne řidičský průkaz: Steven Leonard Glover, čtyřiačtyřicet let, narozen v Ithace, stát New York. Už není Tom Haviland, protože Marino ho pod tímto falešným jménem zná. Kdykoli si Benton musí změnit identitu, což dělá podle potřeby, prochází obdobím deprese a marnosti, je zlostnější, než je nutné, a ještě odhodlanější nedat se ovládnout nenávistí.

Nenávist ničí schránku, která ji uchovává. Nenávidět znamená ztratit jasné myšlení a vizi. Benton odolával nenávisti celý život, ačkoli by bylo tak snadné a pochopitelné nenávidět nenávistné sadistické a nelítostné zločince, které neúnavně stíhal a odhaloval s až nepřiměřeným nasazením, když ještě pracoval pro FBI. Kdyby nenáviděl anebo se poddával extrémním emocím, ztratil by svůj dar nepřístupnosti a odolnosti.

Milencem Scarpettové se stal ještě v době, kdy byl ženatý, a to je snad jediný hřích, který si neodpustí. Nesnese představu nešťastné Connie a jejich dcer, když se dozvěděly, že byl „zavražděn”. Někdy považuje své vyhnanství za trest za to, co udělal své rodině, protože byl slabý a podlehl nejvyšší emoci, kterou stále cítí. Scarpettová na něho takhle působila a on ví, že vrátit se do doby, kdy si poprvé uvědomili, co k sobě vzájemně cítí, spáchal by stejný hřích znovu. Jeho jedinou byť slabou omluvou je, že s jejich touhou a láskou ani jeden z nich předem nepočítal. Stalo se to. Prostě se to stalo.

„Zavolám jim,“ nabízí vrátný, když Bentonovi vrací falešný průkaz totožnosti.

„Děkuji vám… jak se jmenujete?”

„Jim.”

„Děkuji, Jime, ale to nebude nutné.”

Benton odejde. Ignoruje červenou, přejde 75. ulici a stane se součástí anonymního proudu pěších na Lexington Avenue. Prudce zahne pod lešení, stáhne si čepici níž, ale jeho očím za tmavými brýlemi nic neunikne. Kdyby někoho z těch nevšímavých lidí znovu potkal v jiném bloku, poznal by jeho tvář, protože je stále pozorný a ve střehu. Pokud se to stane potřetí, dotyčného sleduje a zachytí ho nebo ji na svou kapesní videokameru. Takto za posledních šest let nasbíral stovky pásků, které zatím neznamenají nic než důkaz, že žije ve velmi malém světě, bez ohledu na to, v jak velkém městě je.

Policisté jsou v New Yorku vidět na každém kroku, sedí v hlídkových vozech, baví se spolu na chodníku a na rozích ulic. Když jde Benton kolem nich, stoicky se dívá před sebe, pistoli připevněnou na kotníku, což je tak vážný přestupek, že kdyby ji uviděl nějaký policista, pravděpodobně by se na něho vrhl nebo ho přirazil k domu. Nasadili by mu pouta, strčili do policejního vozu, vyslýchali by ho, projeli by jeho údaje počítačovým systémem FBI, vzali otisky prstů a postavili před soud, všechno zbytečně, opravdu. Když ohledával místa činu, byly jeho otisky uloženy v AFIS, automatickém systému identifikace otisků prstů. Po jeho údajné smrti byly jeho otisky včetně karty se všemi deseti otisky uskladněné v chladu změněny, zaměněny s otisky muže, který zemřel přirozenou smrtí a jež mu byly tajně sejmuty v balzamovací místnosti jednoho filadelfského pohřebního ústavu. Profil Bentonovy DNA není v žádném automati zovaném systému na světě.

Vejde do nějakého vchodu a zavolá na informace o telefonních číslech z mobilu, který má jako adresu plátce uvedené Texaské oddělení trestního soudnictví. Naprogramování této adresy nebylo tak těžké. Benton měl dlouhá léta na to, aby se naučil zručně pracovat s počítačem, používat a porušovat kybernetický prostor ve svůj prospěch. Občasný hovor na účet volaného, přidaný k telefonním účtům texaské věznice, pravděpodobně unikne pozornosti a nedá se vystopovat, rozhodně ne k Bentonovi.

Benton ví, že když volá Lucy do kanceláře, objeví se na jejím složitém bezpečnostním systému jméno a číslo této texaské věznice. Samozřejmě, všechny hovory se nahrávají. Samozřejmě, Lucy bude mít vlastní počítačový systém analýzy hlasu. Samozřejmě, Benton má na pásku hlas JeanaBaptista už několik let, od těch velmi nebezpečných dnů tajné operace, která nesvrhla Chandonnův kartel, ale místo toho vymazala Bentonovu identitu a život. To si nikdy neodpustil. Nevěří, že bude někdy schopen zapomenout na svůj pocit viny a ponížení. Podcenil ty, jejichž důvěra byla synonymem jeho života.

V dětství se Benton a jeho kouzelný prsten dopustili chyb v pátráních odehrávajících se v jeho fantazii. V dospělosti se on a jeho zlatý prsten FBI také dopustili chyb, omylů v úsudku a vyloženě chybných psychologických hodnocení vrahů. Ale když jedinkrát ve své kariéře nejvíc potřeboval svůj um a důvtip, zmýlil se, a to pomyšlení v něm stále vyvolává zuřivost, znechucení a výčitky.

Ve svých nejzoufalejších chvílích si říká: Nikoho nemůžeš obviňovat. Ani Chandonnovy a jejich přisluhovače nemůžeš obviňovat. Sám sis vykopal jámu a teď se z ní musíš vyhrabat.

, Jen obyčejný kopírovací papír,“ vysvětluje Scarpettové po telefonu Wayne Reeve, důstojník pro informování veřejnosti z Polun

ského věznice.

„Nakupujeme ho ve velkém a prodáváme vězňům po jednom centu za list. Obálky jsou levné, obyčejný typ, tři za čtvrt dolaru,” dodá. „Promiňte, že se ptám, ale proč vás to zajímá?”

„Výzkum.”

„Aha.” Jeho zvědavost dál přetrvává.

„Soudní analýza papíru. Jsem výzkumná pracovnice. Co když vězni nemají povolení nakupovat ve vězeňském obchodě?” ptá se Scarpettová ze své kanceláře v Delray Beach.

Právě odcházela z domu se svým kufříkem, když zazvonil telefon. Zvedla ho Rose. Scarpettová ten hovor dychtivě přijala. I když zmešká let do New Yorku.

„Dotyčný nebo dotyčná můžou dostat dopisní papír, obálky, známky a tak dále. Tento nárok se nikomu neupírá, za žádných okolností. Jistě chápete. Advokáti,” řekne Reeve.

Scarpettová se ho neptá, jestli je Jean-Baptiste Chandonne stále v cele smrti. Nezmíní se, že od něho dostala dopis a není si už jistá, že je Chandonne bezpečně pod zámkem.

Tak dost, hajzle.

Už to stačilo, hajzle.

Chceš mě vidět, tak mě uvidíš, hajzle.

Chceš se mnou mluvit, tak si promluvíme, hajzle.

Jestli jsi utekl, najdu tě, hajzle.

Jestli jsi ten dopis napsal, nebo ne, zjistím to, hajzle.

Nikomu už nebudeš ubližovat, hajzle.

Chci, abys byl mrtvý, hajzle.

„Můžete mi poslat vzorky toho dopisního papíru?” požádá Reevea.

„Zítra je dostanete,” slíbí.

Kondoři krouží nízko na modré obloze, pach smrti a rozkladu je láká do bažin za šedivým zvětralým molem.

„Cos udělal, hodil jsi maso do rákosí?” stěžuje si Bev Jayovi, když uváže lano ke kůlu. „Víš, jak ty zatracený kondory nesnáším.”

Jay se usměje, ale jeho pozornost je upřena na ovci choulící se na zádi člunu. Žena si tře zápěstí a kotníky, šaty má částečně rozepnuté a v nepořádku. Na okamžik sejí ve vyděšených očích mihne výraz úlevy, jako by ten hezký světlovlasý muž na molu nemohl být zlý. Jay má na sobě jen obnošené ustřižené džínsy, takže je vidět, jak se mu při každém pohybu rozvlní svaly na jeho sošném opáleném těle. Zlehka sestoupí do člunu.

„Jdi dovnitř,” poručí Jay Bev. „Ahoj,” obrátí se k ženě. „Jsem Jay. Můžete si teď oddychnout.”

Žena na něho fascinovaně upírá široce rozevřené, skelné oči. Dál si mne zápěstí a olizuje si rty.

„Kde to jsem?“ zeptá se ovce. „Nerozumím…”

Jay jí podá ruku, aby jí pomohl vstát, ale nohy ji neposlouchají, podepře ji tedy kolem pasu.

„Tak jdeme. Trochu ztuhlá, že?“ Dotkne se zaschlých krvavých chomáčů vlasů zcuchaných vzadu na hlavě a v očích mu zablýskne. „Neměla vám ublížit. Jste zraněná, že? Dobrá. Vydržte, zvednu vás, takhle.” Zdvihne ji, jako by nic nevážila. „Chyťte se mě kolem krku. Dobře.” Položí ji na molo a vyšplhá za ní. Znovu jí pomůže na nohy, vezme ji do náruče a odnese do chaty.

Bev sedí na úzké, nakysle páchnoucí posteli. Nejsou tam přikrývky, jen špinavé zmačkané bílé napínací prostěradlo a polštář plný skvrn, který už ztratil tvar a je téměř plochý. Bev pohledem sleduje Jaye, který postaví ženu na podlahu a podpírá ji kolem pasu, zatímco ona se snaží udržet rovnováhu.

„Nemůžu asi stát,” zachraptí a přitom se vyhne pohledu na Bev, jako by tam Bev nebyla. „Mám ztuhlé nohy.”

„Svázala vás moc pevně, že ano?“ řekne Jay a oči mu zajiskří jasněji. „Co jsi jí udělala?” oboří se na Bev.

Bev na něho jen upřeně pohlédne.

„Slez z postele,” nařídí jí. „Musíme ji položit. Je zraněná. Přines mokrý ručník.” Pomůže ovci na postel a přitom jí řekne: „Nemám žádný led. Lituju. Led by vám udělal na tu hlavu dobře.”

„Led je v boxu na ryby. A nějaké jídlo,” promluví Bev bezvýrazným tónem.

„Nepřinesla jsi mi žádný štěňata,” poznamená Jay.

„Měla jsem moc práce a neměli otevřeno.”

„Je tu spousta zatoulaných, jen kdybys nebyla tak líná se po nich podívat.”

Bev otevře ledničku a na utěrku na nádobí nalije studenou vodu.

„To je dobré,“ poděkuje ovce pokorně a trochu se uvolní.

Jay je hezký a milý. Je to přítel. Není hrozivý jako ta ošklivá odporná žena.

„Budu v pořádku. Nepotřebuji led.“

„Není to dobré.“ Jay jí jemně upraví polštář pod hlavou a ona vykřikne bolestí. „Ne, není to dobré.“

Vklouzne jí rukou za krk a otočí jí hlavu tak, aby na ni viděl zezadu. Tlak jeho prstů je příliš silný a žena znovu vykřikne.

„Co jsi jí udělala?” osopí se na Bev.

„Upadla ve člunu.”

Žena mlčí, odmítá se na Bev podívat.

„Upadla s malou pomocí, ne?” zeptá se Jay tónem naprosté sebekontroly.

Přitáhne ovci okraje halenky k sobě a zapne knoflíčky, aniž se dotkne jejího těla.

Benton si svlékne bundu a hodí ji do popelnice.

O blok dál na jih zahodí kšiltovku do jiné popelnice a schová se do stínu lešení, aby rozvázal svůj plátěný batoh. Uvnitř má černý šátek, který si pevně uváže na hlavu. Oblékne si denimovou vestu s americkou vlajkou vyšitou na zádech. Když nikdo kolem nejde, vymění si sluneční brýle za jantarově tónované v jiných obroučkách. Sbalí si batoh, zastrčí ho do podpaží, zabočí doleva na 73. ulici a znovu doleva na Třetí a zpět na 75. ulici, kde se vynoří na rohu Lucyina domu. Vrátný Jim si ho nevšímá a po chvíli zajde do vestibulu, kde je vítaný klimatizovaný vzduch.

Nová technologie je Bentonův spojenec i nepřítel. Mobilní telefony lze vystopovat i jinak než pomocí identifikátoru volajícího. Signály se odrážejí od satelitů a jako bumerang se vracejí k volajícímu, jehož zeměpisná poloha se tak dá během hovoru zjistit, a zatím není možné tuto technologii přelstít. Benton nemá jinou možnost, než ji nějak obejít. Zatímco identifikátor volajícího chybně ukáže, že hovor přichází z texaské věznice, satelitní přenos odhalí, že hovor byl učiněn na Manhattanu, a označí oblast, která je menší než jeden městský blok.

Toho však Benton využije ve svůj prospěch. Všechny překážky mohou být stupně k vyššímu cíli.

Benton volá z Lucyiny adresy na rohu Lexington Avenue a 75. ulice. Jean-Baptiste je v cele smrti, což se dá snadno ověřit. Podle logiky by Jean-Baptiste nemohl telefonovat na účet volaného z Manhattanu. Tak kdo? Lucy se jistě zamyslí nad hovorem, který vyšel z bezprostřední blízkosti budovy, kde má kancelář, a protože ji Benton dobře zná, je si jist, že zavolá z vlastní adresy a uvidí, že satelit udá stejné souřadnice.

To ji přivede k závěru, že jde o technickou poruchu, že hovor byl nějak vysledován k oblasti, kde byl přijat, namísto toho, odkud vyšel. Nebude chápat, jak k tomu došlo, protože se to ještě nikdy nestalo. Lucy začne být paranoidní. Bezpochyby se bude zlobit, protože nikdy neodpouští nedbalou práci nebo technické zmetky. Za tuto chybu bude obviňovat telefonní společnost nebo svůj personál. Pravděpodobně to druhé.

Pokud jde o vrátného Jima, ten na případný dotaz odpoví, že přesně ve chvíli, kdy došlo k hovoru, neviděl nikoho s mobilem před domem ani v nejbližším okolí. To bude lež. Skoro každý v New Yorku chodí s mobilním telefonem u ucha. Pravda je, že i kdyby si Jim pamatoval přesný čas, kdy opustil své místo a zašel do klimatizovaného vestibulu, nepřizná to.

Poslední překážkou je hlasová analýza, kterou Lucy okamžitě provede, aby ověřila, že volající byl opravdu Jean-Baptiste Chandonne. To však není žádná hrozba. Benton strávil léta tím, že důkladně studoval, přepisoval a pořizoval nahrávky JeanovaBaptistova hlasu, přehrával je do digitálních souborů se směrovým mikrofonem, který, použitý ve vysoce citlivém modu, zachytí rozptýlený zvuk anebo hluk v pozadí v tomto případě ve věznici. Benton nahrávky sestříhal a spojil na počítači a výsledky jsou bezchybné; každý soubor jako sled zvuků zamýšlených pro hlasovou poštu nebo živého příjemce, který nemá možnost reagovat, protože to by si vynutilo okamžitou improvizaci, což je nemožné. Benton přejde z Menu do složky, kterou pojmenoval Červená hůl jako Baton Rouge, ověří záznam data a času na displeji a dvakrát se ujistí, že všechny detaily této léčky jsou v pořádku.

Zapojí mikrofon do speaker portu a nasadí si sluchátko.

V Infosearch Solutions v Posledním útočišti někdo zvedne telefon.

„Manhattan. Hovor na účet volaného do Infosearch Solutions na Sedmdesáté páté,“ řekne Benton do mikrofonu.

„Vaše jméno ?“

„Polunského jednotka.”

„Okamžik prosím.”

Operátor spojí hovor.

„Hovor na účet volaného z Polunského jednotky. Přijmete ho?“

„Ano,” odpoví někdo bez váhání nebo změny tónu.

„Dobré odpoledne. Smím se zeptat, kdo volá?” pokračuje mužský hlas. Identifikátor volaného ukazuje Texaské oddělení trestního soudnictví.

Benton nastaví filtr šumu na nejvyšší stupeň, aby nebyl v pozadí slyšet hluk newyorské dopravy a další zvuky, což by pro hovor údajně z vnitřku věznice bylo zničující. Stiskne Play. Rozsvítí se zelená kontrolka a začne Soubor jedna.

„Až se mademoiselle Farinelliová vrátí, řekněte jí Baton Rouge. “ Nahraný hlas JeanaBaptista zní tak přirozeně, jako by sám mluvil v reálném čase.

, Je mimo kancelář. Kdo volá? Kdo je to?“ Muž v Lucyině kanceláři se snaží mluvit k tomu, co není nic než paměťový čip na lince. „Můžu jí něco vyřídit?“

Hovor skončil před sedmi sekundami. Benton vymaže Soubor jedna ze složky Červená hůl, aby zajistil, že podvržený vzkaz JeanaBaptista už nikdo nikdy nemůže znovu přehrát.

Pak rychle pokračuje po znovu přeplněném chodníku, hlavu skloněnou, a nic mu neunikne.

„Prosím neubližujte mi,“ řekne ovce.

Jay pomůže ženě posadit se. Žena naříká a sténá, když jí jemně čistí zakrvácené vlasy a starostlivě prohlíží kůži na hlavě, roztrženou při prudkém nárazu na přívěsný motor. Ujišťuje ji, že poranění není vážné a nemá rozbitou lebku. Nevidí dvojitě, že?

„Ne,“ odpoví žena, pak zalapá po dechu, když jí Jay znovu přiloží na vlasy mokrou krvavou utěrku. „Vidím dobře.“

Jayova vlídnost, jeho ohleduplnost, mají obvyklý účinek a žena upírá svou pozornost jen na něho. Důvěřuje mu a má pocit, že mu může říct, že Bev jejíž jméno ovšem nezná ji strčila na motor.

„Proto jsem se uhodila do hlavy,“ svěří se Jayovi.

Jay hodí zakrvácenou utěrku po Bev. Ta se ani nepohne, jen stojí uprostřed malé místnosti a upřeně na něho hledí jako stočený ploskolebec připravený zaútočit. Utěrka jí spadne k nohám, ale Bev se pro ni nesehne.

Jay jí poručí, ať ji zvedne.

Bev neposlechne.

„Zvedni to a vyper v umyvadle,“ nařídí Jay. „Nechci to vidět na podlaze. Neměla jsi jí ublížit. Vyper tu utěrku a z ní umyj všechen ten repelent.”

„Nemusí mi ho smývat,” prosí žena. „Možná je dobré si ho nechat kvůli těm komárům.”

„Ne. Musíte si to umýt,” trvá na svém Jay, nakloní se k ní a přičichne k jejímu krku. „Máte ho moc. Je jedovatý. Musela na vás vylít celou láhev. To není dobré.”

„Nechci, aby na mě sahala!”

„Ublížila vám?”

Ovce neodpoví.

„Jsem tady. Nic vám neudělá.”

Jay vstane z kraje postele a Bev sebere mokrou krvavou utěrku.

„Nemusíme plýtvat vodou,” namítne Bev. „Nádrž je skoro prázdná.”

„Nakonec stejně bude pršet,” odpoví Jay a přitom si prohlíží ženu, jako by to bylo auto, které kupuje. „A v nádrži jí je dost. Vyper ten hadr a přines ho zpátky.”

„Prosím, neubližujte mi.”

Žena zvedne hlavu z polštáře. Je narůžovělý, mokrý a jasná červená skvrna naznačuje, že jí tržná rána znovu začala krvácet.

„Pusťte mě domů, a nikomu nic neřeknu. Nikomu, přísahám při bohu.”

Její oči úpěnlivě prosí Jaye, jedinou její naději, protože tak nádherně vypadá a zatím byl hodný.

„Co nikomu neřeknete?” zeptá se jí Jay. Přistoupí blíž a posadí se znovu na kraj postele s železnou kostrou a špinavou proleželou matrací. „Co byste mohla říct? Poranila jste se, že, a my jsme dobří samaritáni a staráme se o vás.“

Žena přikývne, na tváři se jí objeví výraz nejistoty, pak strachu.

„Udělejte to rychle. Prosím,“ šeptá mezi křečovitými vzlyky a Skytáním, které otřásají jejím tělem. , Jestli mě nechcete pustit. Ať to je rychle.“

Bev se vrátí s utěrkou, kterou podá Jayovi. Voda kape na postel a stéká mu po holé svalnaté paži. Bev mu rukou pročísne vlasy, políbí ho vzadu na šíji, pak se k němu pevně přitiskne, zatímco on rozepíná ženě blůzu.

„Ale. Bez podprsenky,” poznamená Jay a potřese hlavou. „Žádnou neměla?” Položí tu otázku tichým hlasem, který teď zní děsivě.

Bev mu přejede rukama po zpocené hrudi.

Ženiny oči se rozšíří stejnou skelnou hrůzou, jakou u ní Bev viděla ve člunu. Prudce se třese, nahá prsa se jí chvějí. Z koutku úst jí steče slina a Jay s odporem vstane.

„Svlíkni jí zbytek šatů a očisti ji,” nařídí Bev. „Jestli se jí ještě dotkneš, víš, co s tebou udělám.”

Bev se usměje. Tohle je jejich dobře nazkoušené, mnohokrát opakované drama.

Příští ráno je Scarpettová stále ještě na Floridě.

Znovu se chystala odjet a znovu ji něco zdrželo, tentokrát doručení dvou balíčků zásilkovou službou, jeden z informační kanceláře Polunského věznice, druhý velký balíček s materiály případu Charlotte Dardové, většinou kopie pitevních a laboratorních zpráv a histologické vzorky.

Scarpettová vloží sklíčko se vzorkem stěny levé srdeční komory na podložku složeného mikroskopu. Kdyby mohla spočítat hodiny, které během své kariéry strávila nahlížením do mikroskopu, dospěla by k desetitisícovým číslům. Váží si histologů, kteří jsou oddaní miniaturním strukturám tkání a příběhům, které mohou buňky tkání vyprávět. Ale nikdy nechápala, jak vydrží sedět v malé laboratoři den za dnem, obklopeni řezy srdce, plic, jater, mozku a dalších orgánů a poraněními a stigmaty nemocí, které jsou rozřezané na části a zgumovatělé v láhvích s konzervačními látkami jako formalin. Každá část tkáně je uložena do parafínu nebo umělé pryskyřice a nakrájena na plátky tak tenké, aby jimi prošlo světlo. Pak jsou umístěny na podložní sklíčka a obarveny nejrůznějšími barvivý, vyvinutými v textilním průmyslu devatenáctého století.

Scarpettová většinou vidí odstíny růžové a modré, ale používají se nejrůznější barvy, v závislosti na tkáňové a buněčné struktuře a případných defektech, které musejí vydat svá tajemství člověku na druhém konci čoček mikroskopu. Barviva jsou podobně jako choroby často pojmenována po člověku, který je objevil nebo vynalezl, a právě tady je histologie zbytečně komplikovaná, neli rozčilující. Nestačí, aby se barviva nebo barvicí techniky nazývaly modrá či fialová; musí to být kresylová modř, kresylová violeť, Perlová pruská modř nebo Heidenhainův hematoxylin (purpurově červený), Massonův trichrom (modrý a zelený), Bielschowsky (neutrální červená), anebo její oblíbená všednost: Jonesovo methenaminové stříbro. Typickým egocentrickým patologickým odkazem je van Giesonovo barvení Schwannova buněčného jádra ze schwannomu a Scarpettová nemůže pochopit, proč by německý přírodovědec Theodor Schw ann měl chtít, aby byl po něm nazván nádor.

Dívá se do čoček na tenké proužky v růžově zbarvené tkáni odříznuté z části srdce Charlotte Dardové při pitvě. Některá vlákna postrádají svá jádra, což naznačuje nekrózu neboli smrt tkáně, a další sklíčka odhalují růžově a modře obarvený zánět, staré zjizvení a zúžení koronárních tepen. Té ženě z Louisiany bylo jen dvaatřicet, když padla mrtvá u dveří motelového pokoje v Baton Rouge, oblečená na vycházku, klíče v ruce.

Před osmi lety, v době její smrti, vzniklo podezření, že její rodinný lékárník jí nezákonně dal OxyContin, silný lék proti bolesti, který se našel v její kabelce. Na ten lék neměla předpis. V dopise Scarpettové doktor Lanier naznačuje, že tento lékárník možná uprchl do Palm Desert v Kalifornii. Doktor Lanier nevysvětluje, na čem zakládá tuto domněnku, ani neuvádí další detaily, proč znovu otevřel případ Charlotte Dardové.

Je to zmatek z mnoha důvodů. Ten případ je starý; neexistují důkazy, že lék pocházel od toho lékárníka, a i kdyby, pokud neměl v úmyslu zabít ji OxyContinem, není vinen vraždou prvního stupně; v době úmrtí Charlotte Dardové nemluvil s policií, ale prostřednictvím svého právního zástupce prohlásil, že OxyContin musel dát Charlotte Dardové rodinný přítel s prasklou ploténkou a ona se nešťastnou náhodou předávkovala.

Několik kopií dopisů, zaslaných před osmi lety doktoru Lanierovi, je od lékárníkova právního zástupce, Rocca Caggiana.

Za oknem, u něhož stojí psací stůl Scarpettové, se přes písečné duny plazí stíny tak, jak se pohybuje slunce.

Vějířovité listy palem jemně chřestí a muž, který věnčí na pláži žlutého labradora, se naklání proti větru. Daleko na zamlženém modrém obzoru si loď razí cestu na jih, pravděpodobně do Miami. Když se Scarpettová příliš zabere do práce, zapomene na čas i na to, kde je, a brzy zmešká další let do New Yorku.

Doktor Lanier zvedne telefon a zachraptí: „Haló.“

„Máte hrozný hlas,“ řekne Scarpettová soucitně.

„Nevím, co jsem chytil, ale cítím se příšerně. Díky, že jste se mi ozvala.”

„Co berete za léky? Doufám, že jen kapky proti rýmě a na odkašlávání a že neužíváte antihistaminika. Zkuste ten druh kapek pro den, které neuspávají a nemají na nálepce uvedené antihistaminy nebo doxylamin pokud se nechcete úplně vysušit a chytit bakteriální infekci. A nepijte alkohol. Snižuje vaši imunitu.”

Doktor Lanier se vysmrká. „Jsem řádný doktor medicíny, jen pro vaši informaci. A taky toxikolog, což znamená, že o lécích něco vím.” Říká to beze stopy dotčenosti. „Myslel jsem, že to možná ráda uslyšíte.”

Scarpettová se zastydí za svůj špatný odhad. Koroneři jsou volení úředníci a bohužel, v celé zemi, mnozí z nich nejsou lékaři.

„Nechtěla jsem vás urazit, pane doktore.”

„Nic se nestalo. Mimochodem, váš pomocník Pete Marino si o vás myslí, že jste svátá.”

„Vy jste si mě prověřoval.” Je tím zmatená. „Dobře. A teď doufám, že můžeme přejít k věci. Pročetla jsem si případ Charlotte Dardové.”

„Ten starý dobrý případ, i když to nemyslím doslova. Není na něm nic dobrého. Okamžik. Musím si najít něco na psaní. Bezpochyby existuje nějaký bermudský trojúhelník pro tužky a u mě doma jím je má milovaná žena.

Vpořádku.”

„Případ paní Dardové je rozhodně matoucí,” začne Scarpettová. „Jak víte z jejích toxikologických testů, oxymorfonu metabolitu OxyContinu jsou jen čtyři miligramy na litr krve, což je v rozmezí nízkého smrtelného ohrožení. Žaludek je negativní a hladina v játrech není vyšší než hladina v krvi. Jinými slovy, smrt na předávkování OxyContinem je nejasná. Množství drogy u Dardové zjevně není tak kritické jako její klinické nálezy.”

„Souhlasím. Taky jsem si to myslel. Jestli interpretujete její toxikologii ve světle histologických nálezů, je možné, že pro náhodné předávkování nepotřebovala tak vysokou hladinu. I když její zprávy a nákresy těla neukazují žádné jizvy po předchozím nitrožilním užívání drog,” dodá doktor Lanier. „Takže se domnívám, že brala prášky, ale nepíchala si.”

„Rozhodně byla chronická narkomanka,” řekne Scarpettová. „To nám dosvědčuje její srdce. Ložisková nekróza a fibróza různého stáří, chronická ischemie plus nepřítomnost onemocnění koronárních tepen anebo zvětšení srdce.

Vzásadě kokainové srdce.”

To je obecný výraz, který nemusí nutně znamenat člověka závislého na kokainu. Drogy jako narkotika, syntetická narkotika, OxyContin, Hydrocodon, Percocet, Percodan a různé jiné, které narkomani dostanou do rukou, zničí srdce stejně celkově jako kokain. Smutným příkladem je třeba Elvis Presley.

„Potřebuji se vás zeptat na ty výpadky paměti,” řekne doktor Lanier po krátké odmlce.

„Co je s nimi?” Tohle je zřejmě důvod, proč s ní chtěl tak naléhavě mluvit. „Ve složce případu, kterou jste mi poslal, jsem o výpadcích paměti neviděla žádnou zmínku.”

Musí ovládnout svou podrážděnost. Jako soukromá poradkyně je odkázána na lékařskoprávní informace, které jí jsou předloženy, a je pro ni nesnesitelné, když relevantní nálezy chybějí anebo nálezy, které má k dispozici, jsou nesprávné. Dokud pracovala na vlastních případech nebo dohlížela na případy, na nichž pracovali jiní soudní patologové v celé Virginii, nemusela se spoléhat na kompetenci nebo věrohodnost prakticky neznámých lidí.

„Charlotte Dardová trpěla občasnými výpadky paměti,” vysvětlí doktor Lanier. „Anebo aspoň mi to tehdy řekli.”

„Kdo vám to řekl?”

„Její sestra. Zdá se,” pokračuje Lanier, „anebo mi dovolte použít slovo údajně, že trpěla retrográdní amnézií…“

„Rozhodně bych si myslela, že to její rodina pozná, za předpokladu, že nebyli stále mimo domov.”

„Problém je, že její manžel Jason Dard je dost záhadná postava. Nikdo tady toho moc neví, o něm prakticky vůbec nic až na to, že je zatraceně bohatý a žije na staré plantáži. Paní Guidonovou bych neoznačil za spolehlivého svědka. I když jistě mohla mluvit pravdu o zdravotním stavu své sestry před smrtí.”

„Četla jsem policejní zprávu, která je krátká. Povězte mi, co víte,” požádá ho Scarpettová.

Po záchvatu kašle doktor Lanier odpoví: „Hotel, kde zemřela, je v nepříliš hezké části města, v mé jurisdikci. Její tělo našla uklízečka.”

„Co krevní testy? V dokumentech, které jste mi poslal, jsem našla jen postmortální hodnoty. Takže nevím, jestli měla zvýšené GGTP nebo CDT spojené s nadměrným užíváním alkoholu.”

„Od té doby, co jsem vás poprvé kontaktoval, se mi podařilo najít výsledky premortálních krevních testů, protože asi dva týdny před smrtí byla v nemocnici. Nerad přiznávám, že byly založené v nesprávné složce. Mám tu jednu pracovnici a dal bych všechno za to, abych se jí zbavil. Ale je to ten typ, co se kvůli všemu hned soudí. Odpověď na vaši otázku je ne žádné zvýšené GGTP nebo CDT.“

„Kvůli čemu byla v nemocnici?”

„Na testy po posledním výpadku paměti. Takže měla jeden z těch výpadků dva týdny před smrtí. Znovu zdůrazňuji údajně.“

„Dobrá, jestli neměla zvýšené GGTP nebo CDT, zdá se mi, že můžeme vyloučit alkohol jako příčinu výpadků paměti,” odpoví Scarpettová. „A pane doktore, nemůžu vám nabídnout jiný odborný názor, pokud nemám k dispozici všechny informace.”

„Bylo by hezké, kdybych měl všechny informace. Nechtějte, abych vám začal vyprávět o zdejší policii.”

„Jak se paní Dardová chovala během těch výpadků?”

„Údajně násilně, házela věcmi, demolovala dům anebo místo, kde právě bydlela. Při jedné příležitosti zničila své maserati, když rozmlátila okna, dveře a kapotu kladivem. Na kožená sedadla vylila bělidlo.”

„Je o tom záznam v autoopravně?”

„Stalo se to v květnu 1995 a trvalo dva měsíce, než škody opravili. Pak jí manžel ten vůz vyměnil za nový.”

„Ale to nebyl její poslední výpadek paměti.” Scarpettová otočí další stránku v poznámkovém bloku a něco si rychle a nečitelně zapíše.

„Ne, poslední dva týdny před smrtí měla na podzim. Prvního září 1995. Tehdy zaútočila nějakou břitvou na obrazy v hodnotě přes milion dolarů. Údajně.”

„To bylo u ní doma?”

„V salonu krásy, jak jsem vyrozuměl.”

„Svědci?”

„Jen po činu, podle toho, co mi bylo řečeno. Podle toho, co tehdy uvedla její sestra a manžel.”

„Ty výpadky rozhodně mohlo způsobit užívání drog.

Další možností je epilepsie temporálního laloku. Je nějaký záznam, že by utrpěla poranění hlavy?”

„O ničem takovém nevím a na rentgenu a při celkovém ohledání se nenašly žádné staré fraktury nebo jizvy. Nemocniční záznamy ukazují, že po druhém výpadku, který jak jsem řekl byl prvního září 1995, prodělala celou řadu vyšetření: magnetická rezonance, pozitronová emisní tomografie a tak dále. Nic. Samozřejmě, epilepsie temporálního laloku se nemusí vždycky ukázat a možná utrpěla nějaké poranění hlavy, o kterém prostě nevíme. Těžko říct. Spíš bych se přikláněl k tomu, že příčinou bylo užívání drog.”

„Na základě informací, které mám, s tím souhlasím. Její nálezy odpovídají chronickému užívání a ne jednomu předávkování OxyContinem. Zdá se, že jedinou odpovědí na způsob smrti je vyšetřování.”

„Ježíši. To je ten problém. Policisté, kteří na případu pracovali, se nijak nepřetrhli a stoprocentně se nepřetrhnou ani ted. Kruci, tady na jihu je problém všechno. Až na jídlo.”

„Paní Dardová pravděpodobně zemřela na srdeční selhání v důsledku chronického užívání drog,” prohlásí Scarpettová. „To je všechno, co vám k tomu mohu říct.”

„A nijak nepomáhá, že náš federální prokurátor Weldon Winn je idiot,” stěžuje si dál doktor Lanier. „Od doby, co tu řádí ten zatracený sériový vrah, spousta lidí do všeho strká nos. Inu, politika.”

„Předpokládám, že jste členem vyšetřovací skupiny,” přeruší ho Scarpettová.

„Ne. Prý mě nepotřebují, protože se neobjevila žádná těla.”

„A až se tělo objeví, nebudete potřebovat vědět něco o vyšetřování? I když se má za to, že každá z těch žen byla zavražděná? To, co od vás slyším, je čím dál horší,” posteskne si Scarpettová.

„Máte naprostou pravdu. Nezavolali mě, abych se podíval na místo, odkud byly unesené. Neviděl jsem jejich domov, auto, jediné místo činu.“

„To byste ale měl,“ míní Scarpettová. „Když je někdo unesen a předpokládá se, že se stal obětí vraždy, policie by vás měla požádat, abyste všechno prozkoumal a poznal každý detail. Měl byste mít všechny informace.”

,Měl bych tady neznamená ani ň.“

„Kolik z unesených žen je nebo bylo z vašeho okrsku?””

„Zatím sedm.””

„A neviděl jste jediné místo únosu? Lituji, že vám dávám pořád stejné otázky. Ale nechce se mi tomu věřit. A ted ta místa už neexistují, mám pravdu?””

„Ty případy jsou u ledu už strašně dávno,“ odpoví doktor Lanier. „Domnívám se, že auta jsou stále zabavená, což je aspoň jedna dobrá zpráva. Ale nemůžete natrvalo zajistit parkoviště nebo dům a nemám ponětí, co se stalo s jejich obydlími.”” Odmlčí se, aby si odkašlal. „A stane se to znovu. Brzy. Stupňuje se to.“

Zamlžená obloha se mění v špinavou modř a zvedá se vítr.

Scarpettová hovoří s doktorem Lanierem a přitom se probírá dokumenty. Teprve teď najde kopii úmrtního lištu složeného v obálce. Dokument není úředně ověřený a kancelář doktora Laniera ho neměla dát k nahlédnutí. Scarpettové anebo jakémukoli jinému žadateli o ověřené kopie měly být poslány jen základní údaje. Když byla Scarpettová hlavní soudní lékařkou, bylo nemyslitelné, aby se některá z jejích úřednic dopustila tak nehorázného omylu.

Zmíní se o problematické kopii úmrtního listu a dodá: „Nechci se vměšovat do toho, jak vedete svou kancelář, ale myslím, že byste měl vědět…“

„Zatraceně!” vykřikne doktor Lanier. „Nechte mě hádat, která úřednice to byla. A nepředpokládejte, že to byl omyl. Někteří lidé tady by mě nejraději dostali do vážných potíží.”

Dívčí jméno na úmrtním listu je De Nardi, otec Bernard De Nardi, matka Sylvie Gaillot De Nardi.

Charlotte De Nardi Dardová se narodila v Paříži.

„Paní doktorko?”

Mlhavě slyší jeho chraptivý hlas a kašlání. Myšlenky se jí upínají k uneseným ženám, k podezřelé smrti Charlotte Dardové a neúplným informacím, kvůli nimž koroner tápe ve tmě. Louisianský soudní systém je nechvalně známý svou korupcí.

„Paní doktorko? Jste tam? Ztratila jste se mi?”

Jean-Baptiste Chandonne má brzy zemřít.

„Haló?”

„Pane doktore,” ozve se Scarpettová konečně. „Dovolte, abych se vás na něco zeptala. Jak jste se o mně dozvěděl?”

„Ach, dobře. Myslel jsem, že nás přerušili. Nepřímé doporučení. Dosti neortodoxní, které navrhlo, abych kontaktoval Petea Marina. To mě přivedlo k vám.”

„Neortodoxní doporučení od koho?”

Čeká, než ho přejde další záchvat kašle. „Chlapíka z cely smrti.”

„Budu hádat. Jean-Baptiste Chandonne.”

„Nepřekvapuje mě, že jste na to přišla. Přiznávám, že jsem si vás prověřoval. Měla jste s ním v minulosti děsivý zážitek.”

„To nebudeme rozebírat,” řekne Scarpettová. „Taky předpokládám, že právě on je zdrojem informací o Charlotte Dardové. A mimochodem, Rocco Caggiano, advokát,

který zastupoval našeho tajemného lékárníka, co údajně uprchl do Palm Desert, je rovněž Chandonnův právník.” „To jsem nevěděl. Myslíte, že Chandonne měl něco společného se smrtí Charlotte Dardové?””

„Vsadím se, že buď on, nebo někdo z jeho rodiny anebo někdo s tou rodinou spojený,“ odpoví Scarpettová.

Lucy není osprchovaná a její obvyklé chování v kanceláři je poznamenané vyčerpáním a posttraumatickým stresem, který však nehodlá brát na vědomí.

Na jejích šatech je vidět, že v nich spala dokonce dvakrát. Jednou v Berlíně, když byl zrušen let, a potom na Heathrow, kde museli s Rudým čekat tři hodiny, než nastoupili k osmihodinovému letu, který je dopravil ani ne před hodinou na Kennedyho letiště. Aspoň neměli žádná zavazadla, která by se mohla ztratit; těch pár věcí se vešlo do jednoho malého příručního batohu. Než odjeli z Německa, osprchovali se a zbavili se oblečení, které měli na sobě v pokoji 5” štětínského hotelu Radisson.

Ze svého taktického obušku Lucy setřela všechny otisky, a aniž zpomalila chůzi, hodila ho do pootevřeného okna otlučeného mercedesu na kraji tiché úzké uličky plné parkujících aut. Majitel mercedesu se tomu obušku jistě podiví a bude se ptát, kdo ho položil na jeho, nebo její, přední sedadlo a proč.

„Veselé Vánoce,“ zamumlala Lucy a spolu s Rudým spěšně zmizeli v kalném světle úsvitu.

To ráno bylo pro mouchy bzučivky příliš zamračené a chladné, ale odpoledne, když budou Rudy a Lucy už dávno pryč, se mouchy v Polsku probudí. Další zástupci tohoto nečistého okřídleného hmyzu najdou pootevřené okno Rocca Caggiana a slétnou se dovnitř, aby se krmili jeho chladným, ztuhlým tělem. A budou pilně klást stovky možná tisíce vajíček.

Vedoucí Lucyiny kanceláře Zach Manham nepotřebuje víc než jeden důkaz, aby poznal, že jeho šéfka není ve své kůži a že se stalo něco moc ošklivého, ať byla kdekoli. Čpí z ní tělesný pach. I když Manham strávil s Lucy hodiny v tělocvičně nebo při běhání, nikdy takhle nepáchla. Je z ní cítit silný odér strachu a stresu. Vylučuje se potem, který je lepkavý, soustřeďuje se v podpaží, prosakuje oblečením a s postupem časuje stále nepříjemnější a nápadnější. Tuto prudkou reakci doprovází zrychlený srdeční tep, povrchové dýchání, bledost a rozšířené zorničky. Manham nezná fyziologii reakce, kterou se naučil rozeznávat brzy ve své bývalé kariéře detektiva úřadu newyorského státního zástupce, ale ani ji znát nepotřebuje.

„Jdi domů a odpočiň si,“ řekne Manham po několikáté Lucy.

„Nech toho,” vyštěkne na něho nakonec, zatímco se soustředí na velké digitální nahrávací zařízení na Manhamově stole.

Nasadí si sluchátka, znovu stiskne Play a zvýší hlasitost.

Potřetí poslouchá záhadný vzkaz, který jejich vysoce vyspělý systém identifikace volajícího lokalizoval do Polunského věznice, zatímco satelitní vyhledávací systém ukazuje, že se hovor uskutečnil prakticky před budovou Lucyiny kanceláře, anebo možná dokonce uvnitř. Stiskne tlačítko Offa. opře se, unavená a celá bez sebe.

„Zatraceně, k čertu s tím!“ vykřikne. „Nechápu to! Něco jsi zvoral, Zachu?”

Přetře si rukou tvář, na řasách sejí lepí zbytky řasenky, což ji dohání k šílenství. Když hrála roli hezké mladé krásky, která perfektně zapadá do Radissonu ve Štětině, nějak sáhla po voděodolné řasence, když navíc řasenky nenávidí, a neměla žádné odličovadlo, protože se v kosmetice moc nevyzná. Tak si obličej pořádně vydrhla, ale dosáhla jen toho, že se jí dostalo mýdlo do očí, které teď má zarudlé a opuchlé, jako by celou noc popíjela. Až na vzácné výjimky je alkohol v práci zakázán, a tak když ani ne před hodinou vpadla Lucy do kanceláře provázená závanem toho pronikavého puchu, hned zkraje všechny upozornila, že nebyla na žádném tahu, kdyby si to náhodou Manham nebo někdo jiný myslel.

„Nic jsem nezvoral, Lucy,“ odpoví Manham trpělivě a ustaraně na ni pohlédne.

Blíží se mu padesátka, je vysoký sto osmdesát centimetrů, má husté hnědé vlasy, na spáncích prošedivělé, a svůj bývalý silný přízvuk z Bronxu dovede v případě potřeby potlačit nebo změnit. Manham je rozený imitátor. Úžasně umí zapadnout prakticky do každého prostředí. Pro ženy je neodolatelně přitažlivý a zábavný, což využívá pro svou práci. V Posledním útočišti neexistují morální odsudky, pokud vyšetřovatel není tak pošetilý a sobecký, že by porušil neměnný zákon bezvadného chování. Osobní zájmy nesmějí nikdy, absolutně nikdy, ani vzdáleně narušit úkoly, které denně ohrožují životy.

„Vážně nemám tušení, co se tu stalo, proč satelitní vyhledávací systém označuje bezprostřední okolí téhle budovy,” řekne jí Manham. „Spojil jsem se s Polunského věznicí, a Jean-Baptiste tam je. Říkají, že tam je. Nemohl být tady. To je nemožné, pokud neumí levitovat, prokristapána.”

„Předpokládám, že myslíš cestovat mimo tělo,” odsekne Lucy. Její nespravedlnost a arogance jsou teď zcela nekontrolovatelné a kvůli tomu se cítí strašně. „Levitovat znamená vznášet se nad zemí.”

Cítí se bezmocně, protože její obvykle brilantní a logické myšlení nemůže rozluštit, co se stalo v době, kdy tu nebyla.

Manham se na ni zdvořile podívá. „Je to on? Jsi si jistá?”

Lucy zná JeanůvBaptistův hlas, měkký, téměř sladký, se silným francouzským přízvukem. Je to hlas, na který nikdy nezapomene.

„Je to on, ano,” přikývne Lucy. „Dej se do toho a udělej hlasovou analýzu. Ale stejně vím předem, co ukáže. A myslím, že v Polunského musí dokázat, že ten parchant, kterého mají v cele smrti, je opravdu Chandonne dokázat pomocí DNA. Možná ta jeho zkurvená rodina udělala nějaký podfuk. Když to nepůjde jinak, zajedu tam a podívám se na jeho hnusnej ksicht sama.”

Lucy nenávidí, že ho nenávidí. Žádný schopný vyšetřovatel nesmí podléhat emocím, jinak je jeho úsudek zatemněn, dokonce smrtelně. Ale Jean-Baptiste se pokusil zabít její tetu. Za to ho nenávidí. Za to by měl zemřít. Lucy si to bolestně přeje. Za to, co naplánoval a o co se pokusil, by měl pocítit strašlivou hrůzu, kterou vzbuzoval u ostatních a chlípně ji toužil vzbudit u doktorky Scarpettové.

„Chceš nový test DNA? Lucy, potřebujeme soudní příkaz.” Manham zná dobře jurisdikční a zákonná omezení. Žil podle jejich norem tak dlouho, že je naprogramován tak, aby ho přinejmenším znepokojilo, když Lucy navrhne plán, který by v minulosti byl nemyslitelný a nemožný. A když nic jiného, měl by za následek zatajování důkazů, což by případ u soudu zničilo.

„Může o to požádat Bergerová.” Lucy tím míní asistentku státního zástupce Jaime Bergerovou. „Zavolej jí a požádej, ať sem co nejdřív přijede. Nejlíp hned.”

Manham se musí usmát. „Určitě nemá nic na práci a tohle rozptýlení ráda uvítá.”

Scarpettová před sebe rozloží desítky barevných fotografií dvacet krát pětadvacet centimetrů, které pořídila tak, že položila každý list dopisního papíru z Polunského věznice na světelný panel a vyfotografovala je v ultrafialovém světle a pak znovu při padesátinásobném zvětšení.

Porovnává je s fotografiemi Chandonnova dopisu, který dostala. Papír nemá žádné vodoznaky a tvoří ho těsně propletená dřevěná vlákna, u levného papíru běžná oproti jemným papírům, které obsahují také hadrovinu.

Vizuálně má papír hladký lesklý povrch, typický pro kancelářský papír, a Scarpettová nevidí žádné nepravidelnosti, které by mohly naznačit, jestli pochází ze stejné výrobní série, ačkoli na tom vlastně nezáleží. I kdyby papír pocházel ze stejné série, byl by to pro soud slabý vědecký důkaz, protože obhajoba by Okamžitě poukázala na to, že vzhledem k obrovské velikosti výrobní série se takové laciné typy papíru vyrábějí v nesčetných milionech a milionech listů v sérii.

Tento dvacetilibrový papír s rozměry dvacet jedna a půl krát dvacet osm centimetrů se nijak neliší od toho, jaký používá Scarpettová ve své tiskárně. Je ironií, že by obhajoba mohla namítnout, že Chandonnův dopis napsala sama a poslala si ho.

Už byla terčem mnohem absurdnějších bizarních obvinění. Nedělá si iluze. Jednou obviněná, vždycky obviněná, a ona byla obviněna z příliš mnoha porušení profesních, právních a morálních norem, aby přežila podrobné zkoumání někoho, kdo by ji chtěl znovu zničit.

Do kanceláře doktorky Scarpettové strčí hlavu Rose. „Jestli okamžitě nepůjdete, zmeškáte další let.“

Koupit si kávu na ulici je stará rutina, která přináší Jaime Bergerové dočasný únik před chaosem.

Vezme si od Raula drobné, poděkuje mu a on přikývne vědom si dlouhé fronty, která stojí za ní. I když má plné ruce práce, zeptá se jí, jestli chce máslo, ačkoli máslo odmítala celé ty roky, co navštěvuje jeho Stánek na Centre Street naproti úřadu státního zástupce. Bergerová odchází s kávou a obvyklým obědem s vysokým obsahem uhlovodanů, který sestává z bagety tahle je sypaná mákem a dvou balíčků filadelfského taveného sýra v bílém papírovém sáčku s ubrouskem a plastovým nožem. Mobilní telefon na jejím opasku zavibruje jako nějaký bodavý hmyz.

„Ano,“ odpoví Bergerová a zastaví se na chodníku před žulovou budovou v centru nedaleko Ground Zero, kde “. září 2001 viděla z okna kanceláře, jak druhé letadlo narazilo do Světového obchodního centra.

Ta prázdná díra vedle Hudsonu zanechala prázdnou díru i v ní. Když se dívá do prázdného prostoru na to, co tam už není, cítí se starší než na svých osmačtyřicet. S každým uplynulým obdobím ve svém životě ztratila nějakou svou část, kterou už nikdy nelze vzkřísit.

„Co děláš?” zeptá se Lucy. „Slyším hluk na ulici, takže jsi uprostřed policajtů, právníků a gangsterů, co se hemží kolem soudní budovy. Jak rychle se můžeš dostat do Upper East Side, kde to je civilizovanější?”

Lucy podle svého zvyku nedá Bergerové příležitost promluvit, až je příliš pozdě na to, aby mohla odmítnout.

„Nečekají tě u soudu, že?”

Bergerová odpoví, že ne. „Předpokládám, že mě chceš hned.tl

Realisticky vzato, vzhledem k ucpané dopravě znamená hned nejméně pětačtyřicet minut. Když Bergerová vyjede výtahem do jednadvacátého patra Lucyiny budovy, je skoro jedna odpoledne. Dveře výtahu se otevřou do mahagonové recepce s nápisem Infosearch Solutions mosaznými písmeny na zdi za zakřivenou skleněnou přepážkou. Není tu žádná čekárna pro klienty a po stranách recepce jsou dvoje neprůhledné skleněné dveře. Levé se elektronicky odemknou, když se zavřou dveře výtahu, a neviditelná kamera v lustru přenáší Bergerovou a každý pohyb, který udělá, na televizi s platinovou obrazovkou v každém interiéru kanceláře.

„Vypadáš příšerně. Ale hlavní je, jak vypadám já,“ řekne suše Bergerová, když ji Lucy přivítá.

„Jsi velmi fotogenická,“ odpoví Lucy vtipem, který použila už dřív. „Mohla jsi udělat skvělou hvězdnou kariéru v Hollywoodu.”

Bergerová je tmavovláska s výraznými rysy a hezkými zuby. Vždy je bezvadně oblečená v elegantním kostýmku zdůrazněném drahými doplňky, a i když se sama nepovažuje za herečku, každý dobrý prokurátor je během výslechů a především v soudní síni svým způsobem teatrální. Bergerová se rozhlédne po stěně, kterou tvoří zavřené mahagonové dveře. Jedny se otevřou a vyjde z nich Zach Manham s hromádkou cédéček.

„Vejdi do mého salonu,” řekne Lucy Bergerové., Je tam pavouk.”

„Tarantule,” dodá vážně Manham. „Jak se máte, šéfová?” Podá si s Bergerovou ruku.

„Pořád se vám stýská po starých dobrých časech?” usměje se na něho Bergerová, ale její oči neodpovídají jejímu bezstarostnému chování.

Stále ji mrzí, že přišla o Manhama.z detektivní skupiny státního zástupce, anebo ze svého týmu A, jak to nazývá, i když to je ku prospěchu věci a v některých případech, jako je tento, s ním dál spolupracuje.

Skončila další éra.

„Tudy prosím,” ukáže Manham.

Bergerová následuje Manhama a Lucy do místnosti, které se prostě říká laborka. Je to velká zvukotěsná místnost jako profesionální nahrávací studio. Vysoké police jsou plné nejmodemější audiovizuální techniky, systémů GPS a dalších sledovacích zařízení, které se vymykají odborným znalostem Bergerové a nikdy ji nepřestávají udivovat, kdykoli přijde do Lucyiny kanceláře. Všude blikají světla, na obrazovkách se střídají různé záběry, některé z vnitřku budovy, jiné monitorují místa, která Bergerové nedávají žádný smysl.

Všimne si předmětu, jenž vypadá jako svazek maličkých mikrofonů na desce pracovního stolu plného modemů a monitorů.

„Co je tahle nejnovější vymyšlenost?”

„Tvůj nejnovější šperk. Ultramikrovysílač,” odpoví Lucy, zvedne svazek a vytáhne jeden z vysílačů, ne větší než čtvrtdolar na dlouhém tenkém lanku. „Tohle k tomu patří,” poklepe na něco, co vypadá jako černá krabička se vstupy a výstupy a s LCD. „Můžeme tohle děťátko nechat zmizet v lemu tvého saka od Armaniho, a když tě unesou, tenhle kvazidopplerovský rádiový zaměřovač může určit tvou přesnou pozici podle signálů VHF a UHF.

Frekvence v rozsahu dvacet sedm až pět set megahertzů. Kanály se volí na jednoduché klávesnici a tahleta věcička, na kterou se díváš,” Lucy poklepe na černou krabičku „je sledovací systém, s jehož pomocí tě můžeme monitorovat, ať jsi kdekoli ve svém autě, na motorce nebo kole. Nic víc než krystalový oscilátor poháněný niklokadmiovou baterií. Může monitorovat až deset cílů najednou, pro případ, že tě manžel podvádí s několika ženskými.” Bergerová nijak nereaguje na tu jemnou narážku, která vůbec není jemná.

„Vodotěsný,” pokračuje Lucy. „V pěkném přenosném pouzdru s řemínkem na rameno; mohli bychom pravděpodobně požádat Gurkhu nebo Herměs, aby navrhli nějaké speciální pouzdro třeba ze pštrosí nebo klokaní kůže jen pro tebe. K dispozici je letadlová anténa, kdyby ses chtěla cítit bezpečně, až poletíš learjetem, gulfstreamem nebo čímkoli, ty, taková cestovatelka.”

„Až jindy,” poznamená Bergerová. „Doufám, že jste mě nezavolali na kraj města, abyste mi ukázali, co se stane, jestli se ztratím nebo mě unesou.”

„Ne, to ne.”

Lucy se posadí před velký monitor. Prsty jí začnou rychle poletovat na klávesnici, přechází z jednoho okna do dalšího a postupuje čím dál hlouběji do softwarové aplikace pro forenzní vědy, kterou Bergerová nezná.

„To máš z NASA?” zeptá se.

„Možná,” odpoví Lucy, pak ukáže kurzorem na složku označenou číslem, které Bergerové opět nic neříká. „NASA dělá mnohem víc, než jen vozí domů šutry z Měsíce. Řeknu to takhle” Lucy se odmlčí, ruku připravenou nad klávesou, a upřeně se zadívá na obrazovku „mám pár kamarádů, raketových vědců, ve výzkumném centru Langley.” Pohne myší sem a tam. „Spoustu milých lidí, kterým se nedostává takových zásluh, jaké si zaslouží” cvakcvakcvak. „Děláme na některých dost pozoruhodných projektech. Fajn.” Klikne na soubor označený katalogovým číslem a dnešním datem.

„Tady je to.” Podívá se na Bergerovou. „Poslouchej.”

„Dobré odpoledne. Smím se zeptat, kdo volá?” Mužský hlas na nahrávce patří Zachu Manhamovi.

„Až se mademoiselle Farinelliová vrátí, řekněte jí Baton Rouge. “

Bergerová si přisune židli a posadí se, fascinovaná obrazovkou počítače.

Na ní jsou pozastavené dva „otisky hlasu” neboli spektrogramy dvouapůlsekundové digitální segmenty nahraného lidského hlasu převedeného na jednotlivé frekvence. Výsledným diagramem jsou černobílé svislé a vodorovné čáry, které podobně jako Rorschachův test vyvolávají různé imaginativní asociace podle toho, kdo se na ně dívá. V tomto případě otisky hlasu připomínají Lucy černobílý abstraktní obraz tornáda.

Zmíní se o tom Bergerové a dodá: „To odpovídá, že? Udělala jsem vlastně bych měla říct, že počítač udělal to, že jsem našla Chandonnovy hlásky z jiného zdroje. V tomhle případě z tvé videonahrávky jeho výslechu po zatčení v Richmondu. Počítač vyhledal stejná slova.

Samozřejmě, ten parchant nám to nijak neusnadnil, když se podíváš na slova použitá v telefonátu, který jsme obdrželi. V rozhovoru s tebou nikde nejsou,” pokračuje Lucy. „Například neříká Baton Rouge. Takže nám zbývá až, se vrátí a řekněte jí. Zdaleka ne tolik hlásek, kolik bych potřebovala pro srovnání. Pro pozitivní shodu bychom měli mít aspoň dvacet stejných hlásek. Nicméně, dospěli jsme tu ke značné podobnosti. Nejtmavší oblasti na známých a příslušných otiscích hlasů odpovídají intenzitě frekvence.” Lucy ukáže na černé oblasti spektrogramů na monitoru počítače.

„Připadá mi to stejné,” poznamená Bergerová.

„Určitě. V těch pěti slovech až, se vrátí a řekněte jí, ano, souhlasím.”

„No, mě to přesvědčilo,” prohlásí Manham. „Ale u soudu bychom měli potíže, z důvodu, který uvedla Lucy. Nemáme dost stejných hlásek, aby to přesvědčilo porotu.”

„Na soud zatím zapomeňte,” upozorní nejváženější newyorská žalobkyně.

Lucy stiskne další klávesy a aktivuje druhý soubor.

„Rozepnul jsem jí podprsenku a začal jsem jí hladit ňadra, “ říká hlas JeanaBaptista ten měkký, zdvořilý hlas.

Pak řekne Lucy: „Tady máme tři další fragmenty výslechu, který obsahuje slova pro porovnání.”

„ Vyhrnul jsem jí trikot až na břicho. “

Dále hlas JeanaBaptista říká: „Nečekal jsem, že se vrátí.

„A ještě,” dodá Lucy: „To mi řekněte vy. “

Lucy pak vysvětlí: „To je našich pět slov, Jaime, dost blízko u sebe. Jak jsem naznačila, ty věty jsou z nahraného rozhovoru, který jsi s ním měla před jeho obviněním, když tě povolali jako zvláštní žalobkyni.”

Pro Lucy je těžké slyšet části toho výslechu. Bezděčně Bergerové zazlívá, že nutila Scarpettovou, aby se na tu nahrávku dívala, i když to bylo nezbytné, naprosto nezbytné. Scarpettová musela celé hodiny poslouchat to, co nebylo nic víc než manipulativní, násilnická pornografie, poté, co ji ten chlap málem zabil. Jean-Baptiste lhal a bavil se tím. Bezpochyby ho sexuálně vzrušovalo pomyšlení, že jeho obecenstvem je Scarpettová, oběť a klíčová svědkyně. Celé hodiny se dívala a poslouchala ho, jak si podrobně vymýšlí nejen to, co dělal v Richmondu, ale i své takzvané romantické setkání v roce 1997 se Susan Plessovou, meteoroložkou z televize CNBC, jejíž roztrhané tělo bylo nalezeno v jejím bytě v newyorské Upper East Side.

Byla to krásná osmadvacetiletá Afroameričanka, ubitá a pokousaná stejným groteskním způsobem jako jiné Chandonnovy oběti. Až na to, že při její vraždě se našlo sperma. Při novějších vraždách JeanaBaptista, těch v Richmondu, byly oběti nahé jen od pasu nahoru a žádné sperma se nenašlo, pouze sliny. To vedlo k závěrům, založeným částečně na analýze DNA, že Chandonnova síť kryje jak organizovaný zločin páchaný pro zisk, tak úchylné zločiny páchané pro sadistickou zábavu. Jean-Baptiste a Jay Talley se oddávají své neziskové zábavě. Při sexuálně motivované vraždě Susan Plessové si oba bratři počínali jako sehraný tým, krásný Jay svedl Susan, znásilnil ji a pak ji přenechal svému odpornému, impotentnímu dvojčeti.

Lucy, Bergerová a Manham se dívají na zvukové spektrogramy na monitoru. I když hlasová analýza není exaktní vědou, všichni tři jsou přesvědčeni, že muž, který zanechal vzkaz, a Jean-Baptiste Chandonne jsou jedna a táž osoba.

„Jako bych to potřebovala.” Bergerová přejede přes obrazovku počítače prstem, který zanechá slabou stopu. „Hlas toho parchanta bych poznala všude. Tornádo. To jsi řekla dobře. Je to zatraceně pravda. Způsob, jakým ničí životy, a ať se propadnu, jestli to nevypadá, že to udělá zas.“

Lucy jí vysvětlila, že satelitní sledování označilo bezprostřední okolí její budovy, zatímco identifikátor volajícího ukázal, že hovor přišel z druhého konce země, z Polunského věznice v Texasu. „Co si o tom máme myslet?”

Bergerová zavrtí hlavou. „Nevím, pokud se nejedná o nějakou technickou chybu nebo nějaké jiné vysvětlení, které mi aspoň prozatím uniká.”

„Především chci s jistotou vědět, že Jean-Baptiste Chandonne je stále v cele smrti v Texasu a má sedmého května dostat smrtící injekci,” dodá Lucy.

„Bez legrace,” zamumlá Manham, zatímco neustále cvaká propiskou, což je jeho nervózní zvyk, který rozčiluje všechny, kdo ho znají.

„Zachu?” Bergerová se s povytaženým obočím významně podívá na propisku.

„Promiňte.” Zastrčí tužku do náprsní kapsy naškrobené bílé košile. „Jestli mě vy dvě nepotřebujete, musím jít vyřídit nějaké hovory.” Podívá se na obě ženy.

„Jsme v pohodě. Dáme ti vědět později,” odpoví Lucy. „A jestli mě někdo bude shánět, řekni, že nikdo neví, kde jsem.”

„Ještě nejsi připravená objevit se na veřejnosti?” usměje se Manham.

„Ne.”

Zavře za sebou tak, že tlumený zvuk silně polstrovaných dveří téměř není slyšet.

„A Rudy?” zeptá se Bergerová. „Doufám, že je doma a dává si sprchu nebo vyspává. Mám dojem, že bys to potřebovala taky.”

„Kdepak. Oba pracujeme. Je v kanceláři na druhé straně chodby, ztracený v kybernetickém prostoru. Rudy je internetový maniak, což je fajn. Má víc vyhledávačů, které mu běhají po celém vesmíru, než má Anglie tras metra.”

„Abych dostala soudní příkaz k odebrání vzorků Chandonnovi kvůli testům DNA,” řekne Bergerová, „musím předložit vážný důvod, Lucy. A nahraný telefonní hovor nejen nebude stačit, ale nejsem si jistá, jestli chceš, aby se nějaké informace z téhle kanceláře dostaly ven. Zvlášť když ani nevíme, co ten telefonát znamená…”

„Nic,” přeruší ji Lucy. „Nic víc z téhle kanceláře prosáknout nesmí. Absolutně nic.”

„Neodpustitelný hřích,” usměje se Bergerová, a když se podívá na Lucyinu přísnou, odhodlanou tvář, stále hladkou a zářivou mládím, tvář se smyslnými plnými rty odstínu tmavočervené půdy, v očích se jí objeví něžný smutek.

Jeli pravda, že lidé začínají umírat v den, kdy se narodí, pak je Lucy zřejmě výjimkou. Bergerové se často zdá, že Lucy je výjimkou mezi všemi lidmi, a už jen z tohoto důvodu se bojí, že Lucy nebude dlouho žít. Představuje si její podmanivou mladou tvář a silné tělo na nerezovém pitevním stole, s kulkou v mozku, a i když se snaží sebevíc, nemůže tuto představu potlačit.

„Neloajálnost, dokonce zrozená ze slabosti, je neodpustitelný hřích,” souhlasí Lucy, zmatená a zneklidněná tím, jak se na ni Bergerová dívá. „Co se děje, Jaime? Myslíš, že tu došlo k úniku informací? Ježíši, právě z toho mám noční můry. Noční můru, se kterou žiju. Bojím se toho víc než smrti.” Začíná být podrážděná. „Jestli někoho přistihnu, že mě zrazuje… V téhle organizaci stačí jeden Jidáš a jsme všichni v háji. A proto musím být tvrdá.”

„Ano, jsi tvrdá, Lucy.” Bergerová vstane, aniž znovu pohlédne na vzorce nahraného Chandonnova hlasu na monitoru. „Máme tady v New Yorku otevřený nevyřešený případ: Susan Plessovou.”

Lucy také vstane, oči upřené na Bergerovou v očekávání toho, co přijde.

„Chandonne je obviněn z její vraždy a ty znáš všechny důvody, proč jsem to vzdala, zabalila to, rozhodla jsem se ho nežalovat a místo toho ho přenechala Texasu.”

„Kvůli trestu smrti,” řekne Lucy.

Obě se zastaví u zvukotěsných dveří; monitory září, záběry z kamer s uzavřeným okruhem přeskakují od jednoho ke druhému a malá jasná světla blikají bíle, zeleně a červeně, jako by Lucy s Bergerovou byly v kabině kosmické lodi.

„Věděla jsem, že v Texasu bude odsouzen k trestu smrti, a také byl. Sedmého května,” zamumlá Bergerová. „Ale tady by trest smrti nedostal, v New Yorku nikdy.”

Uloží si poznámkový blok do aktovky a rázně ji zavře. „Jednou možná zdejší státní zástupce povolí smrt injekcí, jenže během mého funkčního období se to pravděpodobně nestane. Ale podle mě, Lucy, teď je otázkou, jestli chceme, aby Chandonne zemřel. A co víc, jestli chceme, aby ten, kdo je v jeho cele v Polunského, byl popraven, když si nemůžeme být jisti, kdo ta osoba je, ted když se nám ozval pověstný LoupGarou.“

Bergerová říká nám, i když sama žádnou zprávu od JeanaBaptista Chandonna nedostala. Pokud Lucy ví, dostala ji jen ona, Marino a Scarpettová: dopisy a teď telefonát, který zdánlivě vyšel z Upper East Side na Manhattanu, pokud nezklamala technologie anebo lidští programátoři.

„Žádný soudce mi nevydá příkaz k odebrání vzorků jeho DNA,“ pokračuje Bergerová svým obvyklým klidným, sebejistým tónem. „Ne bez pravděpodobného důvodu pro příkaz k osobní prohlídce. Ten dostanu a pokusím se vydat JeanaBaptista do New Yorku a stíhat ho pro vraždu Susan Plessové. Na základě DNA z jeho slin získáme nezvratný důkaz, i když víme, že sperma v její vagině nebylo jeho, ale Jaye Talleyho, dvojčete JeanaBaptista. Jestli tenhle případ znovu vytáhneme na světlo abych tak řekla , Chandonnův právník Rocco Caggiano použije každý špinavý trik, jaký zná.“

Lucy se tématu Rocca Caggiana vyhýbá. Její výraz nic neprozrazuje, přesto ji znovu zachvátí vlna nevolnosti. Silou vůle ji potlačí. Nebude mi špatně, poručí si v duchu.

„Rozhodně zařadím Talleyho sperma mezi důkazy, a tady začíná být ten případ riskantní. Obhajoba bude tvrdit, že Susan znásilnil a zavraždil Jay Talley, nyní na útěku, a já nade vší pochybnost můžu dokázat jen to, že ji Chandonne pokousal. Abych to shrnula,” začne Bergerová mluvit jako v soudní síni, „lze doufat, že dárce spermatu nebude tak důležitý pro porotce, kteří budou zděšeni, protože sliny nalezené v kousnutích prakticky po celém Susanině trupu dosvědčí, že ji Chandonne mučil. Ale nemůžu dokázat, že ji zavraždil, nebo dokonce že ještě žila, když ji začal kousat.”

„A sakra,” uleví si Lucy.

„Možná bude odsouzen. Možná porotci uvěří, že cítila strašlivou fyzickou bolest, že vrah byl brutální a bezcitný. Je možné, že dostane trest smrti, ale ten nikdy v New Yorku nebude vykonán. Takže, budeli odsouzen, pravděpodobně dostane doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, a pak s ním budeme muset žít, dokud ve vězení nezemře.”

Lucy položí ruku na kliku a opře se o silnou vrstvu zvukové izolace z pěnové pryže. „Vždycky jsem chtěla, aby byl mrtvý.”

„A já byla ráda, že skončil v Texasu,” odpoví Bergerová. „Ale taky chci jeho DNA, abychom s jistotou věděli, že se někde nepotuluje po ulicích a nesleduje svou další oběť…”

„Kterou by mohla být jedna z nás,” doplní Lucy.

„Dovol mi vyřídit pár telefonátů. Ze všeho nejdřív řeknu soudci, že mám v úmyslu znovu otevřít případ vraždy Susan Plessové a chci soudní příkaz ohledně Chandonnovy DNA. Pak se spojím s guvernérem Texasu. Bez jeho souhlasu Chandonne nikam nepojede. Znám guvernéra Corleyho natolik, že čekám, že se mi tvrdě postaví na odpor, ale aspoň myslím, že mě vyslechne. Jeho stát je hrdý na to, že zbavuje svět vrahů. Budu se s ním muset dohodnout.”

„Nic jim v době voleb nepomůže tak jako spravedlnost,” poznamená Lucy cynicky, když otevře dveře.

V Polsku to dopoledne je údržbář Jerzy Skrzypek poslán do pokoje 513 hotelu Radisson, aby opravil ucpaný odtok ve vaně, který způsobuje nepříjemný zápach.

Zaklepe na dveře a několikrát zavolá „údržba”. Když nikdo neodpovídá, vejde dovnitř a okamžitě si všimne, že hosté odjeli a nechali po sobě postel se zmuchlanými prostěradly potřísněnými spermatem, spoustu prázdných lahví od vína a špinavé popelníky plné cigaretových nedopalků na nočních stolcích.

Skříň je otevřená, ramínka na podlaze, a když Skrzypek s brašnou s nářadím vejde do koupelny, nalezne obvyklé zbytky zubní pasty zaschlé v umyvadle a postříkané na zrcadle. Toaleta není spláchnutá, vana plná špinavé vody a po talíři s nedojedenými čokoládovými bonbony na stoličce u umyvadla lezou velké mouchy. Mouchy také bzučí, narážejí do světla nad zrcadlem a vrhají se Skrzypkovi na hlavu.

Prasata.

Tolik lidí se chová jako prasata.

Vytáhne velké gumové rukavice, ponoří ruce do studené mastné vody ve vaně a hmatá po odtoku. Je ucpaný chomáči dlouhých černých vlasů.

Prasata.

Voda ve vaně začne odtékat. Skrzypek odhodí mokré spletené vlasy do záchodu, pak mávnutím zažene mouchy od svého obličeje a znechuceně se podívá, jak se pachtí na talíři s čokoládou. Svlékne si gumové rukavice a pleskne s nimi po vypaseném, černém, špinavém hmyzu.

Samozřejmě, mouchy pro něho nejsou exotický hmyz, při svém povolání je vidí často, ale nikdy v takovém množství v místnosti a ne v tomhle ročním období, kdy je chladné počasí. Obejde postel a přitom si všimne otevřeného okna, což je typické, dokonce i v zimě, protože mnoho hostů kouří. Když natáhne ruku, aby okno zavřel, uvidí další mouchu, která leze po parapetu, pak sě vznese jako vzducholoď a s bzukotem odletí kolem něho do pokoje. Se vzduchem sem zvenku proniká nějaký zápach, velmi slabý zápach, který mu připomíná kyselé mléko nebo shnilé maso.

Vystrčí hlavu z okna. Ten smrad přichází z okna hned napravo. Pokoj 5”.

Vůz stojí zaparkovaný u parkovacích hodin na východní “. ulici v Harlemu, asi jeden blok od restaurace Rao.

V dřívějším životě mohl Benton dostat u Raa kýžený stůl, protože byl z FBI a měl zvláštní postavení u rodiny, která vlastní tuto proslulou, neli nechvalně známou italskou restauraci už sto let. Bývala to mafiánská putyka a těžko říct, kdo sem chodí na večeře dnes. U těch nemnoha stolů s kostkovanými ubrusy často zasedají celebrity. To místo si oblíbili i policisté. Někdy se tu dokonce objeví newyorský starosta. Benton, který parkuje na východní “. ulici v otlučeném černém cadillaku, koupeném za 2500 dolarů v hotovosti, se blíž k té restauraci už asi nikdy nedostane.

Zastrčí mobilní telefon do otvoru pro zapalovač; motor a klimatizace běží, dveře jsou zamčené, Benton nespouští oči ze zrcátek a pozoruje výtržníky, kteří nemají nic lepšího na práci než chodit po ulicích a vyhledávat potíže. Jako adresa plátce jeho telefonu je uvedeno číslo poštovní schránky ženy z Washingtonu, která neexistuje. Na satelitním určení místa, odkud Benton volá, nezáleží, a za dvě minuty už slyší hlas senátora Franka Lorda. Mluví se svým zaměstnancem, který netuší, že senátor aktivoval modus dvě na svém mezinárodním mobilním telefonu a teď může přijímat hovory a zároveň vysílat svou konverzaci, aniž by o tom někdo druhý věděl.

Ve chvíli, kdy hovořil v živém televizním vysílání, podíval se senátor na hodinky a najednou vyhlásil přestávku.

Aniž by se dotkl telefonu na opasku, volající v tomto případě Benton může slyšet všechno, co senátor říká.

Benton slyší tlumené kroky a hlasy.

„…Největší obstrukční orgán na světě. Jestli to není pravda,” říká senátor Lord, který je vždycky zdrženlivý, ale velmi tvrdý. „Zatracený Stevens.”

„Povýšil obstrukce na uměleckou formu, to je jisté,” zazní v Bentonově sluchátku další mužský hlas.

Když Benton poslal na senátorův mobil textovou zprávu s přesným časem, kdy zavolá, byl to jeho první kontakt se senátorem téměř po roce. Senátor Lord by proto měl vědět, že Benton teď poslouchá, pokud nezapomněl anebo tu zprávu nedostal. Bentonovu důvěru nahlodávají pochybnosti. Snaží se představit si senátora, oblečeného jako vždy v nažehleném konzervativním obleku, s držením těla stejně přímým jako čtyřhvězdičkový generál.

Ale toto dálkové jednostranné setkání musí být určitě záměrné. Senátor přece odešel z jednání, které je pravděpodobně vysíláno živě na CSPAN. To by bez dobrého důvodu neudělal a byla by přinejmenším velká náhoda, kdyby odešel v přesný čas, na kdy mu Benton oznámil, že bude volat číslo v modu dvě.

Benton také s úlevou zaznamená, že senátor zjevně nastavil na telefonu tento modus. Jinak by Benton nemohl slyšet jeho rozhovor. Nebuď hlupák a nebuď tak strašně nervózní, říká si tiše. Nejsi hlupák. Senátor Lord není hlupák. Uvažuj jasně.

Připomene mu to, jak moc postrádá osobní kontakt se svými starými přáteli a známými. Když slyší hlas senátora Lorda, spolehlivého přítele Scarpettové, muže, který by pro ni udělal cokoli, sevře se mu hrdlo. Zatne pěsti a drží telefon tak pevně, až mu zbělají klouby.

Muž, pravděpodobně člen personálu, se zeptá: „Mohu vám přinést něco k pití?”

„Teď ne,“ odpoví senátor Lord.

Benton si všimne svalnatého mladíka s odhalenou hrudí, který se nedbale blíží k jeho zrezivělému otlučenému cadillaku, staré hromadě plechu tak polepené nálepkami, že ten vůz vypadá, jako by měl poruchu pigmentu. Benton se na mladíka upřeně podívá jako univerzální varování a ten odkráčí jiným směrem.

„Nebude jmenován, pane,“ odpoví člen personálu, který nemůže vědět, že je každé jeho slovo přenášeno do mobilního telefonu Nokia v Harlemu.

„Vždycky jsem optimističtější než vy, Jeffe. Situace se může změnit, překvapit vás,“ řekne senátor Lord, předseda justičního výboru a nejmocnější politik federální bezpečnosti, protože kontroluje finance a kolem financí se točí všechno, i řešení těch nej odpornějších zločinů.

„Chci, abyste teď zavolal Sabata.“ Senátor Lord tím myslí Dona Sabata, ředitele FBI. „Ujistěte ho, že pro svou novou jednotku pro potírání počítačové kriminality dostane, co potřebuje.”

„Ano, pane.” Hlas člena personálu zní překvapeně. „Bude mít radost.”

„Vede si dobře a potřebuje mou pomoc.”

„Nejsem si jist, že s vámi souhlasím, pane předsedo, v tom smyslu, že máme pár dalších významných otázek, a tohle odčerpá mnoho…”

„Děkuji, že se o to postaráte,” přeruší ho senátor Lord. „Musím se tam vrátit a přimět ty idioty, aby mysleli na lidi a ne na svoje zatracené politické mocenské hry.”

„A na trest. Někteří z nich vás nemají moc v lásce.”

Senátor se zasměje. „To znamená, že něco dělám správně. Pozdravujte Sabata a vyřiďte mu, že teď všechno postupuje dobře, už to běží. A znovu ho uklidněte, vím, že byl nervózní. Ale teď nás opravdu čeká hodně práce, víc než dřív.”

Linka utichne. Během pár hodin budou zaslány peníze na různé účty v Bank of New York na Madison Avenue a 63. ulici a Benton je může začít vybírat pomocí bankovních karet vydaných na další fiktivní jména.

V Lucyině kanceláři začne na počítači blikat světlo.

Ta zpráva dorazila do tiskových agentur. Nechvalně známý soudní advokát Rocco Caggiano zřejmě spáchal sebevraždu v hotelu v Polsku. Jeho tělo objevil údržbář, který si všiml nepříjemného zápachu vycházejícího z jednoho z pokojů.

„Jak krucinál…?“ Lucy uhodí do klávesy, aby deaktivovala blikající světlo. Klikne myší na Tisk.

Vyhledávače jsou její specializací a jejich pohotovostní četa dostala za úkol najít jakoukoli informaci vztahující se k Roccovi Caggianovi. Je jich spousta. Rocco rád o sobě četl, hltal ty zprávy, a kdykoli Lucy narazí na nějaký článek o něm nebo o mandantovi, kterého zastupoval, cítí takový neklid, jaký dřív nikdy nepoznala. Musí sebrat veškeré sebeovládání, aby si přestala představovat, jak Rudy pomáhá Roccovi střelit se do hlavy.

Nahoru.

Hlaveň musí směřovat nahoru.

Tuto radu dostala od tety Kay a Lucy si nedovede představit její reakci, kdyby náhodou zjistila, co její milovaná neteř s Rudým udělali.

„Ani ne osmačtyřicet hodin?“ Rudy se nakloní Lucy přes rameno. Jeho dech na jejím krku voní skořicovou žvýkačkou, se kterou Rudy s oblibou dělá bubliny, když není na veřejnosti.

„Zdá se, že nás ve Štětině pořád pronásleduje smůla. Kvůli údržbáři a ucpané vaně.“ Lucy dál čte ze zprávy tiskové agentury AP.

Rudy se posadí vedle ní a opře se loktem o stůl, bradu v dlani. Připomíná jí chlapce, který právě prohrál první baseballový zápas v žákovské lize.

„Po všem tom plánování. Hergot. Co teď? Stáhla jsi zprávu soudního lékaře? Kristepane, neříkej mi, že je v polštině.”

„Vydrž. Přejdu z tohohle…” Klikne myší. „Někam jinam… Miluju Interpol…“

Poslední útočiště je velmi výběrový klient, jeden z těch subjektů, který je považovaný za součást rozsáhlé mezinárodní sítě Interpolu. Za toto privilegium musí Lucy projít bezpečnostní prověrkou a samozřejmě platit stejný roční příspěvek jako malá země. Teď zadá vyhledávání a za pár sekund jsou na obrazovce záznamy o smrti Rocca Caggiana. Policejní a pitevní zprávy byly přeloženy z polštiny do francouzštiny.

„Ach ne,” řekne Lucy s povzdechem, otočí se na židli a podívá se na Rudyho. „Jak jsi na tom s francouzštinou?”

„Víš, jak jsem na tom s francouzštinou. Je omezená na můj jazyk.”

„Nebuď vulgární. Jsi jako jednoduchý počítač. Vy chlapi. Myslíte jen na jednu věc.”

„Nemyslím vždycky jen na jednu věc.”

„Máš pravdu. Omlouvám se. Myslíš na jednu věc, ale dvakrát, třikrát, miliónkrát za den.”

„A vy, Mamouzelle Farinelliová?”

„Ach bože, tvoje francouzština je strašná.”

Lucy pohlédne na hodinky, působivé titanové hodinky Breitling, které mají zabudovaný i nouzový vysílač polohy neboli ELT.

„Myslel jsem, že tohle nemáš nosit, když neletíš.” Rudy poklepe na její hodinky.

„Nesahej na ně. Spustíš je,“ škádlí ho.

Vezme ji za ruku a prohlíží si hodinky, svraští čelo nad jasně modrým ciferníkem, naklání hlavu sem a tam a předstírá, že je hloupý. Lucy se začne smát.

„Jednou odšroubuju tenhle velký knoflík” znovu poklepe na hodinky, zatímco ji stále drží za ruku „a vytáhnu ven celou anténu. A pak budu zdrhat jako blázen…”

Lucyin mobil začne vibrovat a ona ho vytáhne z pouzdra na opasku.

„A potrhám se smíchy, až na mě přiletí pobřežní stráž s F15…“

„Ano,“ řekne Lucy úsečně do telefonu.

„Chováš se k lidem tak mile,” šeptá jí Rudy do ucha.

, Jestli zemřu, vezmeš si mě?”

Na druhém konci je slyšet silné praskání. „Kdo je to?” zeptá se hlasitě. „Neslyším vás.” Praskání statické elektřiny zesílí. Lucy pokrčí rameny a hovor ukončí. „To číslo náhodou neznáš, co?”

Zvedne telefon a ukáže Rudymu číslo, ze kterého jí právě někdo volal.

„Ne. Devěttřišest… Jaká to je předvolba?”

„To se snadno zjistí.”

Není třeba zvláštních vyhledávačů nebo Interpolu, stačí zadat telefonní číslo a zjistit, čí je. Lucy se připojí ke Googlu. Na monitoru počítače se objeví Texaské oddělení trestního soudnictví, Polunského jednotka. Doplněné mapkou.

„Neodpověděla jsi mi na otázku,” připomene Rudy, který nepřestává flirtovat, ale přitom si plně uvědomuje význam telefonátu z Polunského věznice.

„Proč bych si tě brala, když budeš mrtvý?” zamumlá Lucy, ale skoro ho ani neposlouchá.

„Protože beze mě nemůžeš žít.”

„Tomu nevěřím.” Upřeně se podívá na monitor. „Co se to sakra děje? Řekni Zachovi, ať zavolá mé tetě a ujistí se, že je v bezpečí. Ať ji upozorní, že je možné, že je Chandonne venku. K čertu s tím! Hraje si s námi!”

„Proč jí nezavoláš sama?” podiví se Rudy.

„Ten sráč si s námi zahrává!” Oči jí planou.

„Proč nezavoláš Scarpettové tyT‘ zeptá se Rudy znovu. Lucy okamžitě zvážní.

„Nemůžu s ní teď mluvit. Prostě nemůžu.” Podívá se na něho. „Jak ti je?”

„Hrozně,” odpoví Rudy.

Benton nevolal na pevnou linku, protože nechtěl, aby byl ten neslyšitelný rozhovor nahrán.

Technické nástroje, které Lucy zcela určitě má a bez nichž se neobejde, asi nezahrnují mobilní telefon, který automaticky nahrává živý rozhovor. Zvlášť když jen velmi málo lidí má číslo jejího mobilu a ti, kdo ho mají, nepatří k osobám, které by si tajně nahrávala. Tenhle trik byl mnohem jednodušší než ten předchozí a nehrozí tu riziko, že Lucy může použít hlasovou analýzu, aby rozluštila, co JeanůvBaptistův nesmyslný nahraný hlas říká, když ve skutečnosti neříká nic.

Benton jednoduše spojil útržky JeanovaBaptistova nahraného hlasu s praskáním atmosférických poruch, aby vzbudil dojem, že se někdo snaží mluvit, když je velmi špatný signál. Lucy už ten hovor vystopovala tak jako ten předchozí do Polunského věznice. Tentokrát jí nepomohou žádné satelitní prostředky, protože ten zkomolený hovor je pryč, ztracen ve vesmíru opět proto, že Benton nevolal na žádnou z linek její kanceláře.

Lucy bude zuřit. Když je dostatečně rozzlobená, nic ji nezastaví. Jean-Baptiste Chandonne si s ní hraje. To si aspoň Lucy bude myslet a Benton ji zná natolik dobře, aby si byl jist, že se dopustila té chyby, že nenávidí Chandonna. Nenávist narušuje jasné myšlení. Lucy se bude ptát, jak jí může Chandonne telefonovat z Polunského i z New Yorku, pokud se dá věřit její satelitní technologii.

Nakonec Lucy vždycky uvěří své technologii.

Druhý hovor z Polunského, a teď se Lucy začne domnívat, vážně domnívat, že Chandonne má telefon na účtovací adresu Texaského oddělení trestního soudnictví. Co nevidět začne věřit, že Jean-Baptiste Chandonne uprchl.

Scarpettová se rozhodne, že se s ním musí sejít tváří v tvář, za ochranným sklem v Polunského věznici. Chandonne odmítne mluvit s kýmkoli jiným, což je jeho právo.

Ano, Kay, ano. To je pro tebe, pro tebe. Prosím. Setkej se s ním, než bude příliš pozdě. Ať mluví!

Benton začíná být zoufalý.

Baton Rouge, Lucy!

Chandonne řekl Baton Rouge, Lucy!

Posloucháš mě, Lucy?

Jean-Baptiste Chandonne nepotřebuje rádio s dipólovou anténou, aby se tu zásadní zprávu dozvěděl.

„Hej, Chlupáči!“ řve Bestie. „Slyšels? Asi ne, protože nemáš žádný zasraný rádio jako já. Hádej, co se stalo! Víš, co jsem teď slyšel? Tvůj právník sežral v Polsku svou pistoli.”

Jean-Baptiste opatrně pohybuje perem zkušenou rukou chirurga, obtahuje slova v cele smrti a v přední řadě života. Přejíždí konečky prstů přes vytlačená místa na bílém papíru a skládá dopis Scarpettové, který jí doručí jeho právník, o němž se ted dozvídá, že je údajně mrtev. Jeli Rocco mrtev, Jean-Baptiste necítí žádné emoce, ale je zvědav, zda je ta smrt významná, anebo jen náhodný sebevražedný chvilkový nápad, kterým se Rocco nechal unést.

Zpráva o této sebevraždě vyvolá obvyklé hlasité oplzlosti, kruté poznámky a dotazy.

Informace.

V cele smrti jsou informace nedocenitelné. Každý je hltá. Muži jsou vyhladovělí po drbech, pomluvách, informacích, informacích. Takže tohle je pro ně velký den. Žádný ze spoluvězňů nikdy Rocca Caggiana neviděl, ale kdykoli bylo ve zprávách zmíněno JeanovoBaptistovo jméno, bylo zmíněno i Roccovo jméno, a naopak. Prostá dedukce JeanuBaptistovi stačí k tomu, aby uznal, že Roccova smrt zajímá tisk jen proto, že zastupoval pověstného JeanaBaptista, přezdívaného Le LoupGárou, Chlupáč, Minipinďour, Vlkodlak a ach… Jaké bylo nejnovější pojmenování, které Bestie ten chytrák Bestie dneska vymyslel?

POHLAVNÍ nepřítel číslo jedna.

Napsal to na složený lístek, který někdo strčil pod JeanovyBaptistovy dveře spolu s chlupy, s chlupy z přirození Bestie. Jean-Baptiste lístek snědl, vychutnal slova a chlupy odfoukl přes zamřížované okénko. Spadly na podlahu před jeho celou.

„Kdybych byl Vlkodlakův právník, taky bych se picnul!” povykuje Bestie.

Smích a rány, jak vězni kopou do ocelových dveří.

„Buďte zticha! Co se to tam sakra děje?”

Zmatek netrvá dlouho. Vězeňští dozorci okamžitě obnoví na oddělení pořádek a v zamřížovaném okénku dveří JeanaBaptista se objeví pár hnědých očí.

Jean-Baptiste cítí špatnou energii toho pohledu. Nikdy se tím směrem neotočí.

„Potřebuješ si zatelefonovat, Chandonne?” zeptá se hlas patřící k těm očím. „Tvůj právník je mrtvý, spáchal sebevraždu. Jeho tělo našli v hotelovém pokoji v nějakém polském městě, které ani neumím vyslovit. Zřejmě už byl nějakou chvíli po smrti. Zabil se, protože byl uprchlík. Zdá se, že by tě zastupoval zločinec. To je všechno, co vím.“

Jean-Baptiste sedí na lůžku a prstem sleduje slova na bílém papíru. „Kdo jste?“

„Dozorce Duck.“

„Monsieur Kachna? Coincoin. To je francouzský káčkáč, monsieure Ducku.“

„Chceš si zavolat, nebo ne?“

„Ne, merci.“

Dozorce Duck si nikdy není jist, jak popsat nebo definovat jemné narážky, které ho rozčílí, kdykoli Jean-Baptiste promluví. Ale výsledkem je pocit ponížení a bezmocnosti, jako by ten mutant a vrah byl nadřazený, lhostejný k cele smrti a těm, kdo nad ním mají naprostou kontrolu. Vlkodlak vyvolává v dozorci Duckovi dojem, že není nic než stín v uniformě. Těší se na JeanovuBaptistovu popravu a přeje si, aby byla bolestivá.

„Máš pravdu. Za deset krátkých dní to stejně budeš mít za sebou,“ odsekne dozorce Duck. „Škoda, že si tvůj právník vystřelil mozek a hnije v hotelovém pokoji. Vidím, že ti to je vážně líto.“

„Lži,“ odpoví Jean-Baptiste, vstane ze svého lůžka a přejde ke dveřím, kde prsty porostlými světlým dlouhým chmýřím pevně obemkne mříže v malém okénku.

Jeho groteskní tvář vyplní celý prostor a vyděsí dozorce Ducka, který v bezprostřední blízkosti jeho dvouapůlcentimetrového špinavého nehtu na palci jediném nehtu, který si Jean-Baptiste z nějakého důvodu nikdy nestříhá téměř propadá panice.

„Lži,“ opakuje Jean-Baptiste.

Není nikdy snadné poznat, kam směřují jeho asymetrické oči, anebo kolik toho vidí, a chlupy, které mu pokrývají čelo a krk a v chomáčích mu trčí z uší, naplňují dozorce Ducka strachem.

„Ustup zpátky. Zatraceně, smrdíš hůř než pes, co se vyválel ve šťávě z mrtvoly. Ten hnusnej nehet na palci ti ustřihneme.”

„Mám zákonné právo nechat si růst nehty a vlasy,” odpoví Jean-Baptiste tiše s rozšklebeným úsměvem, který dozorci připomíná rybu s otevřenou tlamou.

Představí si, jak se ty špičaté dětské zuby s velkými mezerami zatínají do ženského těla, hryžou ji do prsou jako šílený žralok, zatímco chlupaté pěsti buší do krásné tváře, až ji promění v kaši. Chandonne si vybíral jen krásné, úspěšné ženy se sexy tělem. Jeho fetišem jsou velká prsa a bradavky, což podle soudního psychologa, který občas chodí do věznice, vypovídá o posedlosti, která JeanaBaptista nutí ničit tuto část těla.

„Pro některé pachatele to jsou boty a chodidla,” vysvětloval soudní psycholog u kávy asi před měsícem.

„Ano, to o těch botách vím. Ti pošuci se vloupávají do domů a kradou dámský boty.”

„Stává se to častěji, než byste čekal. Sama dámská bota je pro pachatele sexuálně vzrušující. Často cítí potřebu zabít ženu, která nosí fetiš, anebo jejíž část těla je fetišem. Mnoho sériových vrahů začíná jako zloději fetišů, vloupávají se do bytů, kradou boty, spodní prádlo, další věci, které pro ně sexuálně něco znamenají.”

„Takže Vlkodlak pravděpodobně kradl podprsenky, když byl malej chlupatej kluk.”

„To je docela dobře možné. Rozhodně vstupuje do bytů bez zábran a to odpovídá chování sériového zloděje, který se stal sériovým vrahem. Při krádeži fetišů je problém, že oběť často ani neví, že se k ní někdo vloupal a že něco bylo odcizeno. Kolik žen, které nemůžou najít botu, nebo dokonce několik bot, anebo kousků prádla, bude předpokládat, že byl u nich doma zloděj ?“

Dozorce Duck pokrčil rameny. „Sakra, moje žena v polovině případů nenajde, co hledá. Měl byste vidět její skříň. Jestli má někdo jako fetiš boty, pak to je Sally. Ale není to tak, že se nějaký chlapík může vloupat do bytu nějaké ženy a odnést si prs. I když některé možná vzrušuje, když ho odřízne. “

„Může to být barva vlasů, očí nebo cokoli jiného. Pro pachatele je fetišem všechno, co u něho vyvolává sexuální vzrušení, které v určitých případech přechází v sadistickou potřebu fetiš zničit. Což, v našem případě, je žena s velikostí a tvarem prsů, které jsou pro JeanaBaptista fetišem.“

Dozorce Duck tomu rozumí jen v omezené míře. I jemu se líbí prsa. A perverzně, ostudně, ho vzrušují představy, i brutální.

Dunění kroků dozorce na můstku slábne. Jean-Baptiste se znovu uvelebí na lůžku, se zásobou čistého bílého papíru v klíně. Poklepe perem a skládá další básnickou frázi odvíjející se z jeho jedinečné mysli jako zářivá rudá vlajka, která se vlní v rytmu jeho pera. Jeho duše překypuje poezií. Přetvářet slova v obrazy a v hluboké myšlenky; které se kolébají v dokonalém rytmu, je snadné, tak snadné.

Kolébají se v dokonalém rytmu. Znovu a znovu obtahuje svůj elegantní krasopis a silně tlačí na kuličkové pero.

Bouří spolu v dokonalém rytmu.

To je lepší, pomyslí si a znovu poklepá perem na papír v souladu se svým vnitřním rytmem.

Ťukťuk, ťukťuk, ťukťuk.

Může to zpomalit, zrychlit, zeslabit nebo zesílit, podle hudby krve, kterou si pamatuje z každé vraždy.

„Kolébají se, “ začne znovu. „Mais non. “

Všechno bouří v dokonalém rytmu.

„Mais non.“

Ťukání pera.

„Milý Rocco,“ rozhodne se Jean-Baptiste napsat. „Neodvážil ses zmínit o Polsku nesprávné osobě, tím jsem si jist. Na to jsi příliš velký zbabělec.”

Tuk, ťuk, ťuk.

„Ale komu? Možná JeanuPaulovi,“ píše svému mrtvému právníkovi.

Ťuk ťuk ťuk ťuk ťuk ťuk…

„Hej, Chlupáči! Mám zapnutý rádio,” huláká Bestie. „Ách, škoda, že to nemůžeš slyšet. Víš co? Už zase mluví o tvým právníkovi. Další kratičká blesková zpráva. Nechal po sobě dopis, víš? Prý ho zabilo právě to, že tě měl za mandanta. Chápeš?”

„Drž hubu, Bestie.”

, Jdi se vycpat, Bestie.”

„Máš blbý vtipy, člověče.”

„Chci kouřit! Proč mi kurva nedovolej kouřit!”

„Škodí to tvýmu zdraví, kámo.“

„Kouření tě zabije, pitomče. Stojí to na každý krabičce.”

Atkinsova dieta účinkuje výborně, protože Lucy si nikdy nepotrpěla na sladké a nevadí jí zřeknout se těstovin a chleba.

Její nejnebezpečnější neřestí je pivo a víno, ale ve střešním bytě u Jaime Bergerové v Central Park West se obojího vzdá.

„Nebudu tě nutit,” řekne Bergerová a vrátí láhev Pinot Grigio na horní přihrádku ledničky v krásné kuchyni se skříňkami z kaštanového dřeva s napodobeninou chodbiček červotočů a se žulovými pracovními deskami. „Mně bez toho taky bude lip. Beztak si už skoro nic nepamatuju.”

„Mně by bylo lip, kdybys tu a tam na něco zapomněla,” poznamená Lucy. „A bylo by mi lip, kdybych taky občas na něco zapomněla.”

Naposled navštívila střešní byt Bergerové asi před třemi měsíci. Manžel Bergerové se opil, začal se s Lucy hádat, až ji Bergerová nakonec požádala, aby laskavě odešla.

„Už jsem na to zapomněla,” prohodí Bergerové s úsměvem.

„Není tu, že?” ujišťuje se Lucy. „Říkala jsi, že můžu bez obav přijít.”

„Copak bych ti lhala?”

„No…” škádlí ji Lucy.

Jejich nezávazný hovor v této chvíli zastírá hrůzu oné ošklivé události. Takový incident na civilizovaném společenském setkání Bergerová ještě nikdy nezažila. Opravdu se bála, že se Lucy a její manžel do sebe pustí pěstmi. Lucy by vyhrála.

„Nenávidí mě,” dodá Lucy, pak ze zadní kapsy ustřižených džínsů vytáhne balíček se složeným papírem.

Bergerová neodpoví, jen nalije perlivou vodu do dvou vysokých sklenic na pivo a vrátí se k ledničce pro misku čerstvě nakrájených dílků limetky. I když je neformálně

oblečená v teplákové soupravě a ponožkách z měkké bílé bavlny, rozhodně nepůsobí nedbale.

Lucy začne nervózně poposedávat, papíry strčí zpátky do kapsy. „Myslíš, že se zase spolu můžeme někdy cítit uvolněně, Jaime? Už to není jako dřív…”

„To opravdu nemůže být jako dřív, jak by mohlo?”

Bergerová si vydělává jako prokurátorka. Její manžel je realitní zloděj, možná ještě o stupínek výš než Rocco Caggiano, aspoň podle Lucy.

„Vážně. Kdy přijde domů? Protože jestli to má být brzy, odcházím,” prohlásí Lucy a upřeně na ni pohlédne.

„To bys tu teď nebyla, kdyby měl přijít brzy. Je na zasedání ve Scottsdale. Scottsdale v Arizoně. V poušti.”

„S hady a kaktusy. Tam taky patří.”

„Přestaň, Lucy,” přeruší ji Bergerová. „Moje nevydařené manželství nemá nic společného s těmi hroznými muži, jaké si vybírala tvoje matka, když jsi dospívala. Tohle jsme už jednou probraly.”

„Jen nerozumím proč…”

„Prosím, nezačínej s tím. Minulost je minulost.” Bergerová si povzdychne a vrátí se k ledničce pro láhev San Pellegrina. „Kolikrát ti to musím říkat?”

„Ano, minulost je minulost. Takže přejděme k tomu, na čem záleží.“

„Nikdy jsem neřekla, že na minulosti nezáleží.” Bergerová odnese nápoje do obývacího pokoje. „No tak. Jsi tady. Jsem ráda, že jsi tady. Tak všechno napravíme, ano?”

Z oken je vyhlídka na Hudson a tato strana domu je považovaná za méně atraktivní než přední část, která vede do parku. Ale Bergerová miluje vodu. Ráda se dívá na výletní lodě zajíždějící do doku. Kdyby chtěla stromy, jak už kolikrát říkala, neobtěžovala by se žít v New Yorku. Kdyby chtěla vodu, jak jí obvykle Lucy odpovídá, neměla se obtěžovat žít v New Yorku.

„Hezký výhled. Na levnou stranu domu není špatný,” poznamená Lucy.

„Jsi nemožná.”

„Já vím,” odpoví Lucy.

„Jak se s tebou snese chudák Rudy?”

„Nemám zdání. Asi má rád svou práci.”

Lucy se pohodlně rozvalí na pohovce z pštrosí kůže a zkříží holé nohy. Její svaly mluví vlastní řečí, reagují na pohyby a nervy, kdežto ona žije dál a příliš si neuvědomuje, jak vypadá. Tělesné cvičení je pro ni návykovou formou osvobození od démonů.

Jean-Baptiste leží na tenké vlněné přikrývce, kterou každou noc promáčí potem. Opře se o tvrdou studenou zeď. Usoudil, že Rocco není mrtvý. Jean-Baptiste se nedá nachytat na další manipulaci, ačkoli si není jistý, jaký by ta manipulace měla účel. Ach, ovšem, strach. Za touto lží se jistě skrývá jeho otec. Varuje JeanaBaptista, že utrpení a smrt jsou odplatou za zradu, i když je zrádcem syn mocného monsieura Chandonna.

Varování.

Jean-Baptiste by neměl mluvit, teď když má brzy zemřít.

Ha.

Každou hodinu, každý den se nepřátelé snaží o to, aby Jean-Baptiste trpěl a zemřel.

Nemluv.

Budu mluvit, když se mi zachce. Ha! Já, Jean-Baptiste, vládnu smrti.

Mohl by se snadno zabít. Během okamžiku by mohl zkroutit prostěradlo a uvázat si ho kolem krku a za nohu ocelové postele. Lidé mají o oběšení mylné představy. Nepotřebujete k tomu výšku, jen polohu například sedět se zkříženýma nohama na podlaze a naklonit se plnou vahou dopředu, tak vyvinete tlak na cévy. V několika sekundách nastane bezvědomí, pak smrt. Strach se ho nedotýká, a kdyby měl ukončit svůj biologický život, napřed by se z něho vymanil a od té chvíle by jeho duše řídila všechno, co by jinak řídil sám.

Ale Jean-Baptiste tímto způsobem svůj biologický život neukončí. Je toho mnoho, nač se těší, a radostně opustí svou malou celu smrti a přenese svou duši do budoucnosti, kde sedí za plexisklem a dívá se na doktorku Scarpettovou, lačně vnímá celou její bytost, znovu si připomíná, jak se brilantním trikem vetřel do jejího krásného zámku a zvedl kladivo, aby jí rozdrtil hlavu. Ona se té extáze zřekla. Zřekla se JeanaBaptista a upřela mu svou krev. Teď k němu přijde s pokorou a láskou vědoma si toho, co udělala, té pošetilosti, radosti, které se vzdala, když ho ještě víc zmrzačila a spálila mu oči formalinem, chemikálií mrtvých. Scarpettová ho vychrstla JeanuBaptistovi do tváře. Ta ďábelská tekutina ho krátce demagnetizovala, jen velmi krátce, a bolest ho přinutila zakusit peklo života pouze v tomto těle.

Madame Scarpettová bude už navěky uctívat jeho vyšší formu. Jeho vyšší bytost rozšíří svou nadřazenost nad ostatními lidmi do celého vesmíru, jak Poe napsal pod maskou filadelfského džentlmena. Samozřejmě, tím anonymním autorem je Poe. Neviditelný agent, jímž je transcendentní Poe, přišel k JeanuBaptistovi, když ho v deliriu drželi v richmondské nemocnici. V Richmondu Poe vyrůstal. Jeho duše tam zůstává.

Poe řekl JeanuBaptistovi: „Čti má inspirující slova, a staneš se nezávislým na intelektu, který již nebudeš potřebovat, můj příteli. Tato síla tě povzbudí a bolest a vnitřní pocity tě už nebudou rozptylovat.”

Strana 56 a 57. Konec omezené cesty rozumových schopností JeanaBaptista. Už žádné nemoci ani zvláštní stížnosti. Vnitřní hlas a oslnivá záře.

Kdo je tam?

Jeho chlupatá ruka se pod přikrývkou pohybuje rychleji. Z hojného potu stoupá silnější zápach a Jean-Baptiste s pocitem marnosti zuřivě vykřikne.

Lucy vytáhne ze zadní kapsy složené papíry a Bergerová si sedne vedle ní na pohovku.

„Policejní zprávy, pitevní zprávy,” řekne jí Lucy.

Bergerová si od ní vezme počítačové sjetiny a pečlivě, ale rychle je prolistuje. „Bohatý americký právník, často pracovně navštěvující Štětin, často bydlel v Radissonu. Zřejmě se střelil do pravého spánku pistolí malé ráže. Oblečen, pokálel se, hladina alkoholu nula celá dvacet šest.” Vzhlédne k Lucy.

„Na opilce jako on,” poznamená Lucy, „to pravděpodobně nebylo nic.”

Bergerová čte dál. Zprávy jsou podrobné, popisují kašmírové kalhoty, spodky a ručníky potřísněné výkaly, prázdnou láhev od šampaňského, poloprázdnou láhev vodky.

„Zdá se, že mu bylo špatně. Podívejme se dál,” pokračuje Bergerová. „Dva tisíce čtyři sta dolarů v hotovosti v ponožce na dně zásuvky prádelníku. Zlaté hodinky, zlatý prsten, zlatý řetěz. Žádné stopy po loupeži. Nikdo neslyšel výstřel, anebo aspoň nikdo nehlásil, že by ho slyšel.

Zbytky jídla. Steak, pečené brambory, krevětový koktejl, čokoládový dort, vodka. Někdo neumím to jméno vyslovit , kdo pracoval v kuchyni, si zřejmě myslí, že

Rocco měl pokojovou službu asi v osm hodin večer šestadvacátého, ale jistě to neví. Původ láhve šampaňského je neznámý, aleje to značka, kterou má hotel na skladě. Žádné otisky na láhvi kromě otisků Rocca Caggiana… V místnosti byly sejmuty otisky, našla se jedna nábojnice z ní a z pistole také pořízeny otisky. Opět jsou Roccovy. Jeho ruce nesly pozitivní stopy po výstřelu, bia bia bia. Byli důkladní.” Podívá se na Lucy. „Nejsme ještě ani v polovině policejní zprávy.”

„Co svědci?” zeptá se Lucy. „Někdo podezřelý…”

„Ne.” Bergerová otáčí jednu stránku za druhou. „Pitevní nálezy… hm… onemocnění srdce a jater, proč mě to nepřekvapuje? Ateroskleróza, a tak dále, a tak dále. Zranění po výstřelu, kontaktní se spálenými nepravidelnými okraji a bez tečkování. Okamžitá smrt to by tvou tetu dohnalo k šílenství. Víš, jak nesnáší, když se řekne, že někdo zemřel okamžitě. Nikdo nezemře okamžitě, že Lucy?” Bergerová se podívá přes okraj brýlí na čtení a její pohled se střetne s Lucyiným. „Myslíš, že Rocco zemřel během několika sekund, minut, možná během hodiny?”

Lucy neodpoví.

, Jeho tělo bylo nalezeno v devět patnáct ráno, osmadvacátého dubna…” Bergerová na ni tázavě pohlédne. „Tou dobou byl mrtev necelých čtyřicet hodin. Ani ne dva dny.” Zamračí se. „Tělo objevil… nedovedu vyslovit jeho jméno, údržbář. Tělo v pokročilém rozkladu.” Odmlčí se. „Zamořené larvami.” Vzhlédne. „To je velmi pokročilé stadium rozkladu u někoho, kdo je mrtev tak krátkou dobu v relativně, jak tomu rozumím, chladném pokoji.”

„Chladném? Je tam zaznamenaná i teplota v pokoji?” Lucy natáhne krk, aby se podívala na kopii, kterou neumí přeložit.

„Stojí tu, že okno bylo mírně pootevřené, teplota v pokoji dvacet stupňů, i když byl termostat nastaven na čtyřiadvacet stupňů, ale počasí bylo chladné, přes den teplota kolem šestnácti, v noci asi dvanáct stupňů. Déšť…“ Zamračí se. „Moje francouzština už není tak dobrá jako dřív. Hmm. Žádné podezření z násilného činu. Tu noc, kdy si Rocco Caggiano objednal pokojovou službu, se v hotelu nic neobvyklého nestalo. Tu údajnou noc, pokud ten chlapík z pokojové služby uvedl správné datum. Hmm.“ Zalistuje dál. „Nějaká prostitutka udělala scénu ve vestibulu. Je tu popis. To je zajímavé. Moc ráda bych ji vyslechla.”

Bergerová vzhlédne. Upře oči do Lucyiných.

„Dobrá,” řekne tak, že to Lucy znervózní. „Všichni víme, jak zavádějící může být stanovení doby smrti. A zdá se, že si policie není jistá ani časem a datem Roccovy poslední večeře, abych tak řekla. Hotel si zjevně nezaznamenává objednávky pro pokojovou službu do počítače.”

Předkloní se na svém místě, na tváři výraz, který už Lucy viděla. Děsí ji to.

„Mám zavolat tvé tetě kvůli době smrti? Chceš, abych zavolala našemu dobrému příteli detektivu Marinovi a zeptala se ho na jeho mínění o té vyrušující prostitutce ve vestibulu? Popis v té zprávě se trochu hodí na tebe. Až na to, že to byla cizinka. Možná Ruska.”

Bergerová vstane z pohovky, přejde k oknům a vyhlédne ven. Zavrtí hlavou, rukou si pročísne vlasy. Když se zase obrátí, oči má zastřené ochrannou oponou, kterou mívá zataženou takřka neustále.

Prokurátorský výslech právě začal.

Lucy by klidně mohla být zavřená v konferenční místnosti ve čtvrtém patře úřadu newyorského státního zástupce a dívat se na zaprášená okna starých budov v centru města natěsnaných kolem dokola. Bergerová pije černou kávu z papírového pohárku s řeckým vzorem kolem okraje, tak jak to dělala při každém výslechu, kterému kdy Lucy přihlížela.

A sledovala jich mnoho, z mnoha různých důvodů. Ví, jak to zní a vypadá, když Bergerová přeřazuje rychlosti. Důvěrně zná modulace a otáčky motoru Bergerové, když pronásleduje, předjíždí nebo se čelně střetne s pachatelem anebo svědkem, který lže. Ted je ten silný stroj namířen na Lucy, která cítí úlevu a zároveň je ztuhlá strachem.

„Byla jsi právě v Berlíně, kde sis půjčila černý sedan mercedes,“ konstatuje Bergerová. „Rudy byl s tebou na zpátečním letu do New Yorku aspoň předpokládám, že Frederick Mullins, údajně tvůj manžel, byl Rudy, který seděl vedle tebe v Lufthanse a potom v British Air. Nezeptáte se mě, jak to vím, paní Mullinsová?”

„Hrozné falešné jméno. Jedno z nejhorších.“ Lucy cítí, že se co nevidět zhroutí. „Tedy, pokud jde o jména. Myslím tím…“ Nepatřičně se zasměje.

„Odpověz na otázku. Pověz mi o paní Mullinsové. Proč jela do Berlína.” Tvář Bergerové je jako z kovu, v očích se jí odráží hněv zrozený ze strachu. „Mám pocit, že historka, kterou teď uslyším, vůbec nebude k smíchu.”

Lucy se upřeně zahledí na svou orosenou sklenici, na plátek citronu klesající ke dnu, na bublinky.

„Útržek ze zpáteční letenky a stvrzenku z autopůjčovny jsi měla v kufříku a tvůj kufřík jako obvykle ležel otevřený na tvém stole,” dodá Bergerová.

Lucyina tvář zůstává bez výrazu. Ví zatraceně dobře, že Bergerové nic neunikne a že se svévolně potuluje po místech, kde nemá co dělat.

„Možná jsi chtěla, abych to našla.”

„To nevím. Nikdy jsem nemyslela na to, že chci, abys to viděla,” odpoví tiše Lucy.

Bergerová se zahledí na výletní loď, kterou pomalu táhne vlečný člun.

Lucy si nervózně přehodí nohu přes nohu.

„Takže Rocco Caggiano spáchal sebevraždu. Nepředpokládám, že jsi ho náhodou viděla, když jsi byla v Evropě. Nemluvě o tom, že jsi náhodou byla ve Štětině, ale vím, že většina lidí cestujících do té části severního Polska by pravděpodobně letěla do Berlína, tak jako ty a Rudy.”

„Byla by z tebe skvělá prokurátorka,” řekne Lucy ironicky, ale pohled nezvedne. „Při tvém přímém nebo křížovém výslechu bych neměla šanci.”

„Ten scénář si ani nechci představovat. Ježíši. Pan Caggiano právník pana JeanaBaptista Chandonna jeho bývalý právník. Mrtvý. S kulkou v hlavě. Myslím, že tě to těší.”

„Chtěl zabít Marina.”

„Kdo ti to řekl? Rocco, nebo Marino?”

„Rocco,” odpoví Lucy sotva slyšitelně.

Je v tom příliš hluboko. Je příliš pozdě. Zoufale se potřebuje očistit.

„Ve svém hotelovém pokoji,” dodá.

„Bože,” zamumlá Bergerová.

„Museli jsme, Jaime. Nijak se to neliší od toho, co vojáci dělali v Iráku, rozumíš?”

„Ne, nerozumím.” Bergerová znovu potřese hlavou. „Jak jste sakra mohli udělat něco takového?”

„Chtěl zemřít.”

Lucy stojí na nejkrásnějším perském koberci, jaký kdy viděla, na koberci, na němž u Jaime Bergerové stála mnohokrát, za lepších okolností.

Jsou v obývacím pokoji, daleko jedna od druhé.

„Těžko si dovedu představit, že ses oblékla jako prostitutka a zapletla ses do hádky s opilcem,” pokračuje Bergerová. „To byla z tvé strany špatně odvedená práce.”

„Udělala jsem chybu.”

„To bych řekla.”

„Musela jsem se vrátit. Pro taktický obušek,” přizná Lucy.

„Kdo z vás stiskl spoušť?”

Ta otázka Lucy šokuje. Nechce na to vzpomínat.

„Rocco plánoval, že zabije Marina, svého vlastního otce,” řekne Lucy. „Až by příště Marino jel na rybářský výlet, Rocco by ho oddělal. Víceméně se zabil sám.”

Bergerová se dívá na město, ruce pevně sepjaté. „Víceméně se zabil sám. Víceméně jste ho zavraždili. Víceméně mrtvý. Víceméně těhotná. Víceméně se dopustit křivé přísahy.”

„Museli jsme.”

Bergerová to nechce slyšet. Nemá na výběr.

„Museli jsme, přísahám.”

Bergerová dál mlčí.

„Byl na červeném oběžníku. Musel by zemřít. Chandonnovi by ho zlikvidovali, a ne hezkým způsobem.”

„Takže teď je obhajobou zabití ze soucitu,” promluví konečně Bergerová.

„Jak se to liší od toho, co naši vojáci dělali v Iráku?”

„Teď je obhajobou světový mír.”

„Roccův život prakticky skončil, v každém případě.”

„Teď je obhajobou, že už byl mrtev.”

„Prosím, nedělej si ze mě legraci, Jaime!”

„Mám ti snad gratulovat?” pokračuje Bergerová. „A teď jsi dostala do průšvihu i mě, protože o tom vím. Vím o tom.“ Bergerová pomalu opakuje každé slovo. „Jsem pitomá nebo co? Ježíši! Sedím tady” prudce se otočí a namíří prst na Lucy „a překládám ti ty zatracený zprávy.

Mohla jsi právě tak dobře přijít do mé kanceláře, přiznat se k vraždě a přinutit mě říct: Nedělej si s tím starosti, Lucy. Všichni děláme chyby. Anebo: Stalo se to v Polsku, takže to není v mé jurisdikci. To se nepočítá. Nebo: Pověz mi o tom všechno, jestli ti to uleví. Podívej, když jsem s tebou, nejsem skutečná státní zástupkyně. Když jsme samy, když jsme v mém bytě, není to pracovní věc.”

„Tekutina bílá jako světlo a zářící jiskrami. Strana čtyřicet sedm! Kdo je tam!” „Ježíšikriste!” V zamřížovaném okénku se zablýsknou oči, tentokrát jiné oči.

Jean-Baptiste cítí jejich žár. Nejsou nic víc než malé, slabé řežavé uhlíky.

„Chandonne, drž zatraceně hubu! Přestaň s těmi kecy o číslech stránky. Krucinál, je mi z toho zle a unavuje mě to. Ty tam schováváš nějakou knížku?” Oči zatékají po cele jako jiskry rozfoukané větrem. „A vyndej si tu špinavou pracku z kalhot, Minipinďoure!”

Ozve se dobře známý nenávistný smích. „Minipindour, Minipindour! Minipindour…!” Hlas Bestie je jako hlas z pekla.

Jean-Baptiste se dostal k Bestii na vzdálenost šesti metrů. Tak daleko je zamřížované okénko v JeanovýchBaptistových dveřích od kryté tělocvičny o patro níž.

Během té jedné hodiny, kterou mohou privilegovaní vězni z cel smrti trávit na obdélníkové dřevěné podlaze, bezpečně uzavřené silnou drátěnou mříží jako klec v zoo, se toho nedá mnoho dělat. Populární je střílet koše basketbalovým míčem anebo prostě ujít jednu míli, což podle výpočtů JeanaBaptista vyžaduje přibližně sedmdesát kol a nikdo jiný kromě něho nemá motiv to dělat. Když Jean-Baptiste běhá kolem dokola, jak je jeho zvykem při jedné hodině týdně, kterou má povolenu pro rekreaci, nevšímá si ostatních mužů ze svého bloku, kteří na něho civí očima jako malé horké tečky slunce svítícího přes lupu. Pronášejí obvyklé sprosté poznámky. Hodina rekreace je jediná příležitost, kdy spolu vězni mohou mluvit a na dálku se vidět. Mnoho těchto rozhovorů je přátelských, a dokonce zábavných. Jean-Baptiste je povznesen nad to, že se s ním nikdo nepřátelí a veškerá legrace jde na jeho účet.

Důvěrně zná každý detail o Bestii, který není považován za vzorného vězně, ale na rozdíl od JeanaBaptista má privilegia, včetně každodenní rekreace a samozřejmě rádia. Jean-Baptiste poprvé pocítil každý detail přítomnosti Bestie, když dva strážní eskortovali Bestii do tělocvičny, odkud namířil svou chorobnou energii na dveře cely JeanaBaptista.

JeanovaBaptistova zarostlá tvář vykoukla přes zamřížované okénko. Byl čas se podívat. Jednou může být Bestie užitečný.

„Dívej se, eunuchu!” zaječel na něho Bestie, strhl si košili a napjal mohutné svaly, které byly stejně jako předloktí téměř černé od tetování. Padl na betonovou podlahu a začal dělat kliky na jedné ruce. Tvář JeanaBaptista zmizela ze zamřížovaného okna, ale ne dřív, než si Bestii pečlivě prohlédl. Má hladkou kůži s huňatými světlými chlupy, které vedou od svalnaté hrudi přes břicho a mizí ve slabinách. Je hezký, jakýmsi krutým způsobem, spíš jako nějaký drsný chlápek, se silnou čelistí, velkými zářivými zuby, rovným nosem a nesmírně chladnýma oříškovýma očima.

Vlasy si Bestie nechává stříhat nakrátko těsně k hlavě, a i když vypadá naprosto schopen surového sexu a bití žen, nikdo by zřejmě nepředpokládal, že jeho sexuální preferencí je svádět mladé dívky, mučit je k smrti a páchat na jejich mrtvých tělech akty nekrofilie. V některých případech se vracel k mělkým hrobům, kde je pohřbil, vykopal je a dopouštěl se dalších perverzních činů, dokud nebyly v takovém rozkladu, že to nevydržel ani on.

Bestii se říká Bestie ne proto, že vypadá jako zvíře, ale protože vyhrabává mršiny jako zvíře a prý na některých obětech také praktikoval kanibalismus. Nekrofilie, kanibalismus a pedofilie jsou přečiny, které jsou odporné i typickému brutálnímu zločinci v cele smrti, který sice znásilňoval, škrtil, rozřezával oběti nožem, sekerou nebo řetězovou pilou ve sklepě (abychom zmínili aspoň pár příkladů), ale zneužívání dětí nebo mrtvých těl a pojídání lidí jsou natolik vážné zločiny, že řada vězňů v bloku, kde má Bestie celu, by ho nejraději zabila.

Jean-Baptiste netráví svůj čas tím, že si představuje vynalézavé způsoby, jak rozdrtit Bestii kosti nebo mu stisknout průdušnici marné fantazie těch, kdo se nemohou dostat k Bestii blíž než na tři metry. Nutnost držet vězně odděleně je zjevná. Lidé odsouzení k smrti pochopitelně nemají co ztratit, když znovu zabijí, ačkoli z pohledu JeanaBaptista on neměl nikdy co ztratit, a kde není co ztratit, není ani co získat a život neexistuje. Zmínky o nešťastnících, prokletých od narození, jsou popisné a odlidšťující a v JeanověBaptistově případě vedou až tam, kam sahají jeho nejranější vzpomínky.

Podívejme se.

Jean-Baptiste, na magnetizujícím kovovém záchodovém sedátku, se zamyslí. Vzpomíná, když mu byly tři roky.

Vzpomíná, jak ho matka hrubě zavedla do koupelny, odkud mohl z okna vidět na Seinu, a v tom velmi útlém věku si nevyhnutelně spojil řeku s koupáním. Vzpomíná, jak mu matka namydlila křehké tělo parfémovaným mýdlem a nařídila mu, aby seděl klidně jako kámen, zatímco mu holila jemné dětské chloupky z tváře, paží, krku, zad, nohou, chodidel a tak dál a dál, otcovou rovnou břitvou s rukojetí z čistého stříbra.

Někdy mu náhodou pořezala prst nebo, občas, několik prstů a pak na něho křičela, jako by její nešikovnost byla jeho vina. Velmi obtížné jsou zejména klouby prstů. Třas rukou a opilecké záchvaty madame Chandonnové ukončily holení jejího ošklivého syna, když málem uřízla JeanuBaptistovi levou bradavku a otec musel zavolat rodinného lékaře. Monsieur Raynaud nabádal JeanaBaptista, aby byl un grand gargon, protože malý chlapec vykřikl pokaždé, když jehla projela krvavým masem a přišívala bledďimbecileou bradavku, která visela na kousku tkáně z JeanovyBaptistovy chlupaté hrudi.

Jeho opilá matka plakala, lomila rukama a obviňovala le petit monstre vilain za to, že neseděl klidně. Sluha utíral krev toho malého netvora, zatímco otec malého netvora kouřil francouzské cigarety a stěžoval si na břemeno toho, že má syna, který se narodil v un costume de singe opičím obleku.

Monsieur Chandonne hovořil, žertoval a stěžoval si bez zábran monsieurovi Raynaudovi, jedinému lékaři, kterému byl umožněn kontakt s JeanemBaptistem, když ten malý netvor, une espěce , narozený v opičím obleku, žil v rodinném hotel particulier, kde měl ložnici ve sklepě. Neexistují žádné lékařské záznamy, včetně rodného listu. Zařídil to monsieur Raynaud, který se staral o JeanaBaptista jen v akutních případech, jež nezahrnovaly obvyklé nemoci nebo poranění jako velké bolesti ucha, vysoké horečky, popáleniny, vymknutý kotník nebo zápěstí, šlápnutí na hřebík a další úrazy, které většinu dětí přivedou k rodinnému lékaři. Dnes je monsieur Raynaud starý muž. O JeanuBaptistovi se neodváží mluvit, přestože by tisk zaplatil velké částky za tajemství o jeho pověstném bývalém pacientovi.

Lucy zaplaví vlna studu a strachu. Podrobně Bergerové vypověděla, co se stalo v pokoji 5” hotelu Radisson, ne však kdo skutečně zastřelil Rocca.

„Kdo stiskl spoušť, Lucy?“ naléhá Bergerová.

„Na tom nezáleží.“

„Protože nechceš na tu otázku odpovědět, budu předpokládat, že ty!“

Lucy mlčí.

Bergerová se bez hnutí dívá na třpytivá světla velkoměsta, která ustupují tmě Hudsonu a přecházejí v mihotavě zářivé městské pláně New Jersey. Odstup mezi ní a Lucy by sotva mohl být větší, jako by Bergerová stála na druhé straně neprůstřelného skla.

Lucy tiše přistoupí blíž. Chce se dotknout křivky ramen Bergerové, zděšená tím, že kdyby se toho odvážila, Bergerová by jí navždy unikla z dosahu, jako by ji nepodpíralo nic než vzduch ve výšce pětačtyřiceti pater nad ulicí.

„Marino se to nesmí dozvědět. Nikdy,” řekne Lucy. „Moje teta se to nesmí dozvědět. Nikdy.”

„Měla bych tě nenávidět,” promluví Bergerová.

Lucy slabě ucítí parfém, lehce nanesenou výraznou vůni, a uvědomí si, že ten parfém si Bergerová nevzala kvůli svému manželovi. Ten tu není.

„Říkej si tomu, jak chceš,” pokračuje Bergerová. „Ty a Rudy jste spáchali vraždu.”

„Slova,” odpoví Lucy. „Válečné ztráty. Sebeobrana. Justiční vražda. Ochrana domova. Máme slova, zákonné omluvy za spáchání činů, které by měly být neomluvitelné, Jaime. Přísahám, nebyla v tom žádná radost, žádný nádherný pocit pomsty. Byl to ubohý zbabělec, kňučel a litoval jen jedné věci v celém svém krutém, bezcenném životě: že teď je řada na něm, aby zaplatil. Jak mohl mít Marino takového syna? Jaké markéry v lidském genomu se spojily, aby zplodily Rocca?”

„Kdo ještě o tom ví?”

„Rudy. A teď ty…”

„Nikdo jiný? Dostali jste nějaké instrukce?” naléhá Bergerová.

Lucy myslí na Bentonovu zinscenovanou vraždu, na mnoho událostí a rozhovorů, o nichž Bergerové nikdy nemůže říct. Tyranie úzkosti a hněvu ovládá Lucy dlouhé roky.

„Jsou v tom zapleteni další, nepřímo zapleteni. Nemůžu o tom mluvit. Opravdu,” dodá Lucy.

Bergerová neví, že Benton není mrtev.

„Ale kruci. Jací dalš?!”

„Řekla jsem nepřímo. Víc ti nemůžu říct. Nechci.”

„Lidé, kteří dávají tajné rozkazy, mají tendenci zmizet, když hrozí odhalení. Jsou to ti tví dálšfl Lidé, kteří vydali tajné rozkazy?”

„Ne přímo o Roccovi.” Lucy myslí na senátora Lorda, na Chandonnův kartel. „Řeknu jen, že to jsou lidé, kteří chtěli, aby byl Rocco mrtvý. Prostě jsem neměla dost informací, abych s tím něco udělala, až teď. Když mi Chandonne napsal, sdělil mi, co jsem potřebovala vědět.”

„Chápu. A Jean-Baptiste Chandonne je důvěryhodný. Samozřejmě, jako všichni psychopati. Ten, kdo je v tom zapleten nepřímo, už zmizel. Na to se můžeš spolehnout.”

„Já nevím. Existují instrukce ohledně Chandonnova kartelu. Ach ano. Existují už dlouho. Roky. Dělala jsem, co jsem mohla, když jsem byla v ATF v Miami. Ale nefungovalo to. Předpisy.”

„Správně. Ty a předpisy,” poznamená Bergerová chladně.

„Až do té věci s Roccem jsem nic neudělala.”

„No, tentokrát jsi rozhodně něco udělala. Pověz mi něco, Lucy. Ty myslíš, že ti to projde?”

„Ano.”

„Ty a Rudy jste udělali chyby,” pokračuje Bergerová. „Nechala jsi tam obušek, musela ses pro něj vracet a vidělo tě několik lidí. To není dobré, to není dobré. A zinscenovala jsi místo činu dost zkušeně, dost chytře. Možná příliš zkušeně, příliš chytře. Pro mě by byl podezřelý pokoj, zbraň, láhev šampaňského a tak dále, tak čisté, že na nich jsou jen Roccovy otisky prstů. A byl by mi podezřelý pokročilý rozklad, který neodpovídá době smrti. A mouchy, tolik zatracených much. Bzučivky příliš nemilují chladné počasí.”

„V Evropě jsou zvyklé na chladnější počasí. Až deset stupňů. Obyčejný druh mouchy, bzučivka. Samozřejmě, vyšší teploty jsou lepší.”

„Musela ses hodně naučit od své tety Kay. Byla by na tebe hrdá.”

„Tobě by to bylo podezřelé,” vrací se Lucy zpátky k chybám. „Tobě je podezřelé všechno. Proto jsi tím, čím jsi.”

„Nepodceňuj polské úřady a lékařské odborníky, Lucy. Možná, že jsi o tom neslyšela naposled. A pokud něco ukáže na tebe, nemůžu ti pomoct. Musím tenhle rozhovor považovat za důvěrný. Právě ted jsem tvůj právník. Ne žalobce. Ale nějak se s tím vyrovnám.

Ale ten, kdo ti dává příkazy, a je mi jedno, jak dlouho, teď nebude odpovídat na tvé tajné telefonáty, nebude ani znát tvé jméno. Jen se zamračí a pokrčí rameny při nějaké schůzi kabinetu anebo nad sklenkou v Palm, nebo ještě hůř, odbude to smíchem. Historku o nějakém přespříliš horlivém soukromém detektivovi.”

„To se nestane.”

Bergerová se pomalu otočí a vezme Lucy za zápěstí., Jsi si sebou tak skálopevně jistá, že se chováš tak hloupě? Jak někdo tak inteligentní může být tak hloupý?”

Lucy se do tváří nahrne krev.

„Svět je plný těch, kdo využívají ostatní. Svedou tě k těm nejodpomějším činům ve jménu svobody a spravedlnosti pro všechny a pak se rozplynou jako pára. Promění se ve fantazii. Začneš se ptát, jestli vůbec byli skuteční. A zatímco budeš hnít někde ve federálním vězení anebo nedej bože budeš vydaná do cizí země, pomalu začneš věřit, že to všechno byl klam. Protože všichni ostatní budou věřit, že jsi nenormální, blázen, který spáchal vraždu, protože údajně plnil tajnou misi pro CIA, FBI, svinský Pentagon, tajnou službu Jejího Veličenstva, anebo pro velikonočního zajíčka.”

„Přestaň!” vykřikne Lucy. „Tak to není.”

Bergerová posune ruce výš na Lucyina ramena. „Poprvé ve svém životě někoho poslouchej!”

Lucy zamrká, aby odehnala slzy.

„Kdo?” naléhá Bergerová. „Kdo tě poslal na tuhle zatracenou strašlivou misi? Někdo, koho znám?”

„Prosím přestaň! Nemůžu a nikdy ti to neřeknu! Je to tak… Jaime, raději to nechtěj vědět. Prosím důvěřuj mi.”

„Ježíši!” Bergerová trochu uvolní svůj stisk, ale ruce z jejích ramen nespustí. „Ježíši, Lucy. Podívej se na sebe. Třeseš se jako list.”

„Tohle nesmíš dělat.” Lucy rozhněvaně ucouvne. „Nejsem dítě. Když se mě dotýkáš…” Ustoupí o další krok.

„Když se mě dotýkáš, znamená to něco jiného. Vždycky. Tak to nedělej. Nedělej.”

„Vím, co to znamená,” řekne Bergerová. „Promiň.”

V deset večer vystoupí Scarpettová z taxíku před domem Jaime Bergerové.

^ Stále nemůže najít svou neteř a pohání ji strach, který se zhoršuje s každým dalším telefonátem. Lucy nebere telefon ve svém bytě ani svůj mobil. Jeden z jejích spolupracovníků v kanceláři řekl, že neví, kde Lucy je. Scarpettová začíná mít o svou lehkomyslnou, nezvládnutelnou neteř obavy a myslí na nejhorší. Její rozporuplný názor na Lucyinu novou kariéru stále přetrvává. Lucy vede nekontrolovaný, nebezpečný a vysoce tajnůstkářský život, který možná vyhovuje její osobnosti, ale Scarpettovou znepokojuje a děsí. Je nemožněji zastihnout a Scarpettová většinou neví, co Lucy dělá.

V přepychové výškové budově, kde bydlí Jaime Bergerová, přivítá Scarpettovou vrátný.

„Přejete si, madam?”

„K Jaime Bergerové,” odpoví Scarpettová. „Střešní byt.”

Když si Lucy uvědomí, že její teta jede nahoru výtahem, je v pokušení uprchnout z budovy.

„Uklidni se,” řekne Bergerová.

„Neví, že jsem tady,” odpoví Lucy rozčileně. „Nechci, aby to věděla. Teď ji nemůžu vidět.”

„Dřív nebo později ji stejně budeš muset vidět. Proč ne hned?“

„Ale ona neví, že jsem tady,” opakuje se Lucy. „Co jí mám říct?”

Bergerová na ni vrhne zvláštní pohled. Obě postávají u dveří a čekají, až uslyší výtah.

„Je pravda tak zlá?” zeptá se Bergerová zlostně. „Měla bys jí to říct. Tu a tam přiznat pravdu může člověku dost prospět.”

„Nejsem lhářka,” namítne Lucy. „To jediné nejsem, pokud to není v zájmu práce, především tajné práce.”

„Problém je, když se setřou hranice,” poznamená Bergerová, zatímco přijíždí výtah. „Jdi si sednout do obývacího pokoje.” Jako by Lucy byla dítě. „Nejdřív s ní promluvím sama.”

Vstupní hala Bergerové je z mramoru, naproti nablýskanému mosaznému výtahu stojí stůl s čerstvými květinami. Bergerová neviděla Scarpettovou několik let, a když ji ted uvidí vystupovat z výtahu, je překvapena. Kay Scarpettová vypadá vyčerpaně, má ošklivě pomačkaný kostým, nervózní pohled.

„To už nikdo na světě nezvedá telefon?” řekne Scarpettová bez úvodu. „Zkoušela jsem Marina, Lucy, tebe. Ty jsi měla obsazeno a trvalo to celou hodinu. Takže jsem aspoň předpokládala, že je někdo doma.”

„Měla jsem telefon vyvěšený… Nechtěla jsem, aby mě někdo vyrušoval.”

To Scarpettové nedává smysl. „Omlouvám se, že jsem tě takhle přepadla. Jsem šílená strachy, Jaime.”

„To vidím. Ale než půjdeš dál, chci ti říct, že Lucy je tady.” Konstatuje to věcně. „Nechtěla jsem tě šokovat. Ale čekám, že se ti ulevilo.”

„Ne tak docela. Její kancelář mi dělala potíže, to znamená Lucy.”

„Kay, prosím pojď dál,” vybídne ji Bergerová.

Vykročí k obývacímu pokoji.

„Ahoj.“ Lucy tetu obejme.

Ta reaguje zdrženlivě. „Proč se mnou takhle jednáš?” zeptá se bez ohledu na to, jestli ji slyší Bergerová.

„Jak s tebou jednám?” Lucy se vrátí do obývacího pokoje a posadí se na pohovku. „Tak pojď.” Pokyne Scarpettové, aby ji následovala. „Ty taky, Jaime.”

„Ne, dokud jí to nepovíš,” odvětí Bergerová. „Jinak se toho rozhovoru nechci zúčastnit.”

„Co mi má povědět?” Scarpettová se posadí k Lucy. „O co jde, Lucy?”

„Asi jsi slyšela, že Rocco Caggiano údajně spáchal sebevraždu v Polsku,” řekne Bergerová.

„Dneska jsem neslyšela žádné zprávy,” odpoví Scarpettová. „Bud jsem telefonovala, nebo jsem byla v letadle, pak v taxíku. Teď jsem tady. Co myslíš tím údajnél“

Lucy se upřeně dívá na své nohy a neříká nic. Bergerová stojí na kraji obývacího pokoje a mlčí.

„Zmizela jsi na celé dny. Nikdo mi nechtěl říct, kde jsi,” začne Scarpettová tiše. „Bylas v Polsku?”

Následuje dlouhá pauza, pak Lucy zvedne oči. „Ano, byla.”

„Dobrý bože,” zamumlá Scarpettová. „Údajná sebevražda,” opakuje.

Lucy vysvětluje, jak dostala tip na zavražděné novináře, který jí prozradil Chandonne v dopise. Vysvětluje, jak od něho získala další informace o místě Roccova pobytu. Potom své tetě řekne o červeném oběžníku.

„Takže Rudy a já jsme ho našli. Našli jsme ho v hotelu, kde vždycky bydlí, když dělá své špinavé obchody ve Štětině. Řekli jsme mu o červeném oběžníku a on pochopil, že je po všem. Konec. Protože ať bude ve vězení nebo ne, Chandonnovi se postarají o to, že nezůstane dlouho naživu.”

„Takže se zabil sám,“ dodá Scarpettová s pátravým pohledem upřeným do Lucyiných očí.

Lucy neodpoví. Bergerová odejde z místnosti.

„Tu informaci rozeslal Interpol,” pokračuje Lucy po chvíli poněkud hloupě. „Policie uvádí, že jeho smrt je sebevražda.”

To Scarpettovou dočasně upokojí, ale jen proto, že nemá sílu zkoumat to dál.

Otevře aktovku a ukáže Lucy dopis od Chandonna a pak Lucy odejde do kanceláře Bergerové.

„Prosím pojď,” požádá ji Lucy.

„Ne,” odmítne Bergerová, v očích pohled zklamání., Jak jí můžeš lhát?”

„Nelhala jsem a nikdy nebudu.”

„Jen jsi to vynechala. Celou pravdu, Lucy.”

„K tomu se dostanu. Až bude pravý čas. Chandonne jí psal. Musíš se na to podívat. Děje se tu něco opravdu podivného.”

„To jistě.” Bergerová vstane od psacího stolu.

Obě se vrátí do obývacího pokoje a prohlédnou si dopis a obálky v ochranném igelitovém obalu.

„To nevypadá jako dopis, který jsem dostala já,” prohlásí Lucy okamžitě. „Ten byl napsaný hůlkovým písmem. Nebyl poslán běžnou poštou. Předpokládám, že mu ho odeslal Rocco. Rocco místo něj posílal poštou spoustu věcí. Proč by Chandonne psal Marinovi a mě hůlkovým písmem?”

„Jak vypadal papír?” zeptá se Scarpettová.

„Papír ze sešitu. Linkovaný papír.”

„Papír z vězeňského obchodu je obyčejný bílý, dvacetilibrový, laciný druh. Stejný, jako většina z nás používá do tiskárny.”

„Jestli neposlal ty dopisy Marinovi a mně Chandonne, tak kdo?” Lucy se cítí malátně, její systém je přetížený.

Na základě informací v tom dopise zorganizovala smrt

Rocca Caggiana. Když ho s Rudým zadržovali v hotelu jako rukojmí, Rocco nikdy nepřiznal, že ty novináře zavraždil. Lucy si vzpomíná, jak jen zvedl oči ke stropu jeho jediná reakce. Neví jistě, co tím gestem myslel. Neví jistě, jestli informace, které poslala Interpolu, jsou správné. To, co nabídla, by stačilo k zatčení, ale ne nutně k usvědčení, protože Lucy ve skutečnosti nezná fakta. Opravdu se Rocco setkal s těmi dvěma novináři pár hodin před jejich zavražděním? A i kdyby ano, zastřelil je právě on?

Lucy je odpovědná za červený oběžník. Právě kvůli červenému oběžníku Rocco věděl, že jeho život skončil bez ohledu na to, co přizná nebo nepřizná. Stal se z něho uprchlík, a kdyby jeho smrt nezpůsobili Lucy a Rudy, udělali by to Chandonnové. Měl zemřít. Musel zemřít. Lucy je přesvědčená, že svět je lepší, když v něm Rocco už není.

„Kdo mi napsal ten zatracený dopis?“ ptá se Lucy. „Kdo napsal dopis Marinovi a ten první tobě?“ Podívá se na Scarpettovou. „Ten, který přišel v obálkách Národní akademie spravedlnosti s placeným poštovným? Vypadají, jako že je napsal Chandonne.“

„S tím souhlasím,“ přisvědčí Scarpettová. „A koroner v Baton Rouge taky jeden dostal.“

„Možná Chandonne změnil rukopis a papír, když psal tenhle.“ Lucy ukáže na dopis s překrásným kaligrafickým písmem. „Možná ten bastard vůbec není ve vězení.”

„Slyšela jsem o telefonátech do tvé kanceláře. Zach mě zastihl na mobilu. Myslím, že nemůžeme vůbec předpokládat, že Chandonne je stále ve vězení,” upozorní Scarpettová.

„Domnívám se,” řekne Bergerová, „že pokud je stále ve vězení, neměl by přístup k linkovanému papíru nebo obálkám Národní akademie spravedlnosti. Jak by bylo podle vás těžké vyrobit přesné kopie těch placených obálek na počítači?”

„Bože, připadám si tak pitomá,” povzdychne si Lucy.

„Pitomá je možná ještě málo. Samozřejmě, že se to dá udělat. Jen naskenuješ obálku, pak napíšeš na počítači adresu, jakou chceš, a vytiskneš ji na stejný typ obálky. Dokázala bych to během pěti minut.”

Bergerová se na ni dlouho dívá. „Udělalas to, Lucy?”

Lucy je ohromená. ,Jál Proč bych to dělala?”

„Právě jsi připustila, že bys to dovedla,” připomene Bergerová suše. „Zdá se, že jsi docela schopná udělat spoustu věcí, Lucy. A je příhodné, že tě informace v dopise zavedla do Polska, abys našla Rocca, který je teď mrtvý. Odcházím z pokoje. Žalobkyně ve mně nechce slyšet žádné další lži nebo přiznání. Jestli si ty a tvoje teta chcete chvíli promluvit, prosím, jak je libo. Musím znovu zavěsit telefon. Musím vyřídit pár hovorů.”

„Nelhala jsem,” opakuje Lucy.

„Sedni si,” řekne Scarpettová, jako by Lucy nebyla už dospělá.

Světla v pokoji jsou zhasnutá a panorama New Yorku je obklopuje svými oslnivými možnostmi a závratnou mocí. Scarpettová by se na ně mohla dívat celé hodiny, stejně jako na moře. Lucy se posadí vedle ní na pohovku Bergerové.

„Je to krásné místo,” poznamená Scarpettová, když se dívá na miliony světel.

Snaží se zahlédnout měsíc, ale mezi vysokými budovami ho nemůže najít. Lucy tiše pláče.

„Často jsem se v duchu ptala, Lucy, co by se stalo, kdybych byla tvoje skutečná matka. Přijala bys tak nebezpečný svět a procházela bys jím tak drze, tak skandálně, tak úžasně? Anebo bys byla vdaná a měla děti?”

„Myslím, že odpověď znáš,” zamumlá Lucy a utře si oči.

„Možná bys získala Rhodesovo stipendium, chodila do Oxfordu a stala se slavnou básnířkou.”

Lucy se na ni podívá, aby zjistila, jestli žertuje. Nežertuje.

„Klidnější život,” pokračuje její teta tiše. „Vychovala jsem tě, anebo lépe řečeno, starala jsem se o tebe, jak nejlíp jsem uměla, a nedovedu si představit, že bych milovala nějaké dítě víc než tebe. Ale skrze moje oči jsi ve světě objevila ošklivost.”

„Skrze tvoje oči jsem našla slušnost, lidskost a spravedlnost,” odpoví Lucy. „Nic bych na tom neměnila.”

„Tak proč pláčeš?” Scarpettová hledá na obloze vzdálená letadla, která září jako malé planety.

„Já nevím.”

Scarpettová se usměje. „To jsi říkala, když jsi byla malá holčička. Když jsi byla smutná a já se tě zeptala proč, řekla jsi já nevím. Proto moje velmi zkušená diagnóza zní, že jsi smutná.”

Lucy si z tváře utře další slzy.

„Nevím přesně, co se stalo v Polsku,” dodá její teta.

Scarpettová změní pozici na pohovce, podloží si záda polštáři, jako by čekala dlouhé vyprávění. Dál se dívá mimo Lucy z okna na třpytivou noc, protože obtížný rozhovor je těžší, když se lidé na sebe dívají.

„Nepotřebuju, abys mi to řekla. Ale myslím, že ty mi to potřebuješ říct, Lucy.”

Její neteř se zadívá na město, které je obklopuje. Myslí na temné otevřené moře a osvětlené lodě. Lodě znamenají přístavy a přístavy znamenají Chandonnovy. Přístavy jsou tepny jejich zločinného obchodu. Rocco byl možná jen jedna lod, ale jeho spojení se Scarpettovou, s nimi se všemi, muselo být přerušeno.

Ano. Muselo.

Prosím odpusť mi, teto Kay. Prosím řekni, že to je v pořádku. Prosím nepřestávej si mě vážit a nemysli si, že jsem se stala jednou z nich.

„Od Bentonovy smrti jsi byla jako Fúrie, trestající duch, a v celém tomhle městě není dost velká moc, která by utišila tvou touhu po trestu,” mluví Scarpettová dál, stále jemně. „Tohle je pro tebe dobré místo,” dodá, zatímco se obě upřeně dívají na světla nejmocnějšího města na zemi. „Ale jednou, až budeš přesycená mocí, si možná uvědomíš, že příliš velká moc je nesnesitelná.”

„To říkáš proto, aby ses sama ospravedlnila,” poznamená Lucy beze stopy po zahořklosti. „Byla jsi nejmocnější soudní lékařka v zemi, možná na světě. Byla jsi šéf. Možná to bylo nesnesitelné, ta moc a obdiv.”

Lucyina krásná tvář už není tak smutná.

„Tolik se toho zdálo být nesnesitelné,” odpoví Scarpettová. „Tolik. Ale ne. Dokud jsem byla hlavní soudní lékařkou, nepovažovala jsem svou moc za nesnesitelnou. Zjistila jsem, že nesnesitelná je ztráta moci. Ty a já přistupujeme k moci odlišně. Já nic nedokazuju. Ty pořád něco dokazuješ, i když to je třeba zbytečné.”

„Neztratilas ji,” řekne Lucy. „Tvoje ztráta moci byla iluze. Politika. Svou skutečnou moc jsi nezískala od vnějšího světa, a proto ti ji vnější svět nemůže vzít.”

„Co nám to Benton udělal?”

Její otázka Lucy poleká, jako by Scarpettová nějak znala pravdu.

„Od chvíle, co zemřel… pořád se nemůžu přimět to slovo vyslovit. Zemřel.“ Odmlčí se. „Zdá se, že od té doby se my ostatní řítíme do záhuby. Jako země v obležení. Hroutí se jedno město za druhým. Ty, Marino, já. Hlavně ty.” „Ano, jsem Fúrie.” Lucy vstane, přejde k oknu a posadí se se zkříženýma nohama na nádherný starožitný koberec Jaime Bergerové., Jsem mstitel. To připouštím. Cítím,

že svět je bezpečnější, ty jsi bezpečnější, všichni jsme bezpečnější, když je Rocco mrtvý.“

„Ale nemůžeš si hrát na boha. Nejsi už ani řádnou členkou bezpečnostních složek, Lucy. Poslední útočiště je soukromá agentura.”

„Ne tak docela. Jsme satelitem mezinárodních bezpečnostních složek, spolupracujeme s nimi, obvykle pod záštitou Interpolu. Jsme zplnomocněni dalšími vysokými úřady, o kterých s tebou nemůžu mluvit.”

„Vysoký úřad, který tě zplnomocnil, abys legálně zbavila svět Rocca Caggiana?” zeptá se Scarpettová. „Stiskla jsi spoušť, Lucy? Musím to vědět. Aspoň to.”

Lucy zavrtí hlavou. Ne, nestiskla spoušť. Jen proto, že Rudy trval na tom, že tu ránu vypálí on, střelný prach a kapičky Roccovy krve potřísnily jeho ruce, ne její. Roccova krev na Rudyho rukou. To nebylo fér, řekne Lucy své tetě.

„Neměla jsem Rudymu dovolit, aby to udělal. Za Roccovu smrt přijímám stejnou odpovědnost. Vlastně přijímám plnou odpovědnost, protože Rudy jel na tu misi do Polska na mé naléhání.”

Pokračují v rozhovoru dlouho do noci, a když Lucy vylíčí všechno, co se stalo ve Štětině, očekává odsudek své tety. Nejhorším trestem by bylo vyhoštění ze života Scarpettové, tak jako z něho byl vyhoštěn Benton.

„Cítím úlevu, že je Rocco mrtvý,” přizná Scarpettová. „Co se stal©, stalo se,” dodá. „Marino jednou bude chtít vědět, co se opravdu stalo jeho synovi.”

Podle hlasu se zdá, že se doktor Lanier už cítí lépe, ale je napjatý jako tětiva luku. „Máte tam u vás nějaké bezpečné místo, kde bych mohla bydlet? zeptá se ho Scarpettová po telefonu ve svém jednolůžkovém pokoji hotelu Melrose na roku Třiašedesáté a Lexington Avenue.

Večer odolala vytrvalému naléhání své neteře a rozhodla se, že nepřespí u Lucy. Kdyby u ní zůstala, nemohla by bez Lucyina vědomí odjet ráno na letiště.

„Nejbezpečnější místo v Louisianě. Můj domek pro hosty. Je malý. Proč se ptáte? Víte, že si nemůžu dovolit konzultanty…”

„Poslouchejte,” přeruší ho Scarpettová. „Napřed musím do Houstonu.” Nijak to neupřesní. „K vám se dostanu nejdřív pozítří.”

„Vyzvednu vás. Jen mi řekněte kdy.”

„Bylo by nejlepší, kdybyste mi mohl opatřit vůz z autopůjčovny. Momentálně nic přesnějšího nevím. Jsem hrozně unavená. Ale raději bych se o sebe postarala sama a neobtěžovala vás. Jen potřebuju popsat cestu k vašemu domu.”

Poznamená si jeho pokyny. Vypadá to dost jednoduše.

„Nějaký určitý typ auta?”

„Bezpečné.”

„O tom vím všechno,” odpoví koroner. „Tahal jsem dost lidí ven z nebezpečných aut. Hned tím pověřím svou sekretářku.”

Trixie se opírá o pracovní desku, kouří mentolku a zamračeně pozoruje Marina, který si balí do velké chladicí tašky pivo, lančmíty, sklenice s hořčicí a majonézou a všechno, co jeho velké ruce vytáhnou z ledničky.

, Je dávno po půlnoci,” stěžuje si Trixie, zatímco se snaží nalít pivo z láhve s úzkým hrdlem, kterou ucpala, protože do ní strčila příliš velký plátek citronu. „Napřed se vyspi a pak můžeš jít. Není to rozumnější než odtud takhle vypadnout, namazaný a rozčilený, uprostřed noci?”

Marino byl opilý od chvíle, co se vrátil z Bostonu, seděl u televize, odmítal brát telefon, odmítal s kýmkoli mluvit, dokonce i s Lucy nebo Scarpettovou. Asi před hodinou ho tvrdě zasáhla zpráva, která mu přišla z Lucyiny kanceláře na mobil. Po ní vystřízlivěl natolik, že se zvedl ze svého polohovacího křesla.

Trixie drží láhev dnem vzhůru a jazykem se pokouší odstrčit citron. Podaří se jí to a pivo jí vyteče do úst a na bradu. Ještě přednedávnem by to Marinovi přišlo k smíchu. Ted ho nic nemůže rozesmát. Trhnutím otevře dvířka mrazáku, vytáhne nádobku s ledem a vysype ho do tašky. Trixii, která se ve skutečnosti jmenuje Teresa, je třicet a před necelým rokem se nastěhovala do Marinova malého domu v dělnické čtvrti, hned u midlothianské dálnice, na nesprávné straně řeky James v Richmondu.

Marino si zapálí cigaretu a podívá se na ni, na její obličej odulý od pití, s řasenkou chronicky rozmazanou pod očima, že to vypadá jako tetování. Platinové vlasy má po mnoha barveních tak poškozené, že se Marinovi hnusí se jich dotknout; jednou jí v opilosti řekl, že jsou na omak jako izolace. Některé její skrývané city jsou trvale raněné, a když Marino zahlédne, jak se jí derou z očí nebo úst, okamžitě opustí místnost, buď v myšlenkách, anebo fyzicky.

„Prosím nechoď.” Trixie zhluboka potáhne z cigarety, kouř skoro nevdechne a vyfoukne ho koutkem úst. „Vím, co děláš. Už se nevrátíš, tak je to. Viděla jsem, co sis balil do auta. Zbraně, kouli na bowling, dokonce svoje trofeje a rybářské pruty. Nemluvě o tvých obvyklých šatech, žádné pěkné jako ty obleky, které ti visí ve skříni od doby, co Ježíš napsal desatero.”

Postaví se před něho a popadne ho za paže, ale Marino jen přivře oči před cigaretovým kouřem a dál ukládá led v chladicí tašce.

„Zavolám ti. Musím do Louisiany a ty to dobře víš. Je tam doktorka, anebo tam brzy přijede. Znám ji. Vím zatraceně dobře, co udělá. Nic mi nemusí říkat. Kece nechceš, aby byla mrtvá, Trixie.”

„Už mám tý tvý zatracený doktorky plný zuby!” Tvář jí potemní a Trixie odstrčí Marinovu ruku, jako by na ni sáhl on, ne ona na něho. „Od chvíle, co tě znám, to je pořád doktorka sem a doktorka tam. Je to jediná ženská v tvým životě, jen si to čestně přiznej. Já jsem v tvý basketbalový hře života jenom náhradnice.”

Marino sebou škubne. Nesnáší Trixiiny barvité, byť výstižné výrazy, které mu připomínají rozladěné piáno.

„Jsem jen holka, co na školním plese tvýho života zůstane sedět,” pokračuje Trixie v tomto dramatu, a teď to také drama je.

Drama. Jako špatný televizní seriál.

Jejich hádky většinou vypadají jedna jako druhá, a i když má Marino mimořádný odpor k psychologii, ani on nemůže přehlédnout fakt velký jako hora. On a Trixie se hádají kvůli všemu, protože se hádají o ničem.

Její tlusté bosé nohy s oprýskaným červeným lakem na nehtech pleskají po kuchyni, Trixie přechází sem a tam a divoce mává buclatýma rukama, až cigaretový popel padá na špinavé linoleum na podlaze. , Jen si jeď do Louisiany za tou svojí doktorkou sem, doktorkou tam, a až se vrátíš jestli se vrátíš bude možná v téhle tvojí díře bydlet někdo jiný a já budu pryč. Pryč, pryč, pryč.“

Před půl hodinou ji Marino požádal, aby dala jeho dům do prodeje. Může v něm bydlet, dokud se dům neprodá.

Trixie dál přechází po kuchyni, květovaný župan z umělého hedvábí vlaje kolem ní, prsa jí visí až k pásku, který si pořád utahuje kolem objemného břicha. Marino pocítí bodnutí hněvu a viny. Když mu Trixie dělá výčitky kvůli Scarpettové, vyletí vzteky jako vyplašený pták z hnízda a nemá kam jít, nemůže se nijak bránit, nemůže zasadit protiúder, ne tak úplně.

Jeho raněné ego se nedá utišit tím, že se tu mlčky naznačují nediskrétnosti se Scarpettovou, ke kterým bohužel nikdy nedošlo. Takže jedovaté šípy žárlivých Trixií v jeho životě najdou svůj cíl a způsobí bolest. Marina však netrápí, že ztratil každou ženu, kterou kdy měl. Trápí ho ta, kterou nikdy neměl, a Trixiin výstup nebezpečně přechází v obvyklé crescendo, po němž bude následovat nezbytná kóda.

„Jsi do ní takový blázen, že to je nechutný,“ ječí Trixie. „Nejsi pro ni nic než velkej buran. A vždycky budeš. Velkej, tlustej, hloupej buran!“ vykřikne. „A kašlu na to, jestli skončí mrtvá! Nic jinýho než mrtví ji nezajímá!”

Marino vezme chladicí tašku, jako by nic nevážila, projde svým omšelým, přecpaným obývacím pokojem a zastaví se u hlavních dveří. Pohlédne na barevnou televizi s devadesáticentimetrovou obrazovkou není nová, ale je to Sony a moc pěkná. Smutně se zadívá na své oblíbené polohovací křeslo, kde strávil snad většinu života, a cítí bolest tak hlubokou jako křeče ve vnitřnostech. Představí si, kolik hodin tu proseděl napůl opilý, díval se na fotbal a mařil čas a úsilí na podobná individua jako Trixie.

Není to špatná ženská. Není zlá. Žádná z nich nebyla. Jsou jen k pláči a on je ještě víc k pláči než každá z nich, protože pro sebe nikdy nežádal víc, i když mohl.

„Nebudu ti už volat,“ řekne jí Marino. „Je mi dokonce fuk, co se stane s domem. Prodej ho. Pronajmi ho. Zůstaň tu bydlet. “

„To přece nemyslíš vážně, zlato.“ Trixie začne brečet. „Miluju tě.“

„Neznáš mě,“ odvětí Marino ode dveří a najednou se cítí příliš unavený, aby odešel, a příliš deprimovaný, aby zůstal.

„Ale znám, zlato.“ Trixie uhasí cigaretu ve výlevce a hledá v ledničce další pivo. „A bude se ti stýskat.” Tvář se jí zkroutí, jak se usmívá a současně pláče. „A ty se sem zase přihrneš. Jenom jsem se rozčílila, když jsi řekl, že ne. Ale vrátíš se.“ Otevře víčko láhve. „A víš, jak jsem poznala, že se vrátíš?” Lstivě na něho ukáže. „Neuhodneš, čeho si detektiv Trixie všimla? Necháváš tu svoje vánoční ozdoby.

Všechny ty miliony plastových Santa Clausů, sobů, sněhuláků, světelných řetězů a všechno ostatní, co jsi sbíral nejmíň sto let. A jen tak odjedeš a necháš je ve sklepě? To ne. Nikdy, ne.”

Snaží se mluvením přesvědčit sebe samu, že má pravdu. Marino by přece neodešel natrvalo, aniž by si sbalil své milované vánoční ozdoby.

„Rocco je mrtvý,” řekne Marino.

„Kdo?” Trixie se zatváří nechápavě.

„Vidíš, právě tohle myslím. Neznáš mě,“ odpoví jí. „To nic. Není to tvoje vina.”

Zavře za sebou dveře, zavře dveře za Richmondem navždy.

Pohřešovaná žena se jmenuje Katherine Bruceová.

Předpokládá se, že byla unesena jako nejnovější oběť sériového vraha, a je patrně mrtvá. Její manžel, bývalý vojenský pilot, nyní zaměstnaný u Continentalu, byl mimo město, a když se bez úspěchu snažil zastihnout svou ženu dva dny, znepokojilo ho to. Poslal do domu jednu přítelkyni. Katherine tam nebyla, ani její vůz, který se našel zaparkovaný u WalMartu nedaleko Louisianské univerzity, kde nevzbudil pozornost, protože tam auta parkují čtyřiadvacet hodin denně. Klíčky byly v zapalování, dveře nezamčené, peněženka a kabelka zmizely.

Je brzy, ráno se teprve zhmotňuje, jako by se jeho molekuly pomalu skládaly v oblohu s příslibem, že bude čistá a jasně modrá. Nicole se o únosu dozvěděla teprve včera večer ve zprávách v šest hodin. Pořád tomu nemůže uvěřit. Přítelkyně Katherine Bruceové, aspoň podle toho, co se objevilo v médiích, zavolala policii v Baton Rouge hned včera ráno. Ta informace měla být vydána okamžitě a celostátně. Co ti idioti z operační skupiny dělali? Zavolali tu přítelkyni, jejíž identita nebyla zveřejněna, na zatracený detektor lži, aby se ujistili, že se Katherine opravdu pohřešuje? Kopali na dvorku, aby se ujistili, že manžel pilot svou ženu nezabil a nepohřbil, než odletěl z města?

Vrah získal navíc osm hodin. Veřejnost osm hodin ztratila. Katherine ztratila osm hodin. Mohla být ještě naživu, za předpokladu, že teď už naživu není. Někdo mohl ji a jejího vraha vidět. Člověk nikdy neví. Nicole jako posedlá obchází parkoviště u WalMartu a hledá jakýkoli detail, který by k ní promluvil. Ale to obrovské místo činu je němé, auto Katherine Bruceové je dávno pryč, kdesi odstavené. Nic než smetí, žvýkačky a miliony cigaretových nedopalků.

V 7:16 učiní svůj jediný objev, který by ji jako dítě nadchl. Dva čtvrťáky. Oba z nich pannou nahoru. To je

vždycky větší štěstí než orel, a teď si Nicole bude hýčkat každou fantazii o štěstí. Když včera večer uslyšela tu zprávu, spěchala rovnou sem. Pokud by mince tehdy ležely na asfaltu, světlo baterky by je zachytilo. A když se sem dnes ráno ještě za tmy vrátila, mince neviděla. Nicole pořídí fotografie pětatřicetimilimetrovou kamerou a polaroidem, vryje si do paměti polohu mincí a udělá si poznámky, jak ji to učili na soudní akademii. Navlékne si chirurgické rukavice, mince uloží do papírové obálky na důkazy, pak poklusem běží do obchodu.

„Musím mluvit s vedoucím,” oznámí Nicole pokladní, která má spoustu práce s markováním plného vozíku dětského oblečení, zatímco unavená mladá žena zřejmě matka vytahuje MasterCard.

Nicole si vzpomene na Buddyho kombinézky a cítí se strašně.

„Tudy.” Pokladní ukáže ke kanceláři za dřevěnými létacími dveřmi.

Díky bohu, vedoucí tam je.

Nicole mu ukáže odznak a řekne: „Musím vidět přesné místo, kde se našlo auto Katherine Bruceové.”

Vedoucí je mladý a ochotný. Je očividně rozrušený.

„Rád vám to ukážu. Vím přesně, kde to je. Policie tam byla celé hodiny, hrabali se v něm a pak ho odtáhli. Je to opravdu hrozné.”

„Je to hrozné, jistě,” přisvědčí Nicole, když vyjdou z obchodního domu a slunce na východě začne ukazovat svou jasnou tvář.

Černá maxima Katherine Bruceové z roku 1999 stála přibližně pět metrů od místa, kde Nicole našla čtvrtdolary.

„Víte určitě, že to bylo tady?”

„Ano, madam, určitě. Parkoval jsem hned tady o pět řad dál. Spousta žen, které chodí nakupovat po setmění, parkuje poměrně blízko u hlavního vchodu.”

V případě Katherine to nepomohlo. Ale aspoň trochu musela myslet na bezpečnost. Nebo možná ne. Většina lidí raději parkuje co nejblíž u vchodu, pokud nejezdí v drahém autě a nechtějí, aby jim někdo bouchal do dveří. S tím si dělají starosti hlavně muži. Nicole nikdy nechápala, proč se tolik žen nezajímá o auta nebo o jejich údržbu. Kdyby měla dceru, dbala by na to, aby její holčička znala jméno každého exotického auta, a také by jí řekla, že když bude tvrdě pracovat, jednou možná bude jezdit v lamborghini tak jako to říká Buddymu, který má spoustu modelů sportovních autíček a rád s ninfii vráží do zdi.

„Všiml si někdo něčeho neobvyklého tu noc, kdy přijela autem na parkoviště? Viděl někdo Katherine Bruceovou? Viděl vůbec někdo něco?“ zeptá se Nicole vedoucího. Oba stále stojí na stejném místě a rozhlížejí se.

„Ne. Myslím, že do obchodu nikdy nedošla,” odpoví.

Bell 07 má nejkrásnější kresbu, jakou kdy Lucy viděla.

Měl by mít. Je to její vrtulník a Lucy sama navrhla každý detail kromě těch, jimiž byl vybaven už rovnou z továrny. Jeho čtyři rotory, hladký chod a maximální rychlost 250 kilometrů za hodinu (zatraceně dobrá pro nevojenský stroj) a počítačem řízená kontrola paliva patří k tomu nejzákladnějšímu. Kromě toho má kožená sedadla, nafukovací plováky pro případ poruchy motoru nad vodou, což je velmi nepravděpodobné, systém ochrany proti kolizi s elektrickými dráty (ale na to je Lucy příliš opatrný pilot), přídavnou palivovou nádrž, detektor blesků, systém pro zabránění srážce a GPS všechny přístroje té nejlepší kvality, samozřejmě.

Heliport na 3. ulici je na Hudsonu, na půl cesty mezi Sochou svobody a Intrepid. Na stanovišti 2 Lucy už počtvrté obchází svůj stroj, poté co se podívala pod kryt motoru, zkontrolovala ukazatele hladiny oleje kvůli úniku a bezpečnostní kryty filtrů, zda neuniká kapalina v hydraulickém systému, která jí vždycky připomene temně rudou krev. Lucy tak fanaticky zvedá činky v tělocvičně také proto, že kdyby se někdy za letu porouchala hydraulika, musela by ovládat řízení svými svaly. A slabá žena by s tím mohla mít problémy.

Rukou láskyplně přejede po ocasu vrtulníku a znovu si dřepne, aby zkontrolovala antény na spodní straně. Pak vyšplhá na sedadlo pilota s přáním, aby si Rudy pospíšil. Její přání se vzápětí splní, protože se rozlétnou dveře od malé letištní haly, objeví se Rudy s batohem a kluše k vrtulníku. Když spatří prázdné levé sedadlo, zjistí, že jako obvykle bude jen druhý pilot, a přes tvář mu přelétne náznak nespokojenosti. Je oblečen v kapsáčích a tričku s límečkem a vypadá jako typický frajer.

„Víš co?“ řekne Rudy, když si zapíná čtyřbodový pás, zatímco Lucy provádí rychlou, ale důkladnou předletovou kontrolu počínaje pojistkami a spínači až po přístroje a ovládací páky. „Jsi děsně chamtivá. Vrtulníkový fanatik.”

„To proto, že to je můj vrtulník, kamaráde.” Zapne baterii. „Šestadvacet ampérů. Spousta šťávy. Nezapomeň, že mám víc nalétaných hodin než ty taky víc atestací.”

„Sklapni,” odpoví Rudy rozjařené, jako vždy v dobré náladě, když oba dva spolu někam letí. „Nalevo čistý.”

„Napravo čistý.”

Létání s Lucy se téměř blíží euforii, jakou s ní Rudy nikdy nezažije.

Lucy nikdy nedokončí to, s čím velmi vzácně začne. Když odjeli z Radissonu ve Štětině, Rudy se mohl cítit zneužitý, kdyby nechápal, co se stalo. Zážitek hrozící smrti anebo čehokoli, co je nesmírně traumatické, vyvolává u většiny lidí jednoduchou reakci. Zatouží po teplu lidského těla. Sex je ujištěním, že člověk žije. Rudy by rád věděl, jestli to je důvod, proč ustavičně myslí na sex.

Není do Lucy zamilovaný. To by nikdy nepřipustil. Když ji před bůhvíkolika lety poprvé uviděl, neměl v úmyslu se o ni zajímat. Vystoupila z monstrózního Bell 12, poté co předvedla obvyklou ukázku manévrů, kterou FBI očekává, když nějaká významná osoba, zejména politik, navštíví akademii. Jelikož Lucy byla jediná žena v týmu pro záchranu rukojmí, Rudy předpokládal, že je politicky správné, aby ministr spravedlnosti, anebo kdo to byl, viděl u ovládací páky mladou hezkou ženu.

Rudy se na ni díval, když zastavila obrovský dvoumotorový stroj a vystoupila v tmavomodré polní uniformě a měkkých černých kotníkových botách. Překvapila ho její ohnivá krása, její chůze plná sebedůvěry, půvabu a beze stopy mužskosti. Začal uvažovat o možnosti, že to, co o Lucy slyšel, není pravda. Její pohybující se tělo ho mátlo, zdálo se, že se vlní jako exotické zvíře, tygr. Přistoupila přímo k ministru spravedlnosti, anebo kdo to byl na té návštěvě, a zdvořile si s ním potřásla rukou.

Lucy je sportovní typ, ale rozhodně má v sobě ženskost a je rozkoš se jí dotknout. Rudy se naučil, že ji nesmí příliš milovat. Ví, kdy se má stáhnout.

V několika minutách běží vrtulník na plný výkon, letecká elektronika a sluchátka jsou zapojená a hlasité, rychlé rachocení rotorů je jako hudba, podle níž Lucy a Rudy tančí a kterou milují. Rudy cítí, že se stoupáním helikoptéry se zlepšuje i Lucyina nálada.

„Startujeme,“ ohlásí Lucy do mikrofonu. „Hudsonskému dispečinku, vrtulník čtyřinulasedm Tango, Lima, Papa směřující na jih po třicáté čtvrté.“

Lucy létání vrtulníkem miluje a dovede udržet stroj naprosto vyrovnaný, i v ostrém protivětru. Otočí vrtulník čelem k vodě, zvýší výkon a vzlétne.

Scarpettová chytila první let na houstonské mezinárodní letiště George Bushe a vzhledem k časovému posunu přistála dopoledne v 10:15.

Odtud jí trvala únavná cesta téměř přímo na sever do Livingstonu skoro hodinu a čtyřicet minut. Nechtěla si půjčit auto a hledat cestu k věznici. To bylo moudré rozhodnutí. I když s tím nemohla počítat, cesta byla plná zatáček, nejdelší úsek dálnice 59, který neustále stoupá a klesá. Myšlenky Scarpettové jsou útržkovité, jako by byla nový rekrut přijímající rozkazy.

Je ve své nejvěcnější náladě, osoba, do níž se převtěluje, když svědčí u soudu a zástupci obžalovaného jsou připraveni jako šelmy a čekají na první pach její krve. Zřídkakdy je raněna. Nikdy smrtelně. Celou cestu mlčela, schovaná hluboko v úkrytu svého analytického mozku. S řidičkou nemluvila, jen jí dala instrukce. Řidička je upovídaný typ, a když Scarpettová nastoupila na začátku cesty do černého lincolnu, rovnou jí řekla, že nemá chuť se bavit. Musí pracovat.

„Jak si přejete,” odpověděla žena, oblečená v černé uniformě včetně čepice a kravaty.

„Klidně si čepici sundejte,“ vybídla ji Scarpettová.

„Ráda, díky,“ řekla řidička s úlevou a hned si čepici sundala.,.Nedovedete si představit, jak tu věc nesnáším, ale většina pasažérů si přeje, abych vypadala jako správný šofér.”

„Já bych byla raději, kdybyste tak nevypadala,” poznamenala Scarpettová.

Vpředu se už rýsuje věznice, moderní pevnost, která vypadá jako obrovská nákladní lod z betonu s řadou oken pod plochou střechou, kde se spolu živě baví dva dělníci, gestikulují rukama a rozhlížejí se. Rozlehlé travnaté prostranství obklopují husté kotouče ostnatého drátu, který se na slunci leskne jako čisté stříbro. Stráže vysoko ve věžích pozorují okolí dalekohledy.

,3rr,“ zamumlá řidička. „Musím přiznat, že jsem z toho trochu nervózní.”

„To bude v pořádku,” uklidňuje ji Scarpettová. „Ukážou vám, kde máte zaparkovat, a zůstanete v autě. Nedoporuěuju vám, abyste se tu procházela.”

„Co když budu muset na toaletu?” strachuje se řidička, zatímco zpomalí u strážní budky, která ohlašuje začátek nejvyšší ostrahy a možná i nejobávanějšího úkolu, jaký kdy Scarpettová na sebe vzala.

„Pak se nejspíš budete muset někoho zeptat,” odpoví roztržitě, stáhne okénko a podá uniformovanému strážnému svůj řidičský průkaz a doklady soudního lékaře, zářící mosazný odznak a průkaz totožnosti v černé peněžence.

Když opustila své místo v Richmondu, zachovala se stejně špatně jako Marino. Nikdy odznak nevrátila. Nikoho nenapadlo o něj požádat. Anebo se možná nikdo neodvážil. Možná už není doslova hlavní soudní lékařka, ale to, co Lucy včera večer řekla, je pravda. Nikdo nemůže Scarpettové vzít to, kdo je a jak dělá práci, kterou stále miluje. Scarpettová ví, jak je dobrá, i když o tom nikdy nemluví.

„Koho jste přišla navštívit?” zeptá se strážný, když jí vrací průkaz a doklady.

„JeanaBaptista Chandonna.” Jeho jméno ji téměř dusí.

Strážný je dost bezstarostný, vzhledem ke svému prostředí a odpovědnosti. Podle jeho chování a věku lze soudit, že pracuje ve vězeňském systému už dlouho a nebere příliš na vědomí zlověstný svět, do něhož vstupuje na začátku každé směny. Vrátí se zpátky do své budky a zběžně prohlédne nějaký seznam.

„Madam,” řekne, když se znovu vynoří a ukáže k prosklené přední části věznice, „jeďte až tam a někdo vám řekne, kde máte zaparkovat. Důstojník pro styk s veřejností pro vás přijde ven.”

Texaská vlajka jako by mávala Scarpettové na pozdrav. Obloha je jako modré sklo, teplota připomíná podzim. Ptáci švitoří, příroda žije dál, nevšímavá ke zlu.

Život v oddělení A se nemění.

Odsouzení vězni přicházejí a odcházejí a stará jména mizí v zapomnění. Po dnech, nebo možná týdnech Jean-Baptiste často ztrácí pojem času ti noví, kteří přicházejí, aby čekali na smrt, nahradí svými jmény stará jména těch, kteří tu v celách čekali na svou smrt. Oddělení A, cela 25, je Bestie, který bude za několik hodin převezen do jiného vězení. Oddělení A, cela 30, je Jean-Baptiste. Oddělení A, cela 31, hned napravo od JeanaBaptista, je Smrtihlav nazývaný tak proto, že tento nekrofilní vrah, který je nejčilejší po večerce, má třesoucí se ruce, které jako by poletují, a jeho kůže je skoro šedá. Rád spí na podlaze a jeho vězeňské šaty jsou stále pokryté šedým prachem jako prach na křídlech smrtihlava.

Jean-Baptiste si holí hřbet rukou, dlouhé chomáče chlupů padají do nerezového umyvadla.

„Dobře, Chlupáči.“ Oči zamžourají přes malé okénko ve dveřích cely. „Tvých patnáct minut je skoro u konce. Ještě dvě minuty a tu břitvu ti zase vezmu.“

„Certainement.“ Namydlí si druhou ruku lacině páchnoucím mýdlem a znovu se dá do holení, opatrně na kloubech prstů.

Chomáče chlupů v uších jsou ošidné, ale zvládne i to.

„Čas vypršel.“

Jean-Baptiste pečlivě opláchne břitvu.

„Oholil ses.“ Smrtihlav mluví velmi tiše, tak tiše, že ostatní vězni stěží slyší jeho slova.

„Oui, mon ami. Vypadám docela hezky.“

V otvoru dole ve dveřích zarachotí zalomený klíč, který vypadá jako páčidlo, a vysune se zásuvka. Dozorce ucouvne, daleko z dosahu bledých, hladkých prstů odkládajících modrou plastovou břitvu.

Smrtihlav sedí a kutálí basketbalový míč proti zdi tak obratně, že se k němu vždycÁ ky vrátí v přímé lince.

Smrtihlav je neschopný, tak slabý, že jeho jedinou radostí ze zabíjení byl sex s mrtvým tělem. Ale mrtvé tělo nemá žádnou energii, jeho krev už není magnetická. To Jean-Baptiste měl velmi účinnou metodu, když své vyvolené vysílal na cestu k extázi. Člověk s těžkým poraněním hlavy může chvíli žít, dost dlouho, aby Jean-Baptiste mohl kousat a sát živé maso a krev a tak znovu dobít svůj magnetismus.

„Je krásný den, že?“ Smrtihlavova tichá poznámka dolehne až do cely JeanaBaptista, protože jeho uši zachytí i ten nejtišší hlas. „Žádné mraky, ale potom se přižene velmi vysoká oblačnost, která se později odpoledne přesune k jihu.“

Smrtihlav má rádio a jako posedlý poslouchá zprávy o počasí.

„Vidím, že slečna Gittlemanová má nové auto, roztomilé malé stříbrné BMW Roadster,”

V každé cele smrti má vězeň výhled úzkým oknem na parkoviště za věznicí, a protože ze samotek ve druhém patře není nic jiného vidět, muži civí na parkoviště většinu dne. V jistém smyslu to je akt zastrašování. Když se Smrtihlav zmíní o BMW slečny Gittlemanová, je to ta nejlepší hrozba, jakou může vymyslet. Dozorci nanejvýš pravděpodobně oznámí dalším dozorcům, a ti zase slečně Gittlemanové, mladé a velmi hezké asistentce důstojníka pro styk s veřejností, že se vězňům líbí její nový vůz. Žádný zaměstnanec věznice netouží po tom, aby detaily jeho osobního života znali zločinci tak odporní, že si zaslouží zemřít.

Jean-Baptiste je snad jediný vězeň, jenž se zřídkakdy dívá oknem, které není nic víc než úzká štěrbina. Poté co si vryl do paměti každý vůz, jeho barvu, typ, model, a dokonce některé poznávací značky i to, jak přesně vypadají jejich řidiči, nevidí žádný smysl v tom, dívat se na jasně modré nebo bouřlivé nebe. Ale poznámka Smrtihlava vzbudí jeho zvědavost, a tak vstane ze záchodu, aniž se obtěžuje natáhnout si kalhoty, a podívá se vysokým oknem ven. Prohlédne si BMW, pak se znovu posadí na toaletu a zamyslí se.

Uvažuje o dopisu, který poslal krásné doktorce Scarpettové. Věří, že ten dopis všechno změní, a představuje si ji, jak ho čte a podrobuje se jeho vůli.

Dnes má Bestie povolené čtyři hodiny na návštěvu kněze a rodiny. Pak odjede na krátkou cestu do Huntsville, do domu smrti. V šest večer zemře.

Tím se také všechno mění.

Složený kus papíru nehlučně proklouzne pod pravým rohem JeanovýchBaptistových dveří. Jean-Baptiste odtrhne toaletní papír a znovu, aniž by si natáhl kalhoty, zvedne lístek a vrátí se na toaletu.

Cela Bestie je od JeanovyBaptistovy pátá nalevo a Jean-Baptiste vždycky pozná, když se z cely do cely předává vzkaz pro něho od Bestie. Složený papír je špinavý, odřený a uvnitř rozmazaný, vlákna papíru v záhybech oslabená od opakovaného rozkládání a skládání, protože každý spoluvězeň po cestě si chce dopis přečíst a pár z mužů přidá vlastní poznámku.

Jean-Baptiste se hrbí na nerezové toaletě, dlouhé chlupy na zádech provlhlé potem, který promáčel jeho bílou košili tak, že je průsvitná. Když je zmagnetizovaný, je mu vždycky horko, a v chronickém stavu magnetismu je stále, protože jeho elektřina cirkuluje kovem jeho cely, prochází železem v jeho krvi a znovu proudí dál, aby dokončila další okruh, nekonečně, nekonečně, nekonečně.

„Dneska,“ napsal tužkou pologramotný Bestie, „nebudeš rád, až mě odvezou. Bude se ti stýskat? Možná ne.“

Bestie ho výjimečně neuráží, i když ten moták vypadá pro ostatní vězně jako výsměch, tím šije Jean-Baptiste jist.

Odepíše mu: „Nemusí se ti po mně stýskat, mon ami.ií

Bestie bude vědět, co tím Jean-Baptiste myslí, i když neví nic o tom, co Jean-Baptiste udělá, aby Bestii zachránil od schůzky se smrtí. Na kovu zazvoní kroky, jak okolo procházejí dozorci. Jean-Baptiste roztrhá dopis od Bestie na malé kousíčky a nastrká si je do úst.

Vrah se k ní musel přiblížit, hned jak zaparkovala, dřív než vyndala klíčky ze zapalování.

Nicole se domnívá, že kabelka a peněženka byly odhozeny na parkovišti a po dvou dnech je určitě někdo sebral. Bohužel, nepoctivců je zřejmě stále hodně. A protože únos Katherine Bruceové má velkou publicitu, ten, kdo našel její kabelku a peněženku, náramně dobře ví, že to jsou důkazy. Takový zbabělý červ, který využívá situace a řídí se vlastními pravidly morálky, rozhodně teď nezavolá policii, aby v podstatě připustil, že měl v úmyslu si peněženku, kabelku nebo obojí ponechat, než zjistil, že patřily zavražděné ženě. Za předpokladu, že Katherine byla zavražděna.

A jestli ještě nebyla, tak brzy bude.

Nicole sebou trhne, když ji napadne, že pokud by kabelku a peněženku chtěl někdo odevzdat, obrátil by se na mocnou vyšetřovací skupinu v Baton Rouge. A ta by samozřejmě našla nějaké slabomyslné zdůvodnění, proč tuto informaci nesdělila tisku a už vůbec ne ostatním bratrům a sestrám s policejním odznakem. Nicole nemůže přestat myslet na WalMart, kde byla možná v rozmezí několika hodin poté, co odtud vrah Katherine Bruceovou unesl a odvezl zřejmě na stejné tajné místo, kam vozí všechny své oběti.

Nicole stále nezapomíná na možnost, nepříliš velkou, že Katherine Bruceová mohla být ve WalMartu v době, kdy tam byla na obhlídce i Nicole, která tam po návratu z Knoxville chodí stále.

Fotografie hezké blonďaté oběti jsou neustále ukazovány v televizních zprávách a jsou v každých novinách, které Nicole vezme do ruky. Nevzpomíná si však, že by viděla někoho aspoň vzdáleně podobného Katherine, když si vybírala vzor na vyšívání, ačkoli ve skutečnosti vyšívat neumí, a zajímala se o svůdné dámské prádlo, jaké by nikdy nenosila.

Ale z nějakého důvodu si Nicole každou chvíli vzpomene na tu divnou ženu, která kvůli poraněnému kolenu upadla na parkovišti. Něco na té ženě ji zneklidňuje.

Za přílivu mohou malé čluny vjet do zátok a bažinatých ramen, kam by se obvykle nedostaly a kam se rozumní lidé skoro nikdy

neodváží.

Darren Citron je známý tím, že rozjede svůj starý Bay Runner na plné obrátky, klouže po mělké vodě a těsně nad bahnem se dostane do ústí jakéhokoli toku, který si ten den zvolí jako výzvu. Právě ted je příliv trochu nižší, než by se mu líbilo, ale Darren uhání na plný plyn po Slepé řece, až málem uvízne v nánosu, který může být hluboký skoro dva metry. Bahno může člověku stáhnout boty, a i když se Darrenovi obvykle podaří člun z něj vytlačit, nerad se brodí ve vodě plné ploskolebců.

Darren je místní osmnáctiletý chlapec, věčně opálený jako připražený burský oříšek, a žije tím, že chytá ryby a hledá nová místa pro lov aligátorů. Právě kvůli té druhé činnosti není ve velké oblibě. Když pronásleduje velké aligátory, kteří mohou vynést dobrou cenu za kůži, maso a hlavu, potřebuje silné lano, velký ocelový hák a samozřejmě návnadu. Čím výš se návnada houpá nad vodou, tím delší musí být aligátor, aby na ni dosáhl. Nejlepší návnadou jsou psi. Darren si je opatřuje v útulcích po celé oblasti, protože svým milým chováním dovede lidi ošálit. Dělá to, co musí, a zdůvodňuje si to tak, že ta zvířata by stejně byla utracena. Když loví aligátora, myslí na aligátora, ne na návnadu, nebo na to, jak ji získal. Aligátoři se nejlíp chytají v noci, zvlášť když Darren sedí tiše a nehýbně ve člunu a přehrává na magnetofonu kňučení psa. Nijak to nespojuje se svou návnadou a
myslí jen na obrovského aligátora, který vyleze z vody, sklapne čelisti a chytí se na hák. Pak se Darren rychle přiblíží a humánně střelí velkého plaza do hlavy svou dvaadvacítkou.

Křižuje po kanálu lemovaném plovoucími listy leknínu a ostrým rákosem, s tečkami stínů, které vrhají cypřiše s provazovitými kořeny, obalené španělským mechem. Aligátoři občas vylézají z vody, zvlášť když samice nakladla vejce. Jejich dlouhý ocas zanechává stopy, a když Darren uvidí určité místo se spoustou stop, uloží si ho do své paměťové mapy a vrátí se tam po setmění, pokud je příznivé počasí a příliv.

Voda je pokrytá květy okřehku, před člunem se vznese volavka šedá, poplašená vpádem člověka a motoru. Darren hledá stopy. Kolem něj létají duhové vážky. Když se ohlédne, uvidí těsně nad vodní hladinou aligátoři oči, které mu připomínají malé tunely těsně vedle sebe. Za ohybem Darren spatří nespočet stop a žluté nylonové lano visící ze stromu. Návnadou na velkém kovovém háku je lidská ruka.

Dnes poprvé po více než pěti letech mluví Benton se senátorem Frankem Lordem, oba z veřejného telefonu.

Když si Benton představí, jak vždy bezvadně upravený a dokonale oblečený senátor Lord jede ze svého domova v Severní Virginii cestou do parlamentu a zastaví u benzinové pumpy, aby si zatelefonoval, připadá mu to téměř komické. Tento rozhovor zařídil Benton poté, co včera pozdě v noci obdržel od senátora velmi nečekaný email.

Problém, stálo tam. Zítra 7:15. Pošlete číslo.

Benton emailem poslal číslo veřejného telefonu, jímž právě teď mluví a který předem vybral včera v noci. Vždy je nejlepší pokud možno ten nejjednodušší plán, který je nejvíc nasnadě. Skutečně, začíná to vypadat, že jeho pečlivé a složité plány selhávají ve všech směrech.

Benton se opírá o zed a sleduje svůj otlučený Cadillac, aby se ujistil, že se k němu nikdo neblíží nebo o něj neprojevuje zájem. Každý alarm v jeho hlavě vyzvání na poplach. Senátor Lord ho informuje o Chandonnově dopisu Scarpettové, o tom s kaligrafickým rukopisem.

, Jak jste se o tom dozvěděl?“ zeptá se Benton.

„Včera večer mi volala Jaime Bergerová. Domů. Velmi znepokojená, že Chandonne nastražil past a Scarpettová do ní leze. Bergerová chce mou pomoc, mou intervenci. Lidé zapomínají, že mám své meze. Vlastně, moji nepřátelé na to nezapomínají,”

Senátor chce poslat do Baton Rouge spoustu federálních agentů, ale ani on nemůže obcházet zákon. Operační skupina v Baton Rouge musí přizvat k vyšetřování FBI a v podstatě jí ho předat. V těchto sériových únosech anebo vraždách, protože nic jiného nejsou je jedna nepřekonatelná jurisdikční překážka, kvůli níž federálové nemohou sami zasáhnout do vyšetřování. Nebyly porušeny žádné federální zákony.

„Zatracená neschopnost,“ zlobí se senátor Lord. „Zatracení ignoranti z jihu.“

„Je to blízko,“ řekne Benton do telefonu. „Ten dopis znamená, že se situace blíží ke konečné fázi. Ne tak, jak jsem to chtěl. Tohle je zlé, moc zlé. Nebojím se o sebe.“

„Dá se to zvládnout?”

„Jsem jediný, kdo ví jak. Ale bude to vyžadovat, abych se odhalil.”

Po dlouhé odmlce senátor Lord souhlasí. „Ano, myslím, že ano. Ale až se to stane, nebude cesty zpátky. Znovu tím nemůžeme projít. Opravdu chcete…?“

„Musím. Ten dopis všechno dramaticky mění a víte, jaká je. Láká ji tam.“

„Už tam je.“

„V Baton Rouge?“ Benton je zděšen.

„V Texasu. Myslím v Texasu.“

„Prokrista. To taky není dobré. Ne, ne, ne. Ten dopis. Tenhle je pravý. Texas pro ni už není bezpečný.”

Na okamžik Benton uvažuje o tom, jestli Scarpettová navštíví Chandonna. Původně měl taktické a osobní důvody pro to, aby to udělala. Ale máli být k sobě upřímný, nikdy si opravdu nemyslel, že tam Scarpettová půjde. Opravdu si to nemyslel, i když pro to dělal všechno možné. Jenže teď by tam být neměla. Kristepane.

„Je tam, zatímco spolu mluvíme,” připomene mu senátor Lord.

„Franku, on se pokusí uprchnout.”

„Nevím jak. Z toho místa ne. Ať je jakkoli chytrý. Okamžitě je budu varovat.”

, Je víc než chytrý. Jde o to: jestli ji láká do Baton Rouge, pak musí plánovat, že tam sám bude. Znám ho. Znám ji. Scarpettová zamíří do Baton Rouge, hned jak odjede z Texasu. Pokud ji nezadrží dřív on, v Texasu, jestli bude jednat tak rychle. Doufám, že ne. Ale v každém případě je Scarpettová ve vážném nebezpečí. Nejen kvůli němu, ale jeho spojencům. Ti jsou určitě v Baton Rouge. Určitě tam je jeho bratr. Ty vraždy teď dávají smysl. Páchá je on. Bev Kiffinová mu pravděpodobně pomáhá. Protože ještě nebyla dopadená, předpokládám, že on a Bev Kiffinová jsou spolu, skrývají se.”

„Nejsou únosy žen pro tak známé uprchlíky jako oni obrovským rizikem?”

„On se nudí,” řekne Benton prostě.

Dozorci v Polunského věznici nosí šedé uniformy a černé čepice s kšiltem.

Dva dozorci s pouty připevněnými k opasku vedou JeanaBaptista řadou těžkých dveří, které se zavírají tak hlasitě, že to zní jako výstřel z pistole velké ráže v ocelové místnosti. JeanaBaptista, který jde volně, pouze se spoutanými zápěstími, každá exploze jen posílí. Tuny oceli všude kolem něj ho magnetizují silou sluneční erupce. S každým krokem ta síla roste.

„Nechápu, proč by tě někdo chtěl navštěvovat,“ řekne mu jeden z dozorců. „Je to poprvé, co?“

Jmenuje se Phillip Wilson. Jezdí v červeném mustangu s marnivou značkou KEYPR.

Jean-Baptiste si to přeložil jako KEEPER, strážce, hned první den, kdy sem přišel.

Dozorcům neodpoví a mlčky projde dalšími dveřmi ve vlně spalujícího horka.

, Ani jedna návštěva?” opáčí druhý dozorce, Ron Abrams, štíhlý běloch s prořídlými hnědými vlasy. „Jste dost k politování, co, monsieur Chandonne,” dodá posměšně.

Fluktuace mezi zaměstnanci nápravných zařízení je velmi vysoká. Dozorce Abrams tu je nový a Jean-Baptiste cítí, že má velký zájem doprovodit proslulého Vlkodlaka do návštěvní místnosti. Noví dozorci jsou na JeanaBaptista vždy zvědaví. Časem si na něho zvyknou a potom si ho hnusí. Smrtihlav říká, že dozorce Abrams jezdí v černé terénní toyotě. Smrtihlav zná každé auto na parkovišti, stejně jako zná nejnovější předpověď počasí.

Zadní část malé návštěvní kabiny tvoří silná drátěná síť natřená na bílo. Dozorce Wilson ji odemkne, sundá JeanuBaptistovi pouta a zavře ho v kabině, kde je židle, police a černý telefon připevněný kovovým kabelem.

„Chtěl bych pepsi a čokoládové košíčky, prosím,” řekne Jean-Baptiste přes síť.

„Máš peníze?”

„Nemám žádné peníze,” odpoví Jean-Baptiste klidně.

„Fajn. Tentokrát ti prokážu laskavost, protože jsi ještě nikdy neměl návštěvu a ta dáma by byla blbá, kdyby ti něco koupila, kreténe.” Dozorce Abrams vždycky mluví takhle hrubě.

Jean-Baptiste přes sklo zběžně pohlédne na zářivě čistou, prostornou místnost přesvědčen, že nepotřebuje oči, aby viděl prodejní automaty i všechno zboží a tři návštěvníky, kteří mluví telefonem se třemi dalšími vězni z cel smrti.

Ona tu není.

JeanůvBaptistův elektrický proud zasrší hněvem.

Jak se často stává v naléhavé situaci, nejlepší snahy jsou zmařeny zcela přízemními věcmi.

Senátor Lord nepatří k lidem, kteří se zdráhají zatelefonovat někam osobně. Netrpí přehnanou ješitností a ví, že je rychlejší vyřídit nějakou záležitost hned, než ji vysvětlovat někomu jinému. Jakmile teď zavěsí veřejný telefon, vrátí se do svého vozu, zamíří na sever a přes handsfree hovoří se svým hlavním poradcem.

„Jeffe, potřebuji číslo správce Polunského věznice. Hned.”

Psát si poznámky během řízení v dopravní špičce na 195 je mimořádný výkon, který se senátor musel naučit už před lety.

Na okamžik ztratí spojení a svého hlavního poradce neslyší.

Několikrát mu volá zpátky, ale nemá signál. Když se dovolá, přivítá ho hlasová schránka, protože Jeff se mu mezitím také snaží dovolat.

„Polož ten telefon!” vykřikne senátor, ačkoli ho nikdo nemůže slyšet.

O dvacet minut později se sekretářka stále snaží sehnat správce věznice.

Senátor Lord cítí jak se to stalo už dřív , že sekretářka nevěří, že osoba na druhém konci linky je opravdu senátor Frank Lord, jeden z nejmocnějších a nej viditelnějších politiků v zemi. Významní lidé obvykle nechávají domlouvat schůzky a vyřizovat telefonáty méně významné lidi.

Senátor Lord se soustředí na plazící se dopravu a podrážděné řidiče a čeká několik dalších minut. Nikdo s inteligencí, anebo ještě lépe s jistotou, že mluví s významnou osobou, by se neodvážil takhle ho nechat čekat. To je jeho odměna za skromnost a za to, že se zdatně o sebe stará včetně toho, že si sám vyzvedává věci z čistírny a chodí si nakupovat do obchodu. Dokonce si sám rezervuje místo v restauraci, i když si vrchní nikdy nic nezapíše, protože je přesvědčen, že jde o vtip, anebo že se z něj někdo pokouší vymámit nejlepší stůl.

„Lituji.” Sekretářka se konečně znovu ozve. „Nemůžu ho bohužel najít. Má dnes ráno spoustu práce, protože večer se koná poprava. Můžete mu nechat vzkaz?”

„Jak se jmenujete?”

„Jodi.”

„Ne, Jodi, nemůžu mu nechat vzkaz. Tohle je naléhavá věc.”

„Ale,” zaváhá sekretářka, „identifikátor volajícího neukazuje, že voláte z Washingtonu. Nemůžu ho jen tak vytrhnout z důležité schůze, aby se pak zjistilo, že to nejste opravdu vy.”

„Na tohle nemám čas. Sežeňte ho. Anebo, proboha, má ten člověk zástupce?”

Znovu ztratí signál a trvá mu patnáct minut, než se zase dovolá sekretářce. Ta mezitím odešla z kanceláře. Telefon zvedne jiná mladá žena, ale ta se mu také ztratí.

„Je mi z toho zle,“ stěžuje si Nicole svému otci.

Odjela do staré cihlové budovy policejního oddělení v Baton Rouge a nedostala se dál než do haly v přízemí. Když řekla, že má možné důkazy k těm případům, přišel nakonec detektiv v civilu a jen zíral na čtvrtdolary v obálce. Zběžně se podíval na polaroidové fotografie z parkoviště u WalMartu, lhostejně poslouchal Nicolin výklad a teorii a přitom se stále díval na hodinky. Odevzdala mu mince proti potvrzení a byla si jistá, že si z ní budou tropit žerty, až se detektiv vrátí do takzvaného generálního štábu.

„Všichni pracujeme na stejných případech a ti hajzlové se mnou nemluví. Promiň.” Nicole někdy zapomene, jak moc její otec nesnáší klení. „Možná vědí něco, co by nám pomohlo s našimi případy v Zachary. Ale ne. Já jim můžu předat všechno, co vím, ale naopak to nefunguje.”

„Vypadáš hrozně unavená, Nic,” řekne otec nad míchanými vejci se sýrem a kořeněnými masovými pirožky.

Buddy je ztracen ve fantastické zemi se svými hračkami a televizí.

„Chceš ještě trochu ovesné kaše?” zeptá se otec.

„Už nemůžu. Ale děláš nejlepší kaši, jakou jsem kdy jedla.”

„To říkáš pokaždé.”

„Pokaždé to je pravda.”

„Buď opatrná. Ti hoši v Baton Rouge nemají rádi lidi jako ty. Zvlášť ženy jako ty.”

„Vždyť mě ani neznají.”

„Nemusejí tě znát, aby nenáviděli tvou kuráž. Chtějí kredit. Když jsem sem přišel, kredit znamenal, že si můžeš nakoupit v nejbližším obchodě se smíšeným zbožím a zaplatit později, až budeš moct. Nikdo nechodil hladový. Ale dneska kredit znamená obyčejné sobectví. Ti dobří staří hoši v Baton Rouge chtějí kredit, kredit, kredit.”

„To mi povídej.” Nicole si namaže máslem další toast. „Vždycky když vaříš, tak se přejím.”

„Lidi, kteří chtějí kredit, budou lhát, podvádět a krást,” připomene jí její otec.

„Zatímco ženy dál umírají.” Nicole přejde chuť a odloží toast na talíř. „Kdo je horší? Muž, který to dělá, anebo ti, co chtějí kredit a nezáleží jim na obětech a na ničem jiném?”

„Dvě zla nikdy nedají dohromady jedno dobro, Nicole,” odpoví otec. „Jsem rád, že nepracuješ tam dole. Bál bych se o tebe mnohem víc než ted. A ne kvůli tomu šílenci na útěku, ale toho, co jsou zač tví kolegové.”

Nicole se rozhlédne po prosté kuchyni svého dětství. Od smrti její matky nebylo v domě nic změněno nebo modernizováno. Sporák je elektrický, se čtyřmi plotýnkami. Lednička je bílá, stejně jako pracovní desky. Její matka chtěla kuchyň předělat ve francouzském venkovském stylu, se starým nábytkem a modrobílými záclonami, možná nějaké zajímavé kachlíky na stěny. Ale nikdy neměla tu možnost. Takže kuchyň je bílá, jen čistě bílá. A Nicole si je jistá, že až některý ze spotřebičů doslouží, otec se ho odmítne zbavit. V případě nutnosti bude každý večer jíst hotové jídlo z bufetu. Nicole trápí, že se její otec nemůže odpoutat od minulosti. Je rukojmím mlčenlivého smutku a hněvu.

Nicole odstrčí židli. Když políbí otce na temeno hlavy, oči se jí zalijí slzami.

„Mám tě ráda, tati. Dohlídni na Buddyho. Slibuju, že jednou budu dobrá matka.”

„Jsi dost dobrá matka.” Podívá se na ni ze své židle u stolu, kde se bezmyšlenkovitě nimrá ve vajíčkách. „Nejde o to, kolik času, ale jaký ten čas je.“

Nicole myslí na matku. Její čas byl krátký, ale každá jeho minuta byla dobrá. Aspoň teď to tak vypadá.

„Ale ty pláčeš,” řekne otec. „Povíš mi, co se s tebou proboha děje, Nicole?”

„Já nevím, nevím. Něco dělám a najednou se rozpláču. Myslím, že to je kvůli mámě, jak jsem ti říkala. Všechno, co se tu dole děje, mi ji připomnělo, anebo jen otevřelo nějaká dvířka v mozku. Dvířka, o kterých jsem ani nevěděla, co vedou do temného místa, kterého se k smrti bojím, tati. Prosím, rozsviť mi. Prosím.”

Otec pomalu vstane od stolu. Ví, co tím Nicole myslí. Povzdychne si.

„Tohle nesmíš dělat, Nic,” řekne vážně. „Vím, co to udělalo se mnou. Přestal jsem žít. Ty to víš. Když jsem tehdy v podvečer přišel domů a uviděl jsem…“ Odkašle si a snaží se potlačit slzy. „Cítil jsem, že se ve mně něco pohnulo, jako bych si natáhl sval v srdci. Proč se chceš k těm představám vracet?”

„Protože to je pravda. A protože moje představy jsou možná horší, než byla skutečnost, kterou jsem neviděla.”

Otec přikývne a znovu si vzdychne. „Jdi na půdu. Pod koberci naházenými v rohu je malý modrý kufřík. Patřil jí. Dostala ho za zelené kupony.”

„Vzpomínám si na něj,” zašeptá Nicole a přitom si představí matku, jak nese modrý kufřík ze dveří ten den, kdy jela do Nashville navštívit tetu po operaci oka.

„Kód zámku nebyl nikdy nastavený, protože říkala, že by si ho nezapamatovala. Nulanulanula, jako úplně nový.” Otec si znovu odkašle a odvrátí pohled. „Je v něm to, co chceš. Věci, které bych neměl mít, ale byl jsem jako ty. Prostě jsem to musel vědět. A učil jsem dceru policejního velitele, tak jsem měl určitou protekci, až se to stydím přiznat. Slíbil jsem veliteli, že jí dám lepší známku, než si zasloužila, a doporučení na střední školu, které bylo jedna velká lež.

Trestem za to mi bylo, že jsem dostal, co jsem chtěl,“ pokračuje. „Jen ty věci nenos sem dolů. Už je nikdy nechci vidět.“

Asistentka důstojníka pro styk s veřejností Jayne Gittlemanová se květnatě omlouvá za to, že nechala Scarpettovou čekat.

Scarpettová stála patnáct minut před hlavním vchodem, hned pod nápisem Jednotka Allana B. Polunského, a potila se na ostrém slunci. Po cestě si připadá špinavá a neupravená. Její trpělivost je u konce, přestože byla rozhodnuta zcela potlačit své emoce. Ze všeho nejvíc si ted přeje, aby tohle měla konečně za sebou.

„Média nám volají v jednom kuse, protože dnes večer máme popravu,” vysvětluje slečna Gittlemanová.

Podá Scarpettové visačku návštěvníka a ta si ji připne na klopu stejného kostýmu, který měla na sobě v různých letadlech poté, co opustila Floridu. Je to černý kalhotový kostým a aspoň si ho přežehlila v pokoji newyorského hotelu Melrose včera večer, když odešla od neteře. Lucy neví, kde teď Scarpettová je. Kdyby se jí o tom zmínila, Lucy by se jí pokusila v tom zabránit, anebo by trvala na tom, že půjde s ní. Scarpettová se spolehla na štěstí a odjela na západ bez domluvené schůzky, protože neměla jinou možnost, než zavolat do Polunského věznice až po přistání v Houstonu. Její důvěra, že se dostane k Chandonnovi, byla odměněna nepříjemným zjištěním, že je na seznámu jeho návštěvníků. Aspoň se jeho chorobný žert ukázal užitečný. V každém případě je tady. A možná čím míň času bude mít Chandonne, aby přemýšlel o jejich setkání, tím lip.

Dozorci ověří doklady Scarpettové a slečna Gittlemanová ji odvede přes několikerý rachotící kovové dveře, pak přes zahradu s piknikovými stolky pod slunečníky, zjevně určené pro personál. Projde pěti elektronicky se zamykajícími dveřmi a po této až příliš krátké cestě dochází k deprimujícímu závěru, že sem neměla jezdit. Chandonne s ní manipuluje a ona bude téhle návštěvy litovat, protože on dostane, co chce, a udělá z ní blázna.

V návštěvní hale se její kroky hlasitě rozléhají, a když Scarpettová přechází po lesklé dlaždicové podlaze, naléhavě si uvědomuje svůj vzhled. Jako přesvědčená vyznavačka psychologie oblékání a chování ví, že její příchod je netypický a rozpačitý. Raději by byla dokonale upravená v klasickém kostýmu, pravděpodobně proužkovaném, a snad v bílé halence s manžetovými knoflíčky. Je možné, přemýšlí Scarpettová, že takový klasický oděv by tomu parchantovi, který se ji pokusil zabít, nevyslal to nejlepší poselství, ale aspoň by se cítila méně zranitelná.

Při pohledu na JeanaBaptista Chandonna, sedícího v kabině 2, se jí podlomí kolena. Je hladce oholený, včetně rukou a hlavy, uvolněně sedí za sklem, pije pepsi, jí čokoládový košíček a předstírá, že si jí nevšiml.

Scarpettová na něho nepokrytě zírá, protože odmítá hrát hru, se kterou už začal, udivená, že ho vidí oholeného a oblečeného v bílém. Je ošklivý, ale vypadá skoro normálně, bez dlouhých chomáčů dětsky jemných chlupů, které z něj visely jako dlouhé špinavé třásně, když ho viděla naposled. Dál popíjí pepsi a olizuje si prsty, zatímco si Scarpettová sedne naproti němu a zvedne černý telefon.

Jeho asymetrické oči bloudí kolem, usmívá se svým úsměvem barakudy, s kůží bledou jako pergamen. Scarpettová si všimne jeho velmi vypracovaných svalnatých paží i toho, že si utrhl rukávy bílé košile, a pak uvidí ty dlouhé děsivé chlupy. Vylézají mu z podpaží a z výstřihu. Zjevně si oholil jen ty části těla, které jsou nezakryté.

„Jak milé,“ řekne Scarpettová chladně do telefonu. „Upravil jste se kvůli mně.“

„Samozřejmě. Je hezké, že jste přišla. Věděl jsem, že přijdete.” Když se k ní na okamžik otočí, zdá se, že se jeho kalné oči nezaostřují.

„Oholil jste se sám?”

„Ano. Dnes. Jen kvůli vám.”

„To je dost těžké, když nevidíte,” poznamená Scarpettová vyrovnaným, silným hlasem.

„Nepotřebuji oči, abych viděl.” Olízne si jazykem malé ostré zuby a sáhne po pepsi. „Co jste si myslela o mém dopisu?”

„Co jste chtěl, abych si o něm myslela?”

„Že jsem umělec, samozřejmě.”

„Naučil jste se tomu krasopisu tady ve vězení?”

„Vždycky jsem uměl krásně psát. Když mě rodiče drželi zavřeného ve sklepě jako nevinného petit chlapce, měl jsem nekonečné hodiny na to, abych rozvíjel mnoho talentů.”

„Kdo vám ten dopis odeslal?” Scarpettová neústupně pokračuje ve svých otázkách.

„Můj drahý mrtvý právník.” Mlaskne jazykem. „Opravdu nevím, proč spáchal sebevraždu. Ale možná to je dobrá věc. Byl neschopný, víte? Měl to v krvi.”

Scarpettová se skloní a vytáhne z kabelky poznámkový blok a pero. „Psal jste, že pro mě máte nějaké informace. Proto jsem tady. Jestli se chcete jen vybavovat, odcházím. Nemám zájem vás navštěvovat.“

„Druhou částí dohody, madame Scarpettová,” řekne

Jean-Baptiste, zatímco jeho nepravidelné oči bezcílně bloudí prostorem,, je moje poprava. Uděláte to?“

„S tím nemám žádný problém.”

Jean-Baptiste se usměje a zatváří se potěšeně.

„Povězte mi,” podepře si rukou bradu,, jaké to je?”

„Bezbolestné. Dostanete nitrožilně pentothal sodný, což je sedativum. A pavulon, který uvolňuje svalové napětí. Chlorid draselný zastaví srdce,” popisuje Scarpettová odborně tento proces a on ji uchváceně poslouchá. „Celkem nenákladné látky, což je vzhledem k jejich účelu ironické a patřičné. Smrt nastane v několika minutách.”

„A nebudu trpět, až mi to uděláte?”

„Nikdy nebudete trpět tak, jako trpěly vaše oběti. Okamžitě usnete.”

„Takže slibujete, že na konci budete můj doktor?” Začne hladit plechovku pepsi, odporný dlouhý nehet na pravém palci má potřísněný něčím, co vypadá jako čokoláda, pravděpodobně z košíčků.

„Udělám, co si přejete, pokud jste ochoten pomoct policii. Jaké jsou ty informace?”

Chandonne uvede jména a názvy míst, z nichž jí žádné nic neříká. Scarpettová popíše dvacet stránek poznámkového bloku, ale přitom má stále silnější podezření, že si s ní jen hraje. Ty informace jsou bezvýznamné. Možná.

Při odmlce, během níž si Jean-Baptiste zdlouha vychutnává košíček, Scarpettová řekne: „Kde je váš bratr a Bev Kiffinová?”

Utře si ruce a ústa do košile, až se mu při každém pohybu zavlní šlachovité svaly. Chandonne je silný a děsivě rychlý. Potlačit představy je stále obtížnější. Scarpettová se snaží zaplašit vzpomínky na tu noc v jejím domě, kdy se ji právě tenhle muž, kterého teď od ní dělí jen sklo, pokusil ubít k smrti. Pak se jí vybaví tvář Jaye Talleyho, který ji oklamal a později se ji taky pokusil zabít. To, že oba bratři, dvojvaječná dvojčata, spolu sdílejí vražednou posedlost její osobou, je nepochopitelné. Scarpettová tomu tak docela nevěří a překvapuje ji, že při pohledu na JeanaBaptista Chandonna cítí jen odhodlání zapomenout na staré hrůzy. Tady je Chandonne neškodný. Za pár dnů bude mrtev.

Ona se sem rozhodně nevrátí, aby mu píchla smrtící injekci. Ani v nejmenším ji netrápí, že mu lhala.

O Jayi Talleym a Bev Kiffinové jí Chandonne neřekne nic.

Místo toho prohlásí: „Rocco má v Baton Rouge malý zámeček. Půvabný, v restaurované čtvrti, kde žije mnoho homosexuálů. Blízko centra. Mnohokrát jsem tam bydlel.“

„Slyšel jste někdy o ženě z Baton Rouge jménem Charlotte Dardová?””

„Ovšem. Ne dost krásná pro mého bratra.””

„Zavraždil ji Rocco Caggiano?””

„Ne.“ Chandonne si vzdychne, jako by se začínal nudit. „Jak jsem řekl, a musíte mě poslouchat pozorněji. Pro mého bratra nebyla dost krásná. Červená hůl.“ Obdaří ji svým odporným šklebem s otevřenými ústy, zatímco jeho oči dál bloudí sem a tam. „Víte, že všechno, co jste, je vidět na vašich rukou?””

Scarpettová má ruce v klíně a drží v nich blok a pero. Chandonne mluví o jejích rukou, jako by je viděl, přesto jeho oči volně plují jako u slepců.

Simulant.

„Na ruce všech synů člověka dává Bůh znamení, aby všichni synové člověka mohli poznat svá vlastní díla. Každá práce mozku zanechává znamení na ruce, utváří ruku, která je mírou inteligence a tvořivosti.””

Scarpettová ho poslouchá, zvědavá, zda konečně přejde k něčemu důležitému.

„Ve Francii najdete většinou umělecké ruce. Jako moje.””

Zvedne oholenou ruku s roztaženými dlouhými špičatými prsty. „A jako vaše, madame Scarpettová. Máte elegantní ruce umělce. A teď víte, proč se nedotýkám rukou. Psychonomie ruky, aneb Ruka jako ukazatel duševního vývoje. Monsieur Richard Beamish. Velmi dobrá kniha s mnoha kresbami živých rukou. Zkuste si ji vyhledat, ale bohužel byla napsána v roce 1865 a ve vaší místní knihovně ji nemají. Jsou tam dvě kresby, které odpovídají vám. Hranatá ruka, elegantní, ale silná. A ruka umělce, pružná a ohebná, opět elegantní. Ale spojovaná víc s impulzivní osobností.”

Scarpettová na to neřekne nic.

„Impulzivní. Najednou jste tady. Bez upozornění. Velmi nervózní typ. Ale sangvinický.””

Chandonne vychutnává slovo sangvinický, což ve středověké medicíně znamenalo, že krev je nejdominantnější z tělesných tekutin. Sangvinici jsou údajně optimističtí a veselí. Scarpettová momentálně není ani jedno.

„Říkáte, že se nedotýkáte rukou. To vysvětluje, proč jste nepokousal ruce žen, které jste zmasakroval,”” poznamená bezvýrazně.

„Ruce jsou mysl a duše. Nepoškodil bych projev toho, co u svých vyvolených osvobozuji. Ruce jenom lížu.””

Ted se ji snaží znechutit a ponížit, ale ona s ním ještě neskončila.

„Nepokousal jste jim ani chodidla,“ připomene mu.

Pokrčí rameny a začne si hrát s plechovkou pepsi, která vydala prázdný zvuk, když ji předtím položil. „Chodidla mě nezajímají.””

„Kde je Jay Talley a Bev Kiffinová?”” zeptá se znovu Scarpettová.

„Začínám být unavený.””

„Proč chráníte svého bratra, po všem, jak se k vám celý život choval?””

„Já jsem můj bratr,“ odvětí Chandonne záhadně. „Takže když jste našla mě, je zbytečné, abyste našla jeho. A teď jsem velmi unavený.”

Jean-Baptiste Chandonne se chytí za žaludek, až sebou škubne, zatímco oči mu bloudí dál. „Asi mi bude špatně.””

„Víc mi nemáte co říct? Jestli ne, odcházím.””

„Jsem slepý.””

„Jste simulant,”” odsekne Scarpettová.

„Připravila jste mě o fyzický zrak, ale předtím jsem vás viděl.” Dotkne se jazykem svých zašpičatělých zubů. „Pamatujete si na svůj krásný dům se sprchou v garáži? Když jste se vrátila po ohledání místa činu v richmondském přístavu, šla jste se do garáže převléknout a dezinfikovat a osprchovala jste se tam.“

Tělo se jí napne hněvem a ponížením. Vyšetřovala tehdy hnijící, rozkládající se tělo v nákladním kontejneru a ano, prošla svou obvyklou rutinou: svlékla si ochranné návleky a boty a zavázala je do silného igelitového pytle, který uložila do kufru auta; pak odjela domů. V garáži, která rozhodně nebyla typickou garáží, hodila pracovní oblečení do obrovského nerezového umyvadla. Svlékla se a osprchovala, protože nechtěla zavléci smrt do svého domu.

„Ta malá okénka ve dveřích vaší garáže. Skoro jako malé okénko v mé cele,”” pokračuje. „Viděl jsem vás.“

Znovu ty nezaostřené oči a rybí úsměv.

Krvácí mu jazyk.

Scarpettová má studené ruce, otupělé nohy. Na rukou a v týlu se jí ježí chloupky.

„Nahou. “ Vychutnává to slovo a saje si jazyk. ,J)íval jsem se, jak se svlékáte. Viděl jsem vás nahou. Taková radost, jako vynikající víno. Tehdy jste byla burgundské, oblé a pevné, složité, které se musí pít, ne usrkávat. Ted jste bordeaux, protože když mluvíte, jste těžší. Ne fyzicky, to nemyslím. Musel jsem vás vidět nahou, abych to mohl určit.“ Přitiskne ruku na sklo, ruku, která rozdrtila lidské bytosti na krvavé třísky a kaši. „Červené víno, samozřejmě. Jste vždycky…“

„To stačí!“ vykřikne Scarpettová, když se její hněv vyřítí ze svého úkrytu jako divoký kanec. „Drž hubu, mizernej hajzle.” Nakloní se blíž ke sklu. „Nehodlám poslouchat tvoje masturbační kecy. Nevadí mi to. Je mi jedno, že jsi mě viděl nahou. Myslíš, že mě to zastraší, když žvaníš o svém voyeurství a o tom, co si představuješ o mém těle? Myslíš, že mi záleží na tom, jestli jsem tě oslepila, když ses na mě hnal s tím zatraceným kladivem?

A víš, co je nejlepší, JeaneBaptiste Chandonne? Jsi tady díky mně. Tak kdo vyhrál? A ne, nepřijdu, abych tě usmrtila. Udělá to někdo neznámý. Tak jako jsi byl neznámý pro ty, které jsi zabil.”

Jean-Baptiste se najednou otočí k drátěné síti za sebou.

„Kdo je tam?” zašeptá.

Scarpettová zavěsí černý telefon. Odchází.

„Kdo je tam?“ vykřikne Jean-Baptiste.

Jean-Baptiste má pouta docela rád. Silné ocelové náramky kolem jeho zápěstí jsou kruhy s magnetickou mocí. Cítí, jak jím proudí síla. Je teď klidný, dokonce hovorný, když ho dozorci Abrams a Wilson eskortují po chodbách, zastaví u každých ocelových dveří, zvednou své identifikační karty a ukážou tvář přes skleněná okna. Dozorce na druhé straně otevře elektronický zámek a cesta pokračuje.

„Velice mě rozrušila,” řekne tichým hlasem. „Lituji, že jsem tak vybuchl. Víte, ona mě připravila o zrak a nechce říct, že ji to mrzí.”

„Nechápu, proč za takovým šmejdem jako ty vůbec přišla,” poznamená dozorce Abrams. „Jestli by někdo měl být rozrušený, pak ona, po tom, co ses jí pokusil udělat. Četl jsem o tom a znám celej tvůj mizemej život.”

Dozorce Abrams dělá velkou chybu, když se poddává svým emocím. Nenávidí JeanaBaptista. Rád by ho ranil.

„Jsem ted vnitřně klidný,” odpoví Jean-Baptiste pokorně. „Ale je mi nevolno.”

Dozorci se zastaví u dalších dveří a Abrams ukáže svou kartu do skleněného okna. Projdou. Jean-Baptiste skrývá tvář, dívá se do země a odvrací hlavu od každého důstojníka, který je pouští hlouběji do útrob věznice.

„Jím papír,” přiznává Jean-Baptiste. „Je to z nervozity a dnes jsem snědl spoustu papíru.”

„Ty si sám píšeš dopisy?” pokračuje Abrams jízlivě. „Není divu, že trávíš tolik času na záchodě.”

„To je velká pravda,” souhlasí Jean-Baptiste. „Ale tentokrát to je horší. Cítím slabost a bolí mě žaludek.”

„To tě brzy přejde, abych tak řekl.”

„Neboj se. Jestli to nepřejde, odvedeme tě na ošetřovnu.” Tentokrát promluvil dozorce Wilson. „Dají ti klystýr. To se ti asi bude líbit.”

V oddělení A se hlasy spoluvězňů odrážejí od betonu a oceli. Ten hluk je k zbláznění a Jean-Baptiste to všechny ty měsíce vydržel jen proto, že se může rozhodnout, kdy to slyší a kdy ne. Když to nepomáhá, odejde, obvykle do Francie. Ale dnes zahájí svou cestu do Baton Rouge a znovu se setká se svým bratrem. On je svůj bratr. Tahle věc ho mate.

Když je Jean-Baptiste se svým bratrem, prožívá existenci svého bratra, která je oddělená od existence JeanaBaptista.

Když jsou ti dva odděleni, Jean-Baptiste je svým bratrem a jejich úlohy při dobývání se spojí v jediný nádherný akt. Jean-Baptiste si vybere krásnou ženu, která po něm zatouží, dokonce zoufale. Mají spolu sex. Pak ji osvobodí v její extázi, a když je po všem a ona je volná, Jean-Baptiste je kluzký od její krve, jazyk má rozechvělý chutí její slané sladkosti a kovovou příchutí železa, které potřebuje. Později ho někdy bolí zuby, takže si masíruje dásně a nutkavě se myje.

V dohledu se objeví JeanovaBaptistova cela a on krátce pohlédne do kontrolní kabiny na ženu, která tam dnes sedí. Představuje problém, ne však neřešitelný. Nikdo nemůže neustále sledovat veškeré dění, a když Jean-Baptiste prochází pomalu, velmi pomalu okolo a drží se za břicho, skoro se na něho ani nepodívá. Tohle časné odpoledne patří Bestii. Ten má teď návštěvu ve zvláštní dočasné cele na druhém konci oddělení, mnohem civilizovanějším místě, kde může přijímat příbuzné a kněze. Protože v posledních třech nebo čtyřech hodinách stále přicházeli a odcházeli návštěvníci, žena u kontrolního panelu musí věnovat mimořádnou pozornost Bestii pro případ, že začne řádit. Proč ne? Nemá co ztratit.

Dveře zvláštní cely tvoří mříže, které umožňují dozorcům sledovat každý pohyb Bestie a zajistit, že neublíží smutným, laskavým lidem, kteří za ním přišli. Bestie se podívá přes mříže na JeanaBaptista ve chvíli, kdy žena v budce odemyká dveře JeanovyBaptistovy cely a dozorci Abrams a Wilson mu sundávají pouta.

Bestie zavřeští a chytí se mříží své dočasné cely, řve, nadává a skáče nahoru a dolů. Veškerá pozornost se okamžitě obrátí k němu a Jean-Baptiste v tu chvíli popadne dozorce Wilsona a Abramse za silné kožené opasky a trhne tak tvrdě, že je zvedne do vzduchu. Jejich šokovaný výkřik se smísí s rozčilujícím, ohlušujícím hlukem na oddělení a Jean-Baptiste jimi mrští na betonovou zeď nalevo od masivních dveří, které zavře jen tak, aby nezapadl zámek.

Oslepí je dlouhým špinavým nehtem na palci a svýma zmagnetizovanýma rukama jim stiskne průdušnici. Tváře jim zmodrají, zmítající se paže rychle ochabnou. Jean-Baptiste je zabil prakticky bez krveprolití, až na malý pramínek krve z jejich očí a tržnou ránu na Wilsonově hlavě.

Jean-Baptiste stáhne dozorci Abramsovi uniformu a oblékne šiji. Je s tím hotov během několika sekund, pak si nasadí černou čepici hluboko do tváře a vezme si brýle mrtvého muže. Vyjde z cely a zavře dveře s dalším hlasitým kovovým bouchnutím. O kus dál se Bestie pere s dozorci a dostane plnou dávku pepřového spreje do tváře, takže křičí a brání se ještě víc, tentokrát upřímně.

Jean-Baptiste drží identifikační kartu dozorce Abramse a prochází jedny dveře za druhými. Je si tak jistý úspěchem, že je zcela uvolněný, dokonce vypadá trochu zamyšleně, když mu dozorci s cvaknutím otevírají dveře. Jean-Baptiste se ani nohama nedotýká země, ale vznáší se ve vzduchu. Bez námahy vyjde z vězení jako svobodný muž a vytáhne z kapsy klíčky vozu důstojníka Abramse.

Na mezinárodním letišti George Bushe stojí Scarpettová u zdi, stranou rušného provozu.

Pije černou kávu, i když ví, že to je to poslední, co potřebuje. Úplně ji přešla chuť k jídlu, a když si ani ne před hodinou koupila hamburger, nemohla polknout první sousto. Po kofeinu sejí třesou ruce. Uklidnil by ji doušek skotské, ale toho se neodváží, a úleva by beztak byla jen dočasná. Ze všeho nejvíc teď potřebuje jasně myslet, nějak ovládnout stres bez sebezničující pomoci.

Prosím zvedni telefon, prosí tiše.

Trojí zazvonění a: „Jo?“

Marino jede ve svém hlučném terénním voze.

„Díky bohu!“ vykřikne Scarpettová a otočí se zády k cestujícím, kteří cílevědomě kráčejí nebo běží k příchodu ke svým letadlům. „Kde jsi prokristapána byl? Snažím se ti dovolat celé dny. To s Roccem mi je líto…“

Líto kvůli Marinovi.

„Nechci o tom mluvit,“ odpoví Marino, zasmušilejší a nešťastnější než obvykle. „Byl jsem v pekle, jestli to chceš vědět. Asi jsem překonal svůj největší rekord v pití bourbonu a piva a nebral jsem zatracenej telefon.”

„Ach ne. Další hádka s Trixií. Říkala jsem ti, co si myslím o…“

„Nechci o tom mluvit,” opakuje Marino. „Bez urážky, doktorko.”

„Jsem v Houstonu,” oznámí mu.

„Do prdele.”

„Udělala jsem to. Napsala jsem si poznámky. Možná nic z toho není pravda. Ale říkal, že Rocco má byt v nějaké čtvrti homosexuálů blízko centra. V Baton Rouge. Je dost pravděpodobné, že ten dům není na jeho jméno. Ale sousedé o něm musí něco vědět. V tom domě by mohla být spousta důkazů.”

„Teď na jiný téma, pro případ, že jsi neposlouchala zprávy: v jedný z těch zátok tam dole se našla ženská ruka,” informuje ji Marino. „Dělají test DNA. Může to být ta poslední dáma, Katherine Bruceová. Jestli jo, tak je čím dál šílenější. Místo, kde se ruka našla, je hned u Slepý řeky, která teče do jezera Maurepas. Ten chlap musí znát všechny bažinatý ramena a podobně v tý oblasti.

Zátoka, kde se ruka našla, je prý těžko přístupná. Musela bys vědět, kde to je, a skoro nikdo tam nechodí. Použil tu ruku jako návnadu na aligátory, na háku zavěšeným na provaze.”

„Anebo ji vystavil, aby někoho šokoval.“

„To si nemyslím,” odporuje Marino.

„Ať je to, jak chce, máš pravdu, stupňuje se to.“

„Nejspíš hledá další, zatímco tu mluvíme,” řekne Marino.

„Letím do Baton Rouge,” oznámí Scarpettová.

, Jo, myslel jsem si to.” Marinův hlas je v hukotu osmiválcového motoru sotva slyšet. „Jen proto, abys pomohla s nějakým pitomým předávkováním drogama, co se stalo před osmi lety.”

„To není jen předávkování, Marino. A ty to víš.”

„Ať je to cokoli, na jihu nejsi v bezpečí, a proto tam teď jedu. Jsem na cestě od půlnoci a musím zastavovat každejch pár minut a dát si kafe, pak musím zastavovat každejch pár minut a jít na záchod.”

Scarpettová mu váhavě vypoví o Roccově spojení s případem Charlotte Dardové, kde zastupoval lékárníka, údajného podezřelého.

Ale Marino jako by ji neposlouchal.

„Ještě mě čeká dalších deset hodin na silnici. A někdy se taky musím vyspat. Takže se k tobě nedostanu dřív než zítra,” řekne.

Jay slyší o svém bratrovi mutantovi v rádiu.

Neví jistě, co si o tom má myslet. Potí se v rybářské chatrči, v hlavě má prázdno a jeho krása už zdaleka není taková, jako ještě před týdnem. Viní z toho Bev, ze všeho. Čím častěji Bev chodí na pevninu, tím častěji je doplněna zásoba piva. Dřív Jay vydržel bez piva týdny, měsíc. V poslední době lednička nikdy není prázdná.

Odolávat alkoholu byla pro něho vždycky výzva, už od doby, kdy jako chlapec ve Francii začal ochutnávat skvělá vína, vína, která jsou pro bohy, jak říkával jeho otec. Jako svobodný muž zcela ovládající svůj život Jay popíjel, vychutnával a těšil se z pití velmi střídmě. Ted se stal rukojmím laciného piva. Od poslední vyjížďky Bev za nákupy vypil basu denně.

„Asi budu muset zase zajet pro zásoby,“ prohodí Bev, oči upřené na jeho ohryzek, který poskakuje nahoru a dolů, když Jay otočí plechovku dnem vzhůru a dopije poslední kapku.

„Jo, jen běž.“ Pramínek piva mu steče po nahé hrudi.

„Jak chceš.“

„Jdi do prdele. Děláš si jen to, co chceš ty.“ Jay k ní přistoupí o krok blíž, ve tváři hrozivý výraz. „Rozpadám se!“ zařve na ni, pak zmačká plechovku a mrští s ní přes místnost. „Je to kurva tvoje vina! Jak by někdo mohl tady vydržet zavřenej s pitomou krávou jako ty bez toho, aby si chlastem umrtvil mozek!“

Vytáhne další pivo z ledničky a bosou nohou zavře dveře. Bev nereaguje. Potlačuje úsměv, který cítí uvnitř. Nic ji neuspokojí víc, než když vidí Jaye bez sebeovládání, zmateného a na cestě k tomu, aby si ublížil. Konečně našla způsob, jak ho získat zpět, a teď když je to monstrum, jeho bratr, na svobodě, Jay bude ještě horší a něco udělá, proto se Bev musí mít na pozoru. Její sebeobranou je udržovat ho opilého. Nechápe, proč ji to nenapadlo už dávno, ale tehdy bylo piva málo, protože se dostala na pevninu tak jednou za čtyři nebo šest týdnů.

Najednou požadoval, aby jezdila jednou, dvakrát za měsíc, a pokaždé, když se vrátila s basami piva, udivilo ji, o kolik víc toho zase vypil. Ještě donedávna ho nikdy neviděla opilého. Když je opilý, nebrání se jejím milostným svodům, a když upadne do bezvědomí, umyje si ho mokrým ručníkem. Příští ráno si Jay nepamatuje, co dělala, jak dosáhla rozkoše vynalézavými způsoby, protože on v tom stavu není sexu schopen, a kdyby byl střízlivý, ani by nechtěl.

Bev se dívá, jak Jay zápolí s rádiem a mezi statickými poruchami hledá nejnovější zprávy. Už je zase pořádně opilý. Celou dobu, co ho Bev zná, neměl na těle zbytečný tuk a jeho dokonale vypracované tělo bylo pro ni neustálým zdrojem závisti a ponížení. Ale to se rychle změní. Je to nevyhnutelné. Jay ztloustne v pase a jeho hrdost se udusí pod odulostí a ochablostí bez ohledu na to, kolik kliků, sedůlehů a nebo dřepů dělá. Možná ani jeho dokonalá tvář nebude vypadat tak dobře. To by bylo něco, kdyby byl tak ošklivý tak ošklivý, jak si to myslí o ní , že by ho už nechtěla.

Jak byl ten příběh v bibli? Samson mocný, krásný Samson podlehl té, jak se jen jmenuje, a ona mu ustřihla jeho kouzelné vlasy, anebo tak něco. Ztratil všechnu svou sílu.

„Ty blbá děvko!“ vykřikne Jay. „Co jen stojíš a čumíš? Můj bratr je na cestě sem, pokud tu už není. Domyslí si, kde mě najde. Jako vždycky.”

„Slyšela jsem, že to u dvojčat takhle funguje, že jsou pořád vzájemně propojení.” Slovo dvojče je jako záměrné uštknutí štíra. „Tobě neublíží. Neublíží ani mně. Nezapomeň, že jsem se s ním už setkala. Dokonce myslím, že mě má rád, protože mi nevadí, jak vypadá.”

„Nemá rád nikoho.” Jay přestane zkoušet naladit rádio a zlostně ho vypne. „Nežiješ v reálným světě. Musím ho najít dřív, než udělá nějakou pitomost, uvidí ženskou a oddělá ji. Nechá na ní všude svý zatracený kousance a roztříská jí hlavu.”

„Díval ses někdy, když to dělá?” zeptá se ho bezvýrazně.

„Jdi připravit člun, Bev.”

Ani si nevzpomíná, kdy naposled řekl její jméno. Zní to příjemně, jako rozpuštěné máslo.

Pak ten okamžik Jay zkazí, když dodá: „S tou rukou to je tvoje zatracená vina. Nestalo by se to, kdybys mi přinesla pár štěňat.”

Od chvíle, co se vrátila z pochůzek na pevnině, si jen stěžoval, že nepřinesla návnadu pro aligátora, a neprojevil ani trochu vděčnosti za to, co mu přivezla.

Bev se zadívá na prázdnou matraci u zdi.

„Máš spoustu návnady na aligátora,” řekla onehdy. „Tolik, že teď nebudeš vědět, co s ní.”

Přesvědčila ho, že lákat aligátora na hák s lidským masem bude fungovat stejně dobře, možná dokonce lip. Jay si užil spoustu zábavy s plazem, který byl delší, než kolik Jay měří na výšku. Díval se, jak sebou zvíře zmítá, až ho to začalo nudit a střelil ho do hlavy. A jako ilegální lovec si nikdy nenechává úlovek. Odřízne nylonové lano a pozoruje, jak aligátor zmizí ve vodě. Pak nastartuje člun a vrátí se do chaty.

Ale tentokrát to tak nevyšlo. Mlhavě si pamatuje, že dal na hák návnadu a pověsil ji na tlustou větev cypřiše, ale pak nedaleko uslyšel další člun, někdo jiný lovil aligátory anebo kuňkající žáby. Jay odtamtud bezhlavě vypadl a hák s návnadou nechal viset na žlutém nylonovém lanu. Měl lano odříznout. Udělal hroznou chybu, ale nechce to přiznat. Bev se domnívá, že tam žádný jiný lovec nebyl. Jay měl sluchové halucinace a neuvažoval normálně. Jinak by ho napadlo, že když chyceného aligátora najde nějaký jiný lovec, objeví návnadu v jeho čelistech anebo ve vnitřnostech, až aligátora na místě vyvrhne.

„Udělej, co říkám, sakra. Připrav člun,” poručí jí Jay. „Abych to s ním vyřídil.”

„A jak to asi uděláš?” zeptá se Bev klidně, usmířená a potěšená jeho šílenstvím.

„Už jsem ti řekl. Najde mě,“ odsekne Jay. Hlava mu začíná třeštit. „Nemůže beze mě žít. Dokonce beze mě nemůže ani zemřít. “

Pozdě odpoledne Scarpettová sedí v patnácté řadě vzadu, kde je málo místa pro nohy.

Po její levici sedí malý chlapec, světlovlasý a roztomilý, s rovnátky na zubech, který sklesle tahá z balíčku na podnosu obrázkové karty YuGiOh. Po její pravici u okna popíjí koktejly obtloustlý muž, asi padesátník. Neustále si postrkuje brýle, jejichž nadměrné oblé obroučky připomínají Scarpettové Elvise. Tlustý muž hlasitě listuje ve Wall Street Joumalu a každou chvíli pohlédne na Scarpettovou, zjevně v naději, že se s ním pustí do hovoru. Ona ho vytrvale ignoruje.

Chlapec vytáhne další kartu a položí ji obrázkem nahoru na podnos.

„Kdo vyhrává?” zeptá se ho Scarpettová s úsměvem.

„Nemám s kým hrát,“ odpoví chlapec, aniž vzhlédne.

Je mu asi deset a je oblečený v džínsech, vybledlé košilce se Spidermanem a v teniskách. „Musíte mít aspoň čtyřicet karet, abyste mohla hrát,“ dodá.

„Obávám se, že v tom případě jsem diskvalifikovaná.”

Chlapec vezme kartu, pestrobarevnou, s hrozivou sekerou. „Podívejte,” řekne, „to je moje oblíbená. Sekera zoufalství. Je to dobrá zbraň pro monstrum, s hodnotou tisíc bodů.” Vezme další kartu, která se jmenuje Nájezdník se sekerou. „Moc silné monstrum s tou sekerou,” vysvětlí.

Scarpettová si prohlíží karty, pak zavrtí hlavou. „Promiň. Na mě to je moc složité.”

„Chcete to naučit hrát?”

„Asi bych to neuměla,” odpoví Scarpettová. „Jak se jmenuješ?”

„Albert.” Vytáhne další karty z balíčku. „Ne AI,” upozorní. „Všichni si myslí, že mi můžou říkat AI. Ale jsem Albert.”

„Ráda tě poznávám, Alberte.” Své jméno neřekne.

Spolucestující Scarpettové u okna se otočí, aby jí viděl do tváře, a přitom přitiskne rameno na její nadloktí. „Nemluvíte, jako byste byla z Louisiany,” poznamená muž.

„Taky nejsem,” odpoví a odtáhne se o něho. Na její nosní dutiny zaútočí pronikavá vůně kolínské, kterou se ten člověk zřejmě musel postříkat, když ji před chvílí zvedl ze sedadla a šel na toaletu.

„To mi nemusíte říkat. Jedno nebo dvě slova, a hned to poznám.” Usrkne trochu vodky s pomerančovým džusem. „Budu hádat. Nejste ani z Texasu. A už vůbec nevypadáte jako Mexičanka.” Zazubí se.

Scarpettová se znovu začte do článku o strukturální biologii v časopisu Science a doufá, že muž tuto nepříliš jemnou narážku pochopí a nechá ji na pokoji.

Scarpettová je jen málokdy vstřícná k cizím lidem. Pokud ano, pak se obvykle během dvou minut začnou ptát, kam jede a proč, a zasahují do zakázaného vzdušného prostoru její profese. Když jim řekne, že je doktorka, vyptávají se ještě víc, stejně jako když řekne, že je právnička, a kdyby prozradila, že je obojí, důsledky jsou ještě horší. Ale pokud zajde ještě dál a vysvětlí, že je soudní patoložka, znamená to zkaženou celou cestu.

Vzápětí se dostanou na přetřes John Benet Ramsey, O. J. Simpson a další záhadné případy a justiční omyly a ona je v pasti, připoutaná k sedadlu ve výšce nějakých deset tisíc metrů. Dále existují cizí muži, kterým je jedno, co dělá, ale chtějí ji pozvat na večeři nebo ještě lépe na drink do hotelového baru, a pak dál do hotelového pokoje. Ti, jako to podnapilé čuně po její pravici, raději civí na její tělo, než by poslouchali její životopis.

„Zdá se, že čtete náramně složitý článek,“ prohodí muž. „Hádám, že jste nějaká učitelka.”

Scarpettová neodpoví.

„Víte, jsem v tom dobrý.” Přimhouří oči a namíří na ni svůj tlustý prst. „Učitelka biologie. Děti jsou dneska hrozné.” Zvedne drink z podnosu a zachrastí ledem v plastovém pohárku. „Nevím, jak to s nimi vydržíte, abych řekl pravdu,” pokračuje, jelikož zjevně usoudil, že je učitelka. „Navíc se nijak nerozpakujou přinést do školy zbraň.”

Scarpettová čte dál, ale cítí na sobě pohled jeho opuchlých očí.

„Máte děti? Já mám tři. Všechno puberťáci. Zřejmě jsem se oženil, když mi bylo dvanáct.” Zasměje se, až se do vzduchu rozlétne sprška slin. „Co kdybyste mi dala navštívenku pro případ, že bych potřeboval nějaké doučování, až oba budeme v Baton Rouge? Přesedáte tam, anebo tam jedete? Bydlím v centru, jmenuju se Weldon Winn se dvěma n. Dobré jméno pro politika, co? Jistě si dovedete představit hesla v kampani, kdybych někdy kandidoval na funkci.”

„Kdy přistaneme?” zeptá se jí Albert.

Scarpettová se podívá na hodinky a nucené se usměje, protože jméno Weldon Winn ji šokuje. „Už za chvilku,” uklidní chlapce.

, Ano, madam, dovedu si představit nápisy po celé Louisianě: Vyhrajte s Winnem. Chápete? A Přidejte se k vítězi. Možná budu mít štěstí a soupeř se bude jmenovat Zázrak. Takže Winn nepotřebuje žádné zázraky. Co vy na to? A až pan Zázrak beznadějně prohraje volby, bude se psát Zázračný odchod ze scény.“ Znovu mrkne.

„Předpokládám, že není naděje, že byste kandidoval proti zeně,“ poznamená Scarpettová, aniž vzhlédne od časopisu. Předstírá, že netuší, že Wildon Winn je federální prokurátor pro střední obvod Louisiany, na kterého si stěžovala Nicole Robillardová.

„Sakra. Žádná ženská by se proti mně nepostavila.”

„Chápu. Takže jaký druh politika jste?” zeptá se ho nakonec Scarpettová.

„Prozatím jen v duchu, krásná dámo. Jsem federální prokurátor pro Baton Rouge.”

Muž se odmlčí, aby měla čas docenit význam jeho postavení, dopije koktejl a natáhne krk, aby našel letušku. Když jednu zahlédne, zvedne ruku a luskne na ni prsty.

To nemůže být náhoda, že Weldon Winn sedí zrovna vedle ní v letadle, hned poté, co navštívila JeanaBaptista Chandonna a je na cestě, aby pomohla v případu podezřelého úmrtí, které podle doktora Laniera upoutalo zájem právě Weldona Winna.

Scarpettová se snaží přijít na to, jak se Winnovi mohlo podařit zachytit ji v Houstonu. Možná tam už čekal. Ale ani v nejmenším nepochybuje, že Winn ví, kdo je a proč letí tímhle letadlem.

„Mám víkendový dům v New Orleansu, docela útulný malý palác ve francouzské čtvrti. Třeba byste mě mohla navštívit, když budete v téhle oblasti. Zůstanu tu jen pár nocí, musím něco vyřídit s guvernérem a několika dalšími chlapci. Byl bych víc než šťastný, kdybych vás osobně mohl provést hlavním městem, ukázat vám díru od kulky ve sloupu, kde byl zastřelen Huey Long.”

Scarpettová ví o pověstném zavraždění Hueye Longa všechno. Když byl ten případ znovu otevřen počátkem devadesátých let, diskutovalo se o výsledcích nového šetření na různých zasedáních akademie soudního lékařství. Najednou má pompézního Weldona Winna plné zuby.

„Pro vaši informaci,” odpoví mu, „takzvanou díru po kulce v mramorovém sloupu nezpůsobila kulka určená pro Hueye Longa ani pro někoho jiného, ale vznikla pravděpodobně kvůli vadě v kameni anebo uměle pomocí dláta, aby přilákala turisty. Ve skutečnosti,“ dodá, když Winnův pohled strne a úsměv mu zamrzne na rtech, „po atentátu byla vládní budova restaurovaná a mramorové desky právě z tohohle sloupu byly odstraněny a nikdy nebyly vráceny na původní místo. Překvapuje mě, že trávíte spoustu času v hlavním městě státu a tohle všechno nevíte,” uzavře.

„Teta mi má přijít naproti, ale co když tam nebude, když se zpozdím?” zeptá se Albert Searpettové, jako by oba dva cestovali spolu.

Chlapec už ztratil zájem o obrázkové karty, které jsou úhledně složené vedle modrého mobilu. „Nevíte, kolik je hodin?” dodá.

„Bude šest,” odpoví Scarpettová. „Jestli jsi ospalý, tak si trochu zdřímni a já tě vzbudím, až budeme přistávat.”

„Nejsem ospalý.”

Scarpettová si vzpomíná, že si ho všimla u příchodu k letadlům v Houstonu, jak si hraje s kartami. Protože seděl vedle dalších dospělých, předpokládala, že ho někdo doprovází a že jeho rodina nebo kdokoli, s kým cestuje, sedí v letadle někde jinde. Nikdy ji nenapadlo, že by nějaký rodič nebo příbuzný pustil tak malé dítě samotné, zvlášť v dnešní době.

„To je ale zajímavé. Jen málo lidí je expert na díry po kulkách,” poznamená prokurátor, zatímco mu letuška podává další drink.

„Ano, předpokládám, že jich moc není.” Pozornost Scarpettové se soustředí na malého ztraceného chlapce vedle ní. „Neletíš sám, že?” zeptá se ho. „A proč nejsi ve škole?”

„Jsou jarní prázdniny. Strýček Walt mě odvezl a paní na letišti si mě vyzvedla. Nejsem unavený. Někdy zůstávám vzhůru dlouho a dívám se na filmy. Máme tisíc kanálů.”

Odmlčí se a pokrčí rameny. „No, možná tolik ne, ale hodně. Máte doma nějaké zvířátko? Kdysi jsem měl psa, jmenoval se Nestlé, protože byl hnědý jako čokoládové chipsy.“

„Podívejme,” řekne Scarpettová. „Nemám psa čokoládové barvy, ale mám anglického buldoka, který je bílý a hnědý s hrozně velkými dolními zuby. Jmenuje se Billy. Víš, co je anglický buldok?”

„Jako pitbul?”

„Vůbec ne jako pitbul.”

Weldon Winn se vloží do rozhovoru. „Smím se zeptat, kde budete bydlet, zatímco budete ve městě?”

„Nestlé se stýskalo, když jsem nebyl doma,” pokračuje Albert smutně.

„To věřím,” přikývne Scarpettová. „Myslím, že Billymu se taky stýská. Ale moje sekretářka se o něho dobře stará.”

„Nestlé byla holka.”

„Co se s ní stalo?”

„Nevím.”

„Ale, ale, jste vy to ale tajemná dáma,” řekne státní zástupce, který na ni upřeně zírá.

Když se Scarpettová k němu otočí, zahlédne v jeho očích studený lesk.

Nakloní se co nejblíž a zašeptá mu do ucha: „Už mám těch vašich keců dost.”

Learjet 35 patří vnitřní bezpečnosti a Benton je jediným pasažérem.

Po přistání na Louisianském letišti v Baton Rouge spěchá po schůdcích, v ruce nese měkkou cestovní tašku. Nevypadá jako Benton, kterého znali jeho lidé: je zarostlý, má černou kšiltovku Super Bowl a kouřové brýle. Jeho černý oblek je konfekce od Sakse, kde včera bleskově prošel oddělením pánských oděvů. Boty jsou značky Prada, černé, s gumovými podrážkami. Pásek je také Prada, k tomu má černé tričko. Žádný kus oblečení, až na boty a tričko, mu nesedí bezvadně. Ale Benton nevlastnil oblek celé roky a ve zkušební kabině si uvědomil, jak postrádá měkkou novou vlnu, kašmír a lesklou bavlnu z minulosti, kdy krejčí dělali křídou značky na rukávy a manžety, které se musely založit.

Rád by věděl, komu Scarpettová dala jeho drahé obleky po jeho údajné smrti. Protože ji dobře zná a ví, jak se odmítá smířit s nepříjemnou skutečností, domnívá se, že bud jeho skříně vůbec nevyprázdnila a udělal to někdo jiný, anebo jí přitom někdo pomáhal. Nejspíš Lucy, pro niž by bylo snazší zbavit se jeho osobních věcí, protože ta ví, že není mrtvý. Jenže to záleží na tom, nakolik si tehdy Lucy věřila, že bude dobrou herečkou. Na okamžik ho přemůže bolest, když se vcítí do bolesti Scarpettové, představí si nepředstavitelné, její zármutek a to, jak špatně se s tím asi vyrovnávala.

Dost! Takové úvahy jsou ztrátou času a duševní energie. Zbytečné myšlenky. Soustřeď se.

Když rázně kráčí přes rozjezdovou dráhu, všimne si vrtulníku Bell 07, tmavomodrého nebo černého s nafukovacími plováky, ochranou proti kolizi s dráty a smělými zářivými pruhy. Povšimne si čísla na ocase: 07TLP.

Poslední útočiště.

Let z New Yorku do Baton Rouge měří asi šestnáct set kilometrů. V závislosti na větru a zastávkách k doplnění paliva to sem Lucy mohla stihnout za deset hodin, kdyby měla smůlu na protivítr, a mnohem dřív s větrem do zad. V obou případech, jestliže odletěla dnes časně ráno, mohla tu pozdě odpoledne být. Benton přemýšlí, co asi od té chvíle dělala, a je zvědav, jestli je s ní Marino.

Bentonův vůz je tmavočervený jaguar z půjčovny v New Orleansu, doručený sem na parkoviště, což je jedna z výsad těch, kdo létají soukromě. U přepážky informací této FBO, neboli pevné operační základny, jak se nazývají malá soukromá letiště jen s jedním dispečerským pultem, mluví Benton s mladou ženou. Za ní na monitoru je vidět stav dalších příletů. Je jich jen pár, u jeho letu je nejnovější informace, že právě přistál. Lucyin vrtulník na monitoru není, což naznačuje, že přistála už před nějakou dobou.

„Mám pronajaté auto, které by tu mělo být.“ Benton ví, že tu bude.

Senátor se jistě postará, aby všechny detaily byly v pořádku.

Úřednice se podívá do seznamu půjčených aut. Benton zaslechne zprávy a otočí se, aby viděl na piloty, kteří sledují CNN v rohu malé haly. Na obrazovce je stará fotografie JeanaBaptista Chandonna. Bentona to nepřekvapí. Chandonne uprchl dnes brzy odpoledne, převlečený za jednoho ze dvou dozorců, které zabil.

„Bože, to je ohavnej zmetek,“ poznamená jeden z pilotů.

„To si snad dělají legraci! Takhle žádný člověk nemůže vypadat.”

Je to policejní fotografie zadrženého zločince pořízená v Richmondu ve Virginii, kde byl Chandonne před třemi lety zatčen. Tehdy nebyl hladce oholen a jeho obličej, a dokonce čelo hrůzostrašně pokrývaly jemné chlupy. Ukazovat tu starou fotografii je chyba. Chandonne jistě nemohl uprchnout z vězení, pokud nebyl čistě oholen. Když je zarostlý, je z něj nápadná zrůda. Jestli veřejnost uvidí tuhle starou policejní fotografii, nijak to nepomůže, zvlášť jestli má Chandonne čepici a sluneční brýle anebo používá další prostředky, jak zamaskovat svou groteskně deformovanou tvář.

Úřednice za přepážkou je jako zkamenělá a s otevřenými ústy zírá přes místnost na televizi.

„Kdybych ho viděla, umřela bych na infarkt!” vykřikne. „Je skutečný, anebo jsou ty hrozné chlupy nějaký podvrh?”

Benton pohlédne na hodinky jako spěchající úspěšný obchodník. Přesto nemůže potlačit své ochranitelské instinkty tajného agenta.

, Je skutečný, bohužel,” řekne úřednici. „Vzpomínám si, že jsem před pár lety slyšel o jeho vraždách. Myslím, že bychom se raději měli mít na pozoru, když je na svobodě.”

„To mi ani nemusíte říkat!” Podá mu obálku z autopůjčovny. „Budu potřebovat vaši kreditní kartu.”

Benton vytáhne platinovou kartu American Express z peněženky, kde má také dva tisíce dolarů, většinou ve stodolarových bankovkách. Další hotovost má uloženou po kapsách. Protože neví, jak dlouho tu zůstane, dobře se připravil. Vyplní formulář z autopůjčovny a podepíše ho.

„Děkuji, pane Andrewsi. Jeďte opatrně,” řekne úřednice se zářivým úsměvem, který patří k této práci. „A doufám, že se vám pobyt v Baton Rouge bude líbit.”

Na hlavním terminálu v Baton Rouge sleduje Scarpettová s Albertem, jak na pásu přijíždějí zavazadla z letadla, a její napětí roste.

Je už skoro sedm a Scarpettová se začíná opravdu obávat, že pro něho nikdo nepřišel. Chlapec vezme jeden kufřík a drží se Scarpettové po boku, když si vyzvedává svou tašku.

„Zdá se, že jste si našla nového přítele.” Weldon Winn se najednou objeví za ní.

„Pojďme,” řekne Scarpettová Albertovi. Projdou automatickými skleněnými dveřmi. „Jsem si jistá, že tvoje teta každou chvíli přijede. Asi to tu musí objíždět, protože auta nesmějí parkovat u chodníku.”

Ozbrojení vojáci v maskovacích uniformách hlídkují v prostoru pro zavazadla a venku na chodníku. Albert si zřejmě nevšímá ani vážných mužů, ani jejich prstů připravených na spoušti útočných pušek. Jeho tvář je sytě červená.

„Vy a já si musíme promluvit, paní doktorko Scarpettová.” Federální prokurátor Winn konečně vysloví její jméno a dovolí si vzít ji kolem ramen.

„Myslím, že by byl velmi dobrý nápad, kdybyste dal ode mě ruce pryč,” varuje ho Scarpettová tiše.

Winn sundá paži. „A myslím, že by byl dobrý nápad, kdybyste se naučila, jak to tu na jihu chodí.” Podívá se na auta zastavující u chodníku. „Sejdeme se, určitě. Každá informace o probíhajících vyšetřováních je důležitá. A jestli je někdo informátor…”

„Nejsem žádný informátor,” přeruší Scarpettová jeho pobuřující narážku, že ji předvolá k soudu kvůli výpovědi, pokud s ním nebude plně spolupracovat. „Kdo vám řekl, že jedu do Baton Rouge?”

Albert začíná plakat.

„Prozradím vám jedno malé tajemství, krásná dámo. Tady se nestane prakticky nic, o čem bych nevěděl.”

„Pane Winne,” řekne Scarpettová, „budeteli někdy mít legitimní důvod se mnou mluvit, ráda vám vyhovím. Ale na vhodném místě což chodník před letištěm očividně není.”

„Rozhodně se na to budu těšit.” Zvedne ruku a luskne prsty na svého šoféra.

Scarpettová si přehodí tašku přes rameno, pak vezme Alberta za ruku. „Neboj se. To je v pořádku,” utěšuje ho. „Jsem si jistá, že tvoje teta je už na cestě. Ale jestli se z nějakého důvodu zdržela, nenechám tě tu samotného, ano?”

„Ale já vás neznám. Nesmím nikam chodit s cizími lidmi,“ vzlyká chlapec.

„Seděli jsme spolu v letadle, ne?“ odpoví Scarpettová, zatímco u chodníku zastaví Winnova dlouhá bílá limuzína. „Takže mě trochu znáš a slibuju, že jsi v bezpečí, naprosto v bezpečí.”

Winn nastoupí dozadu, zavře dveře a zmizí za tmavým tónovaným sklem. Pro cestující přijíždějí další auta a taxíky, kufry vozů se otevírají. Lidé objímají své milované. Albertovy široce rozevřené uslzené oči nenápadně těkají okolo, jeho strach se rychle blíží hysterii. Scarpettová vycítí, že se Winn na ni dívá, když limuzína odjíždí, a její myšlenky se rozlétnou jako dětské kuličky hozené na podlahu. Je pro ni těžké rozhodnout se, co by ted měla udělat, ale začne tím, že vytočí na mobilu informace o číslech. Zakrátko zjistí, že Weldon Winn ani nikdo s příjmením Winn není na seznamu v New Orleansu, kde má mít údajně bydliště ve francouzské čtvrti, jak tvrdil. Jeho číslo v Baton Rouge je tajné.

„Proč mě to překvapuje,“ zamumlá pro sebe a může se jen domnívat, že někdo federálnímu prokurátorovi řekl, že sem Scarpettová zvečera přijede, a on odletěl do Houstonu a zařídil si, aby byl na jejím navazujícím letu a seděl vedle ní.

K tomuto znepokojivému a záhadnému vývoji jí ještě přibyla odpovědnost za dítě, které nezná a jehož rodina ho zřejmě opustila.

„Určitě máš telefonní číslo tety, že?“ řekne Albertovi. „Pojd, zavoláme jí. A mimochodem,” napadne ji najednou, „neřekl jsi mi své příjmení.”

„Dard,” odpoví Albert. „Mám mobil, ale je vybitá baterie.”

„Prosím? Jakže se jmenuješ?”

„Dard.” Chlapec shrbí rameno a utře si do něho obličej.

Albert Dard se upřeně dívá na špinavý chodník, soustředí se na zaschlou žvýkačku, šedou a ve tvaru

malého koláčku.

„Co jsi dělal v Houstonu?“ zeptá se ho Scarpettová.

„Přesedal jsem na letadlo.” Znovu začíná vzlykat.

„Ale kde jsi byl předtím? Odkud jsi letěl?”

„Z Miami,” odpoví stále zoufalejší. „Byl jsem o jarních prázdninách u strýčka a pak mi teta řekla, že se hned musím vrátit domů.”

„Kdy to řekla?” Scarpettová už vzdala čekání na tetu, vezme Alberta za ruku a vracejí se spolu do příletové haly, kde zamíří k přepážce autopůjčovny Hertz.

„Dneska ráno,” odpoví chlapec. „Myslím, že jsem udělal něco špatného. Strýček Walt přišel do mojí ložnice a vzbudil mě. Řekl, že pojedu domů. Měl jsem u něho být ještě tři dny.”

Scarpettová si dřepne, podívá se mu do očí a jemně ho vezme za rameno. „Alberte, kde je tvoje maminka?”

Chlapec se kousne do spodního rtu. „S anděly,” odpoví. „Teta říká, že jsou pořád kolem nás. Ale žádného jsem ještě neviděl.”

„A tvůj otec?”

„Pryč. On je moc důležitý.”

„Řekni mi své telefonní číslo a zjistíme, co se děje,” požádá Scarpettová., Anebo znáš číslo tety na mobil? A jak se jmenuje?”

Albert jí řekne jméno tety a své číslo domů. Scarpettová zavolá. Po několikerém zazvonění se ozve nějaká žena.

„Je paní Guidonová doma, prosím?” zeptá se Scarpettová, zatímco Albert se jí pevně drží za ruku.

„Smím vědět, kdo volá?” Žena mluví zdvořile, s francouzským přízvukem.

„Neznáte mě, ale jsem s vaším synovcem, Albertem. Na letišti. Zdá se, že ho nikdo nepřišel vyzvednout.” Podá telefon Albertovi. „Tady máš,“ řekne mu.

„Kdo je to?“ zeptá se chlapec zvláštně. Po krátké pauze prohlásí: „Protože tu nejsi, proto. Neznám její jméno.” Zamračí se, mluví vzteklým tónem.

Scarpettová mu své jméno neřekla. Albert pustí její ruku a svou zatne v pěst. Začne se s ní tlouct do stehna.

Žena mluví rychle, její hlas je slyšet, ale je nesrozumitelný. Ona i Albert mluví francouzský a Scarpettová se s novým překvapením podívá na Alberta, který zlostně ukončí hovor a vrátí jí mobil.

„Kde ses naučil francouzský?” zeptá se ho.

„To máma,” odpoví sklesle. „Teta Eveline chce, abych hodně mluvil francouzský.” Oči se mu znovu zalijí slzami.

„Víš co, vyzvednu si auto z půjčovny a odvezu tě domů. Můžeš mi ukázat, kde bydlíš, že?“

Chlapec si utře oči a přikývne.

Panorama Baton Rouge tvoří černé, různě vysoké tovární komíny a vysoko nad tmavým obzorem visí pás

perleťového smogu.

V dálce osvětlují noc ohnivá světla petrochemických závodů.

Albert Dard má čím dál lepší náladu, když jeho nová přítelkyně jede po Rover Road kolem fotbalového stadionu Louisianské státní univerzity. U půvabného ohybu Mississippi ukáže dopředu na železnou bránu a staré cihlové sloupy.

„Tady,” řekne chlapec. „To je ono.”

Bydlí na pozemku nejméně čtvrt kilometru od silnice, kde nad hustými stromy ční masivní břidlicová střecha a několik komínů. Scarpettová zastaví, Albert vystoupí, zadá kód na tlačítkové číselnici a brána se pomalu otevře. Krokem jedou k neoklasicistní vile s malými zvlněnými okny a obrovskou zděnou přední verandou. Nad pozemkem se sklánějí staré virginské duby, jako by ho chránily. Jediné auto v dohledu je staré bílé volvo zaparkované na dlážděné příjezdové cestě.

„Je tvůj otec doma?“ zeptá se Scarpettová, zatímco její pronajatý stříbrný lincoln nadskakuje na dlažebních kostkách.

„Ne,“ odpoví Albert zachmuřeně, když zaparkují.

Vystoupí a vyjdou nahoru po příkrých cihlových schodech. Albert odemkne dveře, vypne poplašné zařízení a oba vejdou do restaurovaného domu z dob před občanskou válkou, s ručně vyřezávanými lištami, tmavým mahagonem, malovaným obložením a starožitnými orientálními koberci, které jsou prošoupané a omšelé. Bledé světlo proniká okny s těžkými damaškovými závěsy, jež zdobí šňůry se střapci. Točité schodiště vede do prvního patra, kde se na dřevěné podlaze rozléhají něčí rychlé kroky.

„To je moje teta,“ řekne Albert, když se na schodech objeví žena s jakoby ptačími kostmi a bezúsměvnýma tmavýma očima. Schází dolů a ruka jí klouže po hladkém lesklém dřevěném zábradlí.

„Jsem paní Guidonová.“ Kráčí lehkými rychlými kroky přes vstupní halu.

Se svými smyslnými ústy a jemným chřípím by paní Guidonová byla hezká, kdyby její tvář nebyla tak tvrdá a její šaty tak strohé. Vysoký límeček má sepjatý zlatou broží, je oblečená v černé dlouhé sukni, nemotorných zavazovacích černých botách a černé vlasy má pevně stažené dozadu. Vypadá na čtyřicet, aleje těžké odhadnout její věk. Pleť má bez vrásek a tak bledou, že je skoro průsvitná, jako by nikdy nebyla na slunci.

„Můžu vám nabídnout šálek čaje?“ Úsměv paní Guidonové je chladný, stejně jako zatuchlý nehybný vzduch.

„Ano!“ Albert chytí Scarpettovou za ruku. „Prosím, dejte si čaj. A taky sušenky. Jste moje nová přítelkyně!”

„Tý žádný čaj nedostaneš,” řekne mu paní Guidonová. „Okamžitě jdi do svého pokoje. Vezmi si s sebou kufřík. Dám ti vědět, až budeš smět přijít dolů.”

„Neodcházejte,” prosí Albert Scarpettovou. .Nenávidím tě,” utrhne se na paní Guidonovou.

Ta si toho nevšímá, zjevně to slyšela už dřív. „Takový směšný malý chlapec, který je velmi unavený a mrzutý, protože je velmi pozdě. Teď řekni na shledanou. Obávám se, že tu hodnou paní už neuvidíš.”

Scarpettová se s ním přívětivě rozloučí.

Chlapec se zlostně vleče po schodech a přitom se na ni několikrát ohlédne. Jeho nešťastná tvář Scarpettovou bolestně dojímá. Když uslyší jeho kroky na dřevěné podlaze nahoře, nevlídně se podívá na svou nepříjemnou a podivnou hostitelku.

„Jste k tomu malému chlapci velmi chladná, paní Guidonová,” poznamená. „Co jste to vy a jeho otec za lidi, když doufáte, že ho někdo cizí přivede domů?”

„Jsem zklamána.” Její pánovité chování se ani na okamžik nezmění. „Myslela jsem, že odbornice vaší pověsti nejdříve vyšetřuje, než udělá závěry.”

Lucy a Marino spolu hovoří mobilem.

„Kde bydlí?” zeptá se Lucy ze svého zaparkovaného černého sportovního vozu Lincoln Navigátor.

Lucy a Rudy se domnívali, že nejlepší způsob, jak být nenápadný, je zastavit na parkovišti Radissonu a sedět s vypnutým motorem a světly.

„U koronera. Jsem rád, že není sama v hotelu.”

„Nikdo z nás nemusí být v hotelu,” řekne Lucy. „Sakra, mohl bys jezdit v hlučnějším autě?”

„Kdybych nějaké měl.”

„Jak se představil? Jak se jmenuje?”

„Sam Lanier. Jeho minulost je čistá jako sklo. Když volal, aby si doktorku prověřil, měl jsem dojem, že to je dobrej chlap.”

„No, i kdyby nebyl, nic se jí nestane. Protože doktor Lanier dostane co nevidět další tři hosty,” poznamená Lucy.

Křehký wedgwoodský šálek jemně zazvoní o podšálek.

Paní Guidonová a doktorka Scarpettová sedí u kuchyňského stolu vyrobeného z řeznického špalku starého několik století, který Scarpettovou odpuzuje. Nemůže si pomoct, ale musí si představovat, kolik kuřat a dalších zvířat bylo zabito a rozsekáno na opotřebovaném svažujícím se dřevu se stopami po sekáčku, zašlém a popraskaném. Je nepříjemnou druhou stránkou její profese, že toho ví až příliš mnoho, například že je téměř nemožné zničit bakterie na porézních materiálech jako dřevo.

„Kolikrát musím žádat, abyste mi vysvětlila, proč jsem tady a jak se vám podařilo dostat mě sem?” Scarpettová na ni ostře pohlédne.

„Připadá mi roztomilé, že se Albert zřejmě rozhodl, že jste jeho přítelkyně,” poznamená paní Guidonová. „Velmi se snažím dodávat mu sebedůvěru. Nechce mít nic společného se školními sporty nebo jinými aktivitami, které by ho svedly dohromady s dětmi jeho věku. Myslí si, že patří sem, k tomuhle stolu,“ zaklepe na řeznický špalek malými, mléčně bílými klouby prstů „aby si povídal s vámi a se mnou jako se sobě rovnými.“

Po letech jednání s lidmi, kteří odmítají odpovídat na otázky, nemohou odpovědět anebo všechno popírají, dovede Scarpettová zachytit kousky pravdy, které se nenápadně samy vynořují. „Proč se nestýká s dětmi svého věku?“ zeptá se.

„Kdo ví? Je to záhada. Vždycky byl zvláštní, opravdu, raději zůstává doma a dělá úkoly nebo se baví těmi divnými hrami, které dnes děti hrají. Karty s těmi hroznými monstry. Karty a počítače, karty a zase karty.” Má dramatická gesta, silný francouzský přízvuk a její angličtina je afektovaná a nejistá. „Čím je starší, tím víc je takový. Izolovaný a stále hraje karetní hry. Často je doma, zůstává ve svém pokoji za zavřenými dveřmi a nechce vyjít ven.” Najednou vypadá paní Guidonová vlídněji a opravdu ustaraně.

Každý detail, který Scarpettová zaznamená, je protichůdný a znepokojivý; kuchyň jako důkaz anachronismů, jež jsou zřejmě metaforou pro tento dům a lidi, co v něm žijí. Za ní je prostorný krb s děsivými ručně kovanými kozlíky, které mohou unést náklad dřeva dost velký, aby vytopil místnost třikrát větší. Dveře vedou ven a vedle nich je složitá tlačítková číselnice poplašného zařízení a domácí telefon s obrazovkou pro kamery, které bezpochyby střeží každý vchod. Další číselnice, tentokrát mnohem větší, naznačuje, že toto staré sídlo je hypermoderní dům s četnými modemy, které umožňují obyvatelům dálkově ovládat topení, klimatizaci, světla, audio a videopřístroje, plynové krby, a dokonce vypínat a zapínat spotřebiče. Přesto spotřebiče a termostaty, které Scarpettová zatím viděla, nebyly zmodernizovány podle jejího odhadu nejméně třicet let.

Stojan na nože na žulové pracovní desce je prázdný a žádné nože nejsou ani v porcelánové výlevce, ani jediný nůž nikde v dohledu. Přesto nad krbem visí sbírka mečů z devatenáctého století a na těžké kaštanové krbové římse je revolver s pryžovou pažbou, pravděpodobně osmatřicítka v černém koženém pouzdru.

Paní Guidonová sleduje pohled Scarpettové a na okamžik jí přes tvář přelétne výraz hněvu. Dopustila se přehlédnutí, výmluvné chyby. To, že nechala revolver volně vystavený, nebylo záměrné. „Domnívám se, že neuniklo vaší pozornosti, že pan Dard velmi dbá na bezpečnost.” Povzdychne si a pokrčí rameny, jako by svému hostu plně důvěřovala a naznačovala, že pan Dard je směšně opatrný a paranoidní. „Baton Rouge má vysokou kriminalitu. Jsem si jistá, že to víte. Žít v takovémhle domě a mít bohatství vyvolává obavy, i když nejsem typ, který se stále ohlíží přes rameno.”

Scarpettová skrývá silnou nechuť, kterou cítí k paní Guidonové, a pobuřuje ji, když si představí, jaký je asi Albertův život. Přemýšlí, jak daleko může zajít, aby vypátrala tajemství, která straší v tomto velmi starém domě.

„Albert je zřejmě velmi nešťastný a stýská se mu po jeho psu,” řekne Scarpettová nahlas. „Možná byste mu mohla opatřit jiného. Zvlášť když je osamělý a nemá žádné kamarády.”

„U něho věřím v genetiku. Jeho matka moje sestra nebyla zdravá.” Paní Guidonová se odmlčí, pak dodá: „To samozřejmě víte.”

„Proč mi neřeknete, co podle vás ještě vím. Zdá se, že vy toho o mně víte hodně.”

„Tak tedy, jste bystrá,” odpoví paní Guidonová s nádechem blahosklonnosti. „Ale ne tak opatrná, jak bych předpokládala. Albert mi volal z vašeho mobilu, vzpomínáte? To bylo od někoho s vaší pověstí lehkomyslné.”

„Co víte o mé pověsti?”

„Identifikátor volajícího ukázal vaše jméno a jsem si vědoma, že jste do Baton Rouge nepřijela náhle na krátkou dovolenou. Charlottin případ je komplikovaný. Nikdo zřejmě nemá tušení, co se jí stalo, ani proč šla do toho hrozného motelu navštěvovaného řidiči kamionů a spodinou společnosti. Takže doktor Lanier vás požádal o pomoc, že? Ale mě to aspoň uklidnilo a jsem za to vděčná. A řekněme, že to bylo naplánováno tak, že budete sedět vedle Alberta a zavezete ho domů a jste tu.“ Zvedne šálek s čajem. „Všechno má svůj důvod, jak jistě víte.“

„Jak jste to všechno mohla zařídit?” Scarpettová odstrčí svůj šálek, aby ji varovala, aby dala jasně najevo, že toho má dost. „Nepředpokládám, že federální prokurátor Weldon Winn je zapleten do vašich intrik, protože náhodou taky seděl vedle mě.”

„Je toho mnoho, co nevíte. Pan Winn je blízký přítel rodiny.”

„Jaké rodiny? Albertův otec se neukázal na letišti. Albert zřejmě ani neví, kde je. Myslel někdo z vás na to, co se může stát malému chlapci, který cestuje sám?”

„Nebyl sám. Byl s vámi. A ted jste tady. Chtěla jsem se s vámi setkat. Dokonalé.”

„Přítel rodiny?“ opakuje Scarpettová. „Tak proč Albert Weldona Winna neznal, když je to takový dobrý rodinný přítel?”

„Albert se s ním nikdy nesetkal.”

„To nedává smysl.”

„To vy nemůžete říct.”

„Budu si říkat, co chci, protože jste mi zřejmě dala Alberta na starost a byla jste si jistá, že se mnou s naprosto cizím člověkem bude v bezpečí a že ho přivedu domů. Jak jste si mohla být tak jistá, že se o něho postarám anebo že jsem tak důvěryhodná?” Scarpettová odstrčí židli, která hlasitě zaskřípe na podlaze z jádrového borového dřeva, a vstane. „Ztratil matku, o jeho otci nikdo neví, přišel o psa a pak zůstane opuštěný a vyděšený. V mé profesi se tomu říká zanedbání péče o dítě, týrání dětí.” Je bez sebe zlostí.

„Jsem Charlottina sestra.” Paní Guidonová také vstane.

„Jenom se mnou manipulujete. Anebo se o to snažíte. Odcházím.”

„Prosím, dovolte, abych vám to tu napřed ukázala,” řekne paní Guidonová. „Především le cave.“

„Jak byste mohli mít vinný sklep v oblasti, kde je hladina podzemní vody tak vysoko, že plantážnické domy musí být postavené na pilířích?” podiví se Scarpettová.

„Takže nejste vždy tak všímavá. Tenhle dům je na vyvýšenině, postavený v roce 1739. Původní vlastník našel dokonalé umístění pro to, co měl na mysli. Byl to Francouz, znalec vína, který odtud často jezdil do Francie. Otroci postavili vinný sklep podobný těm, které poznal ve Francii, a pochybuji, že se v téhle zemi najde druhý takový.” Přejde ke dveřím vedoucím ven a otevře je. „To prostě musíte vidět. Nejlépe střežené tajemství Baton Rouge.”

Scarpettová zůstane stát na místě. „Ne.”

Paní Guidonová ztiší hlas a je téměř vlídná, když vysvětluje: „S Albertem se mýlíte. Jezdila jsem kolem letiště. Viděla jsem vás dva stát na chodníku. Kdybyste ho tam nechala, odvezla bych ho, ale podle toho, co o vás vím, byste ho neopustila. Jste příliš starostlivá, příliš slušná. A uvědomujete si zla tohoto světa.” Prohlásí to nevzrušeně, jako fakt.

„Jak jste mohla jezdit kolem letiště? Volala jsem vám domů…”

„Naprogramovala jsem telefon tak, aby hovor přesměroval na můj mobil. Vlastně jsem se na vás dívala ve chvíli, když jste mi volala.” To ji pobaví. „Dojela jsem do domu ani ne patnáct minut před vámi, paní doktorko. Nemám vám za zlé, že jste rozhněvaná a zmatená, ale chtěla jsem s vámi mluvit, když tu není Jason. Albertův otec. Věřte mi, máte velké štěstí, že tu není.“ Zaváhá, dveře kuchyně dál drží dokořán otevřené. „Když je doma, není tu žádné soukromí. Prosím pojdte.“ Pokyne jí.

Scarpettová se podívá na tlačítkovou číselnici u kuchyňských dveří. Venku se ze stromů se svěžím novým listím snášejí stíny jako černá opona. Pod ubývajícím měsícem vypadají lesy vlhké a zemité.

„Pustím vás tudy. Příjezdová cesta je hned na této straně. Ale musíte mi slíbit, že se vrátíte a prohlédnete si sklep,“ dodá paní Guidonová.

„Vyjdu předním vchodem.” A Scarpettová zamíří tím směrem.

Benton chvíli jezdil okolo, pak se zapsal v Radissonu pod falešným jménem Tony Wilson.

Sedí ve svém apartmá na posteli, dveře zajištěné zástrčkou a řetězem. Požádal o zablokování svého telefonu, i když žádné hovory nečeká. Recepční zřejmě jeho požadavek chápali. Je bohatý muž z Los Angeles a chce mít soukromí. Tohle je nejlepší hotel v Baton Rouge a zaměstnanci jsou zvyklí, že se tu ubytovává spousta lidí odevšad, kteří nevyužívají zdejší služby a přicházejí a odcházejí diskrétně. Nechtějí být obtěžováni a zřídka se zdrží delší dobu.

Benton připojí laptop na linku s modemem ve svém pokoji. Zadá kód, aby otevřel zámek nového černého kufříku, který úmyslně odřel o nábytek a o podlahu. Vyndá kotníkové pouzdro a na postel položí svůj .357 magnum

Smith & Wesson 30PD. Má dvojčinnou funkci, kapacitu pět nábojů Speer Gold Dot, 125 grainů.

Z kufříku vezme dvě pistole: kapesní Glock 27 ráže .0 na deset nábojů, včetně jednoho v komoře. Munice je HydraShok, 135 grainů, plášťová expanzní střela, rychlost “90 stop za sekundu, vysoce účinná s velkou nárazovou energií, která vnikne do těla nepřítele, kde se rozevře jako květ ostrý jako žiletky.

Jeho druhou a nejdůležitější pistolí je devítimilimetrový P 226 SL Sig Sauer, s kapacitou šestnáct nábojů včetně jednoho v komoře. Střelivem je také HydraShok: 12 grainů, plášťová expanzní střela, rychlost 1 120 stop za sekundu, s hlubokým průnikem a velkou nárazovou energií.

Je možné mít všechny tři zbraně u sebe najednou. Už to kdysi zkusil, .357 Smith & Wesson v kotníkovém pouzdru, Glock ráže čtyřicet v ramenním pouzdru a devítimilimetrový Sig Sauer za opaskem vzadu na kříži.

Další zásobníky pro pistole a další nábojnice pro .357 magnum uloží do značkového koženého batohu. Oblékne se do volné bundy London Fog, vytahaných džínsů, které jsou trochu dlouhé, vezme si čepici, tónované brýle a boty Prada s gumovou podrážkou. Mohl by být turista. Mohl by pracovat v Baton Rouge, aniž by vzbudil pozornost v tomto městě návštěvníků na jednu noc, kde jsou stovky profesorů, někteří velmi výstřední, a tisíce nevšímavých studentů a přespříliš zaměstnaných hostujících vědců. Mohl by být heterosexuál. Mohl by být gay. Mohl by být obojí.

Příští ráno zavede bahnitá líná voda pohled Scarpettové ke kasinu na řece, k bitevní lodi Kidd a ke vzdálenému Starému mississippskému mostu, pak se vrátí znovu k doktoru Samu Lanierovi.

Když včera večer konečně dorazila k jeho dveřím, rychle ji zavedl dozadu do domku pro hosty, aniž by prošli hlavním domem, protože nechtěl probudit svou ženu. Za těch pár minut, které s ním strávila, usoudila, že se jí doktor Lanier líbí. Obává se však, že by tomu tak být nemělo.

„V případu Charlotte Dardové,“ řekne ted Scarpettová, „nakolik jste se vy a váš úřad pokoušeli spojit s rodinou a promluvit s nimi?“

„Ne tolik, jak bych si přál. Zkoušel jsem to.“ Světlo v jeho očích pohasne, ústa se mu sevřou. „Ale hovořil jsem s její sestrou, paní Guidonovou. Krátce. Je to podivínka. Takže, je čas věnovat se orientaci. Ukážu vám, kde jsme.“

Jeho náhlá změna tématu jí připadá paranoidní, jako by se bál, že je někdo může slyšet. Doktor Lanier se otočí na židli a ukáže z okna na západ.

„Lidi pořád skáčou ze Starého mississippského mostu. Ani nespočítám, kolikrát jsem z řeky vylovil tělo, protože nějaká nebohá duše skočí dolů taky si někdy dává na čas, zatímco policie se mu to snaží rozmluvit a lidi v autech začnou křičet ,Tak dělej a skoč!”, protože to brzdí dopravu. Věřila byste tomu?

Například, hned tam dole vpředu jsem měl chlapíka zabaleného do závěsu od sprchy, s AK7, který se snažil dostat na loď Kidd, aby zabil všechny Rusy. Zadrželi ho,“ dodá ironicky. „Smrt a duševní poruchy jsou součástí stejného oddělení, a myje pak všechny sbíráme asi tři tisíce případů ročně.“

„A jak to přesně funguje?” zajímá se Scarpettová. „Člen rodiny požádá o příkaz k ochranné vazbě?”

„Skoro vždycky. Ale může požádat i policie. A pokud se koroner v tomto případě já domnívá, že ten člověk je vážně postižený a nanejvýš nebezpečný sobě nebo jiným a není ochoten nebo schopen vyhledat lékařskou pomoc, pošlu tam zástupce.”

„Koroner je volený. Není na škodu, když má dobré vztahy se starostou, policií, šerifem, Louisianskou státní univerzitou, Jižní univerzitou, federálním prokurátorem, soudci, státním zástupcem, nemluvě o vlivných členech společnosti.” Scarpettová se odmlčí. „Lidé s mocí mohou bezesporu ovlivnit veřejnost, jak má hlasovat. Takže policie doporučí, aby někdo byl uklizen na psychiatrickou kliniku, a místní koroner souhlasí. V mém světě se to nazývá střet zájmů.”

„Je to ještě horší. Koroner taky rozhoduje o způsobilosti být postaven před soud.”

„Takže dohlížíte na pitvu vrahovy oběti, stanovujete příčinu a způsob smrti a potom, jeli údajný vrah dopaden, rozhodujete, zda je způsobilý stanout před soudem.”

„Odeberu mu vzorky DNA ve vyšetřovně. Pak sedí přímo tady v mé kanceláři, s policistou po každém boku a s přítomným právním zástupcem. A já ho vyslýchám. Nebo ji.”

„Pane doktore, máte nejbizamější koronerský systém, o jakém jsem kdy slyšela. A nezdá se mi, že máte nějakou ochranu, pokud ti mocní usoudí, že nad vámi nemají dostatečnou kontrolu.”

„Vítejte v Louisianě. A pokud mi ti mocní zkusí nařizovat, jak mám dělat svou práci, řeknu jim, ať mi vlezou na záda.”

„A kriminalita u vás? Vím, že to je zlé.”

„Horší než zlé. Strašné,” odpoví doktor Lanier. „Baton Rouge má zdaleka nej vyšší procento nevyřešených vražd v celé zemi.”

„Proč?“

„Baton Rouge je zřejmě velmi násilnické město. Nevím proč.“

„A co policie?”

„Poslyšte, velice si vážím pouličních strážníků. Většina z nich se opravdu snaží. Ale pak tu máte lidi ve vedení, kteří brzdí ty slušné a podporují darebáky. Inu, politika.” Opře se na židli, která hlasitě zavrže. „Běhá nám tu sériový vrah. A není zřejmě jediný, který tu během desítek let běhal.” Pokrčí rameny způsobem, který rozhodně není smířlivý nebo rezignovaný. „Politika. Kolikrát musím to slovo opakovat?”

„Organizovaný zločin?”

„Pátý největší přístav v zemi, druhý největší petrochemický průmysl a Louisiana produkuje asi šestnáct procent ropy ve státě. Pojďme.” Vstane od svého psacího stolu. „Na oběd. Každý musí jíst a mám pocit, že vy jste v poslední době moc nejedla. Vypadáte dost uštvaně a kostým je vám volný v pase.”

Scarpettová mu raději ani nepřizná, jak ten černý kostým už nenávidí.

Když spolu vyjdou z jeho kanceláře, vzhlédnou k nim tři úřednice.

„Vrátíte se ještě?” zeptá se svého šéfa obtloustlá žena s šedivými vlasy a hlasem jako studené ocelové ostří.

Scarpettová si je dost jistá, že to je úřednice, na kterou si doktor Lanier stěžoval.

„Kdo ví?” odpoví doktor tónem, jaký by Scarpettová popsala jako nevzrušené konstatování odborného svědka vypovídajícího u soudu.

Je jasně vidět, že tu ženu nemá rád. Mezi nimi se vznášejí staré, ošklivé přízraky minulosti. Doktoru Lanierovi se zřejmě uleví, když se otevřou vnější dveře kanceláře a vejde vysoký pohledný muž v tmavomodrých pracovních kalhotách a tmavomodré koronerské bundě. Jeho osoba vyzařuje velkou energii, která ohlašuje jeho přítomnost, a tlustá úřednice zamíří na jeho tvář své oči jako černé, rozzuřené vosy.

Eric Murphy, hlavní vyšetřovatel případů úmrtí, přivítá Scarpettovou v Luysianě. „Kam se půjdeme naobědvat?” zeptá se.

„Ať se děje cokoli, musíte se najíst,” poznamená doktor Lanier u výtahu. „Trvám na tom a uděláme to hned. Jak jsem řekl, nemůžu se jí zbavit.”

Bezmyšlenkovitě stiskne tlačítko do garáží.

„Sakra, pracuje v téhle kanceláři déle než já. Jako zděděná žumpa, co se předává od jednoho koronera k dalšímu.”

Dveře výtahu se otevřou do velké vícepodlažní garáže. Dveře vozů se zavírají v tlumeném kontrapunktu, jak lidé odcházejí na oběd, a doktor Lanier ukáže klíčem na svou jednotku, černý chevrolet Caprice s modrým světlem v přístrojové desce, přijímacím a vysílacím rádiem, policejním skenerem a speciálním osmiválcovým motorem s turbodmychadlem, který je „zapotřebí při všech rychlých honičkách”, jak se pochlubí. Scarpettová otevře zadní dveře a vklouzne na sedadlo.

„Nemůžete sedět vzadu. Nevypadá to dobře,” namítne Eric a podrží jí otevřené přední dveře na straně spolujezdce. „Jste náš host, madam.”

„Prosím, neříkejte mi madam. Jsem Kay. A mám kratší nohy než vy, což znamená, že můžu sedět vzadu.”

„Mně říkejte, jak chcete,” odvětí Eric rozjařené. „Dělá to tak každý.”

„Odteďka jsem Sam. Už žádné nesmysly s doktorem.”

„Mně taky neříkejte doktore,” prohlásí Eric. „Z toho dobrého důvodu, že žádný doktor nejsem.”

Nakonec to vzdá, přestane vybízet Scarpettovou, kam si má sednout, a nastoupí do vozu.

„Kruci, jedinkrát, když jsi byl doktor, tak ti bylo kolik?“ Doktor Lanier nastartuje. „Deset, možná dvanáct a obtěžoval jsi všechny holčičky v sousedství. Panebože, nenávidím parkování mezi pitomými betonovými sloupy.”

„Ty sloupy se k tobě posunujou, vid, Same?” Eric se otočí a mrkne na Scarpettovou. „Pravidelně se vrhají na jeho auto. Podívejte.” Ukáže na betonový pilíř na mnoha místech uražený a se šmouhami od černého laku. „Kdybyste ohledávala tohle místo činu, jaký by byl závěr?” Sloupne celofán z balíčku žvýkaček Dentyne. „Napovím vám. Tohle bývalo koronerovo parkovací místo, ale přednedávnem si koroner hádejte který, je tu jen jeden stěžoval, že je moc úzké a ať se propadne, jestli tam ještě někdy bude parkovat.”

„No tak, nemusíš prozrazovat všechna moje tajemství.” Doktor Lanier pomaloučku vyjíždí ze svého místa. „Kromě toho ten sloup poškodila moje žena. Je ještě horší řidič než já, jen pro upřesnění.”

„Ona je taky vyšetřovatelka případů úmrtí.” Eric se znovu otočí. „Pracuje zadarmo, což my ostatní prakticky taky.”

„Zatraceně.” Doktor Lanier rozjede svou „jednotku pro rychlé honičky” víc, než je v garážích nutné. „Tobě platí mnohem víc, než si zasloužíš.”

„Můžeme si teď promluvit?” navrhne Scarpettová.

„To samozřejmě můžeme. Lidi se možná dostanou do mé kanceláře, to sakra nevím. Ale mého auta nebo harleye se nikdo ani nedotkne,” odvětí doktor Lanier.

Pevným, vyrovnaným hlasem mu Scarpettová vypočítá fakta. „Když jsem sem letěla, náhodou vedle mě seděl z jedné strany malý syn Dardových a z druhé federální prokurátor Weldon Winn. Nakonec jsem musela zavézt Alberta Darda domů. Nechcete mi říct, co to má znamenat?”

„Jsem bez sebe strachy.”

„Ten chlapec náhodou byl v Miami, když ho najednou včera ráno spěšně dopravili na letiště k letu přes Houston,

kde čirou náhodou nasedl na můj let do Baton Rouge. Právě tak Winn náhodou letěl mým letadlem. A mimochodem, nepřipadáte mi jako typ, který se dá vystrašit.”

„Dvě věci. Jedna, že mě neznáte. Druhá, neznáte to tady.”

„Kde byl Albert před osmi lety, když jeho matka zemřela v tom motelu?” zeptá se Scarpettová. „Kde byl jeho otec a proč je ten tajemný otec cituji pořád pryč, jak to vyjádřil ten chlapec?”

„To nevím. Můžu vám jen říct, že Alberta dobře znám. Loni jsem to děcko musel vyšetřit na pohotovosti, řekněme z protekce, s ohledem na jeho bohatou rodinu a záhadnou smrt jeho matky. Byl poslán na soukromou psychiatrickou kliniku v New Orleansu.”

„Proč proboha?” zeptá se Scarpettová a dodá: „Má psychické potíže a rodina ho nechá cestovat samotného?”

„Ale on nebyl sám, aspoň podle toho, co jste mi řekla. Jeho strýc ho předal do rukou letušek, které se bezpochyby postaraly o to, aby přestoupil na správné letadlo v Houstonu. A potom, což bylo nejlepší, jste se o něho postarala vy. Není psychotik.

Bylo to tak, že před třemi lety v říjnu zavolala jeho teta tísňovou linku a řekla, že její synovec tehdy mu bylo, myslím, sedm silně krvácí a tvrdí, že byl napaden, když venku jezdil na kole. Prý je hysterický, vyděšený k smrti. Ale toho ubohého chlapce nikdo nenapadl, Kay. Říkala jste, že vás tak mohu oslovovat. Nebyl pro to jediný důkaz. Ve skutečnosti se pořezal sám. Má sklony k sebepoškozování. Zjevně s tím znovu začal krátce předtím, než jsem ho vyšetřoval ha pohotovosti. Což byl dost příšerný zážitek.”

Scarpettová si vzpomene, že v kuchyni Dardových nebyly žádné nože.

„Jste si naprosto jistý, že si ta poranění způsobil sám?” zeptá se.

„Snažím se nebýt si ničím absolutně jistý. Neznám moc

věcí, které jsou naprosto jisté kromě smrti,“ odpoví doktor Lanier. „Ale našel jsem mnoho váhavých řezných ran. Prakticky jen škrábnutí. To je příznačné u někoho, kdo začíná s tímhle nešťastným druhem sebezničení. Řezy byly malé, všechny na místech v dosahu ruky, ale ne hned viditelné pro ostatní. Břicho. Stehna. Hýždě.“

„To by vysvětlovalo, proč jsem neviděla žádné jizvy, když jsem vedle něj seděla v letadle,” poznamená Scarpettová. „Jinak bych si jich všimla.”

„Ale mě teď opravdu znepokojuje to, co se nabízí,” pokračuje doktor Lanier. „Někdo vás chce mít tady, v Baton Rouge. Proč?”

„To mi povězte vy. Povězte mi, kdo mohl něco prozradit o mých cestovních plánech, protože se zdá, že nejvíc podezřelý jste vy anebo kdokoli z vaší kanceláře, kdo věděl, že přijedu.”

„Chápu, proč si to myslíte. To je jasné. Věděl jsem toho dost, abych celý ten zatracený scénář realizoval, za předpokladu, že bych měl přátelské vztahy s Weldonem Winnem. A to nemám, nemůžu toho parchanta vystát. Je špinavější než skládka odpadků a má fůru peněz. Vysvětluje to tak, že vyrůstal v bohatství. Představte si, že je z Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Jeho otec byl správcem golfového hřiště a matka se dřela jako pomocná zdravotní sestra. Ten neřád není z prachatý rodiny.”

„Jak to všechno víte?”

„Zeptejte se Erika.”

Vyšetřovatel se otočí ke Scarpettové a usměje se. „Začínal jsem u FBI. Když je třeba, vím, kam se obrátit a kde hledat.”

„Jde o to, že Weldon Winn je zapletén, hluboce zapleten do nelegálních aktivit,” pokračuje doktor Lanier. „Ovšem jiná věc je, jak to někdo někdy dokáže, anebo jestli se o to někdo vůbec bude zajímat. Faktem je, že řada lidí,

zatčených tady za ty roky, nějak unikla projektu Exile a nedostali k rozsudku automaticky navíc pět let federálního vězení za vlastnictví střelné zbraně v době spáchání zločinu. Náš federální prokurátor jaksi tyhle případy přehlédl, stejně jako komise, která je měla sledovat.

Jedním z důvodů, proč to mám ve svém milovaném městě tak těžké, je, že nepodlézám politikům. Příští rok mě čekají nové volby a je tu celá Noemova archa plná idiotů, kterým by se líbilo, kdybych už nebyl koronerem. Žádný z těch darebáků mě nemá rád, nestýkají se se mnou. To považuju za kompliment.”

Scarpettová mu připomene: „Vy a já jsme mluvili telefonicky. Vaše kancelář mi zařídila auto z půjčovny.”

„Chyba. To byla ode mě hrozně hloupá chyba. Měl jsem to udělat sám, mimo kancelář. Moje sekretářka je důvěryhodná. Ale jestli to slyšela nebo vyčmuchala jistá úřednice, kterou jste právě poznala, to nevím.”

Jedou celkem nezajímavou částí Baton Rouge, kolem univerzity, která dominuje městu. Swamp Mama’s na 3. ulici je oblíbený bar studentů. Doktor Lanier zaparkuje na zákazu zastavení, kde hrozí odtažení vozu, a pohodí na přístrojovou desku červený kovový odznak Úřad koronera, jako by se oběd najednou změnil v místo činu.

Marino vjede na parkoviště louisianského letiště a zastaví v policajtském stylu, okno řidiče proti oknu řidiče Lucyina sportovního vozu.

„Hodný hoch. Zbavil ses svojí dodávky,” pochválí ho Lucy místo pozdravu. „Nepotřebuju tu to tvoje monstrózní auto s virginskou poznávací značkou.”

„Tak bacha. Nejsem přeci blbej. I když tohle je hrozná rachotina.”

Jeho půjčená dodávka je šestiválcová toyota. Nemá ani zástěrky.

„Kdes ho nechal?” zeptá se Lucy.

„Na normálním letišti, na dlouhodobém parkovišti. Doufám, že ho nikdo nevykrade. Je tam všechno, co mám. I když to není moc.”

,Jdeme.”

Zaparkují, ale ne blízko sebe.

„Kde máš svýho přítele?” zeptá se Marino cestou na FBO.

„Na lovu. Snaží se najít Roccův dům ve španělské čtvrti, historické části města, kde Rocco bydlel.”

Krátce se zastaví u přepážky. „Bell čtyřinulasedm,” řekne Lucy, aniž udá číslo stroje.

Není to nutné. Její vrtulník je momentálně jediný na rozjezdové dráze. Žena za přepážkou stiskne tlačítko, které odemkne dveře. Právě startuje Gulf Stream, řev motorů je bolestivě hlasitý a Lucy s Marinem si zakryjí uši a dávají si pozor, aby se nedostali za letadlo do proudu výfukových plynů, protože by pak páchli jako letecký benzin a v uzavřeném malém kokpitu by je z toho mohla rozbolet hlava. Spěchají na plošinu pro vrtulníky, která je na vnějším okraji rozjezdové dráhy, daleko od letadel, protože lidé, kteří o vrtulnících nic nevědí, předpokládají, že vzdušný vír z rotoru zvedá kameny a písek a strhává nátěr z letadla s pevnými křídly.

Marino o vrtulnících také nic neví a nemá je rád. Jen obtížně vtěsná své mohutné tělo na levé sedadlo, které se nedá nastavit. Nemůže ho posunout dozadu.

„Zatracenej křáp,” zabručí a povolí si bezpečnostní pás, jak to jen jde.

Lucy už provedla svou obvyklou důkladnou předletovou prohlídku, teď ještě jednou prověří pojistky, přepínače a ovládací páky a zapne baterii. Čeká, až proběhnou automatické kontroly, pak pokračuje ve vlastní kontrole a zapojí generátor. Nasadí si sluchátka a nastaví páku na sto otáček za minutu. To je okamžik, kdy GPS nijak nepomůže, ani další navigační přístroje. Nedá se moc použít ani letová mapa, proto si Lucy rozloží na klín plán Baton Rouge a jede prstem na jihovýchod po silnici 08, známé taky jako Rooper Road.

„To, kam letíme, už na mapě není,“ řekne do mikrofonu. „Jezero Maurepas. Budeme udržovat tenhle směr, na New Orleans, a budeme doufat, že neskončíme u jezera Pontchartrain. Tak daleko nepoletíme, ale jestli ano, přeletíme Maurepas, Slepou řeku a Dutch Bayou. Ale myslím, že se to nestane.”

„Leť rychle,” řekne Marino. „Nesnáším helikoptéry, včetně tý tvý.“

„Startuju,” oznámí Lucy, zvedne se do vzduchu a vzlétne do větru.

Swamp Mama’s je bar páchnoucí pivem, se starými vinylovými boxy a špinavou, nelakovanou dřevěnou

podlahou.

Zatímco student Louisianské státní univerzity, který si tu přivydělává jako číšník, přijímá objednávky nápojů, Eric a doktor Lanier zmizí na pánských toaletách.

„Říkám ti,” svěří se mu Eric, když procházejí dveřmi toalet, „hned bych ji vzal k sobě domů. Co třeba dnes večer?”

„Nemá o tebe zájem,” odpoví doktor Lanier s kadencí, kdy na konci každé věty zvyšuje tón, takže jeho poznámky zní jako otázky, což nejsou. „Pojď už.“

„Není vdaná.“

„Nezačínej si s mými konzultanty, zvlášť s touhle. Sežere tě zaživa. “

„Ach prosím, bože. Ať to klidně udělá.“

„Vždycky, když tě nechá nějaká tvoje přítelkyně, je z tebe případ pro psychiatra. “

Tento rozhovor vedou nad mušlemi, na jednom z mála míst na této planetě, kde se nestarají o to, že stojí zády ke dveřím.

„Snažím se přijít na to, jak ji popsat,“ pokračuje Eric. „Není tak hezká jako tvoje žena. Má ostřejší rysy, ale pro mě není nic tak sexy jako opravdu skvělé tělo v kostýmu nebo možná v uniformě.”

„Jsi praštěnej jako moucha na hnoji. Ne abys bzučel kolem její fyzický geografie, Eriku.”

„Taky se mi líbí ty malé brýle, které nosí. Rád bych věděl, jestli s někým chodí. Ten kostým nezakrývá nic, co je důležité, všiml sis?”

„Ne, nevšiml.” Doktor Lanier si energicky drhne ruce v umyvadle, jako by se chystal provést transplantaci srdce. „Jsem slepý. Nezapomeň se pořádně umýt.”

Eric se zasměje, přistoupí k umyvadlu, pustí horkou vodu a do dlaní si napumpuje kapky růžového tekutého mýdla. „Bez legrace, co kdybych ji někam pozval, šéfe? Čemu by to mohlo uškodit?”

„Možná bys měl zkusit její neteř. Je ti věkově blíž. Velmi atraktivní a chytrá jako čert. Možná by pro tebe byla moc velké sousto. A je s ní nějaký chlap. Ale nespí ve stejném pokoji.”

„Kdy se s ní setkám? Dnes večer? Budeš vařit? Třeba bychom mohli jít do Boutin’s.“

„Co je s tebou?”

„Včera večer jsem měl ústřice.”

Doktor Lanier odtrhne papírové ručníky z kovového držáku na zdi. Několik z nich položí na kraj Erikova umyvadla. Když vyjde z toalety, podívá se na Scarpettovou a všimne si, že každý detail na ní je neobvyklý, dokonce i to, jak bere šálek s kávou, pomalu, rozvážně, a přitom vyzařuje sebedůvěru a sílu, která s pitím kávy nemá vůbec nic společného. Prohlíží si poznámky v zápisníku, který má černý kožený obal, takže ho může podle potřeby vyměnit. A doktor Lanier předpokládá, že ten zápisník Scarpettová vyměňuje často. Je ten typ, co si zaznamenává každý detail nebo rozhovor, který podle jejího názoru může být důležitý. Její puntičkářství je daleko větší, než vyžaduje její profese. Posadí se vedle ní.

„Doporučuji okru,” řekne doktor Lanier, zatímco jeho mobil vyhrává slabou, mechanickou verzi Beethovenovy Páté.

„Byl bych rád, kdyby sis nastavil jiné vyzvánění,” poznamená Eric.

„Lanier,” ohlásí se do telefonu. Pak chvíli poslouchá, mračí se, oči upřené na Erika. „Už jdu.”

Vstane z boxu a odhodí ubrousek na stůl.

„Pojďme,” řekne. „Špatná zpráva.”

Terén mezi letištěm v Baton Rouge a jezerem Maurepas tvoří samé bažiny, kanály a potoky, které Lucy nepříjemně znervózňují.

I s nafukovacími plováky by se bála nouzového přistání. Je velkou otázkou, jak by se k nim někdo dostal, a ani si nechce představovat plazy, kteří číhají v kalných vodách nebo na bahnitých březích ve stínu stromů porostlých mechem. V zavazadlovém prostoru vždycky vozí vybavení pro případ nouze, které zahrnuje přenosné vysílačky, vodu, proteinové tyčinky a repelent.

Mezi hustými stromy jsou zamaskovaná čihadla na kachny a občasná rybářská bouda. Lucy letí níž a pomaleji, ale nevidí žádné známky lidského obydlení. V některých oblastech si jen velmi malý člun, možná vznášedlo, razí cestu úzkými kanály, které ze vzduchu připomínají žíly táhnoucí se jako síť mezi ostrým rákosem.

„Vidíš dole nějaké aligátory?” zeptá se Lucy Marina.

„Nehledám aligátory. A tam dole nic není.“

Tam, kde se potůčky začnou měnit v řeky a Lucy spatří na obzoru slabou modrou čáru, začíná civilizace. Je příjemný den, částečně zataženo, dobré počasí vyjet si na vodu. Venku je hodně člunů a rybáři i lidé na rekreačních plavidlech se dívají vzhůru na vrtulník. Lucy si dává pozor a neletí příliš nízko, aby to nevypadalo jako pozorování. Je prostě jen pilot, který někam letí. Zatočí na východ a začne hledat Slepou řeku. Požádá Marina o totéž.

„Proč myslíš, že se jí říká Slepá řeka?“ prohodí Marino. „Protože není vidět, to je jasný.“

Čím dále směřují na východ, tím víc vidí rybářských táborů, většinou dobře udržovaných, s čluny zakotvenými vpředu. Lucy zahlédne kanál, otočí se a sleduje jeho záhyby na jih, kde se rozšiřuje a vlévá se do řeky, která ústí do jezera. Od řeky se větví spousta zlověstných kanálů a Lucy krouží stále níž, ale nenachází jedinou rybářskou boudu.

„Jestli dal tu ruku na hák jako návnadu Talley,“ řekne Lucy, „pak mám pocit, že nebude schovaný moc daleko.”

„No, pokud máš pravdu a budeš tu dál kroužit, tak nás sakra dobře uvidí,” odsekne Marino.

Lucy tedy zamíří zpátky a přitom dál bedlivě sleduje okolí, soustředí se hlavně na antény a na to, aby se nedostali nad petrochemické závody a nebyli zadrženi. Předtím zahlédla několik jasně oranžových vrtulníků Dauphine, typ, na němž obvykle létá pobřežní stráž, která je ted součástí vnitřní bezpečnosti a neustále v pohotovosti kvůli teroristům. Létat nad petrochemickým závodem není v těchto dnech moudré. Narazit do třistametrové antény je horší. Lucy sníží rychlost letu na sto pětašedesát kilometrů za hodinu, beze spěchu se vrací k letišti a přitom přemýšlí, jestli je teď vhodná chvíle říct Marinovi pravdu.

Při letu se na něho nemůže dívat, protože musí dávat pozor, aby se vyhnula překážkám. Sevře se jí žaludek a zrychlí se jí tep.

„Nevím, jak to mám říct,” začne.

„Nemusíš říkat nic,” odpoví Marino. „Už to vím.”

„Jak to?” Lucy je překvapená a zděšená.

„Jsem detektiv, pamatuješ? Chandonne poslal dva zapečetěné dopisy, jeden tobě, jeden mně, oba v obálce NAJ. Nikdy jsi mi ten svůj nedala přečíst. Prý to jsou jen nepříčetné bláboly. Mohl jsem na tebe naléhat, ale něco mi říkalo, abych to nedělal. Vzápětí jsi zmizela, ty a Rudy, a o pár dní později se dozvím, že je Rocco mrtvý. Zeptám se jenom, jestli ti Chandonne prozradil, kde Rocca najdeš, a dal ti dost informací, abys ho přitlačila ke zdi s tím červeným oběžníkem.”

„Ano. Ten dopis jsem ti neukázala. Bála jsem se, že se rozjedeš do Polska sám.”

„A udělám co?“

„Co myslíš? Kdybys ho našel v tom hotelu a nakonec stál proti němu a zblízka bys viděl, co je zač, co bys asi udělal?”

„Nejspíš totéž co ty a Rudy,” přisvědčí Marino.

„Můžu ti říct všechny detaily.”

„Nechci to vědět.”

„Možná bys to ve skutečnosti sám udělat nemohl, Marino. Díky bohu, žes to neudělal. Byl to tvůj syn,“ pokračuje Lucy. „A někde v koutku srdce jsi ho miloval.”

„Ne, nikdy jsem ho nemiloval, což mě bolí víc než to, že je mrtvý.”

První krev je hned tři kroky za domovními dveřmi, jediná kapka velikosti centu, dokonale kulatá s hvězdicovým okrajem, který připomíná ostří cirkulárky.

Devadesátistupňový úhel, pomyslí si Scarpettová. Kapka krve pohybující se vzduchem dostává téměř dokonalý kulovitý tvar, který se zachová i po dopadu, jestliže krev spadne přímo dolů v úhlu devadesáti stupňů.

„Byla vzpřímená, anebo někdo byl,” podotkne Scarpettová.

Stojí bez hnutí, oči jí přejíždějí od jedné kapky na terakotové dlaždicové podlaze ke druhé. Na okraji koberce před pohovkou je krvavé místo, zřejmě šmouha od chodidla, jako by člověk, který šlápl na zkrvavené dlaždice, uklouzl. Scarpettová přistoupí blíž, aby lépe viděla, podívá se na zaschlou tmavorudou skvrnu, pak otočí hlavu a střetne se s pohledem doktora Laniera. Ten k ní přikročí a ona ukáže na téměř nerozeznatelný částečný otisk boty s podpatkem, s malým zvlněným prošlapaným vzorem, který Scarpettové připomíná dětskou kresbu vln oceánu.

Eric začne pořizovat fotografie.

Od pohovky pokračují známky zápasu kolem nízkého stolku ze skla a tepaného železa, který stojí nakřivo, koberec pod ním je shrnutý a hned za ním čísi hlava narazila do zdi.

„Stopy vlasů.” Scarpettová ukáže na krvavý vzor vějířovitě se táhnoucí po bleděrůžové stěně.

Otevřou se domovní dveře a dovnitř vejde policista v civilu, mladý, s tmavými ustupujícími vlasy. Podívá se z doktora Laniera na Erika a nakonec upře pohled na Scarpettovou.

„Kdo je to?“ zeptá se.

„Začněme tím, kdo jste vy,“ odpoví doktor Lanier.

Policista vypadá podrážděně, protože je rozčilený, oči mu každou chvíli zalétnou směrem k části domu, která odtud není vidět. „Detektiv Clark, ze Zachary.” Ožene se po mouše, přes průsvitné latexové rukavice na velkých rukou mu prosvítají černé chloupky na prstech. „Minulý měsíc mě přeložili k vyšetřovacímu oddělení,”, dodá. „Takže ji neznám.” Znovu kývne směrem ke Scarpettové, která se ani nehnula ze svého místa u zdi.

„Hostující poradkyně,” odpoví doktor Lanier. „Jestli jste o ní ještě neslyšel, tak brzy uslyšíte. Teď mi povězte, co se tu stalo. Kde je tělo a kdo je u něj?”

„V přední ložnici zřejmě pokoji pro hosty. Je tam Robillardová, dělá fotografie a tak dále.”

Při zmínce o Nicole Robillardové Scarpettová vzhlédne.

„Dobře,” řekne.

„Znáte ji?” Detektiv Clark teď vypadá velmi zmateně. Podrážděně plácne další mouchu. „Zatraceně, nenávidím tyhle potvory.”

Scarpettová sleduje nepatrné stříkance krve na stěně a na podlaze, některé ne větší než špička špendlíku, jejichž zúžené konce ukazují směr jejich dráhy. Oběť byla dole u podlahové lišty a podařilo sejí znovu vyškrábat se na nohy. Malé podlouhlé kapky na stěně nemají typický tvar, jaký je Scarpettová zvyklá vídat, když byla oběť opakovaně bita nebo bodána a krev odlétla od zbraně, jak svištěla vzduchem.

Vznikly patrně při divokém zápasu v obývacím pokoji a Scarpettová si představuje rány pěstí, výpady, uklouznutí, možná kopání a škrábání nehty, které vyústily v krvavý masakr ale ne tisíce kapiček krve odstřikujících na velkou vzdálenost při švihu zbraně. Možná tu žádná zbraň nebyla, uvažuje Scarpettová, aspoň ne v této fázi útoku. Snad na počátku, když útočník prošel hlavními dveřmi, byla jedinou zbraní pěst. Útočník zřejmě nepředpokládal, že bude zbraň potřebovat, a potom rychle ztratil kontrolu nad situací.

Doktor Lanier krátce pohlédne k zadní části domu. „Eriku, jdi se podívat, jestli je všechno zajištěné. Hned tam přijdeme.’”

„Co víte o oběti?” zeptá se Scarpettová detektiva Clarka. „Co víte tady o tom?”

„Moc ne.” Clark otočí zpět několik stránek v poznámkovém bloku. ,Jmenuje se Rebecca Miltonová, běloška, šestatřicet let. V této chvíli jen víme, že měla pronajatý tenhle dům a její přítel se tu zastavil kolem půl jedné, aby ji vzal na oběd. Neotevírala, tak vešel dovnitř a našel ji.”

„Dveře byly odemčené?” zeptá se doktor Lanier.

„Ano. Našel její tělo a zavolal policii.”

„Pak ji identifikoval,” řekne Scarpettová a vstane z dřepu, bolí ji kolena.

Clark zaváhá.

„Jak dohřeji viděl?” Scarpettová nevěří vizuálním identifikacím a nikdy by se nemělo předpokládat, že oběť nalezená v bytě je osoba, která tam bydlela.

„Nejsem si jist,” odpoví Clark. „Předpokládám, že se v ložnici dlouho nezdržel. Uvidíte, až tam budete. Je v hrozném stavu, v opravdu hrozném stavu. Ale Robillardová si zřejmě myslí, že oběť je Rebecca Miltonová, žena, která tu bydlí.”

Doktor Lanier se zamračí. „Jak to sakra Robillardová může vědět?”

„Bydlí o dva domy dál.”

„Kdo?” zeptá se Scarpettová, zatímco přejíždí obývací pokoj pohledem jako kamera.

„Robillardová bydlí hned tam.“ Detektiv Clark ukáže na ulici. „O dva domy dál.“

„Panebože,” řekne doktor Lanier. „Není to zvláštní? A nic neslyšela, nic neviděla?”

„Je poledne. Byla venku v ulicích jako my ostatní.”

Je to dům pořádkumilovné osoby s poměrně slušným příjmem a náročným vkusem, jak si Scarpettová povšimne. Orientální koberce jsou strojové, ale hezké a nalevo ode dveří je nábytková stěna z třešňového dřeva s drahou zvukovou aparaturou a televizorem s velkou obrazovkou. Zářivé lidové kresby na stěnách působí vesele svými sytými základními barvami a primitivním zobrazením ryb, lidí, vody a stromů. Rebecca Miltonová, pokud je ona obětí, milovala umění a život. V nesourodých rámečcích jsou fotografie opálené ženy s lesklými černými vlasy, zářivým úsměvem a štíhlým tělem. Na několika dalších fotografiích je ve člunu nebo stojí na molu s jinou ženou, také s tmavými vlasy, která vypadá na její sestru.

„Víme jistě, že žila sama?” zeptá se Scarpettová.

„Zdá se, že byla sama, když došlo k útoku,” řekne Clark nahlížející do stránek svého bloku.

„Ale určitě to nevíme.”

Clark pokrčí rameny. „Ne, madam. Momentálně nevíme určitě skoro nic.”

„Jen se ptám, protože na mnoha těch fotografiích jsou dvě ženy dvě ženy, které zřejmě mají blízký vztah. A řada těch fotografií byla pořízena v tomhle domě anebo možná na přední verandě či na zahradě za domem.” Ukáže na otisky vlasů u lišty a vysvětlí jejich vznik: „Právě tady upadla, nebo někdo upadl, a ať to byl kdokoli, krvácel dost, aby měl zkrvavené vlasy…”

„Ano, tedy, má těžké poranění hlavy. Chci říct, že její obličej je ošklivě rozbitý,” informuje Clark.

Hned vpředu je jídelna se starožitným ořechovým stolem a stejnými šesti židlemi. Příborník je také starý a za jeho prosklenými dveřmi je vystavené nádobí se zlaceným okrajem. Vzadu je přes otevřené dveře vidět kuchyň a nezdá se, že by se vrah nebo oběť vydali tím směrem, ale šli vpravo z obývacího pokoje, kde pronásledování pokračovalo přes chodbu s modrým kobercem a skončilo v ložnici obrácené do předzahrádky.

Krev je všude. Zaschlá, tmavorudá, ale některá místa na koberci jsou tak nasáklá, že krev tu zůstala ještě vlhká. Scarpettová se zastaví na konci chodby a zkoumá kapky krve na dřevěném obložení stěn. Jedna kapka je okrouhlá, velmi světle červená uvnitř a velmi tmavá na okraji. Kolem ní je sprška dalších kapiček, některé okem téměř nejsou vidět.

„Víme, jestli byla ubodána?“ Scarpettová se otočí na Clarka, který se zdržel na začátku chodby a pilně natáčí videokamerou.

Doktor Lanier mezitím přešel do ložnice. Ted se objeví ve dveřích a vážně pohlédne na Scarpettovou. „Byla ubodána, ano,“ odpoví tvrdým hlasem. „Asi třicetkrát nebo čtyřicetkrát. “

„Tady podél stěny jsou stopy krve vzniklé při kýchnutí nebo kašlání,” ukáže doktorka Scarpettová. „Pozná se to, protože kapky s tmavým okrajem tady, tady, a tady“ ukáže na ně „naznačují bublinky. Někdy je vidíte, když člověk krvácí do dýchacích cest nebo do plic. Anebo možná měla krev v ústech.”

Scarpettová přejde na levou stranu dveří ložnice, kde je jen malé množství krve. Očima sleduje šmouhy prstů od někoho, kdo se opřel o rám dveří, a další kapky na koberci, které vedou přes dveře po podlaze ž tvrdého dřeva. Výhled na tělo jí blokuje doktor Lanier, Eric a Nicole Robillardová. Scarpettová vejde a zavře za sebou dveře, aniž by se dotkla jakéhokoli krvavého povrchu včetně kliky.

Nicole sedí v podřepu na patách, pětatřicetimilimetrovou kameru drží v rukou s rukavicemi, předloktí opřená o kolena.

Pokud je ráda, že vidí Scarpettovou, nedá to nijak najevo. Po krku jí stéká pot a mizí v tmavozeleném tričku s límečkem a nápisem Policejní oddělení Zachary, zastrčeným do khaki kapsáčů. Nicole vstane a ustoupí na stranu, aby se Scarpettová mohla přiblížit k mrtvému tělu.

„Ta bodná poranění jsou opravdu divná,” poznamená Nicole. „Teplota pokoje, když jsem sem přišla, byla dvaadvacet stupňů.”

Doktor Lanier vloží dlouhý chemický teploměr do podpaží mrtvého těla. Nakloní se blíž a pozorně, beze spěchu si ho prohlíží odshora dolů a zase zpátky. Scarpettová jen mlhavě poznává ženu, kterou viděla na některých fotografiích roztroušených po obývacím pokoji.

Není lehké to určit. Vlasy má slepené zaschlou krví, opuchlou tvář deformují zhmožděniny, řezné rány a rozdrcené kosti. Stupeň tkáňové reakce na poranění odpovídá tomu, že oběť nějakou chvíli přežívala. Scarpettová se dotkne paže. Tělo je teplé jako za života. Posmrtná ztuhlost ještě nenastala, nejsou tu ani posmrtné skvrny vznikající usazováním krve působením gravitace, když se zastaví oběh.

Doktor Lanier vytáhne teploměr, podívá se a řekne: „Teplota těla šestatřicet stupňů.”

„Není mrtvá dlouho,” prohlásí Scarpettová. „Přesto stav krve v obývacím pokoji, na chodbě, a dokonce na některých místech tady naznačuje, že k útoku došlo před mnoha hodinami.”

„Pravděpodobně zemřela na poranění hlavy, ale chvíli to trvalo,” poznamená doktor Lanier, zatímco jemně pohmatem vyšetřuje týl hlavy. „Fraktury. Když vás někdo mrští hlavou na zděnou omítnutou stěnu, utrpíte vážná poranění.”

Scarpettová ještě není připravena určit pravděpodobnou příčinu smrti, ale souhlasí s tím, že oběť utrpěla těžké tupé poranění hlavy. Kdyby bodné rány protrhly nebo zcela přeťaly velkou tepnu, jako je krční tepna, smrt by nastala během pár minut. To je nepravděpodobné vlastně nemožné , protože se zdá, že žena ještě chvíli žila. Scarpettová nevidí žádné známky tepenného krvácení. Ta žena dokonce ještě možná žila, když ji její přítel našel ve 12:30, a zemřela, než přijeli záchranáři.

Teď je několik minut po půl druhé.

Oběť je oblečená ve světlemodrém saténovém pyžamu, s netknutými kalhotami a rozervaným kabátkem. Břicho, prsa, hruď a krk jsou poseté bodnými ranami, které měří šestnáct milimetrů anebo přibližně tři čtvrti palce s oběma konci tupými, jeden konec o trochu užší než druhý. Ty rány, které jsou povrchové, naznačují, že nebyla ubodána obyčejným nožem. Téměř ve středu mělkých ran je kousek vystupující tkáně, což ukazuje, že zbraň měla na hrotu nějaký typ mezery, anebo to byl nástroj se dvěma bodnými povrchy, každý s trochu rozdílnou tloušťkou a délkou.

„To je tedy zatraceně divné,“ řekne doktor Lanier s hlavou skloněnou těsně k tělu, které zkoumá lupou. „Žádný normální nůž, jaký jsem kdy viděl. Co vy?“ Podívá se na Scarpettovou.

„Ne.“

Rány byly způsobené pod různými úhly, některé jsou ve tvaru V nebo Y v důsledku toho, jak se ostří stočilo, což je u bodných poranění běžné. Některé rány jsou rozevřené, jiné jako knoflíková dírka, podle toho, zda jsou řezy souběžné s elastickými vlákny kůže nebo je přetínají.

Scarpettová prsty v rukavicích jemně rozevře okraje rány. Opět ji zarazí oblast nepořezané kůže táhnoucí se téměř uprostřed. Pozorně si ji prohlíží lupou a snaží se představit si, jaký druh zbraně byl použit. Opatrně přitáhne okraje pyžamového kabátku k sobě a přiloží díry v saténu na rány, aby získala představu, kde byla látka, když byla žena bodána. Na roztrženém kabátku chybějí tři knoflíky. Scarpettová je najde na podlaze. Dva knoflíky visí na nitce.

Když pečlivě urovná kabátek na hrudi, tak jak by to vypadalo, kdyby oběť stála, díry se s bodnými ranami vůbec neshodují a v saténu je víc děr, než kolik je ran. Napočítá osmatřicet děr a dvaadvacet bodnutí. To je až příliš mnoho, mírně řečeno takové neúměrné množství je typické u sexuálních vražd, ale také v případech, kdy se útočník a oběť znají.

„Máte něco?“ zeptá se jí doktor Lanier.

Scarpettová stále seřazuje díry a někam se tím dostává. „Zdá se, že kabátek měla vyhrnutý nad prsa, když byla bodána. Vidíte?” Povytáhne kabátek, který je tak zakrvácený, že jen málo saténu vypadá modře. „Některé z děr prošly třemi vrstvami látky. Proto tu je víc děr než ran.“

„Takže jí vytáhl kabátek nahoru, než ji začal bodat, anebo zatímco ji bodal? A potom ho roztrhl?”

„Nejsem si jistá,” odpoví doktorka Scarpettová. Rekonstrukce je vždycky obtížná a přesnější práce bude vyžadovat nerušené hodiny při dobrém osvětlení v márnici. „Trochu ji otočíme a prohlédneme záda.”

Scarpettová a doktor Lanier se natáhnou přes tělo a podrží ho za levou paži. Pak ho přetočí, ale ne úplně, a přitom z ran vyteče krev. Nahoře na zádech má oběť nejméně šest bodných ran a dlouhý řez po straně krku.

„Takže ona utíká a on ji bodá. Je před ním, přinejmenším v určité chvíli.” K tomuto závěru dospěl Eric, který se s Nicole vrátil s několika lampami a zapojil je do zásuvky.

„Možná,” řekne k tomu pouze Scarpettová.

, Jedna šmouha na stěně na chodbě vypadá na to, že ji možná strčil nebo srazil na zeď. Asi uprostřed chodby. Zřejmě ji vrazil proti zdi a bodal ji do zad, potom se mu vytrhla a běžela sem,“ míní Nicole.

„Možná,“ opakuje Scarpettová a s doktorem Lanierem jemně položí tělo na podlahu. „Můžu vám říct jen tolik: její pyžamový kabátek byl zmuchlaný, když byly zasazeny některé z bodných ran do hrudi a do břicha.”

„Ten vyhrnutý kabátek naznačuje sexuální motiv,” řekne Eric.

„Tohle je sexuální vražda provedená s obrovskou zuřivostí,” odpoví Scarpettová. „I když nebyla znásilněná.”

„Nemusela být.” Doktor Lanier se sklání nad tělem a pinzetou sbírá důkazní materiál. „Vlákna,” poznamená. „Mohla by pocházet z pyžama. Navzdory tomu, co si lidé myslí, ke znásilnění vždycky nedojde. Někteří z těch parchantů nemůžou, nepostaví se jim. Anebo radši masturbují.”

Scarpettová se obrátí na Nicole: „Byla to vaše sousedka. Jste si jistá, že to je Rebecca a ne ta druhá žena z fotografií? Obě ženy si jsou velmi podobné.”

„Je to Rebecca. Ta druhá je její sestra.”

„Bydlí s ní?“ zeptá se doktor Lanier.

„Ne. Rebecca žila sama.”

„Tohle je prozatím předběžná identifikace, dokud si tím nebudeme jistí podle zubních záznamů a dalších prostředků,” poznamená doktor Lanier. Eric zatím pořizuje několik fotografií a přitom používá patnácticentimetrové pravítko, které položí vedle všeho, co fotografuje.

„Vydržím to.“ Nicole se dívá bez mrknutí na rozbitou krvavou tvář mrtvé ženy, na kalné oči hledící zpod opuchlých víček. „Nebyly jsme žádné přítelkyně, nijak jsme se nestýkaly, ale vídala jsem ji na ulici, něbo když pracovala na zahrádce, věnčila psa…”

„Jakého psa?” Scarpettová se na ni pozorně zadívá.

„Má žlutého labradora, štěně, starého asi osm měsíců.

Nevím to jistě, ale ještě není úplně dospělý a dostala ho k Vánocům jako dárek. Myslím od svého přítele.”

„Řekněte detektivu Clarkovi, aby zařídil, aby se po jejím psu podívala policie,” požádá doktor Lanier. „A když budete u toho, povězte mu, aby poslali každého, koho mají, na zajištění tohohle místa. Ještě chvíli tu zůstaneme.”

Doktor Lanier podá Scarpettové balíček lékařských tamponů, malou lahvičku sterilní vody a sterilní zkumavku. Scarpettová odšroubuje uzávěr lahvičky i zkumavky. Navlhčí tampon sterilní vodou, pak jím otře prsa oběti kvůli slinám, a koneček vaty se zbarví rudou krví. Stěry z vagíny, rekta, každého tělního otvoru mohou počkat, až bude tělo v márnici. Začne shromažďovat stopové důkazy.

„Jdu ven,” oznámí Nicole.

„Potřebujeme tady víc světla,” ozve se zvýšený hlas doktora Laniera.

„Můžu sem aspoň přinést další lampy, které v domě najdu,” odpoví Eric.

„To by pomohlo. Vyfotografuj je na původním místě, než je odneseš, Eriku, nebo nějaký zatracený zástupce obžalovaného bude tvrdit, že lampy přinesl do ložnice vrah…“

„Spousta chlupů, možná psích, možná z jejího psa…,” řekne Scarpettová, zatímco jemně potřese pinzetou v průhledné igelitové obálce na důkazy. „Cože? Žlutý labrador?”

Nicole už odešla.

„Ano, to říkala. Štěně žlutého labradora,” odpoví doktor Lanier. U těla teď zůstali jen oni dva.

„Ten pes se musí najít z řady důvodů, v neposlední řadě proto, že je slušné se ujistit, že je ten nebožák v pořádku,” prohlásí Scarpettová. „Ale taky kvůli porovnání chlupů. Nevím to určitě, ale myslím, že tu vidím různé zvířecí chlupy.”

„Já taky. Přilepené v krvi, hlavně tady.” Doktor Lanier ukáže zkrvaveným prstem v rukavici na ženinu nahou hruď.

„Ne na jejích rukou nebo ve vlasech, kde byste mohla očekávat, že najdete zvířecí chlupy, pokud pocházejí z podlahy, z koberce, z vnitřku jejího domu.“

Scarpettová mlčí. Zachytí pinzetou další chlup a uloží ho do obálky, kde teď musí být nejméně dvacet chlupů, všechny ze zaschlé krve na břiše.

Na ulici někdo začne hlasitě hvízdat. Různé hlasy volají: „Sem, Basile! Pojď, Basile!“

Domovní dveře se stále otevírají a zavírají, zvuky kroků se ozývají z obývacího pokoje, z jídelny, policisté spolu hovoří a pak se ozve hlas ženy, která pláče a křičí.

„Ne! Ne! Ne! To nemůže být pravda!”

„Madam, jen nám to ukažte najedná z těch fotografií.“ Scarpettová pozná hlas detektiva Clarka. Mluví hlasitě a snaží se, aby to neznělo rozčileně, ale čím víc žena křičí, tím Clark mluví hlasitěji.

„Lituji, ale dovnitř nemůžete.””

„Je to moje sestra!””

„Opravdu lituji.””

„Ach bože, ach bože.””

Pak hlasy utichnou a hovor přejde v nezřetelné mumlání v pozadí. Do domu zabloudí několik much přilákaných pachem smrti a jejich vysoké bzučení jde Scarpettová na nervy.

„Řekněte jim, ať neotevírají ty zatracené dveře!”” Vzhlédne z místa, kde klečí, pot jí stéká po tváři, kolena ji strašlivě bolí.

„Ježíši. Co se to tam děje?”” Doktor Lanier je také bez sebe zlostí.

„Sééém, Basile! Tak pojď, chlapče!””

Pískání.

„Hej! Basile! Kde jsi?“

Domovní dveře se znovu otevřou a zavřou.

„Tak dost!”” Doktor Lanier vyskočí na nohy.

Vyjde z ložnice a cestou si stáhne zakrvácené rukavice. Scarpettová najde další zvířecí chlup, tentokrát černý, a vloží ho do obálky na důkazy. Chlupy ulpěly na těle, když krev byla mokrá. Jsou přilepené na břiše, prsou, hrudi, ne však na chodidlech bosých nohou ženy, která jsou také umazaná zaschlou krví, nikoli z poranění, ale jak do ní šlápla.

Scarpettová dýchá pod chirurgickou rouškou horce a hlasitě, pot ji štípe v očích. Odežene pár much, pak začne lupou prohlížet ženinu tvář a hledá další chlupy. Pod lupou je každá prasklinka v zaschlé krvi zvětšená a ještě strašnější, každá trhlina a řez v kůži nepravidelnější a rozevřenější. Na krvi ulpívají kousky malby, patrně přenesené ze stěny v obývacím pokoji. Ty různorodé zvířecí chlupy nalezené na těle poskytnou Scarpettové významnou informaci.

„Našli jsme psa.“ Nicole stojí ve dveřích.

Scarpettová se s leknutím vrátí do jiné dimenze, takové, která není odpornou suchou rudou krajinou pod zvětšujícím sklem.

„Basila, jejího psa.“

„Většina těch chlupů není od něho. Nacházím jich desítky, různých druhů, různých barev. Pravděpodobně psí chlupy. Mnohem hrubší než kočičí. Ale nevím to stoprocentně.”

Doktor Lanier se vrací do místnosti, protáhne se kolem Nicole a navleče si nové rukavice.

„To, co tu vidím, mě vede k názoru, že ty chlupy byly přeneseny z pachatele zřejmě z jeho oblečení přímo na její trup. Možná, když si na ni lehl.”

Stáhne jí pyžamové kalhoty o pár centimetrů, jen tak, aby byly vidět otlačeniny od gumy v pase. Posadí se na paty a dlouho se dívá, pak si sundá roušku.

„Proč by na ni někdo lezl a nesundal by kalhoty od pyžama?” diví se doktor Lanier. „Proč by někdo přenesl všechny ty psí nebo jako psí chlupy na její nahý trap a nikam jinam? A proč by především měl někdo na sobě všechny ty psí chlupy?“

„Našli jsme Basila,“ opakuje Nicole. „Schovaného pod domem přes ulici. Krčil se tam a třásl se. Musel utéct, když vrah odešel, aspoň myslím. Kdo se o něho, o Basila, postará?“

„Očekávám, že ten přítel,” odpoví doktor Lanier. „Když ne, Eric psy miluje.”

Roztrhne dva balíčky se sterilními igelitovými plachtami pro převoz mrtvol. Zatímco Scarpettová jednu rozloží na podlaze, doktor Lanier a Eric uchopí tělo v podpaží a pod koleny, zvednou ho a uloží doprostřed plachty. Pak přes ně natáhnou drahou plachtu, založí okraje a zabalí tělo jako mumii, takže žádné další stopy a důkazy nebudou přidány, ani ztraceny.

Jay zvedne raku z volantu, aby uhodil Bev, ale pak si to rozmyslí.

„Jsi pitomá. Víš to?” řekne chladně. „Co sis sakra myslela, že děláš?”

„Neproběhlo to tak, jak mělo.”

Jedou v Jayově cherokee k Jackovu přístavišti a poslouchají v rádiu zprávy v šest hodin.

„.. .Doktor Sam Lanier, koroner okresu East Baton Rouge, ještě nedokončil pitvu, ale zdroje blízké kriminálnímu oddělení potvrdily, že obětí je šestatřicetiletá Rebecca Milionová ze Zachary. Příčina smrti není oficiální, ale zdroje uvádějí, že byla ubodána. Policie nepředpokládá, že tato vražda má souvislost s ženami pohřešovanými v Baton Rouge za poslední rok…”

„Hlupáci.” Jay vypne rádio. „Máš štěstí, že to nepředpokládají.”

Na slunci, které svítí přes zadní okno sportovního vozu, spí čtyři malí psi, voříšci. Na zadním sedadle jsou uloženy čtyři basy piva. Bev toho dnes stihla hodně, poté co vysadila Jaye u univerzitního jezírka v srdci Louisianské univerzity. Neřekl jí, proč tam jde, ani co bude celý den dělat, jen aby ho vyzvedla v půl šesté na stejném místě, kde ho nechala. Možná hledal svého bratra, toho uprchlého trestance. Nebo bloumal jen tak okolo a užíval si toho, že se dostal pryč od Bev a z rybářské chaty. Nejspíš okukoval hezké studentky. Bev si představí, jak si Jay s některou užívá sexu. Probudí se v ní žárlivost. Doutná v ní.

„Neměl jsi mě nechat celý den samotnou,” namítne Bev.

„Co sis myslela? Že ji uneseš v pravý poledne a odvedeš ji na člun za denního světla?”

„Nejdřív ano. Pak jsem poznala, že bys nebyl spokojený.”

Jay mlčí, řídí s kamennou tváří a přitom dává pozor, aby nepřekročil rychlost nebo nespáchal jiný dopravní přestupek, kvůli kterému by ho zastavila policie.

„Nevypadala jako ona. Měla černé vlasy. Nevím, jestli chodila na univerzitu.”

Bev nedokázala tomu nutkání odolat. Měla spoustu času, dost, aby našla tu hezkou dámu, která ji upoutala u WalMartu. Sledovala ji celou noc a zjistila, že ta ovce nebydlí v onom domě v Garden District, ale má malý byt v Zachary. V sousedství byla tma a Bev začala být nervózní, že ta ovce začne mít podezření. Proto zabočila do vedlejší ulice, dřív než stačila najít přesnou adresu.

Dnes ráno přijela znovu a hledala zelený Ford Explorer, protože i když nebyl zaparkovaný na příjezdové cestě, nemuselo to znamenat, že není v garáži. Ale zřejmě si spletla dům. A jakmile byla jednou uvnitř, nemohla couvnout.

Nikdy však nečekala, že právě tahle ovce bude bojovat jako vlk. Jakmile ta černovlasá žena otevřela dveře, Bev sáhla do plátěného batohu a vytáhla zbraň, ale žena ji odstrčila takovou silou, že jí zbraň vypadla z ruky. Bev se odkutálela po podlaze a z pouzdra na opasku vytáhla nářaďový nůž. Podařilo se jí otevřít jednu čepel, jak se domnívala, a honička začala. Zdálo se jí, že běží celé kilometry, žena před ní prchala, křičela, pak narazila do zdi, což Bev poskytlo příležitost chytit ji za vlasy a udeřit jí hlavou o omítku, a když žena upadla na zem, kopla ji.

Jenže ona znovu vstala a tvrdě uhodila Bev do ramene. Bev zřejmě taky křičela, ale nepamatuje si to. Ten řev byl v její hlavě, jako nákladní vlak, a ona bodala a pronásledovala ji, krev jí stříkala do tváře, a dál a dál bez konce. Ve skutečnosti to nemohlo trvat déle než jednu dvě minuty. Bev přitiskla ženu na podlahu ložnice a bodala a bodala, a ted si vůbec není jistá, jestli se cokoli z toho skutečně stalo.

Dokud to neuslyšela v rádiu. Dokud si nevzpomněla na nářaďový nůž se zakrváceným otvírákem na láhve. Ubodala tu ženu otvírákem na láhve. Jak se to mohlo stát?

Podívá se na Jaye. Projíždějí kolem zastaváren a prodejen automobilů, a když Bev uvidí mexickou restauraci, má chuť zastavit.

Kukuřičné placičky s kyselou smetanou, sýrem, chilli a pálivými papričkami.

Další pizzerie, autoopravny a autosalony, pak se silnice zužuje a je lemována poštovními schránkami, jak pokračují k Jackovu přístavišti, potom k bažinatému rameni řeky.

„Možná bychom mohli zastavit a dát si arašídy v karamelu,“ navrhne Bev.

Jay neřekne ani slovo.

„No, jak chceš. Ty a tvůj zasranej Baton Rouge. Vracíš se tam kvůli svýmu prašivýmu bratrovi. Tak aspoň počkej do tmy, kdy to bude snazší.“

„Drž hubu.”

„Co když tam není?”

Hrobové ticho.

„No, jestli tam je, tak bude nejspíš zalezlý v tom zatraceným strašidelným sklepě. Možná si přišel pro peníze, co tam jsou schovaný. Nějaký peníze by se nám hodily, zlato. Všechno to pivo, co kupuju…”

„Řekl jsem, abys držela hubu!”

Čím je Jay chladnější, tím je Bev pyšnější na rudé podlitiny a hluboké škrábance na svých pažích, nohou, hrudi a dalších částech těla, ke kterým nejspíš přišla během toho, čemu říká pranice.

„Vezmou jí vzorky kůže pod nehty,” promluví na ni konečně Jay. „Získají z nich tvou DNA.”

„Nemají mou DNA v žádný z těch moderních databank,” odpoví Bev. „Nikdo mi nikdy nebral DNA, než jsme spolu vypadli z Dodge. Byla jsem jen hodná paní, co vedla kemp u Williamsburgu, pamatuješ?”

„Polib mi prděl.”

Bev se usměje. Její zranění jsou odznaky odvahy a síly. Netušila, že je takhle schopná bojovat. Možná, jednou, se právě tak vrhne na Jaye. Ale hned ji odvaha opustí. Jaye by nikdy nepřemohla. Zabil by ji jedním úderem do spánku. Řekl jí to. Jeden úder a prorazil by jí lebku, protože ženy nemají moc silnou lebku. I ty pitomé, řekl, jako Bev.

„Cos jí udělala? Víš, na co se ptám,” pokračuje Jay. „Máš šaty vpředu samou krev. To sis na ni lehla jako chlap?”

„Ne.” Do toho mu nic není.

„Tak proč máš zakrvácený šaty od krku k rozkroku, co? Vlezeš si na holku, která krvácí k smrti, a uděláš se?”

„Na tom nezáleží. Oni si nemyslí, že to souvisí s těmi ostatními,” připomene Bev.

„Jaké slovo řekla?”

„Co myslíš tím jaké slovol“ Bev si začíná myslet, že se Jay zbláznil.

„Když prosila. Určitě tě prosila, abys přestala. Jaké slovo řekla, aby to popsala?”

„Co popsala?”

„Jaké to je, mít tak hrozný strach z bolesti a smrti! Jaké slovo zatraceně řekla!”

„Nevím.” Bev se usilovně snaží vzpomenout si. „Zdá se, že řekla Proč?‘

Místnost byla studená a nebyly tam žádné pachy.

Nicole tu řádku četla nejméně pětkrát. Její matka byla zřejmě zavražděna jen pár minut předtím, než její manžel otec Nicole přišel domů. Nicole přemýšlí, jestli vrah uslyšel auto jejího otce a utekl, anebo to byl jen osud, že ten hajzl právě v tu chvíli odešel.

Je deset večer. Nicole, Rudy, Scarpettová, Marino a Lucy sedí v domku pro hosty u doktora Laniera a popíjejí kávu Community, tady velmi oblíbenou.

„Mnohočetné oděrky a tržné rány v obličeji.” Scarpettová prohlíží pitevní zprávu.

Hned na začátku prohlásila, že nehodlá zamlčet žádný detail, aby ušetřila Nicoliny city. Tím by jí nepomohla.

„Oděrky a tržné rány na čele, periokulámí ekchymóza, fraktura nosních kůstek, přední zuby uvolněné.”

„Takže jí pořádně rozbil obličej,” řekne Marino a napije se kávy, tak jak ji má rád, bílou, se spoustou smetany a bohatě oslazenou. „Je možný, že to byl někdo, koho znala?” obrátí se na Nicole.

„Otevřela mu dveře. Našli ji hned u dveří.”

„Dávala si pozor, aby byly dveře vždycky zamčené?” Lucy se nakloní dopředu a upřeně se na Nicole zadívá.

Nicole jí pohled opětuje. „Ano a ne. Na noc jsme zamykali. Ale věděla, že otec i já brzy přijdeme domů, takže možná nezamkla.”

„To neznamená, že ten člověk nezazvonil nebo nezaklepal,“ zdůrazní Rudy. „Neznamená to, že se ho vaše matka bála, ať to byl kdokoli.”

„Ne, to neznamená,” přisvědčí Nicole.

„Tupé poranění v týlu. Hvězdicovitá tržná rána na temeni, rozsáhlý hematom na temeni a v týlu. Padesát mililitrů tekuté krve pod kůží na temeni…”

Marino a Lucy si mezi sebou vyměňují fotografie z místa činu. Nicole se na ně zatím ani nepodívala.

„Krev na stěně nalevo ode dveří,” poznamená Marino. „Šmouhy od vlasů. Jak dlouhé vlasy měla vaše matka?”

Nicole ztěžka polkne. „Na ramena. Měla světlé vlasy, podobné jako mám já.”

„Něco se stalo ve chvíli, kdy vešel dovnitř. Bleskový útok,” řekne Lucy. „Příliš se to neliší od toho, co se stalo Rebecce Miltonové. Neliší se to od jakéhokoli bleskového útoku, kdy oběť opravdu rozzuří pachatele.”

„Odpovídala by taková poranění tomu, že ji někdo vrazil hlavou proti zdi?” zeptá se Rudy.

Nicole je stoická. Připomíná si, že je policistka.

Scarpettová jí pohlédne do očí. „Vím, že to je těžké, Nicole. Snažíme se být upřímní. Možná nebudete mít tolik otázek, budemeli upřímní.”

„Vždycky budu mít otázky, protože nikdy nezjistíme, kdo to udělal.”

„Nikdy neříkej nikdy,” odvětí Marino.

„To je pravda,” přikývne Lucy.

„Zlomenina s úlomkovitými konci párové kosti temenní a kosti týlní, nevtlačená, fraktury nadočnicových oblouků, bilaterální subdurální hematomy, třicet mililitrů volné krve nad každým… dobře, dobře, dobře…“ Scarpettová otočí stránku. Je napsaná na stroji, ne na počítači. „Měla bodná poranění, “ dodá.

Nicole zavře oči. „Doufám, že nic z toho necítila.”

Nikdo na to nic neřekne.

„Myslím tím,” Nicole se podívá na Scarpettovou „cítila to všechno?”

„Cítila strach. A fyzicky? Těžko říct, jakou bolest cítila. Když k poranění dojde tak rychle…”

Marino ji přeruší. „Znáte to, když si přiskřípnete ruku v zásuvce nebo se říznete nožem a necítíte to? Myslím, že takhle to vypadá, pokud to není pomalé. Pomalé jako při mučení.”

Nicole se nepravidelně rozbuší srdce, jako by s ním nebylo něco v pořádku.

„Nebyla mučena,” prohlásí Scarpettová s pohledem upřeným na Nicole. „Rozhodně ne.”

„Co ta bodnutí?” zeptá se Nicole.

„Řezné rány na prstech a dlaních. Obranná poranění.” Znovu pohlédne na Nicole. „Probodnutí pravé a levé plíce se dvěma sty mililitry hemothoraxu na každé straně. Je mi to líto. Vím, že to je těžké.”

„Zabilo by ji to? To poranění plic?”

„Nakonec ano. Ale spolu s poraněními hlavy stoprocentně. Taky měla ulomené nehty na pravé i levé ruce. Zpod nehtů byl odebrán neidentifikovatelný materiál.”

„Myslíte, že to uschovali?” zeptá se Lucy. „Tehdy ještě nebyla analýza DNA tak pokročilá jako dnes.”

„Rád bych věděl, co sakra znamená neidentifikovatelný,“ zabručí Marino.

„Jaký typ nože?” zeptá se Nicole.

„S krátkou čepelí. Ale jak krátkou, nemůžu říct.”

„Možná kapesní nůž,” míní Marino.

„Možná,” souhlasí Scarpettová.

„Moje matka neměla kapesní nůž. Neměla žádnou…” Nicole začíná ztrácet sebekontrolu, pak se znovu ovládne. „Neměla v lásce zbraně, to chci říct.”

„On možná nějakou měl,” řekne jí Lucy laskavě. „Ale podle mého, jestli byl zbraní kapesní nůž, tak vrah nepředpokládal, že bude zbraň potřebovat. Možná nůž jen nosil s sebou, jako to dělá spousta mužů.”

„Liší se ta bodná poranění od těch, která jsme viděli dnes?” zeptá se Nicole Scarpettové.

„Naprosto,” odpoví jí.

Nicole začne mluvit o obchodu se starožitnostmi své matky.

Vypráví, že ho matka vlastnila, ale pracovala tam jen na zkrácenou dobu, aby se mohla starat o rodinu. Také řekne, že se její matka znala s Charlotte Dardovou.

Nicole se upřeně podívá na svůj šálek s kávou. „Myslíte, že když to ještě jednou ohřeju v mikrovlnce, budu mít zítra kofeinové delirium tremens?”

„Vaše matka a Charlotte Dardová byly přítelkyně?” zeptá se Marino. „Do prdele. Promiňte, že se ptám, ale proč jste to sakra neřekla dřív?”

„Přísahám při bohu,” odpoví Nicole. „Vzpomněla jsem si na to až ted. Asi jsem to v sobě až příliš potlačila. Skoro nikdy nemyslím na matku, anebo jsem na ni nemyslela, dokud nezačaly mizet ty ženy. A potom dneska… ta scéna. To, co udělal Rebecce Miltonové. A teď.”

Vstane, aby si znovu ohřála kávu. Mikrovlnná trouba hlasitě běží asi minutu, pak se otevřou dvířka a Nicole se vrátí k pohovce. Z kávy, která už skoro není k pití, stoupá pára. Je trochu cítit jako připálená.

„Nicole,” obrátí se na ni Scarpettová, „Robillardová je vaše příjmení po manželovi?”

Nicole přikývne.

„Jak jste se jmenovala za svobodna?”

„Mayeuxová. Má matka byla Annie Mayeuxová. Proto si těžko někdo uvědomí, že jsem její dcera. A časem lidé stejně zapomenou. Policisté, kteří si pamatují na její smrt, ji nikdy nespojují se mnou. Nikdy o tom nemluvím.” Napije se kávy, jejíž chuť zřejmě nevnímá. „Její starožitnictví se specializovalo na vitrážová okna, dveře, okenice, na záchranu starého nábytku. Některé kusy byly opravdu hezké, když víte, co máte hledat.

Spousta nábytku byla ručně vyrobená z cypřiše. Charlotte Dardová patřila k matčiným zákazníkům, nově zařizovala dům a kupovala hodně věcí z jejího obchodu, a tak se ty dvě spřátelily. Nebyly ale blízké přítelkyně.” Nicole se odmlčí, chvíli pátrá v paměti. „Matka mluvila o téhle bohaté ženě se sportovním automobilem a o tom, jak krásný bude její dům, až bude všechno hotovo.

Myslím, že nákupy paní Dardové nám hodně pomohly. Táta jako učitel nikdy moc nevydělával.” Nicole se smutně usměje. „Máma si vedla dobře a byla šetrná. Většinu peněz, ze kterých teď otec žije, vydělala máma, tím, jak se jí v obchodě dařilo.”

„Paní Dardová byla narkomanka,” připomene Scarpettová. „Zemřela na předávkování drogami, buď nešťastná náhoda, nebo vražda. Domnívám se, že spíš to druhé. Údajně nedlouho před smrtí trpěla výpadky paměti. Víte o tom něco?”

„Ví to tady každý,” odpoví Nicole. „Rozhodně se o tom v Baton Rouge mluvilo. Zemřela v motelovém pokoji, v motelu Rajská pole, zní to jako jméno hřbitova. V Chocktaw, strašné části města. Říkalo se, že měla nějaký poměr a tam se s tím člověkem scházela. Nevím nic VÍQ, než co bylo v novinách.”

„Co její manžel?” zeptá se Lucy.

„Dobrá otázka. Nikdy jsem od nikoho neslyšela, že by se s ním setkal. Není to podivné? Jen se říkalo, že to je nějaký aristokrat a pořád cestuje.”

„Viděla jste někdy jeho fotografii?” zajímá se Rudy.

Nicole zavrtí hlavou.

„Takže ve zprávách o něm nic nebylo.”

„Chrání si soukromí,” míní Nicole.

„Co dál?” zeptá se Marino.

„Ano, je tu ještě jedna zvláštní souvislost, že?“ Rudy se podívá na Scarpettovou. „Za podezřelého byl označen nějaký lékárník a jeho právníkem byl Rocco Caggiano.”

Marino vstane, aby si vzal další kávu.

„Přemýšlejte,” povzbuzuje Lucy Nicole.

„Dobrá.” Zhluboka se nadechne. „Dobrá. Něco tu je. Myslím, že Čharlotte Dardová pozvala matku na koktejlový večírek. Pamatuju si to. Matka nikdy na koktejlové večírky nechodila. Nepila a byla plachá, mezi těmi snoby se necítila dobře. Takže to byla velká událost, že někam jde. Konalo se to na plantáži, na Dardově plantáži. Matka tam šla, aby sehnala nějaké zákazníky pro svůj obchod. A z úcty ke své nejlepší zákaznici, paní Dardově.”

„Kdy to bylo?” zeptá se Scarpettová.

Nicole se zamyslí. „Nedlouho předtím, než byla matka zavražděná.”

„Jak dlouho je nedlouho?” řekne Rudy.

„Nevím.” Nicole znovu s námahou polkne. „Dny. Několik dní, myslím. Měla na sobě ty šaty, musela si je jít koupit.” Znovu zavře oči. V hrdle se jí zadrhne vzlyknutí. „Byly růžové, s bílou paspulkou. Ještě visely na dveřích skříně, když byla zabita, visely tam proto, aby je nezapomněla odnést do čistírny.”

„A vaše matka zemřela necelé dva týdny před Charlotte Dardovou,“ poznamená Scarpettová.

„Je dost zajímavý,” zdůrazní Marino, „že paní Dardová na tom byla tak blbě, měla záchvaty zuřivosti, a nikdo se nebál, že dává nóbl zahradní párty.”

„Taky mě to napadlo,” přisvědčí Rudy.

„Víte co?” dodá Marino. „Jel jsem sem skoro dvacet hodin. Pak mi Lucy způsobila leteckou nemoc. Musím si jít lehnout. Jinak dojdu k závěrům, na jejichž základě zatknete Santa Clause.”

„Nezpůsobila jsem ti leteckou nemoc,” ohradí se Lucy. „Jdi do postele. Potřebuješ se vyspat do krásy. Myslela jsem, že ty jsi Santa Claus.”

Marino vstane z pohovky, odejde a zamíří do hlavního domu.

„Taky to už nebudu protahovat.” Scarpettová vstane ze židle.

, Je čas jít,” souhlasí Nicole.

„Vy nemusíte.” Scarpettová se jí usilovně snaží pomoci.

„Můžu se vás ještě naposled na něco zeptat?” řekne Nicole.

„Samozřejmě.” Scarpettová je tak unavená, že má pocit, jako by jí zamrzl mozek.

„Proč ji utloukl k smrti?”

„Proč někdo utloukl k smrti Rebeccu Milionovou?”

„Věci nešly tak, jak si to naplánoval.”

„Bránila by se vaše matka?” zeptá se Lucy.

„Vyškrábala by mu oči,” prohlásí Nicole.

„To je možná vaše odpověď. Prosím omluvte mě. Teď už bych vám k ničemu nebyla. Jsem hrozně unavená.”

Scarpettová odejde z malého obývacího pokoje a zavře za sebou dveře ložnice.

,Jak se cítíte?” Lucy se přesune na pohovku a podívá

se na Nicole. „Je to tvrdé, opravdu tvrdé. Příliš tvrdé, aby se to dalo popsat. Jste statečná, Nicole Robillardová.“

„Pro mého otce to je horší. Přestal žít. Všeho nechal.“

„Jako například?” zeptá se Rudy jemně.

„Například hrozně rád učil. A miluje vodu, anebo miloval. On i matka. Měli malý rybářský kemp, kde je nikdo nerušil. V úplné pustině, uprostřed ničeho. Od té doby tam nebyl.”

„Kde?”

„V Dutch Bayou.”

Rudy a Lucy se na sebe podívají.

„Kdo o něm věděl?” zeptá se Lucy.

„Asi každý, s kým o tom moje matka mluvila. Byla dost upovídaná. Na rozdíl od otce.”

„Kde je Dutch Bayou?” zeptá se znovu Lucy.

„U jezera Maurepas. Blízko Slepé řeky.”

„Našla byste to?”

Nicole na ni překvapeně pohlédne. „Proč?”

„Jen mi odpovězte.” Lucy se zlehka dotkne Nicoliny ruky.

Nicole přikývne. Jejich pohledy se střetnou.

„Tak dobře.” Lucy se na ni nepřestává dívat. „Zítra. Letěla jste někdy vrtulníkem?”

Rudy vstane. „Musím jít. Jsem mrtvěj.”

Ví to. Svým způsobem je s tím smířený. Ale nemíní se na to dívat.

Lucy se na něho významně podívá, s vědomím, že jí rozumí, ale svým způsobem jí nikdy rozumět nebude. „Uvidíme se ráno, Rudy.”

Rudy odejde, jeho lehké kroky se vzdalují po schodech.

„Nebuďte lehkomyslná,” obrátí se Lucy k Nicole. „Připadáte mi jako typ, který by takový mohl být a pravděpodobně je.”

„Dělala jsem na vlastní pěst volavku,” přizná Nicole.

„Oblékala jsem se jako potenciální oběť. Vypadám jako potenciální oběť.“

Lucy šiji pečlivě prohlédne, zkoumá ji, hodnotí ji, jako by si ji neprohlížela už celý večer.

„Ano, s vašimi světlými vlasy, stavbou těla, zjevnou inteligencí. Ale vaše chování není chováním oběti. Máte silnou energii. Přesto, pro vraha by to mohlo znamenat jen větší výzvu. Větší vzrušení. Větší úspěch.“

„Nemám správný motiv,“ vyčítá si Nicole. „Ne že bych nechtěla, aby ho chytili. Nic víc si nepřeju. Ale přiznávám, že jsem agresivnější, tvrdohlavější, možná se vystavuju nebezpečí, to ano, protože vyšetřovací skupina nechce ve svém klubu děvčata z malého města. I když jsem patrně jediná, kdo chodil na nejlepší soudní akademii v USA, kde učí ti nejlepší. Včetně vaší tety.“

„Když jste tedy chodila venku a vystavovala se nebezpečí, všimla jste si něčeho?

„U WalMartu, odkud byla unesena Katherine. Byla jsem tam pár hodin po tom, co se to stalo. Bylo tam něco neobvyklého, nějaká žena, která se chovala divně, upadla na parkovišti a tvrdila, že jí koleno vypovědělo službu. Něco se mi na ní nezdálo. Ucouvla jsem a nepomohla jsem jí. Cosi mi říkalo, abych se jí nedotýkala. Pomyslela jsem si, že má divné oči, děsivé. A nazvala mě ovcí. Už mi říkali všelijak, ale ovce nikdy. Myslím, že to byla nějaká bláznivá bezdomovkyně.”

„Popište mi, jak vypadala.” Lucy se snaží zůstat klidná, dává si pozor, aby nepřizpůsobovala důkazy případu, ale naopak.

Nicole ženu popíše. „Víte, zvláštní na tom bylo, že vypadala trochu jako žena, kterou jsem o pár minut dřív viděla v obchodě. Přehrabovala se v laciném prádle a kradla.”

Teď už Lucy začíná být rozčilená.

„Nikoho nikdy nenapadlo, že vrahem může být žena, anebo aspoň že vrah má za komplice ženu. Bev Kiffinovou,“ řekne vzrušeně.

Nicole vstane, aby si zašla pro další kávu, ruce se jí třesou. Přičítá to kofeinu. „Kdo je Bev Kiffinová?”

„Patří mezi deset nejhledanějších lidí na seznamu FBI.”

„Ach bože.” Nicole se znovu posadí, tentokrát blíž k Lucy. Chce být u ní blízko. Neví proč. Ale její blízkost je povzbuzující a vzrušující.

„Slibte mi, že tam už nebudete obcházet,” požádá ji Lucy. „Považujte se za člena mé vyšetřovací skupiny, ano? Budeme spolupracovat, my všichni. Moje teta, Rudy, Marino.”

„Slibuju.”

„Rozhodně si nezahrávejte s Bev Kiffinovou, která pravděpodobně vodí unesené ženy svému partnerovi, Jayi Talleymu, číslu jedna na seznamu nejhledanějších lidí FBI.”

„Oni se tam skrývají?” Nicole tomu nemůže uvěřit. „Takoví dva lidé se tam schovávají?”

„Lepší místo mě nenapadá. Říkala jste, že váš otec má rybářskou chatu, kterou opustil, když vaše matka byla zavražděná. Je nějaká možnost, že by se o ní dozvěděla Charlotte Dardová, že by věděla, kde to je?”

„Ano. Otec to nikdy neprodal. Ta chata už musí být napůl shnilá. Paní Dardová o tom mohla vědět, protože moje matka ráda zachraňovala staré věci a prodávala je ve svém obchodě. Měla ráda staré dřevo, které bylo vystavené vlivům počasí. Doporučovala ho na krbové římsy, odhalené trámy, cokoli. Zvlášť se jí líbily silné pilíře, na kterých se staví rybářské chaty. Nevím, co všechno mohla paní Dardové říct. Ale matka byla hrozně důvěřivá. Myslela si, že každý má nějakou dobrou vlastnost. Pravdou je, že moc mluvila.”

„Můžete mi ukázat, kde je ta rybářská chata, ta, kterou váš otec opustil?”

„Je v Dutch Bayou, u Slepé řeky. Můžu vám to ukázat.” „I ze vzduchu?”

„Jsem si tím jistá,” přisvědčí Nicole.

Benton nechá svého jaguara schovaného na parkovišti za kostelem, necelý kilometr od plantážnického

domu Dardových.

Kdykoli slyší, že se z jednoho či druhého směru blíží osobní nebo nákladní auto, skočí do křoví a schová se v hustém lese na druhé straně silnice od řeky Mississippi. Kromě toho, že neví, kdo může jet okolo, uvědomuje si také, že by bylo divné vidět muže v černém obleku, černém tričku a čepici a s černým vojenským batohem, jak jde v dešti po úzké silnici. Někdo by mohl zastavit a zeptat se, jestli nemá problém s autem. Lidé by si ho prohlíželi.

Když uvidí bránu, kolem níž jel včera v noci, opustí chodník a vnoří se do lesa, tentokrát zajde hlouběji, až uvidí velký dům zvedající se nad stromy. Stále je ve střehu, dává pozor, kam šlápne, a snaží se vyhýbat spadlým větvím. Naštěstí je opadané listí mokré a nešustí. Když včera v noci to místo prozkoumával, neodvážil se do lesa, protože byla příliš velká tma a netroufl si svítit baterkou. Ale přelezl bránu a přitom si umazal od rzi bundu a džínsy, což je další důvod, proč si dnes zase vzal oblek.

Rád by věděl, nakolik se to místo změnilo od doby, kdy tu byl naposled. Ve tmě bylo těžké rozeznat, jestli je udržované v dobrém stavu, ale aspoň hodil kámen ke keřům před domem, aby zjistil, zda se rozsvítí senzory pohybu. Nerozsvítily se. Zkusil to znovu, ale nerozsvítilo se žádné světlo. Jestli některá stále fungují a on je ráno aktivuje, nebude to podezřelé, i když bude slunce za mraky. Tenhle pozemek míval složitý kamerový systém, ale Benton není tak pošetilý, aby kamery vyzkoušel a zjistil, jestli se na nich rozsvítí červená a budou ho sledovat, jako by byly živé.

Na příjezdové cestě stojí nový bílý Mercedes 500 AMC a starší model bílého volva. Mercedes tu včera v noci nebyl. Benton neví, komu patří, a nemá čas ani možnosti ověřit louisianskou poznávací značku. Volvo patří Eveline Guidonové, anebo jí aspoň patřilo před šesti lety. Když se najednou otevřou hlavní dveře domu, Benton, vděčný za své černé oblečení, strne jako jelen za silným stromem, ze kterého kape voda. Přikrčí se, zcela mimo dohled, asi patnáct metrů nalevo od předních schodů.

Ven vyjde federální prokurátor Weldon Winn, ještě tlustší, než když ho Benton viděl naposled, a něco říká svým obvyklým dunivým hlasem. Benton čeká, že Winn nastoupí do svého drahého auta, a rychle přemýšlí. Přítomnost Weldona Winna není podle plánu, ale rozhodně to je zvláštní prémie. Naznačuje to, že Jean-Baptiste Chandonne vyhledal nebo vyhledá útočiště v Baton Rouge, v pevnosti své rodiny, na plantáži s neuvěřitelnou korupcí, která po desetiletí unikala podezření, protože lidé s ní spojení byli považováni buď za naprosto loajální, nebo za mrtvé.

Benton, například, je mrtvý.

Sleduje ničemného batonrougeského prokurátora, jak jde po omšelém cihlovém chodníku do staré kamenné budovy s tmavými gotickými dveřmi, jež vedou do vinného sklepa, staleté jeskyně, s téměř kilometrem dlouhých točitých tunelů, které vykopali otroci. Winn dveře odemkne, vejde a zavře za sebou. Benton, teď už celý promočený, se přikrčí, rychle přeběhne volný prostor a schová se za keři zimostrázu, odkud několikrát vyhlédne na vinný sklep a dům. Další krok je nejnebezpečnější. Vzpřímí se a nedbale odchází, zády k domu.

Kdyby se někdo díval z okna, mohl by pokládat toho muže v černém za Chandonnova přítele. Dveře jsou ze silného dubového dřeva a Benton jen stěží slyší hlasy uvnitř.

Scarpettová nemůže pustit Alberta Darda z hlavy.

Představuje si jizvy na jeho malém těle s vědomím, že sebepoškozování je návyk, a když se chlapec bude dál zraňovat, znovu a znovu se dostane na psychiatrii, až bude duševně stejně nemocný jako pacienti, jejichž diagnóza ospravedlňuje jejich hospitalizaci.

Albert Dard nepotřebuje ústavní péči. Potřebuje pomoc. Potřebuje někoho, kdo by se aspoň pokusil zjistit, proč jeho úzkost před rokem tak silně vzrostla, že potlačil své city a snad i vzpomínky do takového extrému, že si teď musí způsobit bolest, aby zažil pocit kontroly, krátké osvobození a potvrzení své existence. Scarpettová si vzpomene na chlapcovu odtažitost v letadle, když si hrál s obrázkovými kartami, velmi násilnými, které se vztahovaly k sekeře. Představí si jeho krajní zoufalství, když mu nikdo nepřišel naproti, na pocit opuštěnosti, o němž Scarpettová nepochybuje, že je pro chlapce něco nového.

S každou uplynulou chvílí má větší a větší zlost na ty, kdo se mají o něho starat a bát se o jeho bezpečnost.

Odloží kávu, kterou popíjí v Lanierově domku pro hosty, sáhne do kabelky a najde telefonní číslo. Poznamenala si ho, když Albert čekal na tetu, která neměla v úmyslu ho vyzvednout, ale zorganizovala události tak, že se o něho postarala Scarpettová. Už nezáleží na tom, jaké manipulace nebo intriky měla paní Guidonová v plánu. Možná to všechno byla návnada, aby vlákala Scarpettovou do domu

a zjistila, co Scarpettová ví o smrti Charlotte Dardové. Možná je teď paní Guidonová uspokojená tím, že Scarpettová o té smrti neví nic, než co je všeobecně známo. Vytočí číslo a poleká se, když telefon zvedne Albert. „Jsem ta paní, která seděla vedle tebe v letadle,” představí se.

„Ahoj!” pozdraví chlapec překvapeně a s velkou radostí. „Jak to, že mi voláte? Teta říkala, že nezavoláte.”

„Kde je?”

„Nevím. Šla ven.”

„Odjela z domu autem?”

„Ne.”

„Myslela jsem na tebe, Alberte,” řekne Scarpettová. „Ještě jsem ve městě, ale brzy odjedu, a ráda bych věděla, jestli můžu přijít na návštěvu.”

„Teď?” Ta představa ho zřejmě velmi potěší. „Přijdete jen za mnou?”

„Bude to v pořádku?”

Chlapec dychtivě odpoví, že ano.

Benton potichu, opatrně pootevře dveře od vinného sklepa a ustoupí stranou od úzké štěrbiny, v ruce Sig Sauer s nataženou spouští.

Hovor za dveřmi ustane a mužský hlas řekne: „Nezavřel jsi pořádně dveře.”

Ozvou se kroky na schodech, kterých je asi pět, a nějaká ruka, pravděpodobně Weldona Winna, strčí do dveří, aby se zavřely. Benton se do nich tvrdě opře, dveře se rozlétnou a srazí Winna ze schodů, kde v šoku a se sténáním zůstane ležet na kamenné podlaze. Ten, s kým mluvil, měl nanejvýš pár sekund na to, aby uprchl po jiném schodišti. Benton slyší, jak ten člověk možná Jean-Baptiste rychle utíká, vzdaluje se, ale nemá kam. Jeskyně má jen vchod a žádný východ.

„Vstaň,“ nařídí Benton Winnovi. „Pomalu.”

„Jsem zraněný.” Podívá se na Bentona, který se postaví na první schod, zavře za sebou dveře a přitom stále míří pistolí na Winnovu hruď.

„Kašlu na to, jestli jsi zraněný. Vstaň.”

Benton si sundá kšiltovku a hodí ji na Winna. Poznání přichází jen pomalu, pak Winn zbledne, pootevře ústa, zatímco dál leží zkroucený na podlaze zamotaný do vlastního pláště do deště, a s hrůzou se dívá před sebe.

„To nemůžete být vy,” řekne v úžasu. „To není možné!”

Zatímco se to všechno odehrává, Benton stále dává pozor, jestli neuslyší kroky toho, kdo uprchl. Žádné neslyší.

V malém prostoru bez oken svítí na stropě jen holá žárovka opředená pavučinami, pod ní stojí malý, velmi starý cypřišový stůl pokrytý tmavými kruhy, které zanechaly nesčetné láhve vína, jež tu byly ochutnávány. Vlhké stěny jsou z kamene a v jedné z nich, nalevo od Bentona, jsou ve svornících připevněné čtyři železné kruhy. Vypadají velmi staré, ale většina rzi je setřená. Nedaleko na podlaze jsou kotouče žlutého nylonového lana a elektrická zásuvka.

„Vstaň,” opakuje Benton. „Kdo ještě je tady dole? S kým jsi teď mluvil?”

Raněný Weldon Winn se najednou překvapivě čile odkutálí po podlaze a zpod kabátu vytáhne zbraň.

Benton ho střelí dvakrát, jednou do hrudi, jednou do hlavy, než Winn vůbec položí prst na spoušť. Výstřely ztlumí kámen.

Marinova osobní váha stačí zpomalit vrtulník o deset kilometrů za hodinu.

Lucy to neznepokojuje. V tomhle počasí by stejně nenutila svůj stroj letět maximální rychlostí. Nemá smysl spěchat, aby nenarazili do antény, které jsou tady všude, zvedají se z vířící mlhy, v níž nejsou tyto tenké překážky a jejich blikající světla z dálky téměř vidět. Lucy letí ve výšce sto padesáti metrů a podmínky jsou teď horší, než když před dvaceti minutami odstartovali z Baton Rouge.

„Nelíbí se mi to,“ ozve se v Lucyiných sluchátkách Marinův nervózní hlas.

„Ty neřídíš. Uvolni se. Užívej si let. Můžu vám něco přinést, pane?”

„Co takhle posranej padák?”

Lucy se usměje, ale dál z kokpitu pozorně sleduje okolí, stejně jako Rudy.

„Vadilo by ti, kdybych na chvíli pustila řízení?” řekne Lucy Rudymu schválně kvůli Marinovi.

„Děláš si ze mně prděl!” zaječí Marino.

„Au!” Lucy stáhne hlasitost ve sluchátkách, zatímco Rudy převezme řízení. „Stroj je tvůj.” Opakuje tuto obvyklou větu, aby se ujistila, že druhý pilot zcela určitě ví, že přesně v tu chvíli už řídí on.

Stiskne malé tlačítko na svých leteckých hodinkách a na horním displeji nastaví stopky.

Nicole ještě nikdy neletěla vrtulníkem a teď řekne Marinovi, aby nedělal všechno ještě horší.

, Jestli s nimi nejsme v bezpečí,” prohlásí Nicole, „tak nejsme v bezpečí s nikým. Kromě toho vás spíš přejede auto, než že se zřítíte v tomhle počasí.”

„Blbý kecy. Tady nahoře žádný auta nejsou. A byl bych rád, kdybyste nepoužívala slovo zřítíte.”

„Soustřeďte se,“ řekne Lucy všem, tentokrát bez úsměvu, a pohlédne na GPS.

Včera, když sem letěla s Marinem a našli severozápadní okraj jezera, zadala souřadnice do GPS.

„Jsme přesně v dráze.”

Když sestoupí na sto metrů a zpomalí na sto padesát kilometrů za hodinu, zahlédne v chuchvalcích mlhy jezero Maurepas. Voda je ted téměř pod nimi. Díky bohu. Nad jezerem, nebo nad jeho zálivy a zátokami, se nemusí bát antén. Zpomalí ještě víc, Rudy se nakloní dopředu, bedlivě se dívá dolů a snaží se rozeznat pobřežní čáru.

„Nicole?” zeptá se Lucy. „Slyšíte mě?“

„Ano,“ odpoví její hlas.

„Poznáváte tam dole něco?”

Lucy zpomalí na sto deset kilometrů za hodinu. Kdyby rychlost letu dál snížila, mohla by klesnout ještě víc, ale toho se při tak špatné viditelnosti neodváží, protože nezná profil zdejší krajiny.

„Můžete se kousek vrátit, abychom našli Slepou řeku?“ požádá Nicole. „Dutch Bayou se od ní větví hned u kraje jezera.”

„Kterým směrem?” Lucy pomalu naklání vrtulník do zatáčky, nepříliš nadšena vyhlídkou, že se vrací nad pevninu při téhle výšce, ale vděčná, že si včera tak pečlivě zaznamenala polohu různých překážek.

Nicole se odmlčí, pak se znovu ozve její hlas. „Jestli budete sledovat řeku k jezeru, tak Dutch Bayou bude přibližně na třech hodinách. Po vaší pravé ruce,” upřesní.

Lucy dokončí otáčku, vrátí se do původní dráhy a znovu letí nad vodou.

„To je ono,” řekne Nicole. „Tam je řeka. Vidíte, jak se stáčí nalevo. Lip bychom to viděli z větší výšky.”

„Na to zapomeňte,” poznamená Rudy.

„Myslím… ano!” Nicole začíná být vzrušená. „Tam to je, ta velmi úzká zátoka. Vidíte to napravo. Dutch Bayou. Rybářská chata mého otce není ani jeden a půl kilometru od ní, nalevo.”

Najednou začnou pracovat nervy. Rudy vytáhne z ramenního pouzdra pistoli. Lucy se zhluboka nadechne, napjatější a neklidnější, než dává najevo. Sestoupí na třicet metrů, přímo nad úzké rameno hustě porostlé cypřiši, které v mlze vypadají velmi zlověstně.

„V téhle výšce nás už můžou slyšet,” poznamená Lucy klidně, zatímco se soustředí, přemýšlí a snaží se nereagovat na situaci, která se rychle stává velmi nebezpečnou.

Náhle se před nimi vynoří polorozpadlá šedivá chatrč. Ke zprohýbanému molu je přivázaný bílý člun, který se do tohoto prostředí vůbec nehodí.

Lucy krouží kolem chatrče. „Víte to jistě, víte to jistě?” Nemůže si pomoct, ale adrenalin jí zvyšuje hlas.

„Ano! Poznávám střechu! Táta použil modrý kov. Ta modrá je pořád trochu vidět! A stejná veranda a dveře se sítí proti komárům!”

Lucy klesne na patnáct metrů, zůstane viset na místě a otočí se doleva, aby Rudyho okno bylo souběžně s člunem.

„Prostřel ho!” křičí na něho Lucy.

Rudy otevře posuvné okno. Rychle vypálí sedmnáct ran do dna člunu, vzápětí se rozlétnou dveře chatrče a ven vyběhne Bev Kiffinová s brokovnicí. Lucy posune cykliku dopředu, aby zvýšila rychlost.

„Skrčte se! Ale zůstaňte na sedadlech!”

Mezitím Rudy zasunul do zbraně nový zásobník. I když jsou zadní sedadla přímo nad palivovou nádrží, Lucy to neznepokojuje. JetA není v žádném případě tak hořlavý jako benzin a největší škodu, kterou broky můžou napáchat, je únik paliva. Kdežto plášť stroje pod podlahou by mohly prorazit.

Rudy aktivuje plováky.

Brokovnice je opakovačka s přídavným zásobníkem. Bev vypálí sedm ran v rychlém sledu. Broky otřásají okny, rachotí na kombinovaném plášti a zasáhnou list hlavního rotoru a kryt motoru. Kdyby se proděravěla spalovací komora, dojde k požáru, a Lucy okamžitě přiškrtí přívod paliva a sníží páku kolektivu, až se v zoufalém varování spustí alarmy. Sešlápne pravý pedál a otočí se po větru, kde není žádné místo k přistání, jen plocha vysokého rákosu. Dusík exploduje jako další výstřel z pušky a vzápětí se na ližinách nafouknou plováky jako gumové čluny. Vrtulník se zakymácí a Lucy se ho rychle snaží stabilizovat, protože si uvědomuje, že nejméně jeden ze šesti plováků prorazily broky.

Přistání je natolik tvrdé, že se spustí ELT, neboli tísňový vysílač polohy, vrtulník se zaboří do husté trávy a černé bahnité vody a silně se nakloní napravo. Lucy otevře dveře a podívá se dolů. Dva ze tří plováků byly zasaženy a nenafoukly se. Rudy zavře baterii a generátor a všichni zůstanou chvíli ohromeně sedět, poslouchají náhlé ticho venku, zatímco vrtulník se dál naklání a zapadá do bahna. Necelých sto metrů daleko mohou vidět člun, který nabírá vodu a se zdviženou přídí se potápí.

„Aspoň ta ženská nikam neujede,” poznamená Rudy, když si on a Lucy sundají sluchátka.

Lucy odšroubuje velké víčko na hodinkách, vytáhne anténu a aktivuje svůj ELT.

„Jdeme,” prohlásí. „Nemůžeme tu takhle sedět.”

„Já můžu,” odvětí Marino.

„Nicole?” Lucy se otočí. „Máte tušení, jak je tu hluboká voda?”

„Moc ne, jinak by tu nebyl všechen ten rákos. Ale problém je bahno. Můžeme zapadnout až po kolena.”

„Nikam nejdu,” zabručí Marino. „Proč taky? Člun se potopil, takže ona taky nikam neuteče. A nechci, aby mě uštknul had nebo sežral svinskej aligátor.”

„Můžeme udělat jednu věc,” pokračuje Nicole, jako by Marino neseděl vedle ní. „Rákos se táhne až k chatě a vím, že voda není tak hluboká, protože jsme tu kdysi chodili v holínkách a sbírali škeble.”

„Já jdu,” oznámí Lucy a otevře dveře vrtulníku.

V chatrči hlasitě štěkají psi.

Lucy kvůli splasklému plováku na své straně nebude moci vystoupit opatrně, jednu nohu za druhou. Zaváže si pevněji tkaničky na kotníkových botách a podá Rudy mu svůj glock a rezervní zásobníky.

Pak se postaví do dveří vrtulníku jako parašutista a řekne: „Jdu ven!”

Seskočí do vody po nohou a je příjemně překvapena, když zjistí, že se zabořila jen těsně nad okraj bot. Když bude kráčet rychle, nezapadne tak hluboko. Otočí se, tvář postříkanou špinavou vodou, vezme si znovu svou zbraň a zastrčí ji na zádech za opasek kalhot. Rezervní zásobníky prozatím uloží do kapsy.

Všichni ostatní si také připraví zbraně a munici, potom Rudy a za ním Nicole vyskočí ven stejnou stranou vrtulníku jako Lucy. Jen Marino dál sedí na zadním sedadle jako vzteklý balvan.

„Chceš tam sedět, až se vrtulník převrátí na stranu?” Rudy zvýší hlas. „Idiote! Vypadni!”

Marino se posune přes sedadla a hodí Rudymu svou zbraň. Skočí, ztratí rovnováhu a upadne hlavou na plovák. Když se znovu vyškrábe na nohy, je zablácený a sprostě nadává.

„Pst,” napomene ho Lucy. „Hlasy se na vodě nesou. Jsi v pořádku?”

Marino si otře ruce o Rudyho košili a zlostně si od něho vezme svou zbraň. Mezitím oba ELT jasně blikají na obrazovkách radarů v letištních věžích a zachytí je také každý pilot, který náhodou sleduje nouzovou frekvenci.

Ztěžka se prodírají dál, napjatě pátrají po hadech a poslouchají, jestli neuslyší zašustění ve vysokém rákosu. Když jsou všichni čtyři asi třicet metrů od chatrče, pistole v rukou, hlavně namířené, dveře se sítí se skřípavě znovu otevřou a na molo se vyřítí Bev s brokovnicí, vříská, křičí na nějako šílená se sebevražedným zoufalstvím a zuřivostí.

Než stačí zamířit, Rudy vystřelí.

Práskprásk! Práskprásk! Práskprásk!

Bev spadne na stará dřevěná prkna a skutálí se do vody vedle napůl potopeného člunu.

Albert Dard otevře impozantní dveře; předek košilky s dlouhými rukávy má potřísněný krví.

„Co se stalo?” vykřikne Scarpettová, když vejde dovnitř.

Skloní se a jemně mu košilku vyhrne. Chlapec má na břiše křížem krážem mělké řezné rány. Scarpettová dlouze vydechne, košilku mu zase stáhne a postaví se.

„Kdy jsi to udělal?” Vezme ho za ruku.

„Když odešla a nevrátila se. Pak odešel on. Ten muž z letadla. Nemám ho rád!”

„Tvoje teta se nevrátila?”

Když Scarpettová přicházela k domu, všimla si, že vpředu stojí bílý mercedes a staré volvo paní Guidonové.

„Můžeme jít někam, kde bych ti mohla ošetřit ty rány?”

Chlapec zavrtí hlavou. „Nechci s nimi nic dělat.”

„Ale já ano. Jsem doktorka. Pojď.”

„Jste doktorka?” Vypadá ohromeně, jako by ho nikdy nenapadlo, že ženy mohou být doktorky.

Vede ji po schodech do koupelny, která stejně jako kuchyně nebyla renovovaná dlouhá léta. Je tam staromódní bílá vana, bílé umyvadlo a lékárnička, kde Scarpettová najde jód, ale žádné obvazy.

„Sundám ti košilku.” Pomůže mu ji přetáhnout přes hlavu. „Jsi statečný? Vím, že jsi. Když se pořežeš, tak to bolí, vid?”

Udiví ji množství jizev, které mu pokrývají záda a ramena.

, Já to ani necítím, když to dělám,” řekne chlapec a přitom nervózně sleduje, jak Scarpettová odšroubovává uzávěr jódu.

„Bojím se, že tohle ucítíš, Alberte. Trochu to štípne.” Lže, jako všichni doktoři, když nějaký zákrok bude bolet jako čert.

Pracuje rychle, zatímco chlapec se kouše do rtu. Mává rukama, aby ochladil palčivou bolest, a snaží se nebrečet.

„Jsi opravdu statečný,” pochválí ho Scarpettová. Zavře poklop toalety a posadí se na něj. „Nechceš mi říct, kdy jsi s tím začal? Slyšela jsem, že to bylo před několika lety.”

Chlapec svěsí hlavu.

„Mně to můžeš říct.” Vezme ho za ruce. „Jsme přátelé, ne?”

Chlapec váhavě přikývne.

„Když přišli ti lidé,” zašeptá. „Slyšel jsem auta. Moje teta vyšla ven, tak já taky, ale schoval jsem se. A oni vytáhli z auta tu paní, a když začala křičet, zavázali ji.” Ukáže si na ústa a naznačí roubík. „Potom ji strčili do sklepa.”

„Do vinného sklepa?”

„Ano.”

Scarpettová si připomene, jak na ni paní Guidonová naléhala, aby si prohlédla vinný sklep. Strachem se jí zježí vlasy. Teď je tady. A neví, kdo tu kromě Alberta ještě je, nebo kdo může každou chvíli přijít.

„Jeden z těch lidí s tou zavázanou paní byl netvor.” Albertův hlas se zvýší téměř k jekotu a oči má vykulené hrůzou. „Jaké jsem viděl v televizi, ve strašidelných filmech, s ostrými zuby a dlouhými chlupy. Hrozně jsem se bál, že mě uvidí za křovím.”

Jean-Baptiste Chandonne.

„A potom můj pejsek, Nestlé. Nikdy se už nevrátila!” Začíná plakat.

Scarpettová slyší, jak se otevřely a zavřely domovní dveře, pak kroky dole pod schody.

„Je tady nahoře telefon?” zeptá se šeptem Alberta.

Chlapec si vyděšeně utře slzy.

Scarpettová naléhavě opakuje otázku.

Upřeně se na ni dívá, zcela ochromený.

„Zamkni se ve svém pokoji!”

Dotkne se ran na břiše, pak si je poškrábe, takže znovu začnou krvácet.

„Jdi! A potichu.”

Chlapec rychle a tiše přejde chodbou a zabočí do pokoje.

Scarpettová několik minut čeká a poslouchá, jestli se kroky zastaví. Znějí jako mužské, dost těžké, ale nevydávají ostrý zvuk tvrdé kůže na dřevě. Zastaví se, potom se muž znovu rozejde a Scarpettové se rozbuší srdce, protože zřejmě míří ke schodům. Když ho uslyší na prvním schodu, vyjde z koupelny, protože nechce, aby ten muž a je si jistá, že to je Jean-Baptiste Chandonne našel Alberta.

Nad schody zůstane stát jako přimražená, vší silou svírá zábradlí, dívá se na něho dolů a při tom pohledu se jí odkrví mozek. Zavře oči a znovu je otevře v naději, že ten muž zmizí. Pak jde pomalu krok za krokem ze schodů, stále se drží zábradlí a zírá před sebe. Uprostřed cesty si sedne, ale pořád z něho nespouští oči.

Benton Wesley se ani nepohne a také se na ni upřeně dívá. Oči se mu zalesknou slzami, které rychle zažene mrkáním.

„Kdo jste?” Hlas jí zní jako zdálky. „Nejste on.“

„Jsem.”

Scarpettová začne plakat.

„Prosím, pojd dolů. Anebo mám jít nahoru k tobě?” Nechce se jí dotknout, dokud nebude připravená. Dokud i on nebude připravený.

Scarpettová vstane a pomalu sejde ze schodů. Když se dostane až k němu, znovu daleko, daleko ucouvne.

„Takže jsi v tom taky zapletený, ty parchante. Mizemej parchante.” Hlas sejí třese tak silně, že skoro nemůže mluvit. „Tak bys mě měl nejlíp zastřelit, protože ted už to vím. Vím, co jsi dělal celou dobu, když jsem si myslela, že jsi mrtvý. S nimi!” Podívá se na schody, jako by tam někdo stál. „Jsi jeden z nich!”

„Nic takového nejsem,” ohradí se Benton.

Sáhne do kapsy saka obleku a vyndá složený bílý papír. Otevře ho a uhladí. Je to obálka Národní akademie spravedlnosti, stejná, jakou jí ukázal Marino fotokopie obálky obsahující dopisy, které Chandonne napsal jí a Marinovi.

Benton upustí obálku na podlahu, kde ji Scarpettová může vidět.

„Ne,” vydechne Scarpettová.

„Prosím, promluvme si.”

„Ty jsi řekl Lucy, kde je Rocco. Věděl jsi, co udělá!”

„Už jsi v bezpečí.”

„A přinutil jsi mě, abych ho navštívila. Nikdy jsem mu nepsala. To ty jsi napsal dopis údajně ode mě, kde jsi tvrdil, že ho chci vidět a uzavřít dohodu.”

„Ano.”

„Proč? Proč bys mi to udělal? Abych se musela na toho člověka dívat, na tu strašnou hříčku přírody?”

„Právě jsi ho nazvala člověkem. To je pravda. Jean-Baptiste Chandonne je člověk, ne monstrum nebo mýtus. Chtěl jsem, aby ses mu postavila tváří v tvář, než zemře. Chtěl jsem, abys získala zpátky svou sílu.“

„Neměl jsi právo řídit můj život, takhle se mnou manipulovat!“

„Lituješ toho, že jsi tam šla?“

Na okamžik zůstane jako oněmělá. Pak řekne: „Mýlil ses. Nezemřel.“

„Nepředvídal jsem, že tvoje návštěva mu dá důvod, aby zůstal naživu. Měl jsem to vědět. Psychopati jako on nechtějí zemřít. Když přiznal vinu u soudu v Texasu, kde věděl, že dostane trest smrti, mylně jsem se domníval, že opravdu chce…“

„Mýlil ses,“ znovu ho obviní Scarpettová. „Měl jsi až zatraceně moc času hrát si na boha. A nevím, co se z tebe stalo, nějaký, nějaký…“

„Mýlil jsem se, ano. Přepočítal jsem se, ano. Stal se ze mě stroj, Kay.“

Vyslovil její jméno. A to s ní otřese do hloubi duše.

„Teď už není nikdo, kdo by ti ublížil,“ dodá Benton.

„Teď?“

„Rocco je mrtvý. Weldon Winn je mrtvý. Jay Talley je mrtvý.“

„Jay?“

Benton sebou škubne. „Je mi to líto. Jestli ti na něm pořád záleží.“

„Na Jayovi?“ Je zmatená. Má závrať, cítí, že snad omdlí. „Záleží mi na něm? Jak by mohlo? Víš všechno?“

„Víc než všechno,“ odpoví Benton.

Sedí spolu v kuchyni u stejného stolu z řeznického špalku, kde Scarpettová mluvila s paní Guidonovou ten večer, na který raději nechce vzpomínat.

„Dostal jsem se příliš hluboko,“ řekne Benton.

Sedí proti sobě.

„Právě sem, na tohle místo, přicházela spousta hlavních hráčů dělat své špinavé obchody v přístavu a na Mississippi. Rocco. Weldon Winn. Talley. Dokonce Jean-Baptiste.“

„Ty ses s ním setkal?”

„Mnohokrát,” odpoví Benton. „Tady v tom domě. Připadal jsem mu zábavný a byl jsem k němu mnohem milejší než ostatní. Chodil jsem sem často, kdykoli. Guidonová byla paní domu, dalo by se říct. Stejně zlá jako ti ostatní.”

„Byla?”

Benton zaváhá. „Viděl jsem Winna jít do vinného sklepa. Nevěděl jsem, že tam jsou ostatní, myslel jsem, že se tam možná schovává Jean-Baptiste. Byla tam ona a Talley. Neměl jsem na vybranou.”

„Zabil jsi je.”

„Neměl jsem na vybranou,” opakuje Benton.

Scarpettová přikývne.

„Před šesti lety se mnou pracoval další agent, Minor. Riley Minor. Údajně tady odtud. Udělal nějakou hloupost, nevím přesně co. Ale oni se na něm vyřádili.” Benton kývne hlavou směrem k vinnému sklepu. „Mučíma, kde každého donutí promluvit. Ve zdech jsou staré železné kruhy z dob otroků a Talley měl v oblibě horkovzdušné pistole a další prostředky, jak získat informace. Rychle.

Když jsem viděl, že vlečou Minora do sklepa, věděl jsem, že operace skončila, a vypadl jsem odtamtud.”

„Nesnažil ses mu pomoct?”

„Nebylo to možné.”

Scarpettová mlčí.

„Kdybych nezemřel, zemřel bych doopravdy, Kay. Kdybych nezemřel, nikdy bych nemohl být kolem tebe, Lucy, Marina. Nikdy. Protože by tě taky zabili.“

„Jsi zbabělec,“ řekne Scarpettová bez jakýchkoli emocí.

„Chápu, že mě nenávidíš za všechno, co jsi kvůli mně vytrpěla. “

„Mohl jsi mi to říct! Takže bych netrpěla!”

Benton se na ni dlouze zadívá, zkoumá její tvář. Příliš se ve tváři nezměnila. Nic se na ní nezměnilo.

„Co bys udělala, Kay, kdybych ti řekl, že musím zinscenovat svou smrt a že mě už nikdy neuvidíš?”

Na to nemá Scarpettová takovou odpověď, jak si myslela. Pravdou je, že by mu nedovolila zmizet, a on to ví. „Riskovala bych.” Bolestí se jí znovu sevře hrdlo. „Kvůli tobě bych riskovala.”

„Tak vidíš, že mi rozumíš. A jestli tě to nějak utěší, taky jsem trpěl. Neminul den, abych na tebe nemyslel.”

Scarpettová zavře oči a snaží se pravidelně dýchat.

„Pak jsem to už nemohl vydržet. Zpočátku jsem se cítil tak mizerně, měl jsem tak hroznou zlost, a začal jsem plánovat. Jako šachy…”

„Jako hru?”

„Ne jako hru. Bral jsem to velmi vážně. Odstranit největší hrozby, jednu po druhé, protože jsem věděl, že jakmile se objevím, už se nebudu moct vrátit, a když udělám chybu, poznají mě. Anebo mě prostě během toho procesu zabijí.”

„Nikdy jsem nevěřila, že je správné brát spravedlnost do vlastních rukou.”

„Myslím, že o tom si můžeš popovídat se svým přítelem senátorem Lordem. Chandonnovi rozsáhle financují terorismus, Kay.”

Scarpettová vstane. „Je toho moc, moc na jeden den. Až příliš.” Vzhlédne a najednou si vzpomene na Alberta. „Je ten malý týraný chlapec opravdu syn Charlotte Dardové?”

„Ano.“

„Prosím, neříkej mi, že jsi jeho otec.“

„Otcem je Jay Talley. Byl. Albert to neví. Vždycky mu jen říkali tu záhadnou historku o velmi prominentním, ale příliš zaměstnaném otci, kterého nikdy nepoznal. Dětská fantazie. Stále věří, že ten všemocný otec někde je. Talley měl s Charlotte krátký poměr. Jednou večer, když jsem tu byl, konal se tu večírek na zahradě a Charlotte pozvala svou známou, obchodnici se starožitnostmi…“

„Já vím,“ přisvědčí Scarpettová. „Aspoň tahle otázka bude zodpovězena.”

„Talley ji viděl, mluvil s ní, šel do jejího domu. Bránila se mu, což je něco, co nehodlal strpět. Zavraždil ji, a protože Charlotte viděla oba dva pohromadě a protože Talley už měl Charlotte dost, nudila ho, postaral se, aby taky zemřela. Sešel se s ní, přinesl jí pilulky.”

„Ubohý malý chlapec.”

„Neboj se o něho,” řekne Benton.

„Kde je Lucy s Marinem? Kde jsou Rudy a Nicole?” Teprve teď si na ně vzpomene.

„Asi před půl hodinou je vyzvedl vrtulník pobřežní stráže. Po zátahu na úkryt Bev Kiffinové a Jaye Talleyho.”

„Jak to víš?”

Benton vstane od stolu. „Mám své zdroje.”

Scarpettová si znovu vzpomene na senátora Lorda. Pobřežní stráž teď patří pod vnitřní bezpečnost. Ano, senátor Lord by to věděl.

Benton k ní přistoupí blíž, podívá se jí do očí. „Jestli mě budeš nenávidět navždy, pochopím to. Jestli se mnou nechceš být, nevyčítám ti to…, vlastně bys neměla. Jean-Baptiste je pořád někde tam venku. Půjde po mně. Nějak.”

Scarpettová mlčí, jen čeká, až ta halucinace přejde.

„Můžu se tě dotknout?” zeptá se Benton.

„Je jedno, kdo další je tam venku. Už jsem si toho prožila až dost.“

„Můžu se tě dotknout, Kay?“

Scarpettová zvedne jeho ruce a přitiskne si je na tvář.

Advertisements